Jonathan Franzen: Purity

Pip Tylerová má neuspokojivou, špatně placenou práci, bydlí v anarchistickém squatu, splácí obrovskou studentskou půjčku a nemá tušení, kdo vlastně je. Ví, že se ve skutečnosti jmenuje Purity, ale matka jí odmítá prozradit totožnost jejího otce i své vlastní pravé jméno, dokonce jí nechce ani říct, kdy se narodila. Andreas Wolf je charismatický provokatér původem z bývalého východního Německa, který založil v Bolívii organizaci podobnou WikiLeaks. Leila Helouová je americká novinářka libanonského původu provdaná za stárnoucího invalidního spisovatele. Pracuje pro internetový deník, jehož provozovatelem a majitelem je Tom Aberant – Leilin milenec... Vztahy mezi hlavními postavami jsou zastřené nesčetnými tajemstvími a odkrývají se jen nesmírně pomalu. Mladistvý idealismus, nevinnost a věrnost se střetávají se složitým předivem lží, manipulací, špionáží a vraždou.

Jonathan Franzen (1959) je americký spisovatel, esejista a překladatel. Za svůj román Rozhřešení (česky Ikar 2004) získal americkou Národní knižní cenu a několik dalších ocenění. Podobného uznání se dočkal i román Svoboda (česky Argo 2013), díky němuž se Franzen objevil na titulní straně časopisu Time s titulkem „Velký americký spisovatel“. Franzen rovněž pravidelně píše pro New Yorker, je autorem řady esejů a kritických statí.

„Franzen je možná nejlepší současný americký spisovatel. Zcela jistě je nejvíc veřejně exponovaný, a to nejen díky tomu, že zaujal i Oprah Winfreyovou a že kraluje žebříčkům bestsellerů — i když obojí samozřejmě hraje svou roli — ale i proto, že jako všichni velcí spisovatelé minulosti, i on nás dokáže přesvědčit, že ve svých textech odhaluje pravou tvář světa, v němž žijeme. Dobrý spisovatel se vždycky snaží očistit svou prózu od všemožných klišé. Ale jen geniální spisovatel jim dokáže vrátit jejich původní sílu a význam.“ Tolik o knize historik a publicista Sam Tanenhaus v recenzi pro magazín The New Republic.

V českém překladu vydává Purity nakladatelství Kniha Zlín, které ji zařadilo do edice Fleet.

Ukázka z knihy:

Za rozbřesku ji vzbudily hlad a žízeň. Se smysly zbystřenými nutností po­čínat si nenápadně se rychle převlékla, zabalila si batoh a odkradla se dolů do kuchyně. Měla jedinou touhu: nepotkat Stephena, nejlépe už nikdy v životě, a i když Stephen rozhodně nebyl ranní ptáče, Pip se ani nezastavila, aby něco snědla, prostě jen namátkou popadla nějaké potraviny a nacpala si je do bato­hu. Pak vypila tři sklenice vody a zapadla do koupelny. Když vyšla ven, stál ve vstupní chodbě Dreyfuss, oblečený do své teplákové soupravy na spaní.

„Koukám, že už je ti líp,“ podotkl.

„Jo, měla jsem včera nějaký břichabol.“

„Myslel jsem, že ve středu si vždycky můžeš přispat. A ty tady přitom strašíš už ve čtvrt na sedm.“

„No jo, musím si nahradit ten včerejšek.“

Ani ta nejprůhlednější lež nevyvedla Dreyfusse z míry. Jen poskytla jeho mozku další materiál ke zpracování a na okamžik ho zpomalila.

