Vlastimil Vondruška: Husitská epopej VII / 1472–1485 Za časů Vladislava Jagellonského

Sedmidílná sága vypráví o událostech slavné i pohnuté doby 15. století v Českém království. Snad žádná jiná historická epocha našich dějin není v obecných představách tak kontroverzní, jako právě husitství. Ta doba je pro dějepisné líčení o to složitější, že obě strany, katolická i kališnická, měly svým způsobem pravdu, ale obě současně páchaly bezpráví. Snad poprvé se v naší literatuře objevuje dílo, které se odehrává v obou znepřátelených táborech, aniž by jeden upřednostňovalo před druhým. Historicky věrně popisované události tvoří kulisu čtivého a napínavého příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví neúprosný osud proti sobě.

Poslední díl ságy představuje léta, kdy se českým králem stal Vladislav Jagellonský, jemuž se postupně podařilo otupit ostří nepřátelské zahraniční politiky, zvláště té papežovy. Nakonec byl z Čech sejmut cech kacířství, neboť po desetiletích bojů byl utrakvismus uznán všemi církevními autoritami. Husitská epopej tak dospěla ke svému závěru. Jenže místo aby se domácí poměry uklidnily, začaly doutnat nové politické i sociální konflikty. Postupně umírají starší členové rodu Prokopů a na jejich místo nastupují jejich potomci. Ti však o ideálech svých rodičů vědí málo a hledají si svůj svět. Svět středověké víry nahrazuje svobodomyslná renesance. Osudy husitských generací rodu se uzavírají.

Husitskou epopej vydalo nakladateství MoBa.

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 6

Sněm v Kutných Horách se měl konat ve Vlašském dvoře. Bylo to místo nejen výstavné, ale také bezpečné. I když na radnici měli momentálně převahu kališníci, mnozí bohatí němečtí těžaři stranili katolíkům. A to nebylo radno podceňovat. Město doslova praskalo ve švech a udržet pořádek bylo nad síly rychtáře a jeho biřiců.

Do města se sjížděli účastníci sněmu, bylo jich mnohem více než na svatého Jiří v Praze. Šlo o hodně, a proto stoupenci všech tří uchazečů o český trůn přivedli co nejvíce přátel, aby na jednání podpořili jejich hlas. Ale nebyli tu jen oni. Na podzim se za Kaňkem, na návrší k Čertovce, objevilo několik nových velice bohatých stříbrných žil. Těžaři do Kutných Hor přivezli skoro stovku horníků z Durynska, z okolí se sem seběhla spousta nádeníků, protože v nových těžebních jámách se platilo více než jinde, o pracovní síly byla nouze. Přistěhovalo se také několik nových tesařů a povozníků a také pár pobudů. Ti všichni obsadili levné ubytovny na předměstí a šenkýři dávali nepokrytě najevo, že horníci jsou pro ně jako hosté důležitější než zchudlý rytíř, který přijel na sněm. Kutné Hory žily ze stříbra, ne z proslovů zemských stavů. Kdo neměl ve městě přátele, hledal střechu nad hlavou jen obtížně, i někteří velmožové museli vzít za vděk ubytováním u sedláka v okolí nebo ve stanu před hradbami.

Markétka seděla u otevřeného okna a spokojeně vdechovala teplé povětří, které venku vládlo. Ona s ubytováním starosti neměla. Po babičce zdědila několik horních podílů, které ještě rozmnožila nákupy za peníze investorů, které spravovala. A co víc, patřila k těm těžařům, kteří věnovali peníze do průzkumu návrší pod Čertovkou. Na to obětovala vlastní peníze a nyní tam měla těžební jámu. Nazvala ji z úcty k babičce Markéta.

Protože musela kvůli správě majetku čas od času do Kutných Hor zajet, koupila tu nedávno dům. Nebyl levný, i když byl velice zanedbaný. Stál však v ulici, která vedla od rynku přímo ke kostelu svatého Jakuba, jen pár desítek kroků od Vlašského dvora. Markétka nechala jeho průčelí přestavět a v duchu německé módy ho teď zdobilo sedm plastik, které alegoricky zobrazovaly křesťanské ctnosti.

Proti Markétce seděla v křesle její teta z druhého kolena Barborka. I když jí už bylo pětašedesát let, stále se oblékala jako rytíř, jezdila na koni, s chutí pila pivo a jediné, čeho litovala, byl fakt, že už několik let s nikým nezkřížila svůj meč. Zvláště po loupežných výpravách na druhou stranu Šumavy se jí stýskalo. Ale byla rozumná, věděla, že má svůj věk a je jiná doba.

Přijela na sněm, protože díky svým zásluhám o kalich měla právo se ho účastnit. Mladší rytíři se jí občas za zády pošklebovali, ale ti starší na ni nedali dopustit. Její slovo mělo stále mezi zemany na Klatovsku váhu.

