Chris Cleave: Všem statečným se odpouští

„Ve válce je odvaha laciná a shovívavost nepříliš populární.“

Píše se rok 1939, Velká Británie vstupuje do války a mladá socialistka Mary se rozhodne, že se jako dobrovolnice připojí k britskému válečnému úsilí. Začne učit děti, které měly být evakuovány z Londýna, ale nepřijala je žádná z venkovských rodin, protože jsou postižené, mentálně zaostalé nebo – jako v případě Maryina oblíbeného studenta Zacharyho – mají černou pleť. Toma, který výuku organizuje, velmi zasáhne, když jeho nejlepší přítel Alistair vstoupí do armády. Alistair je umělecký restaurátor a nikdy nevypadal na to, že jej válka lákala. Je to až Mary, kdo dokáže Toma přivést na jiné myšlenky, a v nejisté době jejich profesionální vztah brzy přeroste v něco víc. Když se navíc Mary setká s Alistairem, ocitnou se všichni v tragickém milostném trojúhelníku. Zatímco kolem nich padají bomby a boje se stupňují, musejí se vypořádat jak se svými city, tak s vidinou nového světa, který je zcela odlišný od čehokoli, co dosud poznali. Na pozadí barvitě vylíčeného milostného příběhu Cleave umně pracuje s mnoha dalšími univerzálními motivy – hrdinstvím, soudržností, pokrytectvím, ale také neskrývaným rasismem, a hlavně morální odpovědností každého člověka v době, kdy žádné rozhodnutí není jednoduché.

Britský autor Chris Cleave se českým čtenářům poprvé představil roku 2012 románem Včeličky. Ten vyšel v nakladatelství Plus, které vydává i román Všem statečným se odpouští.

Ukázka z knihy:

ZÁŘÍ 1939

Mary se málem rozplakala, když se dozvěděla, že její prvním významným úkolem jako učitelky bude evakuovat svou třídu na venkov. A když zjistila, že Londýn vystěhoval několik dní předtím, než ho měly opustit děti, mimo město zvířata ze zoologické zahrady, hrozně ji to rozčílilo. Když už se musí evakuovat, nemělo by si aspoň hlavní město cenit svých dětí výše než papoušků a pižmoňů severních?

Zkontrolovala v kapesním zrcátku, má-li správně namalovanou pusu, a pak zvedla ruku, aby upoutala pozornost paní ředitelky.

„Ano, paní učitelko?“

„Není to hanba, děti, evakuovat nejdřív zvířátka? Co myslíte?“

Slyšely to všechny děti, které čekaly seřazené na shromaždišti před opuštěnou zoo na odjezd. Plaše zahýkaly na souhlas. Ředitelka stihla Mary studeným pohledem, který ji poněkud znervóznil.

Ale to přece není správné, dát zvířatům za těchto okolností přednost! Není to něco podobného, jako když unavený staroch Noe na tu svou archu nalodil němé zástupce zvířecích druhů místo neposedných dětí, s nimiž se mohl snadno domluvit? Takhle nějak přece došlo k tomu, že voda zlikvidovala nejlepší kořínky budoucnosti lidstva. Že se v současném lidstvu vyskytují násilničtí incestní potomci Cháma a Šéma a Jáfeta, kteří byli schopni

vyhlásit válku zrovna v době, na kterou si Mary naplánovala zájezd do švýcarských hor.

Ředitelka si jenom povzdechla. A pak začala vysvětlovat, že to pořadí způsobila skutečnost, že co se opic týkalo, nebylo zapotřebí vyplňovat jméno na visačku zavazadla, dohlížet na ně ve vlaku v kupé druhé třídy a najít pro ně hostitelskou rodinu někde v Cotswolds, v bezpečnější západní části Anglie. Stačilo pro ně obstarat vhodné náklaďáky na převoz a kvalitní potravu pro následující pobyt. Kdežto vyšší hominidae se jmény jako Henry

či Sarah vyžadovali nesrovnatelně rozsáhlejší péči, kterou přičinlivá byrokracie musela nejen předvídat, ale především konkrétně zabezpečit, a navíc pečlivě zdokumentovat, a to na formulářích, jež tiskárny musely vytisknout a dodat.

„Jo tak,“ řekla na to Mary. „Děkuju za vysvětlení.“

Bylo to tak, jistě. Štvalo ji, že je jí teprve osmnáct. To zjištění a pobouření pálilo její zdravý rozum jako žhavé uhlíky ruku skrz kuchyňskou chňapku. Tak tohle je důvod, proč se Londýn dosud hemžil dětmi a jeho zoologická zahrada zela prázdnotou a v kiosku se vršilo tři sta papírových pytlíčků s oříšky pro opičky.

Znovu zvedla ruku, ale pak ji zase nechala klesnout.