„Předpokládám správně, že se teď taky odstěhuješ?“

„Jo, nejspíš jo.“

„Proč?“

„Vždyť to zjevně víš, když jsi začal předpokládat, tak proč se mě ptáš? Evi­dentně víš úplně o všem, co se tady v domě stane.“

Nezúčastněně to zvážil. „Možná by tě mohlo zajímat, že jsem prošel Stephe­novy e-maily a vzkazy na sociálních sítích, které si psal s tou Němkou. Je to všechno naprosto nevinné, i když poněkud únavně ideologické. Nerad bych při­šel o tvou inteligentní společnost kvůli takové maličkosti.“

„No páni,“ vydechla Pip. „Já ti zrovna chtěla říct, že se mi po tobě bude tak trochu stýskat, a pak se od tebe dozvím, že nejenže posloucháš za dveřma, ale ještě nám čteš e-maily!“

„Jenom Stephenovi,“ odtušil Dreyfuss. „Dělíme se o jeden počítač a on se ni­kdy neodhlásí. Domnívám se, že vyjádřeno právnickou terminologií to předsta­vuje něco, co je ‚přímo na očích‘.“

„No, jenom abys věděl, Annagret je teď to poslední, s čím bych si dělala hlavu.“

„Je zajímavé, že hodně jejích vzkazů Stephenovi se týká tebe. Očividně ji hod­ně trápí, že se s ní nechceš přátelit. Mně tvůj postoj připadá naprosto odůvod­něný, možná dokonce velmi doporučeníhodný. Přesně tak: doporučeníhodný. Ale možná bys ráda věděla, že pokud jde o tu Němku, zajímáš ji z celého tohohle

domu právě jen ty. Kdepak Stephen. A Ramón ani Marie už vůbec ne. A když přísně logicky vyhodnotím všechna fakta, dokonce ani já ne.“

Pip si narazila na hlavu cyklistickou přilbu. „Fajn, super,“ vzdychla. „To se hodí vědět.“

„Na těch Němcích bylo něco divného.“

V anonymním Starbucksu na Piedmont Avenue si Pip dala latté a koláčky a napsala e-mail Stephenovi, chvíli se nad ním zoufale trápila nerozhodností a pak konečně našla odvahu ho odeslat. Nemohla mu poslat esemesku – ne­vlastnil telefon, protože k placení paušálu byly zapotřebí peníze. Nijak zvlášť jí nezáleželo na tom, že si ten e-mail určitě přečte Dreyfuss; bylo to jako vědomí, že o vás něco ví váš pes nebo počítač.

Mrzí mě, co jsem udělala. Napiš mi prosím, kdy tenhle týden nebudeš doma, abych si mohla vyzvednout věci.

Odesláním té zprávy jako by její ztráta náhle byla mnohem skutečnější a ona se pokusila představit si, jak to u něj v pokoji mohlo proběhnout, kdyby jí byl ne­dokázal odolat, jenže její obrazotvornost místo toho pořád dokola přivolávala to, co se stalo doopravdy, a brečet ve veřejné kavárně nebyl dobrý nápad.

O dva stoly dál seděl jakýsi muž s bílým plnovousem, takový ten typ, co oby­čejně popíjí kořeněný indický chai, a pozoroval ji. Překvapila ho tím, že jeho pohled opětovala, a on provinile sklonil oči zpět ke svému tabletu. Proč se na ni Stephen nikdy takhle nedíval? Opravdu toho po něm chtěla tak moc?

Vypadalo to, jako že otec je přesně to, co potřebuješ: ze všech krutostí, kterých se na ní Stephen ve svém pokoji dopustil, byla tahle ze všeho nejhorší. A přece bylo očividné, že s Pip není něco úplně v pořádku, a nepřítomný otec byl zcela zjevně mnohem příhodnějším terčem jejího vzteku. Podezíravě přimhouřila oči a upřeně se zahleděla na pijáka chaie. Když se na ni znovu podíval, věnovala mu strojenou grimasu a zlomyslný úsměv, na který zareagoval zdvořilým po­kývnutím a přesedl si tak, aby na ni neviděl.

Napsala esemesku své kamarádce Samantě a poprosila ji, jestli by u ní ne­mohla přespat. Ze všech jejích zbývajících přátel byla Samanta jednoznačně nejvíc sebestředná, a tudíž bylo nejméně pravděpodobné, že by jí kladla nějaké nepříjemné otázky. Samanta taky uměla vařit a měla dobře vybavenou kuchyň a Pip nezapomněla, že pořád ještě dluží matce na pátek ne-narozeninový dort.