„Já budu rozhodně podporovat Vladislava Jagellonského,“ vykládala Barborka. „Jednak ho podporuješ ty, takže bych si netroufla udělat něco, co by se ti nelíbilo. Třeba bys mne pak vykázala ze svého domu, a co bych si v tomhle babylónu počala?“

Markétka neodporovala, znala ji a věděla, že to je nejhubatější ženská, jakou znala. Když nic neřekla, Barborka o poznání zklamaněji dodala: „A kromě toho, skoro celý život jsem bojovala za kalich a teď bych se měla sklonit před tím papeženeckým bastardem z Uher? Nikdy.“

„Jagellonec je taky katolík,“ upozornila Markétka.

„Jistě. Ale bude to katolík jen tak na ozdobu. Matyáš by chtěl poroučet, to myslím u Jagellonce nehrozí.“

„Copak ty ho znáš?“

„V životě jsem poznala spoustu Poláků,“ usmála se Barborka. „Pár mě jich i pomilovalo. Všichni to byli chlapi, co si pyšně nakrucovali kníry, rádi se vytahovali, v posteli a s mečem to uměli, jen co je pravda, ale nemají trpělivost a neumějí se přetvařovat. Naše panstvo Jagellonce přechytračí, dej na mě. Vše zůstane při starém.“

„To ale není pro naši zemi dobře.“

„Je to dobře pro nás dvě, má drahá. A to je důležitější, než zda se zase spojí země Koruny české. Co z toho budu mít já doma v Běšinách?“

Markétka zamyšleně přikývla. Barborka byla zvláštní, tuhle zemi rozhodně milovala a mnohokrát pro kalich riskovala život, s klidem zabíjela Němce a loupila v Bavorsku, ale přesto nikdy neopakovala fráze kazatelů či zemských úředníků o povinnostech k zemi a víře. Byla svá a na život se dívala stejně prakticky, jako by připravovala polévku. Jednou řekla: „Proč bych vařila něco jen proto, že to chválí náš děkan, když mi to nechutná?“

„Máš asi pravdu,“ připustila Markétka, „ale já na tom prodělám, ať zvolí kohokoli z těch tří. Nejspíše už brzy přijdu o cla, která mi kdysi zastavil král Jiřík. Prachatice a Písek je hodlají vykoupit a podle jakéhosi privilegia na to mají právo. Myslím, že na jihu je s mými obchody konec.“

„A co Eliáš?“

„Přestěhuje se sem, do Kutných Hor. Bude se starat o těžbu.“

„On?“ podivila se upřímně Barborka. Eliáše dobře znala. Byl to veselý mládenec, který nádherně zpíval a hrál divadlo. Neuměla si ho představit jako těžaře. Byl hodný a nerad komukoli ubližoval. Jak sám říkal, byl stvořen k tomu, aby dával radost a nikoli smutek.

„Copak nemá manželku?“ připomněla trochu netrpělivě Markétka. Snacha Ludmila byla naopak praktická a v rozumné míře k jiným tvrdá. Litovala jen toho, že takový není její syn. Na Ludmilu se však mohla spolehnout. Byla to její zásluha, že výběr cel na Zlaté stezce nevázl ani v neklidných časech.

„Tady budou mít na sebe víc času,“ pokračovala o poznání laskavěji. „Chtěla bych už mít vnouče.“

„Víš, co je zvláštní?“ zasnila se Barborka. „Nebýt našich snach, měly bychom se syny jen problémy. Chlapi jsou jako děti. Potřebují, aby nad nimi pořád bděla ženská.“

Markétka přikývla a napadlo ji, že to neplatí jen o dětech. Její manžel byl v podstatě stejný. Nebýt jí, kdo ví, jak by skončil. Na královském dvoře rozhodně ne.

Městem se rozezněly zvony.

„Za chvíli sněm začne,“ řekla Barborka, vstala a protáhla se. „Nechceš jít se mnou?“

„Mě to nudí,“ přiznala se poctivě Markétka. „Zatím připravím něco dobrého k večeři. Pozvala jsem dva konšely. Chtějí tě poznat.“

„Óhó, já budu mít nápadníky,“ zasmála se Barborka, utáhla si opasek s mečem a vyšla na ulici.

Sněm v Kutných Horách začal v pondělí dvacátého dne měsíce máje. Tentokrát šlo o jednání čistě stavovské, nebyl tu kníže Jindřich Münsterberský, Albrecht Saský a samozřejmě ani Vladislav Jagellonský. Také Matyáš Korvín zůstal v Jihlavě a čekal na výsledek. Sněm hodlal znovu vyslechnout vyslance všech tří uchazečů o český královský trůn.

Jenže hned na začátku nastal formální problém. Stoupenci Matyáše Korvína neuměli dát jasnou odpověď na otázku, zda trvají na platnosti olomoucké korunovace, či zda jsou ochotni účastnit se chystané volby. Tím by totiž popřeli platnost první Matyášovy korunovace, a to si především Zdeněk Konopišťský ze Šternberka netroufl udělat. Snažil se proto ožehavou věc obejít, ale utrakvistický tábor byl dobře připravený a nesmlouvavě tlačil katolickou stranu ke zdi. Hádky zabraly následující dva dny.

