Mats Olsson: Pod maskou

Uprostřed noci vzbudí Harryho Svenssona bušení na dveře. Otevře je, dovnitř vpadne zoufalá desetiletá dívka a schová se pod postel. Vzápětí se ukáže, že ji pronásledují dva muži. Co jsou zač? Kdo je poslal? Proč dívku nikdo nehledá? Kam se poděli její rodiče? A co s tím má společného motorkářský gang, prodej drog, neonacismus a rodina z nejlepší společnosti? Bývalý novinář Harry Svensson je znovu vtažen do víru dramatických událostí a pouští se do pátrání na vlastní pěst…

„Matt Olsson nabízí napínavou, drsnou školu. … Kniha Pod maskou je psaná úderným stylem, oplývá lakonickými průpovídkami, ale také dráždivou fyzickou bezprostředností," napsal o knize švédský list Expressen.

Mats Olsson (1949) je švédský novinář, spisovatel, překladatel a autor řady textů o sportu, hudbě a filmu. Za svou novinářskou činnost obdržel mnoho ocenění, včetně významné novinářské ceny Stora journalistpriset za rok 2002. Svou románovou prvotinu De ensamma pojkarna (Osamělí kluci) vydal v roce 1995. Krimi románem Trest a smrt (2014) prorazil i jako autor detektivní literatury a kniha se zařadila mezi nejprodávanější švédské detektivky roku 2014. Český překlad v roce 2016 vydalo nakladatelství Kniha Zlín, které nyní vydává i román Pod maskou.

Ukázka z knihy:

Sny jsou zrádné.

Když se člověku zdá něco pěkného, třeba že za malou chvíli vyhraje v loterii nebo že se užuž dostane nějaké ženě pod sukni, tak si může být jistý, že se vzbudí dřív, než do­sáhne svého, ať už v jakémkoli smyslu. Ale když se mu zdá o mrtvých lidech, které znal, a oni kolem něj tančí s ďábel­ským smíchem, nebo je ve snu stíhán a pronásledován, až se nakonec ocitne na konci jeskyně a nemůže běžet dál ani se vrátit, má pocit, že mu prasknou plíce, a lapá po dechu, tak může vzít jed na to, že je úplně jedno, jak moc se snaží křičet a vysmeknout se, stejně se nedokáže vzbudit.

Nevím, jak popsat sen, který se mi tu noc zdál.

Byl krutý, ale ne děsivý.

Nechápal jsem, proč se mi zdá něco tak krutého.

V hospodě v Solvikenu to ten den šlo dobře, jedinou rezer­vací byla oslava padesátin pro čtyřicet hostů, což není akce, která by se zvrhla ve střelbu, orgie nebo hromadnou rvačku. Hosté se najedli, pronesli proslovy, pogratulovali a vyrazili domů. Oslavenec odjel ve starém cadillaku smetanové bar­vy se šoférem ve fraku a cylindru. Ten se na tohle povolání zdál být už trochu starý, a kromě toho mám dojem, že jsem ho zahlédl, jak si při čekání v kuchyni dává víc než jednoho panáka.   

Než začal víkend, meteorologové varovali před sněhem a náledím na severu Švédska, ale u nás na jihu svítilo slunce. Když jsem sklidil nádobí, uklidil a odebral se nahoru do svého domu, zmizely mraky a nebe bylo jasné, hvězdné a nadějné.

Před pár dny se tu zastavil Krister Jonson, jeden můj zná­mý, co organizuje turné různým hudebníkům, spolu se směš­ným bluesovým triem z Irska, říkali si Blueshog a své živo­ty a kariéru zasvětili hraní písní Johna Mayalla, ať už je to k něčemu dobré nebo ne. Vypadali jako tři vousatí zahradní trpaslíci a během turné vystupovali na místech, o nichž jsem nikdy neslyšel, třeba v jedné pizzerii v Klippanu, městečku nedaleko odsud.

Krister Jonson mi pomohl, když jsem před rokem měl co do činění s člověkem, jemuž média přezdívala „Trestají­cí vrah“, a teď jsem zařídil, aby mohl přes noc odstavit svůj mikrobus na parkovišti v přístavu v Solvikenu. On i jeho tři Irové v něm přespávali, tvrdil, že Irové radši spí v mikrobuse než v posteli, ale nevím, jestli tomu můžu věřit, občas mám pocit, že si ze mě dělá legraci, i když postrádá jakýkoli smysl pro humor. Dostal jsem CD Blueshogu s názvem Hog the blues, a když odjeli, všiml jsem si, že mi Krister Jonson nechal v lednici sáček s pěti jointy.