Musela ještě nějak zabít tři hodiny, než jí začne odložená pracovní doba. To­hle by obyčejně byla poměrně málo riziková doba pro zanechání vzkazu matce, jelikož brzy po ránu byla matka vždycky až příliš ponořená do svého Snažení, než aby zvedala telefon, jenomže Pip to nedokázala. Pozorovala lidi ve frontě na pečivo a kávové nápoje – příjemné, etnicky rozmanité obyvatele Oaklandu, čer­stvě osprchované a dostatečně solventní, aby si mohli každý den kupovat snída­ni. Ach, mít tak práci, kterou by měla ráda, partnera, jemuž by věřila, dítě, jež by ji milovalo, nějaký smysl života! A pak ji napadlo, že jistý životní cíl jí přece nabídla Annagret. Annagret o ni stála. Annagret chtěla právě ji. Bylo jí stydno, když si vybavila, jak bláznivě se chytila představy, že spolu Stephen a Annagret něco mají. Nejspíš to bylo vším tím pivem.

Popadla telefon a zobrazila si všechny e-maily, které jí v uplynulých čtyřech měsících Annagret poslala. Nejstarší měl v záhlaví prosím odpusť mi. Jak se začetla do vzkazu, začala si užívat jeho prosebný tón a poklony své inteligenci a charakteru a zničehonic uposlechla výzvu v předmětu zprávy a Annagret od­pustila s takovou dychtivostí, že to nejspíš bylo samo o sobě trochu šílené. Ale možná to až taková šílenost nebyla, protože Annagret nejenže měla Pip ráda, ale navíc měla pravdu – o Stephenovi, o mužích, prostě ve všem. A nevzdala to s ní: poslala jí dvacet zpráv, tu poslední sotva před týdnem. Nikdo v Pipině životě by nebyl tak vytrvalý.

Otevřela vzkaz nadepsaný úžasná zpráva, odeslaný přede dvěma měsíci.

Nejdražší Pip, vím, že se na mě nejspíš pořád ještě zlobíš a možná moje zprávy ani nečteš, ale musím ti říct jednu moc dobrou zprávu. SCHVÁLILI ti tu stáž v Pro­jektu Sunlight! Doufám, že tuhle naprosto bezvadnou a cennou příležitost využiješ. Pořád myslím na to, co jsi říkala o těch osobních informacích, o které stojíš – tohle je možnost, jak je získat. PS ti bude platit ubytování a stravu v nejzajímavější části světa, kromě toho budeš dostávat i malé měsíční stipendium a často mohou i na­bídnout pomoc s uhrazením letenek. Další podrobnosti najdeš v přiloženém dopisu a informačním přehledu. Chci jen, abys věděla, že jsem ti naprosto upřímně dala to NEJVYŠŠÍ doporučení. A vypadá to, že Andreas i ostatní mým rozhodnutím pořád ještě důvěřují! ;) Jsem z toho nadšená za tebe a doufám, že nad tím budeš uvažovat. Jenom mě mrzí, že jestli pojedeš, nebudu tam s tebou. Ale možná právě proto, že se na mě pořád ještě zlobíš, tě ta nabídka bude zajímat o to víc? ;) Líbá Annagret

P.S. Tady je Andreasův e-mail: ahw@sonnenlicht.org. Všechny otázky můžeš adreso­vat jemu osobně.

Když Pip dočetla, zmocnilo se jí nejasné zklamání. Bylo to jako ten dotazník, ve kterém se nedalo odpovědět špatně: jestli je opravdu takhle jednoduché to stipendium získat, jakou asi tak může mít cenu? A sotva změnila na Annagret názor, už se ji Annagret snažila jako horký brambor přehodit jinému chlapovi, byť by ten chlap byl vlastně docela slavný a charismetický. To Pip podráždilo, a než si to stihla rozmyslet, špičkou prstu klepla na Wolfovu e-mailovou adresu a bleskově mu naťukala zprávu:

Milý Andreasi Wolfe, o co vám jde? Jedna osoba jménem Annagret, kterou vlastně ani pořádně neznám, mi psala, že bych ve vašem projektu mohla dostat placenou stáž. Takhle si jako hledáte sexuální partnerky, nebo co? Máte v tom vašem pro­jektu nějaký přípravek na vymývání mozků? Na rovinu, celé mi to připadá dost strašidelné. Vlastně je mi celkem ukradené, co tam v té džungli nebo kde vlastně děláte, ale podle Annagret na tom vůbec nezáleží. Což mi vrtá hlavou ještě víc. S pozdravem, Pip Tylerová, Oakland, Kalifornie, USA

Jen co klikla na tlačítko Odeslat, už jí projel záchvěv lítosti; časový odstup mezi jejími činy a výčitkami svědomí se u ní zkracoval takovým tempem, že za chvíli už snad bude jenom jedna velká výčitka a nebude vůbec schopná jednat – což by možná nebylo až tak špatné.

Jako pokání si otevřela vyhledávač a pozdě, ale přece si našla něco o Wolfovi a jeho projektu. Vzhledem k tomu, že se to na internetu jen hemží nenávist­nými projevy, na ni zapůsobilo, jak málo nepřátelsky naladěných komentářů o Wolfovi objevila – tedy pokud nebrala v úvahu rýpání skalních zastánců Ju­liana Assangeho a prohlášení vládních orgánů a obchodních společností, pro něž bylo pochopitelně v jejich vlastním zájmu označit Wolfa za zločince. Jinak se mohl v míře mezinárodního obdivu směle rovnat Aun Schan Su Ťij a Bruci Springsteenovi; když zadala do vyhledávače jeho jméno společně se slovem pu­rity, vypadlo jí čtvrt milionu výsledků.

Wolfovo motto a bojové heslo jeho projektu v jednom znělo Slunce je nejlep­ší dezinfekce. Wolf se narodil v roce 1960 ve východním Německu a v osmdesá­tých letech se proslavil jako odvážný, působivý kritik komunistického režimu. Po pádu Berlínské zdi vedl kampaň za zachování rozsáhlých archivů německé státní bezpečnosti a jejich zpřístupnění veřejnosti; v té době ho nenáviděli pro změnu jen někdejší policejní informátoři, jejichž pověst po znovusjednocení země utrpěla, poté co byla jejich minulost vytažena na světlo. V roce 2000 za­ložil Wolf Projekt Sunlight. Nejprve se zaměřoval na nejrůznější protiprávní činnost v Německu, ale brzy rozšířil záběr a začal řešit sociální nespravedl­nost a odhalovat toxická tajemství po celém světě. Na internetu byly k dispo­

zici stovky tisíc jeho fotografií, na nichž vypadal jako velmi pohledný muž, ale podle všeho nebyl ženatý ani neměl děti. V roce 2006 uprchl před trestním stíháním z Německa a v roce 2010 musel zmizet i z Evropy. Nejprve dostal azyl v Belize a nedávno také v Bolívii – tamní populistický prezident Evo Mo­rales byl jeho velkým příznivcem. Wolf přísně tajil jen jednu věc – totožnost svých hlavních sponzorů (čímž dal vzniknout pár terabytům vášnivých in­ternetových debat o své „nedůslednosti“), a jediné, co na něm poněkud zavá­nělo nepatřičností, bylo jeho urputné soupeření s Julianem Assangem. Wolf posměšně zostouzel Assangeovy metody i osobní život, zatímco Assange se spokojil s předstíráním, že Wolf neexistuje. Wolf rád stavěl do protikladu Wi­kiLeaks – které označoval za „neutrální, nefiltrovanou platformu“ – a svůj údajně „smysluplnější“ Projekt Sunlight a poukazoval na morální rozdíl mezi jeho vlastní neškodnou, otevřeně přiznanou pohnutkou chránit soukromí svých chlebodárců a zlovolnými, skrytými motivy osob a organizací, jejichž tajemství odhaloval.

Pip ohromilo, kolik z jeho odhalení se nějak týkalo utlačování žen: nejen v tak závažných věcech jako znásilnění coby válečný zločin či záměrné udržová­ní platové nerovnosti, ale i takové nicotnosti jako nechutně sexistická e-mailová korespondence jistého bankovního manažera z Tennessee. Jen málokterý roz­hovor či tisková zpráva se obešly bez zmínky o Wolfově militantním feminismu. Teď už bylo Pip trochu jasnější, jak může Annagret dávat přednost společnosti žen, a přesto Wolfa obdivovat.

