Vrávoravý pokus otce vysvětlit dvouletému synovi, jak funguje
svět. „Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys
věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl.“
Švédský spisovatel s vtipem stírá všechny úzkosti a
nedostatky rodičů jednadvacátého století v knize plné upřímných obav a
nepodmíněných vyznání lásky.
Fredrik Backman (1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše
sloupky do švédských novin a na svůj blog. Proslavil se hned svým prvním
románem Muž jménem Ove z roku 2012 (česky Host 2014), který vyšel zároveň s
knihou Co by můj syn měl vědět o světě. Backmanovy knihy vycházejí ve
třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu. Anglický překlad
románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku
The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku
bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Stejnojmenný film měl českou premiéru v
listopadu 2016 a získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film.
I český překlad nové knihy vydalo nakladatelství Host, kde už před
tím vyšly i jiné dvě Backmanovy knihy - Babička pozdravuje a omlouvá se (2015)
a Tady byla Britt-Marie (2016). Na listopad pak chystá české vydání románu
Medvědín, který vypráví o tom, co se může stát, když si na svá bedra naložíme
tíhu snů ostatních lidí.
Ukázka
z knihy:
CO BYS MĚL
VĚDĚT O ZÁCHODOVÝCH SVĚTLECH NA FOTOBUŇKU
No. Takže já jsem tvůj tatínek. Mám dojem, že už to začínáš
chápat. Až doteď ses jen tak vezl a nechával všechnu práci na nás, ale
podle mých informací je ti už rok a půl, a tudíž jsi už dost starý na
to, aby ses začal leccos učit. Různé fígle a tak. K tomu se stavím
velmi pozitivně, to ti klidně říkám rovnou.
Protože chci, abys pochopil, že to rodičovství není zase taková
sranda, jak to vypadá. Musíš toho spoustu řešit. Tašky s věcmi.
Autosedačky. Ukolébavky. Rezervní rukavice. Hovínka. Hovínka především. Šílenou
spoustu hovínek musíš řešit. Aspoň v prvním roce, to se ti fakt komplet
celý život točí kolem hovínek.
Smyslové vnímání hovínka. Absence hovínka. Objevení hovínka.
Aromatické vlastnosti hovínka. Čekání na hovínko. Zcela vážně, neumíš si
představit, jak velkou část života začneš trávit čekáním na hovínko, jakmile si
pořídíš dítě.
„Zkusíme to? Fajn! Tak co, povedlo se? Co? Cože říkáš? Nepovedlo?
Do prdele. Neboj, neboj. Klídek, nepanikař. Kolik je hodin? Počkáme na to? Nebo
riskneme, že tam stihneme dojet, než to přijde? Riskneme to! Fajn? Nebo ne
fajn? Co když to přijde cestou? Máš pravdu. Dobře. Buď zticha, ať můžu
přemýšlet! Tak jo, ale co když budeme čekat, a ono nic, co pak uděláme?
Přece jenom to riskneme a pojedeme? Jenže pak to přijde cestou
a budeme si říkat: ‚Krucinááál! Měli jsme jet rovnou, to bysme to stihli ještě
před hovínkem!!!‘“
Chápeš? A takhle je to pořád, jakmile se jednou rozmnožíš.
Celý všední den se odvíjí od logistiky hovínek. Začneš se o tom zcela bez
zábran bavit s cizími lidmi. O konzistenci, barvě, časech dodání.
O hovínku na prstech. O hovínku na textiliích. O hovínku, které
zaleze do spár mezi dlaždičkami v koupelně. Začneš diskutovat
o metafyzickém prožití hovínka. Rozebereš ho na akademické úrovni. Když
švýcarští vědci oznámili v médiích, že našli dosud neobjevenou částici,
která se umí pohybovat rychleji než světlo, a celý svět se ptal, co tuhle
částici tvoří, všichni rodiče malých dětí se na sebe podívali a unisono si
řekli: „Hovínko. To je úplně jasný, že hovínko.“
Ale nejhorší není ani tak hovínko jako takové. Naprosto nejhorší
je, když nevíš. Když spatříš v obličeji dítěte drobné záškuby a jenom
si říkáš: „Že by…? To vypadalo, jako by… ale možná se jenom zašklebila? Třeba
si jenom… prdla? Ó, Bože na nebesích, jsme v letadle Ryan Airu, prosím,
řekni, že to byl jenom prd!“ A pak musíš čekat těch pět vteřin. A je
to nejdelších pět vteřin ve vesmíru, to ti garantuju. Mezi každými dvěma uběhne
deset tisíc věčností a jedno bonvivánské francouzské drama. A potom,
konečně, jako ve scéně z Matrixu, kdy se
zpomalí čas, se dostaví smrad. A ten je jako rána mokrým pytlem betonu do
obličeje. A následná cesta na záchod připomíná pochod vzpurných otroků do
Kolosea, kde se mají utkat se lvem. Přísahám ti, že až odtamtud vyjdeš, budeš
zakoušet stejný pocit jako válečníci porazivší barbary a navrátivší se do
Říma, ale cestou tam budeš mít jen jediné jméno: gladiátor.