Všichni zaměstnanci hospody odešli domů a já seděl na verandě se sklenkou calvadosu a jointem od Jonsona. Zapálil jsem si, potáhl, zadržoval kouř, jak dlouho to jen šlo, a pak jsem ho pomalu vyfoukl, uvelebil se na židli a dovolil myšlen­kám rozutéct se do všech směrů.

Byla neděle, a proto mě překvapilo, že se někde zřejmě koná večírek, asi docela daleko, někdo se smál, zpíval a po­křikoval. Na takovou vzdálenost zvuky zní jinak, deformo­vaně, a křik se ozývá chvíli radostně, chvíli vyděšeně. Když jsem nastražil uši, zaslechl jsem, nebo se mi aspoň zdálo, že slyším, rytmickou taneční hudbu, ale nevěděl jsem, že by se někde poblíž nacházel parket nebo že by se někde v severozápadním Skåne v tuhle letní neděli hrálo k tanci. Na dru­hou stranu, člověk toho spoustu neví, třeba to, že Irové nej­radši spí v mikrobuse, pro mě byla novinka, jestli si to ovšem Krister Jonson nevymyslel.

Nedokážu pochopit odpor Švédů k marihuaně. Hosté se několik dní a týdnů připravovali a těšili na bezuzdné opoje­ní, které je čekalo na oslavě padesátin. Žádní novináři a ko­mentátoři se nepohoršovali nad tím, jak lidem škodí alkohol, ale po prvním šluku z jointu podle nich hned člověk propad­ne heroinu a brzy ho čeká krutá smrt na záchodě v Helsin­göru s jehlou zapíchnutou do žíly. Evidentně to bylo prostě tak, že první z těchto drog byla povolená a vládou schválená, zatímco ta druhá ne.

Lehl jsem si a usnul poměrně rychle, ihned se mi zača­lo něco zdát a už v tu chvíli jsem si uvědomil, jak nezvykle krutý ten sen je, takové věci se mi po marihuaně a calvadosu nezdávaly.

Ale krutý možná není to správné slovo, spíš byl podivný a nepochopitelný, i když to sny obvykle bývají. Byl jsem na cestách, ale nevím jak, s kým ani kam. Nakonec se ukázalo, že se plavím na loďce, stál jsem na podlouhlém motorovém člunu, který se najednou změnil ve vor ve tvaru trojúhelní­ku, zvláštní ale bylo, že špička trčela dozadu a vor se plavil zádí vpřed, což se mi zdálo neobvyklé, nebo snad přímo nemožné.

Navzdory tomu se rychlost zvětšovala a já napínal nebo stahoval plachtu, to mi nebylo úplně jasné, pořádně jsem ne­věděl, co dělám, a jeden můj dobrý přítel, kterého jsem nepo­znal, ale přesto jsem si byl na sto procent jistý, že je to můj dobrý přítel, stál na útesu a křičel: „Sakra, Svenssone, musíš spravit motor, copak neslyšíš, jak to v něm klepe?“

Motor? Nevěděl jsem, že tenhle vor má motor, copak jsem před chvílí nenapínal, nebo snad nestahoval, plachtu? Když jsem se otočil, byly stěžeň i plachta pryč a na palubě

ležel jakýsi motor, jestli se těm pár sbitým laťkám dalo ří­kat paluba. Motor se chvěl, pulzoval a syčel, možná to v něm i klepalo.

„Oprav ten motor,“ křičel můj přítel a já neměl tušení, kde se tam vzal a kam zmizel.

Měl jsem na sobě šortky, které jsem neznal. Motor byl těž­ký, překvapil jsem sám sebe, že jsem ho dokázal zvednout, a teď jsem tam stál se syčícím, rozžhaveným, možná i kle­pajícím motorem v náručí a pak jsem ho mrštil do moře, až to zasyčelo, ale moře najednou zmizelo a motor se roztříštil o zem hluboko pod námi a mě pohltila jakási kašovitá sub­stance, až jsem se s trhnutím vzbudil, srdce mi zběsile tlouk­lo. Ta kašovitá substance voněla po vanilce.

V hlavě jsem měl guláš a nechápal, proč to v tom motoru tak šíleně klepalo.

Motor… ten jsem přece hodil přes palubu.

Byl jsem vzhůru.

Ale klepání se ozývalo pořád.

Dveře.

Někdo klepal na dveře, přímo na ně bušil.

Vstal jsem, s jedním rozlepeným okem jsem vrávoravě za­mířil k oknu a vyhlédl skrz žaluzie.

Na dveře klepala dívka.

Měl jsem dojem, že ji poznávám.