Naprostá serióznost i ohromné množství informací, které na internetu o Wolfovi kolovaly, jen prohloubily Pipiny výčitky svědomí, že mu poslala tak útočný e-mail. On byl skutečný, neohrožený hrdina, který se přátelil s preziden­ty, a ona jen bezvýznamná protivná megera. Teprve když už se chystala zved­nout a jít do práce, odvážila se zkontrolovat příchozí poštu. A vida, Stephen i Wolf už odpověděli, pěkně jeden po druhém.

Omluva se přijímá, už jsem na to stejně skoro zapomněl. Není žádný důvod, proč by ses musela stěhovat. Jsi skvělá spolubydlící, a Ramón u nás bude tři večery v týdnu – včera jsme se na tom s Marií dohodli. S.

Nevýhodou e-mailu bylo, že se dal smazat jenom jednou: člověk ho nemohl zmačkat, mrsknout s ním na podlahu, chvíli po něm dupat, pak ho roztrhat na kousíčky a spálit. Může být něco krutějšího, než když s vámi člověk, který vás odmítl, jedná se soucitnou trpělivostí? Vztek v ní na okamžik přehlušil všechny výčitky a stud. Ona ale chtěla, aby si „to“ Stephen pamatoval! Chtěla, aby jí vě­noval bezvýhradnou pozornost! Bleskově po něm tedy vypálila:

Ve všem tom zapomínání jsi nejspíš taky zapomněl, na co jsem se ptala: kdy ne­budeš doma?

Navzdory tomu, že vstala o čtyři hodiny dřív než obvykle, teď měla co dělat, aby do práce dorazila včas, jenomže v ní pěnila krev a výčitky ustoupily do po­zadí, a tak si přečetla i Wolfovu zprávu.

Milá Pip Tylerová,

LOL, Tvůj e-mail mě vážně dostal, takových kdyby mi chodilo víc. Je samozřejmé, že máš otázky, byli bychom zklamaní, kdyby Tě nic nezajímalo. Ale ne, nejsem ob­chodník s bílým masem a mozky tady necháváme lidem na pokoji. Taky tu máme tolik vynikajících hackerů a právníků a teoretiků, že už nevíme, co s nimi. Na rovinu (abych použil Tvoje slova) nám ale pořád chybí vysoce inteligentní, nezávislí laici, kteří by nám pomáhali vidět svět takový, jaký je, a světu by zase pomohli vidět, jací jsme my. Annagret už znám spoustu let, věřím jí a v životě jsem nezažil, že by byla z nějakého uchazeče tak nadšená. Udělalo by nám velkou radost, kdyby ses na nás přijela podívat. Jestli Ti nepadneme do oka, můžeš si aspoň užít zdejší krásné pro­středí jako dovolenou a zase se vrátit domů. Ale myslím, že se Ti u nás bude líbit. Máme takové špinavé tajemství: hrozně si to tady užíváme.

Klidně mi pošli další várku otázek – čím vtipnější, tím lepší.

Zdraví Tě

Andreas

Po všem, co si o Wolfovi přečetla, nemohla Pip uvěřit, že od něj dostala tak dlouhou zprávu, a navíc tak rychle. Přečetla si ji ještě dvakrát, pak nasedla na kolo a rozjela se z kopce, poháněna gravitací a vzrušením z představy, že je opravdu výjimečná a že to je ten pravý důvod, proč má tak zamotaný život, a že Annagret byla první, kdo to na ní poznal, a že i kdyby se nakrásně ukázalo, že Wolf je ten nejchytřejší svůdce na světě a Annagret jeho sexuálně traumatizo­vaná kuplířka, a i kdyby sama Pip Wolfovým svodům podlehla, stejně by se tím Stephenovi pomstila, protože ať byl Wolf jakýkoli, rozhodně nebyl slaboch.

Copyright © Jonathan Franzen, 2015

Translation © Lucie Mikolajková, 2017

ISBN 978-80-7473-546-2