Vaclav Smil: Globální katastrofy a trendy. Příštích padesát let

Fundamentální změny probíhají nejčastěji buďto jako „fatální diskontinuita“ - náhlá katastrofická událost s potenciálem změnit svět – nebo jako vytrvalý, postupný trend. Ke globálním katastrofám patří vulkanické erupce, virové pandemie, války a rozsáhlé teroristické útoky; trendy jsou demografické, environmentální, ekonomické a politické posuny, které se časem rozvíjejí.

Vaclav Smil ve své provokativní knize přináší rozmanitý, interdisciplinární pohled na katastrofy a trendy, které může přinést příštích padesát let. Nejde o knihu předpovědí nebo scénářů. Kniha nám připomíná, abychom věnovali pozornost důsledkům zjevně nepředvídatelných událostí a definitivnímu směřování dlouhodobých trendů a počítali s nimi.

Smil se nejprve zamýšlí nad ojedinělými, ale kataklyzmatickými událostmi jak přírodního původu, tak vyvolanými člověkem, a posléze nad trendy globálního významu včetně přechodu z fosilních paliv na jiné energetické zdroje a rostoucí ekonomické a sociální nerovnosti. Zvažuje rovněž environmentální změny – svým způsobem kombinaci náhlých diskontinuit a postupných změn – a hodnotí často mylně pochopené spletitosti globálního oteplování.

Globální katastrofy a trendy se nestaví na stranu scénářů záhuby a zmaru ani na stranu technoeuforie. Smil namísto toho argumentuje, že pochopení změn nám pomůže zvrátit negativní trendy a minimalizovat riziko katastrofy.

Plzeňský rodák Vaclav Smil, který od roku 1969 žije v Kanadě, je autorem třiceti knih o energii, životním prostředí, potravě a historii technického pokroku. Do roku 2011 působil na University of Manitoba v Kanadě, kde dosáhl titulu Distinguished Professor. Je členem Královské akademie Kanady. V roce 2010 byl časopisem Foreign Policy zařazen do žebříčku Top 100 Global Thinkers (první stovka globálních myslitelů).

Kniha Globální katastrofy a trendy je teprve druhým Smilovým titulem, který se dočkal překladu do češtiny (prvním byla Fakta a mýty o energetice: jak vrátit debatu o energetice zpátky na zem, vydaná roku 2013 v Ostravě). V edici Tema ji vydává nakladatelství Kniha Zlín. To také k vydání připravuje Smilovy knihy Energie a Ropa.

Ukázka z knihy:

Nutnost žít se značnými nejistotami je neodmyslitelným průvodním jevem existence našeho druhu. Přesně to vystihl Bradbury v knize 451 stupňů Fahrenheita (1953): „Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí, takové zvíře nikdy nežilo.“ My se samozřejmě ptáme pořád. Nemáme však jak zjistit, jestli zveličujeme, nebo naopak podceňujeme to, co má při­jít, ať už je to nevysvětlitelné, náhodné sklouznutí k megavál­ce, hloubka zášti militantního islámu nebo náhodné mutace virových genů. Jestliže tato rizika hrubě podceňujeme, ne­zbývá nám mnoho, co bychom mohli udělat, abychom do­sáhli změny. Ono prostě není jak se připravit na teroristický útok ukradenými raketami s jadernými hlavicemi, který by dokázal způsobit desítky milionů okamžitých ztrát na živo­tech, nebo na vysoce virulentní pandemii, jež by si vyžádala více než 100 milionů mrtvých.

Značná jistota naopak existuje, pokud jde o trvání a in­tenzitu takových fundamentálních trendů, jako jsou rychlé stárnutí populace bohatých zemí, potřeba opuštění fosilních paliv, rostoucí ekonomický význam nejlidnatější moderni­zující se ekonomiky světa, pokračující oslabování diverzity biosféry nebo další oteplování atmosféry. Tyto trendy jsou nadále zkoumány technickými prostředky, jež si činí nárok na předvídání nebo modelování budoucích událostí. Největ­ší výhodou nových kvantitativních modelů je však heuristic­ký přínos, který jejich konstrukce přináší autorům modelů, nikoliv jejich schopnost zachytit alespoň přibližně budoucí složitou realitu. Pokud jde o standardní aplikované heuris­tické modely, nejsou ničím jiným než sérií selhání s jepičím životem; spousta hlavních ekonomů a mozkových trustů vy­

dává jednu prognózu za druhou jen proto, aby byla o pár dnů nebo týdnů později nahrazena jinou, právě tak zbytečnou.

Výzkumné scénáře jsou obvykle rozumnější, protože si nehrají na kvantifikaci nekvantifikovatelného, ale jejich ome­zená užitečnost vychází z jejich logicky limitovaného rozsa­hu. Velký projekt přinese hrstku scénářů, které mohou sice být zajímavým čtením, ale nijak nepřispějí k programovému rozhodování. Vynikajícím příkladem je mapování globální budoucnosti do roku 2020 provedené centrem NIC (2004). Předkládá excelentní závěr předvídající „dále se šířící pocit nejistoty“ vycházející jak z vjemů, tak z fyzického ohrože­ní, je však mimořádně nepravděpodobné, že se kterýkoliv z podrobně rozepsaných scénářů uskuteční. Nebudeme mít ani davoský svět (neomezenou globalizaci), ani nový kalifát řízený hlasateli práva šaría z Bagdádu nebo Kábulu.

