Bernhard
Schlink, autor bestselleru Předčítač, se v novém souboru povídek zamýšlí nad
tématem lži; ta hraje často hlavní úlohu ve vztazích mileneckých, manželských,
mezi rodiči a dětmi i ve vztahu k sobě samému. Sedm povídek o lidech různého
věku čtenáře zavádí do období léta, kdy eskalují větší či menší nepravosti a
podvody, které se kupí a mnohdy přerůstají v katastrofy. Autor v propracovaných
dialozích a retrospektivních pohledech otevírá dveře do soukromí několika
protagonistů; líčí vztah dvou vzdělanců, dramatika a vysokoškolské učitelky,
zatížený žárlivostí a vlastnickým vztahem ke druhému, život rodiny, kterou muž
úmyslně odstřihne od civilizace a veškerého kontaktu s okolím, popisuje
putování staré ženy za její první láskou nebo reakci příbuzných na rozhodnutí
starého nemocného člověka dobrovolně odejít ze života. Schlink ve stylisticky
čistém a psychologicky propracovaném vyprávění nechává vyplout na povrch
celoživotní skrývané problémy hlavních hrdinů a dokáže brilantně zachytit
jejich nejniternější emoce, které je sžírají stejně jako jejich pečlivě
utajované lži.
Stručné
příběhy jako by se hodily právě ke čtení při čekání na letištích, vysedávání v
letadlech a pobývání v letoviscích. A to nejen pro svůj rozměr – právě tam se
totiž také děje těchto próz nejčastěji odehrávají. Bernhard Schlink velmi
plasticky zobrazuje současný život nás, světoobčanů, kteří se ovšem často
cítíme spíše jako bezdomovci. Tedy život, v němž se sice můžeme díky moderním
technologiím kdykoliv kdekoliv s kýmkoliv spojit, ale často je taková komunikace
pouze potvrzením naší osamělosti. Osamělosti, jež je důsledkem toho, že jsme
neustále hnáni za úspěchem, k větším výkonům, výdělkům a k budování kariér –
zatímco osobní život se hroutí, i když si pořád bůhvíproč namlouváme, že je
vlastně všechno v pořádku, nic se neděje.
O těchto
nenápadných zlomech a puklinkách, které se jednoho dne promění v životní jizvy
a průrvy, právě vypráví Bernhard Schlink ve svých Letních lžích. A taky o tom,
že toho druhého nikdy dokonale neznáme. Nevíme, co dělá, když ho nevidíme, když
s ním nejsme. Ale často se to – ve světě chudém na city a tak bohatém na slova
a vůbec informace – dozvíme zpětně právě díky všem těm technologickým
vymoženostem. Protože to chceme vědět. A jakmile to víme, víme taky, že je
pozdě chtít raději nevědět. A že „promluvit si“ nic nevyřeší.
Bernhard
Schlink se narodil roku 1944 u Bielefeldu v Severním Porýní-Vestfálsku.
Vystudoval práva, žije a pracuje jako právník v Berlíně a v New Yorku. V
osmdesátých letech vstoupil do literatury cyklem detektivních románů, z nichž
česky vyšla Spravedlnost podle Selba (2009). Představil v nich stárnoucího
soukromého detektiva Selba, který se potýká s nacionálněsocialistickou
minulostí své země i svou vlastní. Příběh se u nás dočkal i skvělé rozhlasové
adaptace s Jiřím Štěpničkou v hlavní roli. Ke kriminálnímu žánru se Schlink
vrátil ještě v roce 2001 románem Selbs Mord. Světového úspěchu dosáhl až po
padesátce románem Předčítač (1995, česky poprvé 1998), zfilmovaným v oscarovém
snímku z roku 2009. Milostná témata zpracoval Bernhard Schlink v souboru
povídek Útěky z lásky (česky 2001). Ve své další knize Návrat (česky 2007)
spojil napínavý, takřka detektivní příběh s motivem objevování a vyrovnávání se
s nacistickou minulostí. V románu Víkend (česky 2011) se zabýval dalším
palčivým tématem německé historie 20. století – teroristy z RAF, respektive
střetem svobody individua a svobody společnosti.
Všechna
česká vydání Schlinkových knih vyšla v nakladatelství Prostor. Letní lži z
německého originálu Sommerlügen. Geschichten, vydaného nakladatelstvím Diogenes
v Curychu roku 2010, přeložila Zlata Kufnerová.
Ukázka z knihy:
V pět hodin začínal koncert. Když v
půl páté zaparkovali před zámkem, v jehož sále se koncert konal, bylo
parkoviště skoro prázdné. Navrhl, aby se před začátkem koncertu prošli v
zámecké zahradě. Otec však naléhal, aby si v dosud prázdném sále sedli do první
řady a čekali.