Teprve ve středu dostal jako první slovo vyslanec polského krále Dobiesław Kurozwecki zvaný Lubelczyk. Ani to se neobešlo bez hádek, protože katolické panstvo žádalo, aby jako první hovořil jagerský biskup Jan Beckensloer. Ale ani v téhle bezvýznamné věci utrakvisti nemínili ustoupit. Na sněmu měli převahu.

„To nevypadá dobře,“ stěžoval si tiše Jan Zajíc z Házmburka olomouckému biskupovi. Seděli společně na vyvýšeném místě na pravé straně sálu, která byla vyhrazena pro stoupence Matyáše Korvína. „Dávají Polákům okázale přednost.“

„To nemusí nic znamenat. Včera dorazil Viktorín. Věřím, že jeho slova mohou rozhodnout. Co lepšího by si mohl král Matyáš přát, než že se za něj postaví syn krále Jiříka?“

Jan Zajíc z Házmburka pokrčil neurčitě rameny. Jako zemský sudí znal dobře české panstvo a tušil, že se jejich plány začínají hroutit. Ale mlčel. Teď už se nedalo dělat nic, jen doufat, že polský vyslanec udělá chybu. Nikdo z nich zatím netušil, co hodlá polský král českým stavům nabídnout.

Dobiesław Kurozwecki byl rytíř, jakého nebylo snadné přehlédnout. Měl nepoddajné světlé kštice, ve tváři ostře řezané rysy a hluboký naléhavý hlas. Nepostavil se do čela sálu pod korouhev českého krále, ale pomalu obcházel sálem, zastavoval se u jednotlivých hloučků a kývnutím hlavy se zdravil s těmi, které znal. Přitom však stále hovořil.

„Ctihodní představitelé České koruny, bratři! Ano, neváhám vás tak oslovit, cožpak nejsou naše jazyky skoro stejné? Cožpak jsme byli v minulosti nepřáteli? Poláci stáli po boku Čechů a Češi bojovali s námi proti společným nepřátelům. Nebyli to snad vaši stateční předkové, kteří hledali v Krakově oporu a pomoc, když se postavili císaři i papežovi? Byli jsme to my, kdo vám poskytl své vojenské oddíly, když se od vás celý křesťanský svět odvrátil. Ano, jsme bratři. Jistě, byly mezi námi i rozmíšky, ale v které rodině nejsou? Nikdy však mezi námi a vámi nebyla nenávist a krev. Na rozdíl od Uher. Na rozdíl od Wettinů, Askánců či Wittelsbachů. Jsme přátelé a modlím se spolu se svým vznešeným králem Kazimírem za to, aby to tak i zůstalo. Rodina je silná jen tehdy, pokud táhne za jeden provaz!“

„Zatraceně, co to vykládá?“ bručel polohlasně Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Ale hned několik velmožů ho okřiklo. Jak si rozmrzele všiml, byli mezi nimi i katolíci.

„Po matce Alžbětě Habsburské má syn našeho krále Vladislav Jagellonský nárok na českou královskou korunu. Navzdory tomu si své dědictví nevynucuje, jen žádá o vaše moudré rozhodnutí. Věří, že jste mužové spravedliví a uvážliví. Současně se však ptá, zda víte o někom jiném, kdo by měl stejný legitimní nárok jako on? Jeho slova jsou prosta tyranství, on vám nehrozí, on s vámi nebojoval, jeho rytíři nedrancovali vaše země jako uherský král, který se teď prohlašuje za vašeho ochránce. Zvažte sami, čí slova jsou poctivá! A ptám se, jaký je Matyášův nárok na českou královskou korunu, kromě jeho pýchy a tyranství?“

„Ano!“

„Správně!“

Dobiesław Kurozwecki obešel sál a teď konečně stanul pod českou královskou korouhví. Pomalu za naprostého ticha obhlížel sál a teprve po chvíli laskavě pokračoval: „Můj král je muž, který hluboce věří v Ježíše Krista, a ujišťuji vás, že chrání každého, kdo je dobrým křesťanem. Jedno, zda přijímá pod jednou či pod obojí způsobou. Všichni jsme děti Boží a tak se bude k této zemi chovat i syn našeho vznešeného a slavného krále Kazimíra. Veškerý vliv, který má náš vznešený král v kurii Svatého otce, využije k tomu, aby ukončil spor mezi vaší zemí a papežem. Společně naplníme odkaz vašeho zemřelého krále Jiřího. Neboť v evangeliích se praví, že povinností dobrého vládce je raději zemřít, než by zradil Ježíše Krista a svůj lid. Král Jiřík slova evangelia naplnil a náš král přísahá, že je naplní i on. Amen!“

V sále vypukla nepopsatelná vřava. Polskému králi a jeho synu Vladislavovi provolávali slávu nejen ti, kteří stáli na straně určené pro utrakvisty, ale i mnozí katolíci, zvláště z řad rytířského a měšťanského stavu. Katoličtí páni posupně mlčeli.