Až povyrosteš, budu ti vyprávět o úplně prvním hovínku.
Prahovínku. O tom, které všechna miminka vyrobí během prvního dne po
porodu. Je úplně černočerné. Jako by se vykadilo samo zlo. Nekecám.
Toto přebalení bylo mým Vietnamem.
No jasně, asi si říkáš, proč to vytahuju zrovna teď. Ale já jen
chci, abys pochopil, jak spolu všechno souvisí. Hovínko je součástí světa, víš?
A v dnešní době, kdy je tak důležité životní prostředí
a udržitelný rozvoj, je třeba si uvědomovat, jakou roli hrají hovínka
v širším kontextu. Jaký význam mají hovínka pro moderní technologie.
Protože abys věděl, svět nevypadal vždycky takhle. Byla doba, kdy
nebylo všechno elektronické a na počítačích. Dokážeš si představit, že
když jsem byl malý, mohlo se stát, že ses třeba koukal na film a nemohl
sis vzpomenout, jak se jmenuje nějaký herec, a nedalo se to nijak zjistit!
Jedině počkat do zítřka, zajít do knihovny a vyhledat si to. Já vím.
Šílený. Nebo jsi chtěl třeba zavolat kamarádovi a na něco se ho zeptat,
ale tůdle: po deseti zazvoněních jsi to musel položit s tím, že „hm, není
doma“. Není d-o-m-a, chápeš to?
To byla jiná doba. Ale pak přišly všechny ty technologie. Internet
a mobily a dotykové obrazovky a další srandičky, a to dostalo
naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny
předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že „nevěděly“. To tak rodiče
dělávají. Tys pila víno, když jsi kojila? „Nevěděla jsem.“ Nechali jste nás
snídat skořicové rolky? Sedět na zadním sedadle bez pásu? Brala jsi
v těhotenství LSD? „Ale prosím tě, my jsme přece nic n-e-v-ě-d-ě-l-i. To
bylo v sedmdesátých letech, však víš. Tehdy to vlastně ani nebylo
nebezpečný!“
Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Takže až v tvé
výchově něco kiksne, budu za to moct já. Před právníky v životě neobstojím
s tím, že jsem jednal v dobré víře. Mohl jsem si to přece vygooglit.
Měl jsem si to vygooglit. Panebože, proč jsem si to nevygooglil?
Sakra.
Prostě jen nechceme udělat chybu. To je všechno. Z celé naší
generace vyrostli specialisté na jednu nebo dvě věci. Máme e-shopy
a daňové úlevy a konzultanty a osobní kouče a Apple
Support. Nic nezkoušíme sami, zavoláme někomu, kdo se v tom vyzná. Příroda
nás na vás nepřipravila.
A tak googlíme. Pročítáme diskuse. Voláme do zdravotní
poradny, protože jste se málem praštili do hlavy
o hranu stolu, a ptáme se, jestli to na vás mohlo zanechat „duševní
následky“, protože nechceme riskovat, že až za šestnáct let dostanete pětku
z matematiky, napadne nás: „Že by tenkrát dostal posttraumatický šok? Že
by to bylo tím?“ Chápeš? Nechceme mít na svědomí, že místo abyste se učili,
hráli jste si po nocích s debilníma paprskometama a létajícíma
autíčkama!
Protože vás máme rádi.
