Dita Táborská: Malinka

Román Malinka je především svižně a vtipně vyprávěný příběh, který s nesmlouvavou naléhavostí zobrazuje krizi lidské identity, zamýšlí se nad její podstatou a právem na ni. Rodičovství v mnoha podobách se v něm vymyká definicím. Postavy románu se navzájem potřebují k životu, ale ten je často škodolibě plácá přes prsty…

Narodila se v porodnici, přesto je úředně nalezencem. Když ji totiž Ina s Jaromírem ke svým dvěma biologicky vlastním synům adoptovali, měla téměř ve všech kolonkách rodného listu vepsán údaj Nezjištěno. Ina rozuměla trápením, která Malce její složitý příběh přinášel. Toužila stát při ní, ale mnohdy to zkrátka nevyšlo. Dvaadvacetiletá Malka se dostává do nečekané životní situace, která ji nutí zaplnit prázdná místa jejího života a odpovědět si na otázku, co vlastně dělá mámu mámou. Čtyřicetiletá Alice tohle promýšlet nepotřebuje — zřetelně to vnímá svou intuicí, avšak složité konstelace mateřství, do kterých se dostává, jsou i pro ni nečekanou výzvou. Otcem dítěte, které obě ženy spojí, je Alicin manžel Roman, který po dítěti hluboce touží.

Dita Táborská (nar. 1981) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracovala externě pro Českou televizi a Český rozhlas, působila na politickém a tiskovém oddělení izraelského velvyslanectví a v roce 2009 vstoupila do služeb českého ministerstva zahraničních věcí. V současnosti se věnuje ponejvíce své rodině. Román Malinka je její prvotina.

Vydává Host.

Ukázka z knihy:

Anežka. Je to roztomilé, šišlavé, navoněné. A velkorysé, protože člověk se nemusí nutit do zdrobnělin. Anežtičko! To je jako ponožtičko. Anežka, Anežka, vyvoněná ponožka. Čili nesmysl, ale jméno je přece jenom taková barevná značka, aby se člověk líp našel. Jako když se sáhne — ať už poslepu, nebo s pečlivým rozmyslem — do obrovské hromady razítek a jedním se bouchne na první stránku tlustospisu.

„Anežka.“ V očích trošku plachosti, ale odhodlání k temnému dobrodružství.

„Roman, rád tě poznávám.“ Anežčin Románek. Taky si rád bouchne?

Jí se mozkem rozlévalo pivo namíchané s vědomím, že tohle tedy bude stát za to. Byl to krásnej a zdravým sebevědomím opentlenej nejspíš sochař, jak jí před nedávnem napsal. Má nás na triku rozhodně stovky. Nebo ještě o nulu víc? To má být ona? To zavánělo výzvou. I Roman byl potěšen, i on si ji takhle představoval. Sice trochu šedomyší, ale je to mládě hádě, co vstane jako Fénix pod jeho umnou rukou, která ho vyhrabe z ještě žhavého popela a bude tepat a kout. Hubená docela je, má chytrý, trochu naivní oči. Už má něco za sebou, něco málo, to se počítá.

Bar Moulin Rouge byl příjemně dekadentní, vysoké barové židle zajišťovaly přiblížení kolen, z nichž ta ženská byla ovinutá jen punčochovou slupičkou, černou jako noc kolem. To chtěli oba.

„Tys mi vlastně nenapsala nic kloudnýho o sobě, jen jsem pochopil, že jsi sama. Jak může být taková krásná holka sama?“

Uf, trochu přízemní. Zrychlíme. „Jsem vdova.“

Plác! Vdova se Romanovi rozblemcla na vysokém čele, funivě se vydrápala na lebku, sedla si, klátivýma nohama ho ve zběsilém rytmu začala kopat do temene a spokojeně nasávala cigaretový kouř. Romanovi se lehounce rozšířily zorničky a ruka se skleničkou se jemně, skoro neviditelně pozastavila v pohybu směrem k výrazným ústům. „Vdova? Cože? Kolik ti proboha je?“

Takt?! „Dvacet.“ Mělo by to být snadno zapamatovatelné a důrazné. Marcato. A tempo.

