Píše se rok 1261. Přemysl II. Otakar podpoří v boji o trůn
římského krále proti Alfonsi Kastilskému jeho konkurenta Richarda Cornwallského
a za to má slíben majestát, propůjčující mu rakouské a štýrské léno. Jenže v
diplomacii není nic takové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oldřich z
Chlumu odjíždí s několika významnými velmoži do německých Cách s tajným
posláním. Záhy po příjezdu je zavražděn císařův komoří a osobní přítel Richarda
Cornwallského. Z vraždy jsou obviněni čeští šlechtici a uvězněni. Navíc dojde
ve městě k nepokojům, v jejichž čele stojí žáci tamní katedrální školy, potulní
vakanti zvaní goliardi. Vše zůstává na panoši Otovi.
Dvacátý druhý příběh středověkého detektiva Oldřicha
z Chlumu vychází tradičně v nakladatelství MoBa.
Ukázka z knihy:
Městečko se jmenovalo Troisdorf a nevynikalo vůbec ničím.
Nemělo hradby, nebylo nijak výstavné a tamní zájezdní hostinec za mnoho nestál.
Zastavili se tu na noc a panoš Ota i velitel Diviš předpokládali, že ráno budou
pokračovat dál k Rýnu a do Kolína. Jenže navzdory tomu, že zde nebylo nic, co
by bylo hodno pozornosti jejich malé družiny, ráno Oldřich z Chlumu rozhodl, že
se tu nějakou dobu zdrží.
„Nelíbí se mi to. To nemůže být jen tak,“ rozkládal Diviš,
když se ráno u koryta s vodou potkal se svým přítelem Otou. Byl do poloviny
těla svlečený a myl se. Ota téhle jeho činnosti říkával, že se cachtá jako
medvěd, když vyleze z brlohu. To přirovnání nebylo příliš daleko od reality.
Diviš byl robustní, šlachovitý a hruď měl hustě porostlou tmavými chlupy. Na
jeho tváři zela jizva a ta mu dodávala mrzutý a nebezpečný vzhled.
Když na tohle téma panoš Ota žertoval, bránil se Diviš, že
možná jako medvěd vypadá, ale on je medvěd dobromyslný, který sice bručí, ale
neublíží. A nikdy si neopomněl šťouchnout do svého přítele, že pro vojáka je
pořád lepší vypadat jako medvěd než jako dvorský floutek. Tímhle označením
častoval Otu spíše z tradice, protože jeho přítel byl vším, jen ne tím, co mu
Diviš předhazoval.
Pravda, byl hezký, pečlivě upravený, vlasy nakadeřené podle
německé módy, uměl se dvorně vyjadřovat, ale tím končila podobnost s
neužitečnými mládenci, kteří se pohybovali ve stínu velmožů krále Přemysla,
toho jména druhého, v německých zemích zvaného Otakar. Ota byl odpovědný,
čestný a obratný, dokázal už vyhrát několik rytířských klání a turnajů.
Přízvisko floutek používal Diviš z jiného důvodu, Ota měl
slabost pro hezké dívky a ony pro něj. Ostatně to také kdysi Otu přivedlo do
služeb královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Seděl ve vězení, protože
svedl dceru vlivného zemského úředníka a jeho pán ho zachránil. Ota se poučil.
Ne tak, že by byl vůči půvabům žen zdrženlivější, ale choval se opatrněji. A
rozhodně žádné nesliboval manželství.
Před lety ho Oldřich z Chlumu přijal do svých služeb jako
panoše, a i když už Ota dávno věku panošů odrostl a byl rytíř, tohle označení
stále používal a všichni si na něj zvykli. Jako panoše ho oslovoval i český
král, jako by to byl úřední titul.