I když měl teď podle dohody vystoupit zástupce Albrechta Saského, téměř všichni to odmítli. A začali se přít, zda vyslechnou vyslance Matyáše Korvína.

Tas z Boskovic se je snažil překřičet: „Mějte rozum! Polský vyslanec hovořil vzletně, ale co vlastně slíbil? Nic. A to málo, co řekl, myslel vážně? Snadno se slibuje, ale já Polákům nevěřím. Už mnoho měsíců jednám s králem Matyášem a vím, že jen on bude respektovat naše zemské svobody a víru. Jen on nás ochrání před nepřáteli. Jen on zajistí v naší zemi znovu mír. Vyslechněme si prosím jeho vyslance a pak pochopíte, na čí straně stojí pravda a milost boží!“

„To je urážka!“ zuřil saský vyslanec, ale nikoho nezajímal. Bylo jasné, že proti sobě stojí jen dva kohouti. Nakonec se zvedl a s hlasitými kletbami sál opustil.

„Ano,“ souhlasil za utrakvisty velkomyslně Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nedokázal skrýt ironii, když říkal: „Ať promluví Jeho Ctihodnost jagerský biskup. Rád si ho poslechnu.“

Vlastimil Vondruška: Vzpoura goliardů

Píše se rok 1261. Přemysl II. Otakar podpoří v boji o trůn římského krále proti Alfonsi Kastilskému jeho konkurenta Richarda Cornwallského a za to má slíben majestát, propůjčující mu rakouské a štýrské léno. Jenže v diplomacii není nic takové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oldřich z Chlumu odjíždí s několika významnými velmoži do německých Cách s tajným posláním. Záhy po příjezdu je zavražděn císařův komoří a osobní přítel Richarda Cornwallského. Z vraždy jsou obviněni čeští šlechtici a uvězněni. Navíc dojde ve městě k nepokojům, v jejichž čele stojí žáci tamní katedrální školy, potulní vakanti zvaní goliardi. Vše zůstává na panoši Otovi.

Dvacátý druhý příběh středověkého detektiva Oldřicha z Chlumu vychází tradičně v nakladatelství MoBa.

Ukázka z knihy:

Městečko se jmenovalo Troisdorf a nevynikalo vůbec ničím. Nemělo hradby, nebylo nijak výstavné a tamní zájezdní hostinec za mnoho nestál. Zastavili se tu na noc a panoš Ota i velitel Diviš předpokládali, že ráno budou pokračovat dál k Rýnu a do Kolína. Jenže navzdory tomu, že zde nebylo nic, co by bylo hodno pozornosti jejich malé družiny, ráno Oldřich z Chlumu rozhodl, že se tu nějakou dobu zdrží.

„Nelíbí se mi to. To nemůže být jen tak,“ rozkládal Diviš, když se ráno u koryta s vodou potkal se svým přítelem Otou. Byl do poloviny těla svlečený a myl se. Ota téhle jeho činnosti říkával, že se cachtá jako medvěd, když vyleze z brlohu. To přirovnání nebylo příliš daleko od reality. Diviš byl robustní, šlachovitý a hruď měl hustě porostlou tmavými chlupy. Na jeho tváři zela jizva a ta mu dodávala mrzutý a nebezpečný vzhled.

Když na tohle téma panoš Ota žertoval, bránil se Diviš, že možná jako medvěd vypadá, ale on je medvěd dobromyslný, který sice bručí, ale neublíží. A nikdy si neopomněl šťouchnout do svého přítele, že pro vojáka je pořád lepší vypadat jako medvěd než jako dvorský floutek. Tímhle označením častoval Otu spíše z tradice, protože jeho přítel byl vším, jen ne tím, co mu Diviš předhazoval.

Pravda, byl hezký, pečlivě upravený, vlasy nakadeřené podle německé módy, uměl se dvorně vyjadřovat, ale tím končila podobnost s neužitečnými mládenci, kteří se pohybovali ve stínu velmožů krále Přemysla, toho jména druhého, v německých zemích zvaného Otakar. Ota byl odpovědný, čestný a obratný, dokázal už vyhrát několik rytířských klání a turnajů.

Přízvisko floutek používal Diviš z jiného důvodu, Ota měl slabost pro hezké dívky a ony pro něj. Ostatně to také kdysi Otu přivedlo do služeb královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Seděl ve vězení, protože svedl dceru vlivného zemského úředníka a jeho pán ho zachránil. Ota se poučil. Ne tak, že by byl vůči půvabům žen zdrženlivější, ale choval se opatrněji. A rozhodně žádné nesliboval manželství.

Před lety ho Oldřich z Chlumu přijal do svých služeb jako panoše, a i když už Ota dávno věku panošů odrostl a byl rytíř, tohle označení stále používal a všichni si na něj zvykli. Jako panoše ho oslovoval i český král, jako by to byl úřední titul.