Roman byl konsternovaný a začal mlít něco o osudu, mládí a utrpení.

„Autonehoda. Děti nemáme. Teda, neměli jsme.“ Tady jemné naznačení smutku, jen jako podtržení pravdy.

Rozpačité ticho, polknutí. Teď by měla  následovat  replika: A co ty, ty máš rodinu? Děti? A vzápětí odpověď: Jo. Mám ženu a dvě děti.

Motiv se ale rozehrával fádně, příliš tklivě, takže hrozilo, že se i přes počáteční náboj utopí v cajdákovitosti. Bylo potřeba skočit po klice flašinetu, což překvapivě udělal Roman.

„Co jsi vlastně zač?“

„Slovenka původem.“ Na slovenštinu jdou jako slepice po flusu, ale spíš nižší kategorie, takový trochu jako sociální blbečci, co si v tu chvíli uvědomí, že vůči Slovákům často panují negativní předsudky — ó, chudinka, ale já budu velkorysý, já předsudky nemám, mně se vlastně Sloveny vždycky líbily! Dá se už jednoznačně usoudit, že Roman není Slovák? Dá.

Malka začala mluvit zpatlaninou špatně odposlouchané slovenštiny a češtiny s bezchybným slovenským přízvukem — měla obzvláštní dar na jazyky a nenechávala ho jen tak ležet ladem, jak by se mohlo zdát. S jazykem jí to šlo, všechno, byl ostrý a teplý a šik. Šikovný. Šikulko!

Roman byl trošku připitý, slovenština v jeho uších zabublala a stiskla neuvěřitelný erotický spínač. Chudě malé! Pomilováníhodné! Skutečně pomilováníhodné! V očích se mu zalesklo, chtěl si k té odvážné kočičce aspoň přivonět, je křehká, má nádherný dlouhatánský krk, úchvatné klíční kosti, které vystupují z volného trička, co jí spadá z jednoho ramene. Mladá pleť, krásné ruce, dlouhé prsty. Jeho estétství bylo spokojené a zvědavé.

Malka pochopila, že pokud se chce doopravdy pomilovat, bohužel nebude moct připustit sex již dnes. To bylo nemilé, protože on byl opravdu… no prostě to bude zážitek. Jenže tím by se to celý posralo. Chjo. Roman se omlouvá, jde na toaletu, Malka chvatně platí svůj díl útraty a prchá. Vůbec se jí nechce, mnohem raději by se nechala naložit do taxíku, odvézt někam mezi hroudy hlíny a nechat to bouchnout. Na zemi, se sochařským náčiním dloubajícím do zad. Appassionato. Ale bohužel, musí jít na debilní nočku, jet s debilníma násoskama směrem k domovu a pak jít děsně dlouho pěšky. To má jedinou výhodu, ještě jednu cigaretu. Pokouřeníčko, ach!

Telefon se rozcinkal přesně o páté, a ačkoli by Malka potřebovala ještě několik hodin odpočinku, výhra jí dala křídla, až slétla z postele. Očima přejela natáčecí plán, dnes se točí jen na jednom place, pád do rybníka. Malka vklouzla do funkčního prádla, zateplených kalhot a vaťáku po dědovi, rychle naházela do batohu dvoje desky, termosku, zahřívací pytlíky a zbytek cigaret z večera a pohledem na hodiny zjistila, že si ještě stihne vyčistit zuby. Čepice, šála, pohory a rukavice v dvojkombinaci prstových a přehrnovacích palčáků a vyrazila. Na Povstání jí zase ujel autobus, takže na Kavky musela běžet. Dorazila těsně před šestou, většina kolegů ze štábu už byla nahňácaná v mikrobusu, před ním nervózně postávala Jana se svými deskami a kufrem vysílaček. Malka očima vyhledala Pavla.

„Čau šéfe, jsem tu!“ zahalasila na něj.