„Je to poprvé, co se na Rujaně koná
Bachův festival.“
„Lidi si musí na všechno nejdřív
zvyknout. A taky musí především přivyknout Bachově hudbě. Víš, že Bacha v
devatenáctém století objevil a uvedl Mendelssohn?“
Otec vyprávěl o Bachovi a
Mendelssohnovi, o vzniku suity jako seskupení tanců v 16. století, o vzniku
názvu partita vedle názvu suita v 17. století, o Bachových suitách a partitách
jako dílech laděných s mimořádnou lehkostí, o raných pojetích mnoha suit v Klavírní
knížce Anny Magdaleny Bachové, o vzniku Francouzských suit a Anglických
suit a partit v letech 1720 až 1730, o třech Francouzských suitách v moll
a třech v dur a o jejich různých větách. Vyprávěl živě, radoval se ze svých
vědomostí i ze synovy pozornosti.
Zdůraznil, že se na tu hudbu těší.
Mladý pianista, o němž dosud otec ani
syn nikdy neslyšeli, hrál s chladnou dokonalostí. Jako by tóny byly čísly a
jako by suity byly účty. Stejně chladně se po koncertu uklonil nepočetnému
publiku.
„Vložil by do hry před větším publikem
víc citu?“
„Ne, myslí si, že tak je třeba Bacha
hrát. To, jak Bacha rádi posloucháme my, pokládá za sentimentální. Ale není to
velkolepé? Bachovi nemůže ublížit žádná interpretace, ani tahle. Ani když se
použije jako vyzvánění na mobilu. Sedím v tramvaji, někomu zazvoní mobil, a je
to pořád Bach a je pořád hezký.“ Otec hovořil s vřelostí. Cestou zpátky do
hotelu srovnával Richterovu a Schiffovu, Fellnerovu, Gouldovu a Jarrettovu
interpretaci Francouzských suit a na syna udělaly dojem nejen otcovy
znalosti, ale žasl také nad jeho výřečností, nad proudem řeči plynoucím bez
přestávky, aniž se ujišťoval, že výklad někoho zajímá, kypícím dál a dál, aniž
by čekal na otázky nebo komentáře. Měl pocit, jako by naslouchal samomluvě.
Během večeře to pokračovalo. Otec
přešel z interpretace Francouzských suit na mše, oratoria a pašije.
Když se syn po delší přestávce vrátil
z toalety, proud řeči vyschl. Zmizela však také otcova živost, radost a
srdečnost. Syn objednal další lahev červeného vína, připraven na otcovu
kritickou poznámku o luxusu a nestřídmosti. Otec si však rád nechal nalít.
„Z čeho pramení tvá obliba Bacha?“
„To je ale otázka!“
Syn to však nevzdal. „Že má někdo rád
Mozarta, jiný Beethovena a třetí Brahmse, má své důvody. Mě zajímá, proč ty máš
rád Bacha.“
Otec seděl opět vzpřímený, nohu přes
nohu, paže na opěrkách židle, hlavu skloněnou s náznakem úsměvu. Hleděl do
prázdna. Syn si prohlížel otcovu tvář, vysoké čelo pod stále ještě bohatou
šedivou kšticí, hluboké rýhy nad nosem i mezi nosem a koutky úst, výrazné lícní
kosti, povadlé tváře, úzké rty, unavená ústa a silnou bradu. Sympatická tvář,
usoudil syn, ale neviděl za ni, nevěděl, jaké starosti vyhloubily ty vrásky na
čele, čím se unavila ústa, proč pohled nic nevyjadřuje.
„Bach mě…“ Potřásl hlavou a
pokračoval. „Tvá babička byla náladová jiskrná žena a tvůj děd svědomitý úředník,
který ovšem…“
Opět se odmlčel. Syn jako chlapec
navštívil babičku kdysi několikrát s otcem v domově důchodců; seděla na vozíku,
nemluvila a z rozhovoru otce s lékařem utkvěl chlapci v paměti pojem
stařecká deprese. Dědu nezažil. Proč otec nemůže mluvit o svých rodičích?
„Bach smiřuje vzájemně si odporující.
Světlo a tmu, sílu a slabost, minulost…“ Pokrčil rameny. „Možná jen proto, že
jsem se s Bachem učil hrát na klavír. Dva roky jsem nesměl hrát nic jiného než
etudy, a tak byla ta Klavírní knížka darem z nebes.“
„Tys hrál na klavír? Proč už nehraješ?
Kdy jsi přestal?“
„V důchodu jsem se znovu chtěl učit,
ale nevyšlo to.“ Vstal. „Projdeme se zítra po snídani po pláži?
Doufám, že mi máma s sebou dala vhodné
kalhoty.“
Krátce objal syna kolem ramen. „Dobrou
noc, můj chlapče.“
Originally
published under the title Sommerlügen. Geschichten
Copyright
© 2010 by Diogenes Verlag AG Zürich
All
rights reserved
Czech
edition © Prostor, 2017
Translation
© Zlata Kufnerová, 2017
ISBN
978-80-7260-361-9
Žádné komentáře:
Okomentovat