„Taky se mi náš pán nějak nelíbí,“ přiznal starostlivě Ota,
svlékl halenu a i on se začal mýt. Bylo příjemné ráno na začátku léta a za
nízkým dřevěným plotem, který chránil dvůr hostince, se zelenaly ovocné stromy
štěpnice. „Kdy s námi naposledy žertoval?“
„Ani se neusměje. A přitom jsem byl včera večer u stolu tak
zábavný,“ vykládal Diviš a odstoupil o dva kroky, protože Ota kolem sebe
stříkal vodu. Podezřele víc než obvykle, a jako s uděláním na tu stranu, kde
stál jeho robustní přítel.
„Tys byl včera zábavný?“ podivil se panoš Ota. „Tak to jsem
tam asi zrovna nebyl.“
„Nech těch hloupostí,“ vážně ho napomenul Diviš.
„Promiň,“ řekl Ota. Pochopil, že tahle situace je jedna z
těch výjimečných, kdy se jejich obvyklé dobromyslné pošťuchování nehodí. Rukou
si přejel po mokré hrudi a postavil se vedle přítele, oba tvářemi obrácení ke
slunci, aby rychle uschli. Poctivě se přiznal: „Máš pravdu, Diviši, něco se
děje. Náš pán má starosti.“
„Ty má pořád. Jenže je nejlepší vyšetřovatel v Českém
království, takže si vždycky uměl poradit. Takhle zasmušilého ho však snad
ještě nepamatuji, milý Oto.“
„A přitom je doma na Bezdězu všechno v pořádku. To, že ho
náš král poslal na jednání sem do německých zemí, znamená, že má jeho plnou
důvěru. Nevím taky o ničem, co by se během cesty stalo, aby ho to muselo trápit.“
„Přesto se něco děje. Proč trčíme tady? Co když náš pán
onemocněl? Mohl ho uhranout ten mnich.“
„Jaký mnich, Diviši?“
„Včera, když jsme sem přijeli a tys hřebelcoval koně. Mihl
se tu nějaký žebravý mnich. Minorita, hubený, špinavý, bosý. Chvíli spolu
rozprávěli a pak ten mnich zmizel.“
„Proč jsi mi o něm neřekl?“
„Náš pán včera mluvil taky s podomkem, šenkýřem, místním
rychtářem a s nějakým odjíždějícím kupcem. O tom jsem ti taky neřekl. Jo a taky
drbal za ušima chundelatého psa,“ ušklíbl se Diviš. „Proč bych ti měl tohle
všechno hlásit?“
„Protože to ostatní patří k životu každého zájezdního
hostince. Ale ten mnich ne. Přišel, našemu pánovi něco řekl a hned zase odešel.
Není to divné? Když už sem dorazil, pak by snad chvíli zůstal, ne? Obešel by
hosty, aby vyžebral almužnu. Podle tebe přišel, aby našeho pána uhranul, a hned
pak šel dál po svých?“
„Oto, ty mě štveš,“ zabručel Diviš. Jeho přítel míval
většinou pravdu, a na mnoho podezřelých okolností přišel dříve než on. Jako
právě teď. Diviš v duchu uznával, že Ota je bystřejší, ale to mu nebránilo v
tom, aby se nesnažil za každé situace dokazovat, že je jejich pánovi při
vyšetřování stejně platným pomocníkem. Někdy dokonce svou horlivostí
vyšetřování zkomplikoval nebo něco popletl, protože často jednal zbrkle.
Teprve teď si uvědomil, že to včerejší setkání bylo opravdu
nějaké divné. A i když byl pověrčivý jako každý voják, došlo mu, že to muselo
být jinak. Jak by mohl jejich pána uhranout, když tomu minoritovi visel kolem
krku velký dřevěný kříž na režném provaze? Kdo nosí kříž, ten nemůže být ve
spojení se silami ďábla, to dá přece rozum.