„Taky se mi náš pán nějak nelíbí,“ přiznal starostlivě Ota, svlékl halenu a i on se začal mýt. Bylo příjemné ráno na začátku léta a za nízkým dřevěným plotem, který chránil dvůr hostince, se zelenaly ovocné stromy štěpnice. „Kdy s námi naposledy žertoval?“

„Ani se neusměje. A přitom jsem byl včera večer u stolu tak zábavný,“ vykládal Diviš a odstoupil o dva kroky, protože Ota kolem sebe stříkal vodu. Podezřele víc než obvykle, a jako s uděláním na tu stranu, kde stál jeho robustní přítel.

„Tys byl včera zábavný?“ podivil se panoš Ota. „Tak to jsem tam asi zrovna nebyl.“

„Nech těch hloupostí,“ vážně ho napomenul Diviš.

„Promiň,“ řekl Ota. Pochopil, že tahle situace je jedna z těch výjimečných, kdy se jejich obvyklé dobromyslné pošťuchování nehodí. Rukou si přejel po mokré hrudi a postavil se vedle přítele, oba tvářemi obrácení ke slunci, aby rychle uschli. Poctivě se přiznal: „Máš pravdu, Diviši, něco se děje. Náš pán má starosti.“

„Ty má pořád. Jenže je nejlepší vyšetřovatel v Českém království, takže si vždycky uměl poradit. Takhle zasmušilého ho však snad ještě nepamatuji, milý Oto.“

„A přitom je doma na Bezdězu všechno v pořádku. To, že ho náš král poslal na jednání sem do německých zemí, znamená, že má jeho plnou důvěru. Nevím taky o ničem, co by se během cesty stalo, aby ho to muselo trápit.“

„Přesto se něco děje. Proč trčíme tady? Co když náš pán onemocněl? Mohl ho uhranout ten mnich.“

„Jaký mnich, Diviši?“

„Včera, když jsme sem přijeli a tys hřebelcoval koně. Mihl se tu nějaký žebravý mnich. Minorita, hubený, špinavý, bosý. Chvíli spolu rozprávěli a pak ten mnich zmizel.“

„Proč jsi mi o něm neřekl?“

„Náš pán včera mluvil taky s podomkem, šenkýřem, místním rychtářem a s nějakým odjíždějícím kupcem. O tom jsem ti taky neřekl. Jo a taky drbal za ušima chundelatého psa,“ ušklíbl se Diviš. „Proč bych ti měl tohle všechno hlásit?“

„Protože to ostatní patří k životu každého zájezdního hostince. Ale ten mnich ne. Přišel, našemu pánovi něco řekl a hned zase odešel. Není to divné? Když už sem dorazil, pak by snad chvíli zůstal, ne? Obešel by hosty, aby vyžebral almužnu. Podle tebe přišel, aby našeho pána uhranul, a hned pak šel dál po svých?“

„Oto, ty mě štveš,“ zabručel Diviš. Jeho přítel míval většinou pravdu, a na mnoho podezřelých okolností přišel dříve než on. Jako právě teď. Diviš v duchu uznával, že Ota je bystřejší, ale to mu nebránilo v tom, aby se nesnažil za každé situace dokazovat, že je jejich pánovi při vyšetřování stejně platným pomocníkem. Někdy dokonce svou horlivostí vyšetřování zkomplikoval nebo něco popletl, protože často jednal zbrkle.

Teprve teď si uvědomil, že to včerejší setkání bylo opravdu nějaké divné. A i když byl pověrčivý jako každý voják, došlo mu, že to muselo být jinak. Jak by mohl jejich pána uhranout, když tomu minoritovi visel kolem krku velký dřevěný kříž na režném provaze? Kdo nosí kříž, ten nemůže být ve spojení se silami ďábla, to dá přece rozum.

„Diviši, ono to vůbec není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát,“ pokračoval panoš Ota. „S minoritou mluvil Oldřich z Chlumu včera, ale zachmuřený je od chvíle, co jsme minuli Přimdu. Tam přece hovořil s purkrabím Ratmírem. Vzpomínáš, hned pak u večeře prohlásil, že má takový divný pocit. A ten když on má, vždycky dojde k nějakému zločinu.“

„Nepřeháněj, Oto. Na Přimdě nikoho nezabili, nic se nestalo ani po cestě přes německé země. Já si myslím, že mu spíše pověděl něco, co našeho pána zklamalo. Co kdybychom se ho nenápadně zeptali?“

„Tak to zkus, pokud si myslíš, že dokážeme být nenápadní a on nepozná, o co nám jde. Hele, zrovna přichází.“