„Ano?“ zeptala se slečna Vineová. „Ještě něco?“

„Promiňte,“ omlouvala se Mary. „Už nic.“

„Prosím.“

Ředitelka spustila na okamžik z očí řady děcek a upřela na Mary pohled plný blahovolné shovívavosti.

„Uvědomte si, že teď jste na naší straně. Víte, jak to myslím: nás dospělých.“

Mary téměř cítila, jak jí v kostech praská vzteky. „Děkuji, slečno Vineová.“

V té chvíli jediné barevné dítě, které v téhle škole měli, vycítilo příležitost, vyběhlo z řady a začalo vylézat na vstupní bránu zoo, opatřenou visacím zámkem. Ředitelka se otočila jako na obrtlíku.

„Zachary Lee! Ale ihned slez! Honem, dolů!“

„Nebo co? Pošlete mě na venkov?“

Celé shromáždění ztuhlo. Vzbouřenec, desetiletý černoušek, se ale nehodlal vzdát. Přehodil hubené nožky přes hřeben brány, obě poslední O slova „ZOO“ použil jako madla tělocvičného koně a vzápětí zmizel z dohledu.

Slečna Vineová se obrátila na Mary. „Nepokusila byste se toho negříka najít a přivést zpátky, co říkáte?“

Byla to její první válečná záchranná akce. Dosněda opálená Mary Northová poklusávala jako hříbě po cestách mezi opuštěnými pavilony, dosud ještě vzorně upravenými, a cítila se lépe než před chvílí. Vylovila cigaretu a prsty druhé ruky si přetřela čelo – proč by se pod ním měla uhnízdit nějaká frustrace. Jakoukoli depresi je nutno zahnat, jako se dá setřást z rukávu špetka popele nebo vyhnat včela z pokoje otevřeným oknem.

Zatím už stačila prohlédnout výběh žiraf a pavilony velkých šelem. Z oddělení velkých opic zaslechla cosi jako zakašlání, a tak po špičkách prošla dovnitř dveřmi, které hladce otevřela.

Brodila se vrstvou slámy, ze které se zvedal pach moče a pižma, a měla trošku nahnáno; ale doufala, že když to tu ošetřovatelé vyklízeli, spočítali ty gorily při nakládání dobře.

„Vylez, Zachary Lee. Já vím, že jseš tady.“

Byl to zvláštní pocit, pohybovat se v tom pavilonu a dívat se ven skrz zašpiněná skla oken. „Tak se ukaž, kamaráde. Nebo to oba odneseme.“

Další zakašlání a pak šustot slámy. Nakonec se ozval klukovský hlas s nazálním americkým přízvukem. „Nikam nejdu.“

„No prosím,“ řekla Mary. „Tak tady oba zůstanem do konce války, ale potom se nikdo nedoví, co všechno jsme mohli během ní vykonat.“

Posadila se vedle chlapce, ale napřed si sundala červené sáčko a rozprostřela si ho na slámu. Ať si o válce říká kdo chce co chce, ji zachránila před dvěma odpoledními hodinami franštiny na Mont-Choisi a kdo ví, co dobrého pro ni ještě chystá.

Zapálila si další cigaretu a vyfoukla kouř do kužele slunečního světla.

„Moh bych taky jednu dostat?“ ozval se tichý hlásek.

„No to je otázka,“ zareagovala Mary. „Samozřejmě že ne. Až ti bude aspoň jedenáct.“

Od shromaždiště sem zalehlo kovové hvízdnutí píšťalky. Mohlo to znamenat, že nad Londýn nalétávají těžké bombardéry, ale třeba taky že děti byly přeorganizovány do dvou zhruba stejných družstev a budou hrát pálkovanou.

Zachary vystrčil hlavu ze slámy. Mary stále ještě žasla nad jeho tmavohnědou pletí a kaštanovýma očkama. Když se poprvé usmál, okouzlil ji záblesk jeho růžového jazyka. Čekala, že bude… ne zrovna taky hnědý, ale určitě nápadně jiný než růžový, obdobně jako se liší tmavohnědá kůže od bílé. Například třeba – namodralý, jako mají někteří skinkové, ty ještěrky chované v teráriích. Nepřekvapilo by ji, kdyby mu tekla černá krev a produkoval slonově bílé exkrementy. Byl to první černoch, kterého si mohla prohlédnout zblízka – pokud se nepočítaly plakáty varietních představení a populárních koncertů; a stále se ještě musela ovládat, aby na něj moc nevalila oči.

