Jade Changová: Wangovi vs. svět

Sen o Americe v čínském balení. Román o přistěhovalcích, kteří netouží po přijetí ani se nesnaží zapadnout. Chtějí jen vydělat balík peněz.

Charles Wang je drzý, geniální a roztomilý pitomec, který přijel do Ameriky, aby tam udělal kariéru.

Jenže na konci léta 2008 přijde kvůli nesmyslnému rozhazování o všechno. Teď chce jediné: zajistit

rodině domov, vrátit se do Číny — své domoviny, kterou nikdy neviděl — a pokusit se získat zpět

půdu svých předků.

Bláznivou jízdu rodiny Wangových napříč Amerikou sledujeme očima jejích pěti členů: hlavy rodiny

Charlese, jeho nejstarší dcery Sainy (umělkyně skrývající se v ústraní po skandálním přijetí poslední

výstavy), syna Andrewa (panice a ctižádostivého komika), dcery Grace (svéhlavé puberťačky

s nutkavými sebevražednými sklony) a jejich chamtivé nevlastní matky Barbry. Po všech peripetiích, které rodinu cestou potkají, se Charles musí rozhodnout mezi starým a novým

světem, mezi rodinou a naplněním svého snu o Číně.

„Wangovi vs. svět jsou příběhem o asijsko-americké identitě, stejně jako velkým rodinným

dobrodružstvím, které autorka dokázala vtěsnat do jednoho road tripu. Výsledkem je bláznivá

a vtipná kniha, v níž se střídají pohledy členů posádky ojetého kombíku podle toho, kde Wangovi

zrovna cestou zastaví,“ napsal o románu kritik The New York Times Book Review.

Jade Changová (1976) pracovala jako redaktorka a editorka v BBC, na serveru Goodreads a v časopisech Metropolis, Glamour a The Los Angeles Times Magazine. V současné době žije v Los Angeles. Wangovi vs. Svět (2016) je její první román, zařazený do výběrů New York Times

Editor’s Choice a Amazon’s Best Books of 2016.

Knihu vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

„Takže… jsme teď chudý.“

Graceina spolubydlící na ni nevěřícně zírala.

„Je to tak, Rachel. Už nemáme žádný peníze. Nic. Musím ne­chat školy. Táta s macechou pro mě jedou a musíme jet autem celou tu štreku až do ségřina domu v nějakým ujetým prťavým 28

městě v New Yorku. Autem! Ani nevím, jestli nám zbyly něja­ký věci. Když někdo zkrachuje, neseberou mu úplně všechno?“

„Ty jsi zkrachovala? To jako úplně?“

„No, táta říkal, že zkrachoval, takže bych řekla, že já asi taky.“

„Hele, jsi v pohodě?“

„Vypadám snad na to?“

„Asi jo… myslím jako — nikdo přece neumřel, ne?“

„Kromě mýho domu. Já se v tom domě prakticky narodila a ani jsem si to tam moc dlouho neužila — musela jsem žít ta­dy. A teď už ho nikdy ani neuvidím.“

Rachel o domě Graceiny rodiny už slyšela, i když ji tam spolužačka ani jednou nepozvala. Byly v něm tajné chodby a moderní umění a Johnny Delahari si tam jednou dal výstřední mix éčka a háčka (ve škole tomu všichni říkali kanadskej speciál, ale ni­kdo nebyl takový šílenec, aby to doopravdy zkusil) a na dlouhé hodiny omdlel v šatně Graceiny nevlastní matky s její hedváb­nou košilkou omotanou kolem obličeje.

„Smrdělo to jako dámská kunda,“ svěřil se Rachel.

„Ale vždyť jsi říkal, že to byla košilka,“ upozornila ho. „To je spíš takový tílko.“

„Tak dobře, smrdělo to jako dámský kozy,“ odpověděl s úškleb­kem a pak se jí pokusil vyhrnout košili.

Teď ji mrzelo, že mu to nedovolila, protože když bude Grace pryč, tak už nejspíš do jejího pokoje nikdy nepřijde.

Grace přisunula pojízdnou kancelářskou židli ke skříni a po­stavila se na ni. Vytáhla z horní police kufr. Seskočila ze židle a odstrčila ji dozadu směrem k Rachel. Ta ji zastavila fialovou balerínkou.

„Třeba teď budeš mít pokoj jenom pro sebe,“ poznamenala Grace.