„Ty vogo, ty jsi neskutečná, pět padesát devět! Že se na to nevysereš, na ten ranní adrenalin!“ odpověděl s úsměvem a poklepáním na rameno sáčkoval Malku do mikrobusu.

„Tobě taky krásný ráno,“ zamumlala Malka do schodů.

Na place Pavel běžel za skupinkou lidí uprostřed rybníka, Malka rozeznala chlapíky ze stavby, architekta a partu od kaskadérů. Obhlíželi led a zjevně diskutovali o díře, která tam zatím ještě nezela. Malka rychle vyhodnotila, že by tam byla zbytečná, a šla si hodit batoh do kostymérny.

Zázemí bylo v malém rybářském domku a Malku praštila do tváří ještě větší zima, než jaká panovala na zamrzlém rybníku. A už se k ní šinula Libuška, hlavní kostymérka, která jakmile Malku zmerčila, začala nadávat, jak je to zase všechno špatně a jak mají v takovýchle podmínkách za pár minut oblíkat herce. Malka Libušku uklidnila, že to zařídí, protentokrát jí ani neopakovala, že není od produkce, to prostě nemělo smysl, a běžela za Honzou, který měl na starosti lokace. Jo, jasně že se tam dá topit, máme přímotopy, ale nepřijel agregát. A můžu tam zatopit normálně v kamnech? Dřevo je vyskládané venku pod stříškou. Pro mě za mě, ale agregát tu bude za deset minut. Jenže to herci do prvního obrazu taky! Aha. No tak jo.

Malka se vrátila do domečku, sehnala staré noviny, které zmačkala do koule, mezi poleny vyhrabala pár menších, vytáhla svůj kapesní nůž a udělala několik třísek. Rozdělala oheň, a když kamna přestala čoudit, pořádně je naládovala. Libušce se na tváři rozhostil široký uznalý úsměv a hned začala do blízkosti kamen rozestavovat paravány.

Malce zaševelila ve vysílačce produkce, že herci dorazili na plac. Vyšla jim naproti. Do prvního obrazu byli jen dva a zrovna oba z kategorie paralelní vesmír, což bylo příjemné. Malka si herce, se kterými měla dosud co do činění, rozdělila do tří skupin, a sice sluhu vítám, což byli pičusové a nebylo jich málo, dále sluha mě přivádí do rozpaků, těch bylo malinko, a paralelní vesmír, což byli ti, kteří asistenty režie nepovažovali za sluhy, ale za plnohodnotné bytosti žijící v jiné pracovní dimenzi, která se s tou jejich na moment protnula. Těch bylo přiměřeně.

Malka je pozdravila, nabídla jim kávu a vedla je do kostymérny. Herečce vysvětlila, že už je tu její dublérka na pád do rybníka a že je za chvilku představí. Vypadali docela spokojeně a Malka je předala Libušce, která začala profesionálně švitořit a s obdivuhodnou hbitostí okolo nich poletovala. Malka ještě chvilku přešlapovala na místě a odhodlávala se Libušky zeptat, na jak dlouho to tak asi vidí, aby mohla dát echo maskérům, ale tenhle dotaz obvykle spouštěl litanie o záškodnosti všeho a všech, kteří svou lemplárnou způsobí, že ona, kostymérka, nemá čas na práci, no a jak to potom má vypadat? Často se dostala do ráže natolik, že s televizí to jde z kopce, rok od roku je to horší a ona tu letos dělá vola už doopravdy naposled, po tomhle seriálu už ji tady nikdo neuvidí. Libuška si Malčiných rozpaků dobře všimla, a protože měla tuhle holku, která byla sice trochu zvláštní, ale docela pracovitá, ráda, sama od sebe utrousila, že potřebuje patnáct minut na každého. Malka vděčně kývla a šla předat informaci do maskérny.

Pavel do vysílačky zachroustal, že jde s Denisou. Malka ji znala od vidění, ale nikdy s ní přímo nepracovala, a tak je Pavel nejdřív představil.