Měl ve vlasech slámu. „Slečno učitelko?“ oslovil ji. „Proč vocaď vodvezli ty zvířata?“

„To se liší podle toho která,“ vysvětlovala a začala je odpočítávat na prstech. „Hrochy proto, že jsou hrozně bázliví, vlky, protože jsou zákeřný a nikdy se nedá předvídat, co příští chvíli provedou, a lvy, protože je chtějí shodit jako parašutisty nad berlínskou zoologickou zahradou, aby tam zlikvidovali nepřátelské lvy pana Adolfa Hitlera.“

„Takže zvířata taky bojujou ve válce?“

„No samozřejmě! Nebylo by to divný, kdybychom měli bojovat jen my lidi?“

Z chlapcova výrazu bylo jasné, že o tomhle ještě neuvažoval.

„Kolik je sedm a sedm?“ využila Mary příležitosti a pokusila se získat převahu.

Chlapec začal počítat, v rozvážném a ukázněném postoji dítěte, rozhodnutého vytrvat alespoň tak dlouho, dokud vystačí se svými prsty. Nikoli poprvé v tomto týdnu potlačila Mary jak úsměv, tak celkem příjemné podezření, že práce učitelky nemusí být nakonec zase ten nejhorší způsob, jak přestát ony jalové hodiny mezi snídaní a společenským vyžíváním.

V úterý dopoledne, když zkontrolovala prezenci a než začala rozdávat skleněné lahvičky s mlékem, vypsala na jednatřicet hnědých visaček ke kufříkům jména svých dětí a jejich šňůrky provlékla horními dírkami jejich kabátků. Hned jak od nich odstoupila a otočila se zády, začaly si je navzájem vyměňovat. Už to byli normální lidé, byť se ještě nepokusili vyrůst.

A ovšemže je hned zkusila vyvolávat podle těch zaměněných jmen – chlapce jako Helenky a holky jako Richardy – a zachovávat při tom zcela vážnou tvář. Těšilo ji, že je dokázala rozesmát tak snadno. Ukazovalo se, že jediný rozdíl mezi dětmi a dospělými spočívá v tom, že děti do úsilí nebýt smutné dokážou vložit dvojnásob energie.

„Je to – dvanáct?“ zeptal se Zachary.

„Co jako?“

„No sedm a sedm,“ připomněl jí podrážděným tónem, vyhrazeným pro styk s dospěláky, kteří kladou otázky bez zřetele k tomu, jakou energii je pak zapotřebí vynaložit na odpovědi.

Mary omluvně přikývla. „Dvanáct je docela blízko.“

Znovu se ozvala ta píšťalka. Nad budovou natěšeně přelétlo několik racků. Pamatovali si, že by někdy teď měl nastat čas krmení.

Mary sebou trochu trhla. Jako by vysoko nahoře na modré obloze zacloumal vítr všemi rozvrhy času, co jich svět zná.

„Třináct?“

Mary se usmála. „Mám ti to ukázat? Ty jsi moc chytrý chlapec, ale je ti už deset a s počítáním jsi hodně zpožděný. Mám pocit, že si s tebou v tomhle ohledu nedal zatím žádný učitel dost práce.“

Přiklekla k němu do slámy a vzala ho za obě ruce – znovu ji udivilo, že nejsou o nic teplejší než ruce bílé. A předvedla mu, jak se dá k prvním sedmi prstům připočíst druhých sedm. „Už je ti to jasný? Sedm a dalších sedm, to dělá čtrnáct. Jenom nesmíš přestat počítat.“

„Jo…“

Ten překvapeně zklamaný postoj, který kluci zaujmou, když záhada tak nekrvavě podlehne rozumu.

„A co třikrát sedm, Zachary. Kolik to je? Když teď už víš, kolik je dvakrát sedm.“

Zadíval se na svoje roztažené prsty a pak na ni tázavě pohlédl.

„Na jak dlouho?“

„Co na jak dlouho?“

„Na jak dlouho nás vocaď posílají pryč?“

„Vrátíme se sem do Londýna, až tu zase bude bezpečno. Nemělo by to trvat moc dlouho.“

„Odjet na venkov – já se bojím. Chtěl bych, aby táta jel s náma.“

„Žádní rodiče s námi jet nemůžou. Musejí tady zůstat a pracovat. Válka to potřebuje.“

„Vy tomu věříte?“

Mary rozhodně zavrtěla hlavou. „Samozřejmě že ne. Nezdá se ti, že práce většiny lidí je vlastně zbytečná i v těch nejlepších časech? Třeba takoví pojišťováci… Nebo odhadci škod. Profesoři všeho možného. Většina z nich by byla užitečnější, kdyby recitovali básničky či prošívali ponožky zlatou nití.“

„Táta vystupuje ve varieté, v Lyceu. Je to užitečný?“

„Pro zvýšení morálky. To možná ano. Kdyby baviči nebyli zapotřebí, tak je evakuovali nejdřív. V nějakých komediantských vlacích, možná.“

Zacharyho to nerozesmálo. „Venkov… Na venkově o mě nikdo nebude stát.“

„Proč myslíš, proboha?“

Děti dovedou nasadit velmi bolestný výraz, když mluví s mimořádně natvrdlým dospělým člověkem.