„Diviši, ono to vůbec není tak jednoduché, jak se může na
první pohled zdát,“ pokračoval panoš Ota. „S minoritou mluvil Oldřich z Chlumu
včera, ale zachmuřený je od chvíle, co jsme minuli Přimdu. Tam přece hovořil s
purkrabím Ratmírem. Vzpomínáš, hned pak u večeře prohlásil, že má takový divný
pocit. A ten když on má, vždycky dojde k nějakému zločinu.“
„Nepřeháněj, Oto. Na Přimdě nikoho nezabili, nic se nestalo
ani po cestě přes německé země. Já si myslím, že mu spíše pověděl něco, co
našeho pána zklamalo. Co kdybychom se ho nenápadně zeptali?“
„Tak to zkus, pokud si myslíš, že dokážeme být nenápadní a
on nepozná, o co nám jde. Hele, zrovna přichází.“
Blížil se urostlý sympatický třicátník. Byl to zjevně muž,
na kterého se většina žen podívá se zalíbením, ale byl jiný než panoš Ota.
Nebyl to typ elegantního dvořana, ale rytíř se vším všudy. Nosil krátce
střižený vous a ve tváři měl ostře řezané rysy, které mu dávaly přísný výraz.
Oči však měl laskavé a dobrotivé a hovořil vždy kultivovaným příjemným hlasem.
Byl vzdělaný, navštěvoval totiž církevní školu, uměl číst a psát, vyznal se ve
filozofii i logice a jeho evangeliem byla víra, že posláním rytíře je hájit za
každou cenu spravedlnost. Byl oblíbencem českého krále Přemysla, a i když
nepocházel z vlivného šlechtického rodu, stal se správcem severních Čech a
obdržel titul královského prokurátora. Nedávno se oženil, manželka Ludmila z
Vartemberka pocházela z jednoho z nejvlivnějších rodů v kraji. Sňatkem významně
upevnil své postavení mezi šlechtou v okolí Bezdězu, přesto se ženil z lásky a
za okolností hodných rytíře, neboť o ni musel svést souboj na život a na smrt.
„Hledám vás,“ řekl pomocníkům.
„Tady Diviš se vás chce na něco zeptat,“ nadhodil s nevinným
výrazem panoš Ota.
Jeho přítel si těžce povzdechl a pak rezignovaně pokrčil
rameny na znamení, že se s takovým člověkem, jako je panoš Ota, nedá rozumně
nic dohodnout. Pak se ale v jeho očích mihl pobavený záblesk a rozšafně
oznámil: „Tedy, původně se vás chtěl zeptat Ota. Samozřejmě nenápadně. Protože
je však plachý a neví, jak do toho, požádal mě.“
„Diviš je totiž v podobných záležitostech mimořádně obratný
a umí se vyptávat, ani nepostřehnete, že z vás tahá rozumy,“ potvrdil panoš
Ota, který nešel pro odpověď nikdy daleko. Vyhrát v souboji slov bylo snad
ještě těžší než zvítězit nad ním s mečem v ruce na turnaji. Protože však Ota
stál vedle svého hřmotného přítele, ten ho nenápadně kopl špičkou škorně do
lýtka.
„Tak se nenápadně zeptejte,“ vyzval je Oldřich z Chlumu, ale
neznělo to lehce a pobaveně, jak jindy se svými pomocníky hovoříval. Bylo
zřejmé, že ho opravdu cosi trápí.
„Pane, co se děje?“ vyhrkl velitel Diviš. „Takhle ustaraného
vás už dlouho nepamatujeme. Jindy se nevyptáváme, protože nám to nepřísluší. Vy
nám navíc vždycky povíte všechno, co je důležité. Ale teď máme tak trochu
obavy... Co vám chtěl včera ten minorita?“
„Ten?“ opáčil lehce Oldřich z Chlumu. „Chtěl almužnu. Co
jiného?“
Panoš Ota se s Divišem na sebe krátce podívali, protože jim
jejich pán rozhodně neříkal pravdu. A to bylo něco naprosto neobvyklého.
