Jürgen Sarnowsky: Objevování světa. Od Marka Pola po Humboldta

Cestování, objevování nových zemí a neznámých míst patří k lidským dějinám odpradávna. Kniha Jürgena Sarnowského přibližuje objevitelské cesty evropských cestovatelů od pozdního středověku až po počátek moderní éry. V této době, před velkými objevnými cestami moderní doby, expanze evropských zemí teprve začínala. Pozdní středověk byl obdobím velké mobility, značná část tehdejších obyvatel byla v pohybu po pozemních i vodních cestách. V tomto dynamickém období sledujeme cesty benátských a janovských kupců, poutníků, misionářů a dobrodruhů zlákaných bohatstvím a divy Asie. Po nich přicházejí na řadu portugalští, španělští, nizozemští a angličtí mořeplavci a objevitelé, a v jejich stopách konkvistadoři, misionáři a kolonizátoři. Záběr knihy je skutečně široký: plavby podél pobřeží Afriky, pronikání do Indie, objev „Indií“ na západ od evropského světa, první obeplutí světa i pátrání po tajemném jižním kontinentu, Japonsko uzavírající se západnímu světu i hledání cesty Severním ledovým oceánem. Sarnowsky nabízí nejen líčení známých i méně známých objevitelských cest, ale ve světle dobových cestovních deníků, cestopisů a kronik nabízí také pohled do neméně fascinujícího vnitřního světa tehdejších obyvatel Evropy, jejich představ, snů a fantazií.

Jürgen Sarnowsky je profesorem středověkých dějin na hamburské univerzitě. Zabývá se sociálními a hospodářskými dějinami středověku, dějinami měst, duchovními dějinami, křížovými válkami a poutnictvím, dějinami obchodu, středověkým dějepisectvím a přírodní filosofií. Je mimo jiné autorem monografie o středověké Anglii (England im Mittelalter, 2002). Zvláštní pozornost věnuje rytířským řádům středověku, především johanitům a německým rytířům, jimž věnoval dvě monografie (Die Johanniter, 2011 a Der Deutsche Orden, 2. vydání 2012). Je členem několika historických společností.

Knihu Objevování světa vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Dobrodruzi v Přední Asii, Indii a v jihovýchodní Asii

Od sklonku 14. století přibývají zprávy jednotlivých cestovatelů, kteří se na cestu do Asie nevydávali nebo nemuseli vydávat s nábo­ženským posláním. Příklad jejich často dobrodružných osudů nabí­zí Hans Schiltberger, jenž patrně pocházel z bavorské šlechtické rodiny a jako mladík padl v roce 1396 po porážce křižáckého voj­ska u Nikopole na Dunaji do osmanského zajetí. Po nepodařeném pokusu o útěk se musel zúčastnit řady tažení ve službách sultána Bajezida I., která jej zavedla mimo jiné i do Egypta. Přítomen byl též porážce, již Bajezid utrpěl od Tamerlánových vojsk u Ankary v roce 1402, a opět měl štěstí v neštěstí. Padl do mongolského zajetí a jako vojenský otrok byl nejprve za Tamerlána, poté za jeho nástup­ců nasazen v Iráku a Ázerbajdžánu, nakonec dvěma chány ve Zlaté hordě. Když se konečně roku 1427 dostal na svobodu, napsal hojně čtený „cestopis“. Části zeměpisných líčení sice převzal ze starších děl, v neposlední řadě z Mandevilla, ani neviděl na vlastní oči vše, co popisoval, uvedl v něm však mnoho vlastních postřehů. Píše napří­klad o křesťanech v centrální Asii, které na víru obrátili františkáni, a o jejich Otčenáši v „tartarské“ řeči (Hans Schiltbergers Reisebuch, str. 38), líčí ukrutnosti válek i mongolského panství v jižním Rus­ku a vykreslením Tamerlána jako bezuzdného a ukrutného panov­níka – zejména v zacházení s protivníky – potvrzuje stereotypy o Mongolech.

