Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika

Kniha o současné české čtenářské kultuře vychází z anonymních čtenářských životopisů, které se nahrávaly v letech 2009—2015. Tyto výpovědi (celkem jich je 138) slouží jako základ pro trojí pohled na naše čtenářství. Úhel generační portrétuje čtyři generace (rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou), konkrétně to, čím musely projít a jaké jsou jejich dominanty. Druhá perspektiva (fenomény) se zabývá tematickými průsečíky, tedy tím, co z jednotlivých čtenářských životopisů vyplynulo — například Babička, detektivka, film a kniha, odpadlictví, povinná četba, Švejk, tipaři, zákazy a další. Třetí úhel (životopisy) přináší devět životních čtenářských příběhů, které jsou něčím typické a zároveň něčím podnětné, to vše s malou interpretační nápovědou.

V koedici vydávají nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR.

Ukázka z knihy:

DOMÁCÍ KNIHOVNA

Statistické výzkumy (z let 2007, 2010 a 2013) ukázaly, že domácí knihovny jsou chloubou české čtenářské kultury — jak co do jejich rozšířenosti, tak co do velikosti. To vše ještě více vynikne při srovnání s jinými zeměmi.¹¹⁴ Pouze dvě procenta obyvatel starších patnácti let nemají v místě svého bydliště žádnou knihu, a pokud jde o průměrný počet svazků, máme jich doma dvě stě padesát, tedy asi šest metrových poliček. Každý čtyřicátý z nás má doma více než tisíc svazků. Velikost našich domácích knihoven roste se vzděláním, věkem a eko­nomickým standardem. Ideální důvod podívat se trochu za tato čísla; rozkrýt důvody a motivace.

MEZIGENERAČNÍ POUTO

Narážíme často na něco jako zakladatelský patos, konkrétně že narátorovi rodiče jsou první generací, která si vlastní knihovnu začala budovat: „Rodiče měli doma knihovnu, ale tu si vybudovali sami, neměli knížky ze svých pů­vodních rodin. Tatínek měl jen základní školu, ale měl přirozenou inteligenci a pídil se po knihách, a maminka, když chtěla být tou učitelkou, taky ji škola bavila, ale na knihy v dětství neměli, asi jen co jim kdo půjčil.“¹¹⁵ Nezřídka je vzpomínán moment, že knížky doma byly, protože je kupovali rodiče, re­spektive že rodiče je zdědili od svých rodičů: „Otec pocházel ze třech dětí, byl vyučený strojní zámečník, dělal různé profese; po mém dědovi byl knihomol; zdědil po něm knihovnu (asi sedm set knih).“ ¹¹⁶ Rodičovská knihovna se stává místem intelektuálních výprav, často i za účelem jakéhosi vstupu na cizí území:

Když jsem se naučil číst, tak jsem hodně prošmejdil rodičovskou knihovnu. […] Když jsem byl asi v sedmé třídě, tak jsem objevil Máchův Máj. Byla to asi první kniha, která mě strašně okouzlila. Vyděsila a přitáhla. Našel jsem ho v rodičovské knihovně. Já jsem si hodně četl o infekčních chorobách, protože tatínek byl lékař, tak něco přece jen doma bylo. Taky jsem vyštrachal toho Máchu. Já si to pamatuju jako extázi. Nepamatuju se, že bych při čtení básní měl takovej ohromnej pocit jako tehdy.¹¹⁷

Občas je domácí knihovna probuzena do čtenářského života až později. Zpo­čátku se jaksi bere na vědomí, že v ní jsou nějaké knížky, později se tento zájem začíná zaměřovat: „My jsme měli doma knížek dost a bylo tam leccos po tátovi a po strejdovi, takže pro Foglara, pro jakoukoliv literaturu stačilo sáhnout do knihovny, takže já jsem knihovnu jako instituci začal potřebovat až na druhým stupni, když jsem dostal a přečetl Holubí poštu od Arthura Ransoma.“ ¹¹⁸

Přítomnost domácí knihovny tak skýtá nejenom bezpečí či čtenářské po­hodlí (knihy se nemusejí shánět jinde), ale často staví i úkol do budoucna, do časů, kdy se narátoři osamostatní: „Jednou bych chtěla mít vlastní knihovnu s tou opravdovou základní světovou literaturou. Snažím se ji už teď hňácat. To je takový můj sen.“ ¹¹⁹ Někdy může jít i o něco jako l’art pour l’art či — vyjádřeno méně pozitivně — fetiš: „Programově si buduju knihovnu — sysluju. V životě už to nepřečtu, ale buduju to dál.“ ¹²⁰