Oldřich z Chlumu si jejich pohledu samozřejmě všiml, a
rychle se omluvil: „Vám dvěma také nic neunikne. Tak dobře. Přinesl mi jistou
zprávu z domova. Oto, musíš se vrátit na Bezděz. Běž se připravit, odjedeš
hned. Pak ti povím, o co jde. Ano, mám starosti, ale ty se týkají severních
Čech. Já se bohužel vrátit nemohu, protože musím pro našeho panovníka zařídit
jistou věc v Cáchách.“
„Já myslel, že jedeme za arcibiskupem do Kolína.“
„Tam taky. Ale kromě toho vezu list a ten musím osobně
odevzdat Williamovi z Leedsu. To je komoří římského krále Richarda
Cornwallského. Máme se setkat v Cáchách.“
„Odpusťte, pane, proč se v tom případě zdržujeme tady?“
„Den odpočinku přišel jistě velmi vhod nám všem. Oto, běž se
připravit. A my, Diviši, budeme zítra pokračovat do Kolína.“
Na cestu zpátky do Čech se panoš Ota příliš připravovat
nemusel. Do koženého vaku pečlivě složil náhradní plátěnou halenu, slavnostní
kabátec, který byl jeho pýchou, a pár drobností. To bylo vše, co si na cestu do
německých zemí vzal. Pak se posadil na kraj lůžka a čekal, neboť mu došlo, že s
ním chce Oldřich z Chlumu hovořit důvěrně mezi čtyřma očima. A v tom případě
nemělo cenu pobíhat před šenkem po dvoře. Koně si osedlá až pak.
Vrzly dveře a Oldřich z Chlumu vešel. Hlavu musel hodně
sklonit, aby prošel, protože nadpraží vchodů byla ještě nižší než jinde. V ruce
nesl plátěnou kabelu. Pečlivě za sebou zavřel a posadil se vedle něj. Hovořil
polohlasně.
„Milý Oto, odjedeš, ale ne domů. Musíš se vydat do Cách,
abys tam byl dříve než my. Tajně, nikdo o tom nesmí vědět.“
„Ani Diviš ne?“
„Ne. Já mu samozřejmě důvěřuji, ale znáš ho. Občas se chce
blýsknout a pak všechno poplete. Je pravda, že někdy to vyšetřování pomůže,
jenže tady nejde o vyšetřování, ale o nesmírně ožehavou politickou záležitost.
Zájem našeho krále je věcí prvořadého významu. Pokud by se cokoli zhatilo, a
bylo to naší vinou, budou padat hlavy. To neříkám jako slovní obrat. To je
prostě realita.“
Ota přikývl a v duchu pocítil pýchu, protože bylo zřejmé, že
jediný, komu jeho pán doopravdy důvěřuje a na jehož schopnosti se může
spolehnout, je on.
„Ty mlčet umíš,“ pokračoval Oldřich z Chlumu a poprvé se
nepatrně usmál. „Alespoň to tvrdí všechny holky, které jsi svedl, a ty rozhodně
vědí, co říkají. Mám dojem, že i mě dokážeš občas oklamat, pokud jde o tuhle
věc.“
„Tak to není,“ bránil se panoš Ota, a protože pochopil, že
jeho pánovi se alespoň na chvíli vrátila dobrá nálada, odvážil se lehkého tónu:
„Vy mne přece vedete k ctnosti, jaká zdobí křesťanského rytíře. Pokud tedy
nějakou holku svedu, pak obvykle jen proto, abych pomohl v pátrání. Nechci však
odpovědnost za své hříchy přenášet na vás, a proto o způsobech svého vyšetřování
mlčím, i když se občas musím obětovat pro dobrou věc a proti své vůli zhřeším.
Je mi to líto.“
„Opravdu, chudák k politování!“
„Tak to prostě je. Vy přece při pátrání rozdělujete úkoly.
Vyslýcháte urozené, Diviš pátrá mezi spodinou a lotry a já mám na starosti
sklepnice a jiné ženské svědky, počestné i nepočestné.“
„S těmi nepočestnými ti to jde rozhodně lépe,“ povzdechl si
Oldřich z Chlumu. On nikdy chování svého pomocníka tak úplně neschvaloval, ale
byl by pokrytec, pokud by odpovědnost sváděl jen na něj, protože Otovy metody
byly při odhalování zločinců užitečné. Navíc musel uznat, že jeho pomocník
nikdy žádné dívce neublížil, neboť si vybíral jen takové, které se chtěly
nezávazně pobavit. Svět takový byl a existovaly důležitější věci než hlídat počestnost
panoše Oty a dívek, které mu nadbíhaly.