Přesto se zdálo, že Tamerlánův vzestup dává Západu možnost získat nového spojence proti osmanské říši. Proto se také král Jin­dřich III. Kastilský snažil získat bližší informace o dění. A tak se stalo, že bitvě u Ankary byli přítomni kastilští vyslanci. Tamerlán je vlídně přijal a sám vyslal poselstvo na Západ s bohatými dary pro Jindřicha III. Kastilský král a jeho rádcové chtěli tento vztah upevnit a zvědět více o Tamerlánových úmyslech. A proto na jaře 1403 vyslali královského komořího Ruye Gonzáleze de Clavijo,

dominikána Alfonsa Páeze de Santa María a další, kteří pak byli na cestách skoro po tři roky. Už cesta z Cádizu přes Trapezunt do Samarkandu se protáhla na více než patnáct měsíců, protože výprava se delší dobu zdržela v Konstantinopoli a protože vyslanci už nezastihli rychle postupujícího vládce v Sýrii ani v Persii. Zpá­teční cesta probíhala podobně, s nuceným šestiměsíčním pobytem v Tabrízu, hospodářském centru Persie.

Clavijova a Páezova zpráva obsahuje informace o geografii a o životě ve městech, o hospodářství procestovaných krajů i o Tamerlánovi a dějinách jeho říše. Také zde se opět potvrzují stereoty­py, například v líčení nekonečných pitek Mongolů, jež nesměl opus­tit nikdo střízlivý – obzvláště obtížné pro Clavija, který alkohol striktně odmítal –, i ve zprávě o Tamerlánových ukrutnostech, jako o nechvalně proslulých pyramidách z lebek jeho nepřátel. Zároveň lze ve zprávě najít mnoho přesných a zajímavých postřehů. Kromě přepychu Tamerlánova dvora obdivovali vyslanci impozantní stav­by, jako mešitu a palác v Tamerlánově rodném městě Keši (Šachri­zabz v dnešním Uzbekistánu) a stavby v jeho sídle v Samarkandu. Všímali si i dynastických zmatků. Tamerlánovo vážné onemocnění v listopadu 1404 je přinutilo k odjezdu a po jeho smrti je konflikty mezi početnými dědici zdržely v Tabrízu. Poměry v Přední Asii byly rozvráceny a kontakty a obchod se za probíhajících změn ztížily.

Přesto zejména italští kupci stále znovu usilovali o přímé kon­takty s Asií, jaké existovaly už ve 13. a 14. století. Kromě mnoha, o nichž se nedochovala žádná svědectví nebo jen velice málo, je třeba zmínit jednoho benátského kupce, a to Niccola de’ Conti­ho, který podle vlastních slov strávil na Předním východě a v Indii asi pětadvacet let. Vzhledem k tomu, že na cestách pro bezpeč­nost svou a své rodiny – pojal za ženu Indku – musel přestoupit na islám, žádal po návratu v roce 1439 u papeže Evžena IV. rozhře­šení. Zřejmě při této příležitosti se seznámil s humanistou Poggiem Bracciolinim, jenž jeho zprávu začlenil do svého díla o proměnli­vosti lidských osudů (De varietate fortunae) a literárně zpracoval.   

Niccolò přicestoval jako mladý muž kolem roku 1414 kvůli obcho­dům za svým otcem do Damašku. Obeznámil se s orientálními poměry a naučil se arabsky, poté se s úmyslem zapojit se přímo do lukrativního obchodu s Indií vydal s karavanou do Bagdádu a nakonec přes Eufrat a Perský záliv dorazil na Malabarské pobře­ží. I když z jeho zprávy nelze vyvodit jednoznačné závěry, zjevně jej to táhlo do ještě vzdálenějších končin. Jako první známý Evropan procestoval hinduistickou Vidžajanagárskou říši v jižní Indii, plul po Ganze a dostal se až na Jávu, možná i na Borneo. Jeho v podstatě chronologická cestopisná zpráva je doplněna geografií Indie. Zde zpravuje nejen o výrobcích různých regionů, ale i o náboženských zvycích – jako upalování vdov –, o vztazích mezi pohlavími, počí­tání času a mincovních poměrech.

Mezi evropské kupce, které přitahovala Indie, patřil také Rus Afanasij Nikitin, jenž mezi roky 1466 –1468, čtvrt století po Con­tiho návratu, vyrazil ze svého rodného města Tveru. Po Volze a přes Kaspické moře se dostal do Persie, tam pobyl asi rok, poté pokračo­val přes Hormuz do Indie – do muslimských dakšinských (dekán­ských) sultanátů a z přístavu Chaul do Gólkondy. Po třech letech v Indii se přes Maskat, Trapezunt a Krym vrátil do Ruska, ale cestou do Tveru v roce 1475 zemřel. Jeho deník nabízí mimo jiné samo­statné postřehy o hinduismu, buddhismu a islámu, přičemž Nikitin jako ruský pravoslavný věřící i během této cesty zachovával nábo­ženské svátky své církve.