Loni v létě občas přicházela z lesa za domem a sledovala mě a hospodského Simona Pendera. Bylo jí tak devět, de­set a nikdy nic neříkala, ale když jsme ji oslovili, otočila se a zmizela v lese. Jen když mě tu navštívil jeden kolega, Arne Jönsson, a jedna žena, po které se mi stýskalo, Bodil Nilsso­nová, holčička se odvážila blíž a chvíli tu zůstala. Když tu byl Arne, dokonce vypila hrnek kávy.

Ale tohle léto jsem ji zatím neviděl.

Když jsem otevřel i druhé oko a obě oči přimhouřil – asi je načase pořídit si brýle –, zdálo se mi, že jí po tvářích tečou

slzy. Úporně tloukla do dveří pravou pěstí a pak začala bušit i hlavou.

Zabalil jsem se do prostěradla, vyšel z ložnice, odemkl a otevřel dveře.

Dívka se na mě ani nepodívala, vběhla do domu, dvakrát oběhla kuchyňský stůl, vystřelila z kuchyně, prolétla kolem mě do ložnice, praštila sebou na zem, vklouzla pod moji po­stel jako hráč baseballu, který doklouzává na metu, a zůsta­la ležet.

Zavřel jsem dveře.

Pořád se zdálo, že klepe, ale ve skutečnosti se třásla tak, až lokty a koleny bušila do podlahy.

Byla strachy bez sebe.

Zrovna jsem si chtěl vzít něco na sebe, když jsem zvenku zaslechl hlasy.

Dva hlasy, dva muži.

Žaluzie v kuchyni jsem neměl zatažené, a proto jsem si musel lehnout ke zdi, aby mě nikdo neviděl, kdyby se náho­dou rozhodl nahlédnout dovnitř.

Všechna okna v domě šlo pootevřít na větračku a já si vždycky na noc aspoň jedno otvíral. Slyšel jsem hlasy, ale ne slova.

Muži se blížili.

Nešeptali, ale mluvili tlumeně.

„Někde tady musí být,“ řekl jeden z nich.

„Může být kdekoli,“ řekl druhý.

Zdálo se, že stojí pár metrů od domu.

Na stěnu naproti mně dopadlo světlo baterky a pak se roz­běhlo po kuchyni.

„Co to sakra vyvádíš?“ ozvalo se a světlo zhaslo. „Nemů­žeš kurva svítit lidem do baráku, copak ses pomát?“

„Do hajzlu, víš přece, že šéf bude běsnit, když ji nenajdeme.“

„Ale svítit lidem do oken uprostřed noci je fakt blbost.“

„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel.“

„Sviť na zem, ne do domu, ať si nás nevšimnou.“

Podíval jsem se do ložnice.

Dívka pod postelí si zacpávala uši.

„Co když je někde na lodi v přístavu?“

„Myslíš, že tam někoho zná? Nemůže se přece jen tak do­stat na palubu.“

„Co já vím, třeba se schovává pod plachtou. Vím jen to, že on bude vzteky bez sebe.“

Ani jeden z nich nemluvil skånským dialektem, znělo to stockholmsky, ale nebyl jsem si jistý. Navíc se mi zdálo, že jeden z nich má nějaký cizí přízvuk.

„Možná už je dávno pryč.“

To řekl muž s cizím přízvukem.

„Tak dávno zase ne, není to žádná vytrvalostní běžkyně.“

„Myslíš sprinterka?“

„Nebo tak.“

„Mrkneme se do přístavu.“

Slova utichla a já se opatrně posadil a vyhlédl oknem.

Po cestě k přístavu kráčeli dva muži.

Na zem před nimi dopadalo světlo dvou baterek.

Muž víc vpředu měl modré džíny a tenkou černou kože­nou bundu, ten druhý měl na sobě něco jako lesklou běžec­kou kombinézu. Muž v džínách byl vysoký a mohutný, skoro tak veliký, že by mohl mít vlastní směrovací číslo, a druhý byl o hlavu menší a tlustý.

Sesunul jsem se na podlahu ke zdi.

Co to sakra bylo?

Dívka se přestala klepat, ale pořád si zacpávala uši.

Proč jsem neotevřel dveře a neřekl „Tady je“?

Protože jsem na sobě měl jen prostěradlo?

Protože jsem se právě vzbudil a nevěděl, co dělám?

Protože jsem víc věřil dívčinu zjevnému strachu a hrůze než tomu, co by mohli říct dva dospělí muži, kteří ji hledali uprostřed noci?

Protože jsem se bál?

Copyright © Mats Olsson 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Olga Bažantová, 2017

ISBN 978-80-7473-592-9