„Ale to jsme zamluvili to důležité,“ připomněl, nicméně
lehký úsměv mu z tváře nezmizel. „Vysvětlím ti celé zákulisí, milý Oto, abys
pochopil, jak ožehavá záležitost to je. O situaci samozřejmě z doslechu víš, ale
je nezbytné, abys to celé chápal naprosto přesně. Kdo ví, co tě doopravdy
čeká.“
„Mohu hádat? Jde o to, že římská říše má už zase dva krále a
oba se prohlašují za jediného a legitimního. A my musíme do toho hadího hnízda
strčit ruku.“
„Správně. Když před pěti lety zahynul Vilém Holandský, mám
pocit, že o uprázdněný trůn měl zájem i náš král Přemysl. Jenže je příliš
mocný, a němečtí velmožové ho proto nepodpořili. V rozmezí tří měsíců si pak
zvolili dva nové krále.“
„Nic ve zlém, ani jeden si tu korunu nezaslouží. Jsou
cizinci a zájmy mají úplně jinde.“
„Přesně tak. A je tedy jasné, že na tomhle stavu může náš
Přemysl jen vydělat. To dal jasně najevo už při jejich volbě. Nejprve byl v
lednu roku dvanáctistého padesátého šestého zvolen Richard Cornwallský, jeden z
nejbohatších velmožů křesťanského světa. Však také uplatil, koho mohl, aby ten
titul získal. Kromě našeho krále. Přemysl je chytrý, nechal si volné ruce.
Volit se mělo ve Frankfurtu, hovořím o tom, který leží na řece Mohanu. Jenže
těsně před volbou město obsadily ozbrojené houfce Alfonse Kastilského, který se
o ten trůn ucházel rovněž. A tak se volba konala před městskými hradbami a
Richard Cornwallský dostal hlasy arcibiskupů kolínského a mohučského a navíc
rýnského falckraběte Ludvíka. Dodatečně ho uznal i náš král. Jeho vyslance vedl
Bavor ze Strakonic, Zdeslav ze Šternberka a pražský purkrabí Jaroš ze Slivna.
Richard získal většinu, tedy čtyři hlasy. Jenže o čtyři měsíce později byl ve
stejném městě zvolen Alfons Kastilský hlasy trevírského arcibiskupa, markraběte
braniborského, vévody saského a našeho krále. Českou delegaci vedli stejní
velmožové jako v případě první volby. I Alfons dostal čtyři hlasy.“
„O tom jsem slyšel. Zdeslavova neteř Margareta svého strýce
na jednání doprovázela,“ přiznal panoš Ota. „Vyprávěla, že se tehdy všichni
skvěle bavili. Zvláště když se ta volba slavila. U stolu se prý nepoznalo, kdo
je arcibiskup nebo vévoda a kdo sklepník. Trevírský arcibiskup ji velice
necudně obtěžoval.“
„Oto!“
„Promiňte, můj pane. Já jen chtěl říci, že se v té situaci
celkem dobře orientuji.“
„Jenže není podstatné, kdo sváděl neteř pána ze Šternberka,
ale kdo za oběma římskými králi stojí. Papežovi je bližší Richard Cornwallský,
jenže Alfons Kastilský bojuje spolu s francouzským králem Ludvíkem ve
Středomoří proti nevěřícím. Proto si ho papež Alexandr nemůže znepřátelit, a
tak mlčí. Tím pádem není ani jeden římský král oficiálně uznaný církví. Alfons
se o říši nestará vůbec a Richard se zatím podíval do Porýní jen jednou, a to
jen proto, že tam má své obchodní zájmy. Německá šlechta se bouří, že se nikdo
nestará o zemské záležitosti.“
„Zvolili si panovníka, aby jim nepřekážel, na obou volbách
všichni vydělali, tak ať teď nenaříkají. Ale co my s tím?“
„V říši se musí udělat pořádek. Bezpráví a zmatky škodí všem
křesťanům. Nu, a pokud to někdo může zařídit, pak je to náš Přemysl. Tohle
chápou snad úplně všichni. Teď ti povím tajemství. I kdyby tě mučili, nesmíš ho
prozradit. Richard Cornwallský a náš Přemysl se dohodli, že český král veřejně
odmítne Alfonse Kastilského a začne hájit jeho zájmy. Za to mu Richard
Cornwallský potvrdí z moci římského krále veškerá léna, tedy nejen dědičné země
České koruny, ale i zisky v rakouském vévodství a Štýrsku, tedy to, co před
dvěma lety dobyl po vítězství u Kressenbrunnu nad uherským králem Bélou.“
„Pane jo!“ hvízdl uznale panoš Ota. Uměl si spočítat, jak
velké diplomatické vítězství by to pro českého krále bylo.