Zcela jinou kombinaci motivů vidíme u prvního skutečného dobrodruha mezi pozdně středověkými dálkovými cestovateli. Byl to Bolognan Ludovico de Varthema, původně zřejmě voják. Patrně koncem roku 1502 opustil Evropu trasou, již volili převážně kupci, ale i poutníci do Jeruzaléma, a to přes Alexandrii a Káhiru do Sýrie. Potom na jeho cestě došlo k nečekanému zvratu. V Damašku se připojil k oddílu mamlúků, příslušníků vládnoucí vojenské elity, kteří provázeli muslimské poutníky do Mekky. To předpokládalo vysokou míru maskování a přinejmenším úspěšně předstíranou konverzi, i když se mamlúkové rekrutovali mimo jiné z Evropanů obrácených na islám. Tímto způsobem se po různých dobrodruž­stvích dostal do Mekky, již pak jako první Evropan zevrubně a rea­listicky popsal.

To však Varthemovi nestačilo, pojal úmysl cestovat i do Indie. Pokračoval do Adenu, kde ho považovali za křesťanského zvěda a uvěznili. Historka o vysvobození za pomoci sultánky, která se do něj zamilovala, patří bezpochyby do říše literární fikce. Totéž lze soudit i o jeho trase: Varthema tvrdí, že cestoval do Indie dva­krát po sobě, nejdřív přes Somálsko, poté po návratu do Hormuzu a Maskatu přes Persii. Není jasné, proč takovou „odbočku“ začlenil; možná chtěl zastřít nějaké události na Arabském poloostrově, jež mu nebyly příjemné. Do Persie se nikdy nedostal, to v udávaném časovém období nebylo možné. Pravděpodobněji dorazil v letech 1504 nebo 1505 na ostrov Díu, odtud pokračoval přes Gou k Mala­barskému pobřeží do Kalikutu a Kannúru. Persie mu slouží přede­vším k tomu, aby do svého líčení uvedl přítele, perského kupce, se kterým údajně směřoval do dalších a dalších cílů. Onen přítel byl muslim, to znamená, že Varthema se vydával za muslima i při této části cesty.

Z jižní Indie se pak podle svých slov plavil na Cejlon, do Tena­serimu v dnešní Barmě, Pegu, Bengálska, Malakky, na Jávu, Sumat­ru a dokonce na Bandské ostrovy a Moluky. Udávané časy jsou však nepříliš věrohodné, protože vůbec neberou v potaz vliv monzuno­vých větrů. Leccos převzal z antické literatury, například zkazku o pojídání starých lidí na Jávě nebo údajné upalování vdov v Tena­serimu. Přestože se Varthema z jižní Indie už dál nedostal, i tak je jeho cesta působivá. Varthemovo maskování ale nešlo trvale udržet. V Kannúru se proto uchýlil k Portugalcům, kteří tou dobou už byli v jižní Indii masivně přítomni, a musel opustit dva Italy, jež přijal do služeb vládce Kannúru, aby mu vyrobili děla. Varthema se zúčast­nil námořní bitvy u Kannúru, poté jako faktor vstoupil v Kóčinu do portugalských služeb, kde ho místokrál Francisco de Almeida pasoval na rytíře, a nakonec se roku 1508 vrátil přes Afriku do Evro­py. Podal zprávu portugalskému králi a benátskému senátu a v roce 1510 ji vydal italsky tiskem. Následovaly četné překlady a setkaly se se značným ohlasem.

Varthemou je dosaženo nové epochy, epochy portugalské expan­ze do Indie a jihovýchodní Asie. Rychlé a značné rozšíření jeho zprávy svědčí o živém zájmu o objevy. Jestliže už zájem o zprávy poutníků a misionářů přesahoval náboženský rozměr, v 15. století tento trend sílil. Na významu nabývaly komerční a politické aspek­ty. K doplnění nebo opravě tradovaných geografických znalostí se rovněž využívaly nové informační zdroje. S tím se pojily, především na jihozápadě Evropy, systematické snahy o hledání nových cest do Asie a o poznávání nových zemí.

Jürgen Sarnovsky

Die Erkundung der Welt.

Die grossen Entdeckungsreisen von Marco Polo bis Humboldt

Copyright © Verlag C.H.Beck oHG, München 2016

Translation © Jan Hlavička, 2017

ISBN 978-80-7429-816-5