„Jo ták…! No já nevím, možná se právě o tebe budou velmi zajímat. Čekala bych, že zprvu si na tebe budou nedůvěřivě sahat prstem, ale až jim dojde, že ta barva nejde smýt, určitě se k tobě budou chovat slušně. Lidi jsou v podstatě hodní, to mi věř.“

Chlapec vypadal velmi zamyšleně.

„V každém případě,“ ujistila ho Mary, „já tam jedu taky a slibuju, že tě nikdy neopustím.“

„Budou mě nenávidět.“

„Nesmysl. Napadli snad Polsko nějací komedianti? Obsadili Sudety černoši, kteří vystupujou ve varieté?“

Netvářil se, jako by jí to věřil.

„Takže jasný? Lidi na venkově tě budou mít určitě radši než Němce.“

„Mně se tam stejně nechce.“

„Ber to, jako by to byla nějaká báječná nová hra – vydáme se tam, kam všichni raděj nám. Co ty na to? Bude ji hrát každý, kdo za něco stojí.“

S překvapením si uvědomovala, že jí to vůbec nevadí – že ji posílají někam pryč. Bylo to něco jako obrovská ruleta – tak je to třeba chápat. Děcka se budou moct trochu nadechnout zdravého vzduchu a ona… no – není snad venkov prostor, po kterém se prohánějí samí Heathcliffové?

Zkusme si představit, napadlo ji, že tahle válka každého z nás hodně překvapí. Představme si, že evakuační vlak nás doveze do jakési divočiny, daleko od těchto vyštafírovaných ulic, kde každá třetí osoba je schopná vyprávět anekdotu o mé mamince nebo chodí k urně v tátově volebním obvodě.

Už se na tom venkově viděla – v hezké vesnici plné mladých lidí rozhozených válkou do nových vzorců. Bude to, jako když se pootočí kaleidoskopem, všude gramofon a všichni budou tančit.

Zamiluje se do prvního chlapa, který bude aspoň trošku zajímavý – jenom aby se předvedla své přítelkyni Hildě.

Stiskla černouškovi ruku, potěšena úsměvem, který její dobré rozpoložení vyvolalo na jeho tváři. „Tak co?“ zeptala se ho. „Nevrátíme se k ostatním, abychom nepřišli o všechnu legraci?“

Zvedli se z té slámy a ona z něj pečlivě smetla všechna stébla, která na něm ulpěla. Byl hubeňoučký, samá kost, v očích vyplašený pohled. Jako by byl dokonale zrentgenovaný – s neposlušným trsem černých vlasů na hlavě. Zakroutila hlavou a rozesmála se.

„Co je?“

„Zachary Lee – já vážně nevím, proč bychom tě měli chtít evakuovat. Vypadáš, jako by tě už stačili vybombardovat.“

Zakabonil se.

„Slečno Northová, víte, jak vy kouříte? Takhle…“

A předvedl svou nápodobu. Mary podle něj kouřila jako Bette Davisová – jako by v prstech držel retku značky Craven „A“, jejíž žhnoucí hrot virtuálně vypouští bohaté obláčky kouře. Pak se ta neexistující cigareta rozhodla povznést o něco výš, elegantně napřímila chlapcovo zápěstí a napjala mu palec a ukazováček do gesta znuděného světce udělujícího požehnání.

„Dokonalý!“ ocenila jeho výstup Mary. „Ale teď mi ukaž, jak bys kouřil ty.“

Jako eskamotér hrající si s mincí vylovil Zachary ze vzduchu imaginární cigaretu, otočil ji a schoval její žhnoucí hrot pod vyklenutou dlaň. Ostražitýma očima šlehl vpravo vlevo a pak si z ní zhluboka šlukl. Načež stočil hlavu stranou, pootevřel maličko jeden koutek úst a vyfoukl kouř dolů do slámy. Ten výdech byl téměř nepostřehnutelně rychlý, jako když vrabec ukákne na zem skrze listí větve.

„No to je úžasný. Poslyš, chlapče, ty kouříš tak dokonale, že by ti to měl svět zakázat.“

„Kouřím jako dospělej,“ odpověděl, na tváři výraz vyžilce.

„Fajn – takže já tě vlastně nemám co učit. Možná jenom číst, psát a počítat.“

Vzala ho pod paží a pak spolu odcházeli. Zeptal se jí, jestli anglická letadla budou ty lvy shazovat na Berlín ve dne, nebo v noci, a ona odpověděla, že asi spíš v noci, protože tyhle šelmy jsou v noci čilejší, ale kdoví – za války může být všechno jinak.

Copyright © Chris Cleave 2016

Transtation © Miroslav Jindra, 2017

Cover Illustration © Lee Avison / Trevillion Images

ISBN 978-80-259-0715-3