Nic víc v tom není. Chceme, abyste byli lepší než my. Protože
jestli naše děti nebudou lepší než my, jaký má vůbec všechno smysl? Chceme,
abyste byli hodnější, chytřejší, pokornější, štědřejší a míň sobečtí než
my. Chceme vám vytvořit ty nejlepší podmínky, na jaké se zmůžeme. A tak
studujeme metody uspávání, chodíme na semináře, kupujeme ergonomické vaničky
a tlačíme prodavače autosedaček ke zdi a řveme na ně: „Tu
nejbezpečnější! Dejte mi tu NEJBEZPEČNĚJŠÍ, jasný?“ (Ale ne že bych tohle dělal
já, nesmíš zase mámě všechno věřit.)
Sledujeme vaše dětství přes kamery tak, že vila z Big
Brothera je proti tomu ztělesněné soukromí, chodíme na miminkovské plavání,
kupujeme prodyšné funkční oblečky v genderově neutrálních barvách
a prostě se strašně, strašně bojíme, že uděláme chybu. Protože velmi
dlouho jsme platili za největší egoisty v dějinách lidstva, dokud jsme se
nestali rodiči a neuvědomili si, jak jsme vlastně bezvýznamní.
Zjištění, že od tohoto okamžiku budeš dýchat výhradně plícemi
někoho jiného, tě zasáhne tvrději, pokud na to nejsi připravený.
Chceme vás jenom chránit. Ušetřit vás všech zklamání, selhání
a nešťastných lásek. Přitom nemáme páru, co vlastně způsobujeme, mít dítě
je v mnoha ohledech podobné jako řídit bagr v obchodě
s porcelánem. S nohou v sádře. S lyžařskou kuklou nasazenou
obráceně. Opilí.
Ale zkoušíme to. Krucinál. Protože chceme být co nejlepší rodiče.
To je všechno.
A tak googlíme. Všechno si googlíme.
A pečujeme o životní prostředí. Protože tuhle planetu
jsme nezdědili po předcích, ale vypůjčili jsme si ji od svých dětí,
a podobný kecy. My těm kecům věříme! Jsme ochotni se za ty kecy bít! Máme
ty kecy na plakátech s indiánem! A tak kupujeme lepší auta. Třídíme
odpad. Instalujeme na všechna světla malinké fotobuňky, aby se automaticky
zhasla, když v místnosti nikdo není. A občas zajdeme příliš daleko.
Děláme to s těmi nejlepšími úmysly, ale občas toho chceme moc. Někdy je
moje generace prostě přehnaně ambiciózní, zkus to pochopit. A tak nějakého
koumáka občas napadne nainstalovat světla s fotobuňkou na záchody v nákupním
centru. Světla, která se zhasnou po třiceti vteřinách.
A tak tu stojíme. Ty a já. A hovínko. Potmě.
Nejsi ještě tak velký, abys viděl na olympiádě lidi zápasit
v takovém tom řeckořímském stylu, ale zhruba tak nějak to vypadá, když
sedíš na záchodě, najednou ti zhasne světlo a ty se ho snažíš rozsvítit.
Takže si představ, jaké novátorské pojetí Labutího jezera
musím vyseknout, abych rozsvítil, když mám v jedné ruce plínku těžkou jako
činku a v druhé půl balení vlhčených ubrousků a balancuju na
jedné noze, protože druhým kolenem podpírám přebalovací pult, abys z něj
nespadl.
A právě teď, v této situaci, cítím, že moje generace to
s tou ekologicky šetrnou technologií drobátko přepískla. Podle mě. Chápeš?
Myslím, že chápeš.
Jenom chci, abys věděl, že tě mám rád. Až budeš dospělý, pochopíš,
že jsem ve tvé výchově udělal spoustu chyb. Vím to. Jsem s tím smířený.
Ale chci, abys věděl, že jsem se snažil úplně, úplně nejvíc, jak jsem uměl.
Nechal jsem na hřišti všechno. Vypustil jsem tam duši.
Googlil jsem, div jsem se z toho neposral.
Ale ta tma byla tehdy příšerná. A všude hovínko. Občas se
člověk musí řídit instinktem. Naprosto upřímně, můžeš být rád, že jsme odtamtud
vylezli živí.
SAKER MIN
SON BEHÖVER VETA OM VÄRLDEN
Copyright
© Fredrik Backman, 2012
Published
by agreement with Salomonsson Agency
Translation
© Helena Matochová, 2017
Czech
edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017
ISBN
978-80-7577-122-3
Žádné komentáře:
Okomentovat