PEVNOST

V českém prostředí jsou domácí knihovny i pevnostmi, díky nimž je možno přežít zlé časy, což v našem případě je například protektorát a čtyřicetiletí so­cialismu. Daly se v nich nalézt tituly z první republiky, dále knihy, jež byly na po­čátku padesátých let a poté na počátku let sedmdesátých vyřazovány z knihoven veřejných. Takto se mnozí mohli později, v létech normalizace, dostat k fondu šedesátých let.

Dalšími silně vyhledávanými položkami byly například knihy Jaroslava Foglara. Ani k nim se nešlo téměř za celou dobu socialismu dostat jinak než prostřednictvím domácích knihoven: „Foglara mám v knihovně celého, četl jsem ho od dětství. Základ té knihovny je od otce, já jsem ji dokupoval, různá vydání stejných knih. Pořád se k tomu vracím, jsou to živé knihy.“ ¹²¹ Tento motiv se projevuje jako určující především ve dvou prostředních generacích (televizní a počítačové). Odvrácenou stranou je fakt, že domácí knihovna se může v jistých situacích proměnit i v důkaz proti jejímu majiteli. Z pevnosti se tak stává časovaná bomba. Básník Zbyněk Hejda vzpomíná na domovní prohlídku, kterou u něj v sedmdesátých letech provedla Státní bezpečnost, přičemž po ní následovalo, že „maminka zpanikařila a začala stěhovat tatín­kovu knihovnu: do několika beden nacpala knihy, o nichž si myslela, že by neměly být doma. Jednou v noci přijel strýc, naložil je a odvezl k dědečkovi na půdu“.¹²²

Jeden narátor mluví o své knihovně jako o „externí inteligenci“,¹²³ čili jako o něčem, co mu umožňuje být nezávislý, a to i na knihovně veřejné, která z jeho pohledu je zdlouhavá (na knihy se často musí čekat až několik měsíců). Nebo i jinde: „Do knihovny nechodím, vystačím si s vlastními zásobami.“ ¹²⁴ Hodnota domácích knihoven vzrůstá v závislosti na vnějších politicko-společenských podmínkách. V poslední době jim na váze do značné míry ubral i internet, re­spektive celá digitalita. Ale i tak lze sledovat v české populaci jistý reflex — něco jako myslet na horší časy, zásobit se, až přijdou, opevnit se.

Domácí knihovna hraje možná větší roli, než jsme ochotni si přiznat. A nejenom v rámci čtenářské kultury. Kromě momentu sociálního (pouto) a momentu kul­turního (pevnost v době obležení) je tu i moment výchovný (vzdělávací instituce). Už sama její přítomnost má jistý vliv; tím, že jsou knížky stále na očích, stávají se čímsi samozřejmým. Patří k naší každodennosti. Bydlet mezi nimi není tedy nic snobského či „intelektuálského“. Dívat se na knížky ještě sice nemusí znamenat, že je čteme, nicméně už jsme v jejich dosahu a vlivu.

Poznámky v textu:

114 V Polsku (2014) nemá ve svých domácnostech žádnou knihu 16 % obyvatel (starších 15 let) — v ČR (2013) nemají doma žádnou knihu 2 %; v Německu (2008) má ve svých domácnostech 59 % populace (starších 14 let) méně než 50 knih — v ČR (2013) je to 29 %.

115 Důchodkyně, dříve účetní, 70 let.

116 Živnostník (volné živnosti), 46 let.

117 Učitel biologie na střední škole, 50 let.

118 Historik, archeolog, 47 let.

119 Studentka (střední odborná škola veterinární), 18 let.

120 Učitel historie na střední škole, 37 let.

121 Důchodce, dříve geometr, 66 let.

122 Zbyněk HEJDA. „Zvykl jsem si na výslechy StB“, připr. Alice Horáčková, Mladá fronta Dnes 13. 3. 2010, příloha „Víkend“, s. 33.

123 Učitel biologie na střední škole, 50 let.

124 Důchodce, dříve farmaceut, 67 let.

© Jiří Trávníček, 2017

© Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-88069-50-8 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7491-850-6 (Host)