„To by spolubydlící musela spáchat sebevraždu, aby člověku dovolili mít pokoj pro sebe.“

„Myslíš, že se to počítá, i když se to stane až potom, co pře­stoupí na jinou školu?“

„Neplácej nesmysly, Grace. Ty se přece nezabiješ.“

„Člověk nikdy neví,“ podotkla Grace a sundala z ramínek všechny své džíny. Třeba spáchají sebevraždu všichni společ­ně. Třeba táta s nimi se všemi sjede autem z útesu. Bože můj, možná by tady měla všechno nechat. Ať už budou chudí nebo mrtví, tak k čemu jí bude, že má navlas stejnou vestičku z krá­ličí kožešiny, v jaké je vyfocená Kate Mossová v posledním čísle Elle? Na druhou stranu, být chudý by mohlo být celkem šik — stará trička s dírami a kámoši, co musejí makat jako barmani, a k jídlu jenom samé hranolky. Ale v tom případě by bylo taky celkem šik mít svoje hadry. Byla by jako nějaká šlechtična z ro­du Romanovců nebo něco takového, sesazená a skrývající se před všemi světy, na kterých záleží.

Otec říkal: „Jenom důležité věci.“ Co to mělo znamenat? Grace se zahleděla na hromadu džínoviny na podlaze a potom ji odkop­la směrem k Rachel.

„Tumáš,“ řekla. „Vem si je. Stejně už jich mám po krk.“

„Vážně?“

Grace neodpověděla, jen ještě jednou kopla do hromady a otočila se ke korkové nástěnce nad svým psacím stolem, po­kryté vrstvou výstřižků. Sundala ji, položila na postel a vytaho­vala připínáčky, až jich měla plnou hrst. Vzpomínala přitom na loňský návštěvní víkend, jak šla do pokoje a uviděla Rachel ležet na posteli s hlavou v matčině klíně. Dveře byly pootevře­né a Grace tam na okamžik zůstala stát a pozorovala, jak Ra­chelina matka odhrnuje dceři vlasy z obličeje a láskyplně se na ni usmívá. Do téhle chvíle Grace své spolubydlící nikdy ani na vteřinu nic nezáviděla.

„To si opravdu bereš z tý nástěnky všechno? Všechny ty obráz­ky a fotky?“ divila se Rachel.

„Jasně.“

„Není to tak trochu… tak trochu morbidní?“

„Co je na tom morbidního?“

„No, jsou to fotky samejch mrtvejch lidí.“

„Lidi umíraj. Tak to chodí.“

„Jo, lidi umíraj, ale to ještě neznamená, že si je musíš vylepo­vat po stěnách v našem pokoji.“

„Teď jsou to přece jenom tvoje stěny, viď.“

„Já jenom říkám, že vím, proč je tam dáváš, a že je to děsivý. Vykašli se na to, nemusíš předstírat, že to tak není.“ Rachel brala všechno moc vážně. To se člověku stává, když je zmagořenej šprt.

„A co kdyby ses na to vykašlala ty, Rachel? Rachelko? Jé, po­čkat, já zapomněla. Ty se šetříš pro někoho, jako je Andrew Lloyd Weber nebo někdo takovej. Jseš moc dobrá na to, abys prostě jenom měla s-e-x.“

„O tom to přece není! Proč u tebe vždycky musí jít jenom o sex?“

„Já myslela, že u mě vždycky jde jenom o smrt.“

Chvíli na sebe civěly. Potom se ozvala Rachel: „Promiň… Mrzí mě to. Nepotřebuješ něco? Můžu ti nějak pomoct? Nepo­třebuješ třeba půjčit peníze nebo tak? Nebo bychom… ehm… mohly čmajznout v kantýně nějaký jídlo. Že by sis ho jako vzala s sebou?“

Grace zírala na svou spolubydlící, která klečela na podlaze a lačně osahávala jedny její džíny. Mohla by v tu ránu nakop­nout Rachel do ksichtu a bylo by to jednou provždy vyřízené. Uspokojivé křupnutí v tom otravném kudrnatém ksichtě. Zamí­řila by pěkně na beďary, kterých měla Rachel vždycky plné čelo, a pukla by jí hlava, takže by musela zmlknout a Grace by se ani nedostala do potíží. Nebo by možná musela do vězení, ale co by na tom záleželo?

Otočila se zpátky k nástěnce.

„Isabella Blowová,“ řekla Grace a odšpendila fotku roztřese­ného profilu hubené ženy s bláznivým výstředním kloboukem na tmavém drdolu.

„Elliott Smith.“ Sundala další potrhanou fotku. Zpěvákův frankensteinovský obličej hleděl přímo do objektivu. Nevyre­tušované ďolíčky po neštovicích, pěst přitisknutou na srdce.

„Theresa Duncanová a Jeremy Blake.“ Dva snímky z automa­tu vedle sebe, žena s uhrančivýma očima a muž s kouzelnými smutnými ústy. Oba se zvednutou bradu, hledící na svět svrchu jako nějací rebelové, kteří právě vyloupili banku.