Jestliže trendy nelze snadno kvantifikovat nebo vystihnout výzkumnými scénáři, nelze je ani smysluplně seřadit nebo ohodnotit. Půjde převážně o pouhé dohady, nikoliv o práci za­loženou na frekvenci minulých událostí. Dokonce i ojedinělé diskontinuity jsou kvantifikovatelnější než intenzita a trvání vývojových trendů. Jakákoliv smysluplná taxonomie (nebo alespoň obyčejné seřazení) je podkopávána dvěma neustá­vajícími procesy – měnící se intenzitou i těch nejustáleněj­ších trendů a změnami významu i zájmů, které plynou nejen z komplexních interakcí mezi těsně provázanými procesy, ale i z často šokujících dopadů dosud podceňovaných, nebo do­konce ignorovaných trendů.

Neočekávaná přechodná konjunktura ekonomiky USA v devadesátých letech 20. století je příkladem z první jme­nované kategorie. Nemohla změnit zásadní trend klesají­cího významu země v globální ekonomice, ale (v souběhu s právě tak neočekávaným ústupem japonské ekonomiky a socioekonomickým rozpadem postsovětských států) nakrát­ko tento pokles přerušila a dočasně i zvrátila. Příkladů z druhé kategorie je spousta, protože klíčové faktory určující významné trendy se mění bez ustání. V osmdesátých letech 20. století neměl na seznamu faktorů ohrožujících Spojené státy radikální islám nikdo. Naopak v průběhu tohoto deseti­letí byli někteří protagonisté radikálního islámu kooptováni washingtonskými stratégy prostřednictvím saúdsko-afghán­ského spojení k boji proti sovětskému impériu, a dokonce ještě po prvním útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993 jevili političtí činitelé USA pozoruhodnou neochotu vy­pořádat se s al-Káidou.

Po 11. září však hrozba terorismu asymetricky infikovala veškeré významné konání těchto politických představitelů počínaje určováním úrokových sazeb a konče nářky nad re­akcí na hurikán Katrina. A tak se vousatý obrýlený francouz­sky hovořící egyptský doktor přeškolený na globálního tero­ristu stává možná právě tak významným faktorem určujícím ústup USA ze scény jako nadměrná a deficit zvyšující spotře­ba mas hypermarketové generace nebo vzdělávací systém, jehož průměrní absolventi mají mizerné výsledky jak v do­vednostech potřebných pro samostatné řešení problémů, tak v gramotnosti a matematice. Jak můžeme systematicky porovnávat nebo kvantifikovat tyto nesourodé a neustále se měnící faktory?

Trendy se tak mohou zdát jasné, ale protože jsou ovliv­ňovány spoustou faktorů, jejichž význam se trvale mění, je výsledný mix mimo jakoukoliv uchopitelnost. Při zvažování významného propadu USA je proto užitečné mít na paměti, že historikové identifikovali spousty příčin pádu Říše římské (Rollins 1983; Tainter 1989) – a pouze naivní duch by v této typologii příčin zániku Říma stavěl germánské kmeny před znehodnocenou měnu nebo přehnanou rozpínavost impéria před okázalou spotřebu. To je zároveň důvod, proč jsou i vel­ké korporace a velké národy jen zřídkakdy schopny formovat vývojové trendy ve svůj dlouhodobý prospěch, ačkoliv si jich jsou plně vědomy.

Jakýkoliv verdikt je tudíž třeba přijímat obezřetně a s vě­domím rozsáhlých neurčitostí. Snad nejbezpečnější závěr zní, že přežití moderní civilizace by bylo vystaveno nejtěžší zkoušce jadernou válkou, ať už by k ní došlo selháním ná­rodní kontroly, záměrným zahájením šíleným vůdcem, nebo zneužitím jaderných zbraní teroristickou skupinou. Nezná­mé riziko této katastrofy je sice možná velmi nízké, ale žádný jiný lidský akt nemá ani zdaleka takový potenciál vyžádat si tak vysoký počet okamžitých obětí. Hrozba zbraní hromad­ného ničení (včetně jakéhokoliv skutečně nebezpečného rozšíření patogenů) se řadí mnohem níže. Rizika globálně významných přírodních geokatastrof si sice zaslouží trvalou vědeckou pozornost, ale relativně vzato nemusí být předmě­tem velkých obav veřejnosti. Hrozba nové virové pandemie s potenciálně masivní úmrtností diktuje potřebu vědeckého pokroku a větší veřejné připravenosti. Předpovědi ochrome­ní života na Zemi v příštích 50 letech zcela novými patogeny nebo žravými nanoboty bych přenechal autorům sci-fi.

Copyright © 2008 Massachusetts Institute of Technology

Translation © Pavel Kaas, 2017

ISBN 978-80-7473-528-8