Chaim Cigan: Outsider

Fantastická próza Outsider uzavírá rozsáhlou tetralogii Chaima Cigana Kde lišky dávají dobrou noc. Za pseudonymem skrytý prozaik a dramatik Karol Sidon se v ní snaží spojit rozkošatělé příběhy mnoha hrdinů, se kterými jsme se setkávali v tomto i paralelním světě v předešlých třech dílech, a napravit to, co původně rozpoutal jeden vynález, umožňující cestování v čase. A jak už to bývá, je mnohem snazší vyrobit z ryby rybí polévku než naopak. Román se silnou politickou linkou domýšlí i scénář vývoje světa v době příchodu Mesiáše. Zasazen do devadesátých let minulého století připomíná řadou reálií a dokonce i jednajících postav náš svět. Okolnosti vyvolané společným „globálním“ nepřítelem Armilem či Milovaným a jeho vize sjednoceného lidstva nakrátko spojí arabský a židovský svět. Vznikají dříve nepředstavitelné aliance, hnané jak zbytnělým egem politických vůdců, tak fixní ideou nápravy světa hlavní postavy Sidneyho Kramera.

Karol Sidon nás ale nenechává na pochybách, že spásu je možné očekávat od lidí, jimž je touha po moci a jakákoli ideologie cizí. K tomu používá autor své nejsilnější literární zbraně – jazyk, fantazii a schopnost vytvořit životné postavy, jimž můžeme věřit a také se jim smát.

Knihu vydává - stejně jako předchozí díly tetralogie (Altschulova metoda, Piano live, Puzzle) nakladatelství Torst. Oficiální uvedení knihy se koná ve pondělí 11. září od 19 hodin v Knihovně Václava Havla (Ostrovní 13, Praha 1).

Ukázka z knihy:

Zmožen zážitky zaparkoval večer vůz před muzeem a vyjel výtahem do třetího patra. Když bylo rozhodnuto, že se Židovské muzeum přestěhuje z nevyhovujících prostor bývalé židovské školy v Jáchymově ulici do dvou budov nalepených k Španělské synagoze, podařilo se mu opuštěné prostory bývalé nemocnice zrekonstruovat a přestěhovat správu muzea do moderního stánku. Za své ředitelské sídlo si vybral místnost pod nízkou kupolí na vršku čelní budovy, patřící k nejlepším ukázkám konstruktivistického slohu v Praze. V létě se sice žhavé slunce opíralo do kovové stříšky nad jeho hlavou, klimatizaci ředitelské pracovny však přesto zamítl, aby se neříkalo, že vynakládá prostředky na vlastní osobu.

Ani nevěděl, jak se ocitl ve dveřích pracovny. Protože se již stmívalo, nevšiml si, že má návštěvu. Ani nemohl očekávat, že by se do jeho pracovny bez jeho vědomí dostal někdo cizí. Vida svítící obrazovku počítače se nejdřív domníval, že jej zapomněl vypnout. Teprve když přistoupil blíž, všiml si, že někdo sedí v jeho křesle, a pak spatřil před okny siluetu stojící ženy. První, co ho okamžitě napadlo, bylo logické vysvětlení, že ho přišli zatknout. Poté však následovalo další překvapení, když v ženě poznal Ludmilu a v monitorem osvětleném mužském obličeji Leonovy žabácké rysy.

Od jejich setkání po Novém roce 1993 v Praze až po její zjevení se na televizní obrazovce ji vymazal z paměti. Pohled do zrcadel nad postelí v jejím rudém budoáru, kde spatřil sám sebe, byl otřesnou záležitostí, otřesnější než skutečnost, že se ocitla v jeho reálném světě. Naštěstí tehdy Alexandra, když v noci nepřišel, odjela s dětmi do Bratislavy, a než se vrátila, Ruben, Leon a Ludmila byli zpátky v Americe.

„Jak jste se sem dostali?“ rozkřikl se na ně.

„Docela snadno,“ usmíval se na něj Leon od počítače. „Řekli jsme ochrance, že jsme tví přátelé a máme tady na tebe počkat.“

„Viděl jsem tě v Plot against Peace,“ oslovil Moše Ludmilu podezíravě, „a jak to přijde, že jsi tady? Vypovídali jste pod drogami?“ nespouštěl z ní oči.

„Mě vyslýchali také,“ poznamenal Leon.

„Tak co děláte v Praze?“

„Snažíme se poskládat si vzpomínky,“ řekl Leon.

„Ruben je tu s vámi také?“ objal se s ním konečně.

Leon si na jeho rameni zhluboka povzdychl a pohnul zamítavě hlavou. „Ty vlastně ani nevíš, že jsme se vzali.“

„Kdo?“ odtáhl se od něj Moše.

„Já s Ludmilou.“

„Vy dva?“

„A dokonce čekáme potomka!“ dodal Leon.

Moše tápal v paměti, stále mu však vycházelo, že když už, měl si ji vzít Ruben. Tázavě pohlédl k postavě za Leonem. Stála před oknem jako vystřižená z papíru. „Vy jste se s Rubenem rozešli?“ zeptal se jí.