Grace znovu pohlédla na Rachel. „Všichni jsou úžasný.“

Rachel groteskním krokem přešla k nástěnce. Zrovna se soukala do Graceiných džín a ze všech sil se snažila dopnout knoflík. „Obálka knížky Pod skleněným zvonem. Kurt Cobain a Courtney Love na obálce časáku Sassy. A tohle? Dvojice teenagerů v Hudson Street, New York, 1963,“ předčítala, poté co strhla z připínáčku fotografii Diane Arbusové. „Mrtví, mrtví, mrtví. A jak? No jasně, přece sebevražda, sebevražda, sebevražda.“

Grace pokrčila rameny. „Prosím tě, Rachel, jseš otravná.“

Natáhla se a vylovila z hromady vybledlé džíny ve stylu sedm­desátých let, s vysokým pasem a vyšívanou džínovou šerpou pro­strčenou očky na pásek. „Tyhle ti nedám.“

Oblékla si je, vzala si k nim staré tričko s ustřiženými rukávy a obula se do vysokých šněrovacích bot na níznízkém podpatku. A ještě tu vestičku. Vestičku z králičí kožešiny.

Grace byla vychována v povědomí o tom, že záleží, jak věci vypa­dají. Když si dáte xanax do lahvičky od prášků na bolení hlavy, nikdo se nebude pozastavovat nad tím, když si vezmete čtyři tabletky, a nikdo vás nebude odsuzovat, jestliže krátce nato po pouhých dvou redbulech s vodkou usnete svému klukovi na ra­meni. Ne že by takhle někdy chtěla spáchat sebevraždu.

Prášky jsou řešením pro zbabělce. To vlastně ve skutečnosti nemusíte udělat vůbec nic, a tím pádem to není ani trochu pře­svědčivé. Stačí jeden telefonát nočního dozoru a už jste na půli cesty do nemocnice, kde vám ze žaludku tu tubu prášků, co jste spolykali, zase vypumpují.

Lepší je se podřezat. Nepřeříznout žílu napříč, ale podélně, otočit paži dlaní nahoru a jet po modrofialové čáře ocelovým no­žem. Kdyby si Grace podřezávala žíly, použila by nůž s dlouhou tenkou čepelí, čerstvě nabroušený, a obtáhla by na svém levém zápěstí jemné písmeno V — ale to by šlo udělat jedině doma, protože ve škole neměli vany. Vykrvácet ve společné ložnici by bylo přece jen trochu moc depresivní. Raději by to provedla ve vaně s mléčnou emulzí. S třepotajícím plamenem svíčky na kraji a hromádkou knih vedle ní. Krev by na hladině vytvořila tem­né květy, voda by postupně zrůžověla a ona by svěsila ruku přes okraj, aby vypadala jako ten obraz, o kterém se zrovna učili — Zavražděný Marat.

Oběšení je hnus. Než vás někdo najde, obličej máte opuchlý a celý fialový a oči vám vylézají z důlků. Když se chcete za­střelit, musíte to aspoň trochu umět, a kdybyste skočili pod vlak, tak byste způsobili trauma strojvůdci, no a harakiri za­se zavání středověkem. Plavat daleko na otevřené moře zní docela pěkně, pokud by vám mozek dovolil, abyste to vzdali a nervali se s oceánem o kyslík. Ještě lepší by bylo zmrznout, mohli byste jen zavřít oči a oddat se spánku, a cítili byste jen teplo. A vaše tělo by navíc zůstalo perfektně zachované, i když by ho nikdo nikdy nenašel, protože byste museli být někde v Arktidě nebo bůhvíkde, aby tam byla tak strašná zima, že by vás to zabilo.

Grace vykládala o těchhle různých metodách Rachel, hned když se s ní seznámila. Tehdy jí Rachel ještě připadala v pohodě, jako že by to mohla být holka, která chodí pozdě spát a dostává se kvůli tomu do průšvihů, jenže Grace celkem rychle přišla na to, že první dojmy jsou vždycky mylné.

„Když zmrzneš, tak sice možná vypadáš skvěle, ale stejně skončíš v žebrákově střevě,“ podotkla Rachel a zahleděla se na Grace svýma kulatýma očima. Připomínala užaslého králíka. Užaslého králíka, který strašně moc chce dokázat, že je rychlej­ší a chytřejší než tygr, který se ho chystá sežrat, něco jako hol­čičí verze bílého králíka z Alenky v říši divů. Možná i se stejnou vestičkou. Rachel se totiž dokázala příšerně nahastrošit.

„V jakým střevě?“

„To je Shakespeare. ‚Člověk může chytat ryby na červa, který si pochutnal na králi, a pochutnat si na rybě, která si pochut­nala na tom červu.‘“

„Ty červi budou taky zmrzlý,“ utřela ji Grace. A potom si uvě­domila, že zapomněla na jed. Možná že nejlepší ze všeho by by­lo předávkovat se heroinem nebo něčím takovým. Tak by aspoň před smrtí vyzkoušela, jaké to je.

                                                          

Copyright © 2016 by Jade Chang Inc.

Translation © Gisela Kubrichtová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-168-1