Blížil se urostlý sympatický třicátník. Byl to zjevně muž, na kterého se většina žen podívá se zalíbením, ale byl jiný než panoš Ota. Nebyl to typ elegantního dvořana, ale rytíř se vším všudy. Nosil krátce střižený vous a ve tváři měl ostře řezané rysy, které mu dávaly přísný výraz. Oči však měl laskavé a dobrotivé a hovořil vždy kultivovaným příjemným hlasem. Byl vzdělaný, navštěvoval totiž církevní školu, uměl číst a psát, vyznal se ve filozofii i logice a jeho evangeliem byla víra, že posláním rytíře je hájit za každou cenu spravedlnost. Byl oblíbencem českého krále Přemysla, a i když nepocházel z vlivného šlechtického rodu, stal se správcem severních Čech a obdržel titul královského prokurátora. Nedávno se oženil, manželka Ludmila z Vartemberka pocházela z jednoho z nejvlivnějších rodů v kraji. Sňatkem významně upevnil své postavení mezi šlechtou v okolí Bezdězu, přesto se ženil z lásky a za okolností hodných rytíře, neboť o ni musel svést souboj na život a na smrt.

„Hledám vás,“ řekl pomocníkům.

„Tady Diviš se vás chce na něco zeptat,“ nadhodil s nevinným výrazem panoš Ota.

Jeho přítel si těžce povzdechl a pak rezignovaně pokrčil rameny na znamení, že se s takovým člověkem, jako je panoš Ota, nedá rozumně nic dohodnout. Pak se ale v jeho očích mihl pobavený záblesk a rozšafně oznámil: „Tedy, původně se vás chtěl zeptat Ota. Samozřejmě nenápadně. Protože je však plachý a neví, jak do toho, požádal mě.“

„Diviš je totiž v podobných záležitostech mimořádně obratný a umí se vyptávat, ani nepostřehnete, že z vás tahá rozumy,“ potvrdil panoš Ota, který nešel pro odpověď nikdy daleko. Vyhrát v souboji slov bylo snad ještě těžší než zvítězit nad ním s mečem v ruce na turnaji. Protože však Ota stál vedle svého hřmotného přítele, ten ho nenápadně kopl špičkou škorně do lýtka.

„Tak se nenápadně zeptejte,“ vyzval je Oldřich z Chlumu, ale neznělo to lehce a pobaveně, jak jindy se svými pomocníky hovoříval. Bylo zřejmé, že ho opravdu cosi trápí.

„Pane, co se děje?“ vyhrkl velitel Diviš. „Takhle ustaraného vás už dlouho nepamatujeme. Jindy se nevyptáváme, protože nám to nepřísluší. Vy nám navíc vždycky povíte všechno, co je důležité. Ale teď máme tak trochu obavy... Co vám chtěl včera ten minorita?“

„Ten?“ opáčil lehce Oldřich z Chlumu. „Chtěl almužnu. Co jiného?“

Panoš Ota se s Divišem na sebe krátce podívali, protože jim jejich pán rozhodně neříkal pravdu. A to bylo něco naprosto neobvyklého.

Oldřich z Chlumu si jejich pohledu samozřejmě všiml, a rychle se omluvil: „Vám dvěma také nic neunikne. Tak dobře. Přinesl mi jistou zprávu z domova. Oto, musíš se vrátit na Bezděz. Běž se připravit, odjedeš hned. Pak ti povím, o co jde. Ano, mám starosti, ale ty se týkají severních Čech. Já se bohužel vrátit nemohu, protože musím pro našeho panovníka zařídit jistou věc v Cáchách.“

„Já myslel, že jedeme za arcibiskupem do Kolína.“

„Tam taky. Ale kromě toho vezu list a ten musím osobně odevzdat Williamovi z Leedsu. To je komoří římského krále Richarda Cornwallského. Máme se setkat v Cáchách.“

„Odpusťte, pane, proč se v tom případě zdržujeme tady?“

„Den odpočinku přišel jistě velmi vhod nám všem. Oto, běž se připravit. A my, Diviši, budeme zítra pokračovat do Kolína.“

Na cestu zpátky do Čech se panoš Ota příliš připravovat nemusel. Do koženého vaku pečlivě složil náhradní plátěnou halenu, slavnostní kabátec, který byl jeho pýchou, a pár drobností. To bylo vše, co si na cestu do německých zemí vzal. Pak se posadil na kraj lůžka a čekal, neboť mu došlo, že s ním chce Oldřich z Chlumu hovořit důvěrně mezi čtyřma očima. A v tom případě nemělo cenu pobíhat před šenkem po dvoře. Koně si osedlá až pak.

Vrzly dveře a Oldřich z Chlumu vešel. Hlavu musel hodně sklonit, aby prošel, protože nadpraží vchodů byla ještě nižší než jinde. V ruce nesl plátěnou kabelu. Pečlivě za sebou zavřel a posadil se vedle něj. Hovořil polohlasně.