„Můj bratr je asi po smrti,“ slyšel povídat Leona.

„Cos to říkal?“ zeptal se. Myslil si, že se přeslechl. „Co to znamená, asi?“ Moše pohlédl na hodinky. Bylo půl deváté. „Vždyť jsem vás tři doprovázel na letiště…“ Pak ho napadlo, že Ruben asi spáchal sebevraždu. Nebylo divu, jestli mu Leon provedl totéž, co mu on provedl s Venuší. Přesto nedokázal vstřebat myšlenku, že by jedno z dvojčat přestalo existovat. „Spáchal sebevraždu?“„To mě nenapadlo,“ zaváhal Leon a ohlédl se po Ludmile, jako by to věděla lépe. „Vyloučit se to nedá.“

„Copak nevíte, jak zemřel?“ vybuchl Moše.

„Prostě nevíme,“ zakrákala Ludmila a pohnula se z místa. „A tebe mám v seznamu také, drahouši,“ sunula se k nim výhrůžně jako oživlý komtur v opeře Don Giovanni. Mošeho ovanul těžký parfém, který ho opět přenesl na červenou postel pod zrcadly v budoáru hotelu Carpathia.

„Nejdříve ho nech, ať stráví jednu informaci. Teď na seznam není vhodná chvíle,“ upozornil ji Leon.

„Můj seznam je stejně důležitý jako tvůj,“ odsekla.

„Díval ses odpoledne na televizi? Co si o tom myslíš, proboha?“

„Čekal jsem to,“ rozhlížel se Moše po knihovně, pokrývající stěny pracovny. „Támhle je,“ ukázal pak ke konferenčnímu stolu, kde ležel otevřený Ocar hamidrašim. „Tady to máš černé na bílém!“ zamával Leonovi těžkým svazkem před očima. Pak knihou praštil o stůl a zhroutil se na nejbližší křeslo. „Blábolíš tu celou dobu, že je Ruben mrtvý, a sám ani nevíš, jak se to stalo! Už je toho na mě moc,“ uzavřel najednou a položil si hlavu na konferenční stůl.

Leon k němu přistoupil a přiložil mu ukazovák na obnažený krk.

Uklidněn, že pod ním cítí pravidelný tep, sebral knihu, jíž mu předtím Moše mával před očima, kývl na Ludmilu a posadili se do křesel na opačném konci stolu.

„O čem to mluvil?“ zeptala se Ludmila.

Chvíli listoval knihou plnou pro něj nečitelných hebrejských písmenek a odložil ji. „Jestli je pravda, co víme od Dolores, a setkal se s generálem, nediv se, že má strach. U něj je vždycky nebezpečí, že při větší psychické zátěži unikne do psychózy.“

„Myslíš?“ podívala se Ludmila na druhý konec stolu. „Zatím spinká jako andílek.“

Najednou začal vyzvánět telefon. Nejdříve na stole s komputerem, pak přestal a za okamžik se ozval z vedlejší kanceláře. Mojžíš se probudil a šel ho tam vzít. Když se vrátil, oznámil jim: „To byla moje manželka. Pro dnešek musíme skončit. Doufám, že máte kde spát, poněvadž u nás doma není místo. Až na naše a dětské postele a na stůl se židlemi v kuchyni jsem rozprodal všechen nábytek. Stěhujeme se do Austrálie. To je snad poslední kontinent, kde ještě neznají antisemitismus.“

Pak se zarazil a omluvně pohlédl na Leona: „Musíš mi vyprávět o Rubenovi. Jak se to stalo a tak. Ale až někdy jindy.“ Bylo zvláštní, jak rychle se smířil s tím, že Ruben není. Šeptem alespoň pronesl požehnání, které měl říci hned, když o jeho smrti uslyšel: „Baruch dajan ha-emet.“

„Já bych také někdy řval jako na lesy,“ řekl Leon, dívaje se, jak pohybuje rty.

Sjeli výtahem dolů a Leon s Ludmilou odcházeli ruku v ruce Vězeňskou ulicí. Moše šel opačným směrem. Vybavila se mu dlouhá bílá limuzína s nápisem Casino Carpathia, a jak tudy kolem Španělské synagogy a kostela svatého Ducha chodili s Rubenem tam a zpět celou noc mezi Haštalem a ulicí Elišky Krásnohorské. Až do rána, kdy ta limuzína zahnula do Dlouhé a nechala stát před jeho domem Ludmilu.

Tu Ludmilu, jež patřila k světu, který pokládal doktor Kratochvíl celý za halucinaci. Když už si myslil, že má od ní pokoj, je tady znovu. Bylo mu do pláče nad Rubenem, že ani jeho dvojče neví, jak zemřel, nad Michaelou, jež si sama sebe vymazala z paměti, a také nad Alexandrou, která na něj čeká s dětmi mezi zabalenými kartony v prázdném bytě.

© Chaim Cigan, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-551-4