„Zpráva o tom ujednání však nějak unikla a dostala se do
rukou francouzského krále. Tomu přítomnost Angličana v Porýní samozřejmě vadí a
Ludvík udělá vše, aby Richardovy pozice oslabil a dohodu zhatil. Naším posláním
je tomu zabránit. Tohle je úkol, který mi tlumočil purkrabí Ratmír na Přimdě.
Náš král se obává, že má na svém dvoře zrádce. Musí to být někdo vysoce
postavený, a nejspíše právě on vyzradil tajnou dohodu francouzskému králi
Ludvíkovi. Proto jsem se svůj úkol důvěrně dozvěděl až na Přimdě. Jenže včera
jsem zjistil ještě něco.“
„Od toho minority?“
„Ano, právě od něj. Není minorita, ale jméno ti zatím
nepovím. Je to jeden ze stoupenců našeho krále v Porýní. Varoval mne, že se po
Cáchách pohybují dva špehové francouzského krále. Proto tam odjedeš a musíš je
odhalit dříve, než něco provedou. Zhruba za tři nebo čtyři dny tam dorazí
zástupci našeho panovníka. Poselstvo vede Zdeslav ze Šternberka, Oldřich z
Hradce a nový pražský biskup Jan z Dražic. S nimi nejspíše přijedu i já, pokud
na mne v Kolíně počkají. Proto nepospíchám. Současně má dorazit římský král
Richard Cornwallský, aby ujednání veřejně stvrdil.“
„Takže moc času nemám.“
„Ne, nemáš. A ještě něco. Tady jsem ti přinesl oděv. Abys
byl nenápadný, budeš se vydávat za goliarda. Tihle toulaví studenti jsou v
poslední době v každém větším městě a budeš tedy nenápadný. Dělají jen
neplechy, to ti rozhodně půjde.“
„Jenže oni prý také svádějí počestné dívky,“ řekl se
starostlivě staženým obočím panoš Ota. „Snad po mně nechcete, abych se stejně
hanebně choval i já?“
„Biskup Jan z Dražic ti později dá odpustek. A já pohlavek,
pokud si budeš ze mě dělat legraci. A ještě něco. Štolba ti k sedlu uvázal vak
a v něm najdeš loutnu. Co bys to byl za goliarda, kdyby ses neživil zpěvem?“
„Budu-li se živit zpěvem, umřu hlady.“
„Nezpíváš špatně, to já mohu odpovědně posoudit. Ale abys
neřekl, tady máš měšec se stříbrňáky. Pokud by se v Cáchách něco stalo a musel
bys mi poslat zprávu, nebo bys potřeboval další peníze, zajdi do lékárny u
brány Marschiertor. Jmenuje se U Zlatého jednorožce a vlastní ji mistr Alfons
ze Salamanky. Ten jediný o tobě ví. Musíš se mu prokázat heslem. Řekneš, že
chceš špetku šalvěje na bolest zubů pro panoše Otu. Meč nech tady, vezmeš si
jen dýku, teď na chvíli nejsi rytíř! Bůh ať chrání tvé kroky!“
Žádné komentáře:
Okomentovat