„Milý Oto, odjedeš, ale ne domů. Musíš se vydat do Cách, abys tam byl dříve než my. Tajně, nikdo o tom nesmí vědět.“

„Ani Diviš ne?“

„Ne. Já mu samozřejmě důvěřuji, ale znáš ho. Občas se chce blýsknout a pak všechno poplete. Je pravda, že někdy to vyšetřování pomůže, jenže tady nejde o vyšetřování, ale o nesmírně ožehavou politickou záležitost. Zájem našeho krále je věcí prvořadého významu. Pokud by se cokoli zhatilo, a bylo to naší vinou, budou padat hlavy. To neříkám jako slovní obrat. To je prostě realita.“

Ota přikývl a v duchu pocítil pýchu, protože bylo zřejmé, že jediný, komu jeho pán doopravdy důvěřuje a na jehož schopnosti se může spolehnout, je on.

„Ty mlčet umíš,“ pokračoval Oldřich z Chlumu a poprvé se nepatrně usmál. „Alespoň to tvrdí všechny holky, které jsi svedl, a ty rozhodně vědí, co říkají. Mám dojem, že i mě dokážeš občas oklamat, pokud jde o tuhle věc.“

„Tak to není,“ bránil se panoš Ota, a protože pochopil, že jeho pánovi se alespoň na chvíli vrátila dobrá nálada, odvážil se lehkého tónu: „Vy mne přece vedete k ctnosti, jaká zdobí křesťanského rytíře. Pokud tedy nějakou holku svedu, pak obvykle jen proto, abych pomohl v pátrání. Nechci však odpovědnost za své hříchy přenášet na vás, a proto o způsobech svého vyšetřování mlčím, i když se občas musím obětovat pro dobrou věc a proti své vůli zhřeším. Je mi to líto.“

„Opravdu, chudák k politování!“

„Tak to prostě je. Vy přece při pátrání rozdělujete úkoly. Vyslýcháte urozené, Diviš pátrá mezi spodinou a lotry a já mám na starosti sklepnice a jiné ženské svědky, počestné i nepočestné.“

„S těmi nepočestnými ti to jde rozhodně lépe,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. On nikdy chování svého pomocníka tak úplně neschvaloval, ale byl by pokrytec, pokud by odpovědnost sváděl jen na něj, protože Otovy metody byly při odhalování zločinců užitečné. Navíc musel uznat, že jeho pomocník nikdy žádné dívce neublížil, neboť si vybíral jen takové, které se chtěly nezávazně pobavit. Svět takový byl a existovaly důležitější věci než hlídat počestnost panoše Oty a dívek, které mu nadbíhaly.

„Ale to jsme zamluvili to důležité,“ připomněl, nicméně lehký úsměv mu z tváře nezmizel. „Vysvětlím ti celé zákulisí, milý Oto, abys pochopil, jak ožehavá záležitost to je. O situaci samozřejmě z doslechu víš, ale je nezbytné, abys to celé chápal naprosto přesně. Kdo ví, co tě doopravdy čeká.“

„Mohu hádat? Jde o to, že římská říše má už zase dva krále a oba se prohlašují za jediného a legitimního. A my musíme do toho hadího hnízda strčit ruku.“

„Správně. Když před pěti lety zahynul Vilém Holandský, mám pocit, že o uprázdněný trůn měl zájem i náš král Přemysl. Jenže je příliš mocný, a němečtí velmožové ho proto nepodpořili. V rozmezí tří měsíců si pak zvolili dva nové krále.“

„Nic ve zlém, ani jeden si tu korunu nezaslouží. Jsou cizinci a zájmy mají úplně jinde.“

„Přesně tak. A je tedy jasné, že na tomhle stavu může náš Přemysl jen vydělat. To dal jasně najevo už při jejich volbě. Nejprve byl v lednu roku dvanáctistého padesátého šestého zvolen Richard Cornwallský, jeden z nejbohatších velmožů křesťanského světa. Však také uplatil, koho mohl, aby ten titul získal. Kromě našeho krále. Přemysl je chytrý, nechal si volné ruce. Volit se mělo ve Frankfurtu, hovořím o tom, který leží na řece Mohanu. Jenže těsně před volbou město obsadily ozbrojené houfce Alfonse Kastilského, který se o ten trůn ucházel rovněž. A tak se volba konala před městskými hradbami a Richard Cornwallský dostal hlasy arcibiskupů kolínského a mohučského a navíc rýnského falckraběte Ludvíka. Dodatečně ho uznal i náš král. Jeho vyslance vedl Bavor ze Strakonic, Zdeslav ze Šternberka a pražský purkrabí Jaroš ze Slivna. Richard získal většinu, tedy čtyři hlasy. Jenže o čtyři měsíce později byl ve stejném městě zvolen Alfons Kastilský hlasy trevírského arcibiskupa, markraběte braniborského, vévody saského a našeho krále. Českou delegaci vedli stejní velmožové jako v případě první volby. I Alfons dostal čtyři hlasy.“

„O tom jsem slyšel. Zdeslavova neteř Margareta svého strýce na jednání doprovázela,“ přiznal panoš Ota. „Vyprávěla, že se tehdy všichni skvěle bavili. Zvláště když se ta volba slavila. U stolu se prý nepoznalo, kdo je arcibiskup nebo vévoda a kdo sklepník. Trevírský arcibiskup ji velice necudně obtěžoval.“