„Tohle je Milena Hlinecká, asistentka režie, bude ti k dispozici. Všichni jí tady říkáme Malko, trochu divný, ale furt lepší než Mileno. Malko, tohle je kaskadérka Denisa. A jsi ve spojení s čoklama? Kdyby rodili dneska, bylo by to dobrý. Vzala by sis Davida na kameru, můžete to jet bez zvuku, jeli byste jako druhej štáb.“

Chce se mi dnes jet točit porod čoklů? Ne tak docela. „Jasně.“

Pavel se na Malku zase povzbudivě usmál, zesílil vysílačku a lakonicky odpověděl: „Už běžím, už jsem skoro u vás,“ a volným krokem zamířil na plac.

Denisa se otočila k Malce. „Malka, to je trochu jako Milka, ne? Fialová kráva!“

Malku ani nenapadlo vzít si to osobně, humor, kterému kaskoši holdují, je podobný jako jejich práce, prostě rána mezi voči, pic!

„Tak co, jak se těšíš?“ zeptala se Denisy o poznání milejším tónem.

„Pohoda, v zimě se venku koupu běžně. Akorát minulej tejden jsem dělala pád z koně a trochu jsem si hnula se zádama, tak snad si to úplně nedokurvim. Doufám, že to bude rychlý.“

„To sotva. Velkej Pták to všechno kropí stoosmapadesátkrát, obvykle chňapne druhou kameru sám a jede se to na dvě z ruky, ze všech stran i nestran.“

Denisa znalecky kývla a pokrčila rameny na znamení, že to prostě nějak přetrpí. Divná sorta lidí, fakt, sebevrazi s mizivým prahem bolesti, spoustou jizev a zlámanými orlími nosy.

„Tak kde je herka?“ zeptala se Denisa netečně.

„V kostymérně. Pojď, bude potřebovat pomoct s neoprenem.“

Malka odvedla Denisu k herečce a vysílačkou sledovala dění na place. Čas se krátil a herci se ještě neposunuli do maskérny. Nálada začínala klasicky nervóznět a Malka se těšila, až klapnou a ona to bude moct jen bezmyšlenkovitě pozorovat.

Konečně bylo všechno nachystané, Pavel byl v pohodě, jako ostatně skoro pokaždé, a Malka k němu znovu pocítila obdiv. Tohle nemůžou být jenom zkušenosti, to je prostě chemické nastavení, zvláštní buněčná stavba pomocňáků, na kterých celá logistika stojí a kteří se z toho obvykle nesesypou.

Den ubíhal rychle, jako vždy. Slunce příjemně a neúplatně odměřovalo čas krátkého zimního exteriérového dne, který jediný zajišťuje filmařům smluvní pracovní dobu. Hurá! Dnes se naložím do vany a budu si číst, je mi zima. Vtom se Malce rozvibrovala kapsa. Do prdele, roděj čoklové, jasně, neznámé číslo. Malka otráveně opustila plac a šla vyřídit porodní hovor.

„Hlinecká, prosím.“

„Tak Hlinecká. To jsem rád, že vím, jak se jmenuješ. Tady Tomáš. Já jen volám, jestli to dnes večer platí.“

Co to má do prdele znamenat?! Malka se odmlčela a přemýšlela, která z avantýr má její telefonní číslo. Nebyl to povědomý hlas. „Jak to, že máš moje číslo?“

„Vždyť jsi mi ho sama napsala, když jsme se domlouvali na ty lístky.“

Sakra, jasně, to je ten muzikant. Taková blbost, kvůli lístkům na koncert. „Takže v šest na Míráku, jo?“

Malka se otráveně přišourala zpět na plac, na Pavlův tázavý psí pohled odpověděla zavrtěním hlavy a sledovala, jak Velký Pták kropí chuděru Denisu, až promodrávala. Najednou jí přišlo legrační, jak se tolik desítek dospělých lidí společně soustředí na to, aby jeden z nich zhruba dvacetkrát zapadl do stále stejné díry v zamrzlém rybníku. Jako by ho chtěli svorně potopit, ale on, mrška jedna, se neúnavně vyhrabával ven.

© Dita Táborská, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-096-7

Dita Táborská (foto: Agmons Foto)