„Oto!“

„Promiňte, můj pane. Já jen chtěl říci, že se v té situaci celkem dobře orientuji.“

„Jenže není podstatné, kdo sváděl neteř pána ze Šternberka, ale kdo za oběma římskými králi stojí. Papežovi je bližší Richard Cornwallský, jenže Alfons Kastilský bojuje spolu s francouzským králem Ludvíkem ve Středomoří proti nevěřícím. Proto si ho papež Alexandr nemůže znepřátelit, a tak mlčí. Tím pádem není ani jeden římský král oficiálně uznaný církví. Alfons se o říši nestará vůbec a Richard se zatím podíval do Porýní jen jednou, a to jen proto, že tam má své obchodní zájmy. Německá šlechta se bouří, že se nikdo nestará o zemské záležitosti.“

„Zvolili si panovníka, aby jim nepřekážel, na obou volbách všichni vydělali, tak ať teď nenaříkají. Ale co my s tím?“

„V říši se musí udělat pořádek. Bezpráví a zmatky škodí všem křesťanům. Nu, a pokud to někdo může zařídit, pak je to náš Přemysl. Tohle chápou snad úplně všichni. Teď ti povím tajemství. I kdyby tě mučili, nesmíš ho prozradit. Richard Cornwallský a náš Přemysl se dohodli, že český král veřejně odmítne Alfonse Kastilského a začne hájit jeho zájmy. Za to mu Richard Cornwallský potvrdí z moci římského krále veškerá léna, tedy nejen dědičné země České koruny, ale i zisky v rakouském vévodství a Štýrsku, tedy to, co před dvěma lety dobyl po vítězství u Kressenbrunnu nad uherským králem Bélou.“

„Pane jo!“ hvízdl uznale panoš Ota. Uměl si spočítat, jak velké diplomatické vítězství by to pro českého krále bylo.

„Zpráva o tom ujednání však nějak unikla a dostala se do rukou francouzského krále. Tomu přítomnost Angličana v Porýní samozřejmě vadí a Ludvík udělá vše, aby Richardovy pozice oslabil a dohodu zhatil. Naším posláním je tomu zabránit. Tohle je úkol, který mi tlumočil purkrabí Ratmír na Přimdě. Náš král se obává, že má na svém dvoře zrádce. Musí to být někdo vysoce postavený, a nejspíše právě on vyzradil tajnou dohodu francouzskému králi Ludvíkovi. Proto jsem se svůj úkol důvěrně dozvěděl až na Přimdě. Jenže včera jsem zjistil ještě něco.“

„Od toho minority?“

„Ano, právě od něj. Není minorita, ale jméno ti zatím nepovím. Je to jeden ze stoupenců našeho krále v Porýní. Varoval mne, že se po Cáchách pohybují dva špehové francouzského krále. Proto tam odjedeš a musíš je odhalit dříve, než něco provedou. Zhruba za tři nebo čtyři dny tam dorazí zástupci našeho panovníka. Poselstvo vede Zdeslav ze Šternberka, Oldřich z Hradce a nový pražský biskup Jan z Dražic. S nimi nejspíše přijedu i já, pokud na mne v Kolíně počkají. Proto nepospíchám. Současně má dorazit římský král Richard Cornwallský, aby ujednání veřejně stvrdil.“

„Takže moc času nemám.“

„Ne, nemáš. A ještě něco. Tady jsem ti přinesl oděv. Abys byl nenápadný, budeš se vydávat za goliarda. Tihle toulaví studenti jsou v poslední době v každém větším městě a budeš tedy nenápadný. Dělají jen neplechy, to ti rozhodně půjde.“

„Jenže oni prý také svádějí počestné dívky,“ řekl se starostlivě staženým obočím panoš Ota. „Snad po mně nechcete, abych se stejně hanebně choval i já?“

„Biskup Jan z Dražic ti později dá odpustek. A já pohlavek, pokud si budeš ze mě dělat legraci. A ještě něco. Štolba ti k sedlu uvázal vak a v něm najdeš loutnu. Co bys to byl za goliarda, kdyby ses neživil zpěvem?“

„Budu-li se živit zpěvem, umřu hlady.“

„Nezpíváš špatně, to já mohu odpovědně posoudit. Ale abys neřekl, tady máš měšec se stříbrňáky. Pokud by se v Cáchách něco stalo a musel bys mi poslat zprávu, nebo bys potřeboval další peníze, zajdi do lékárny u brány Marschiertor. Jmenuje se U Zlatého jednorožce a vlastní ji mistr Alfons ze Salamanky. Ten jediný o tobě ví. Musíš se mu prokázat heslem. Řekneš, že chceš špetku šalvěje na bolest zubů pro panoše Otu. Meč nech tady, vezmeš si jen dýku, teď na chvíli nejsi rytíř! Bůh ať chrání tvé kroky!“