Michal Jareš - Pavel Mandys: Dějiny české detektivky

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, až nyní vychází její základní přehled. Kniha Dějiny české detektivky od literárního historika Michala Jareše a literárního kritika Pavla Mandyse například odhaluje, proč se ve 20. a 30. letech psaly příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní české spisovatele a spisovatelky.

Autoři vypátrali, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Libují si spíš v ironizování, parodii a podvracení autority

V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Iva Procházková, Michaela Klevisová a další.

Dějiny české detektivky vydává nakladatelství Paseka.

Ukázka z knihy:

Praha jako místo činu

Dobová tendence čtyřicátých let společně s válečným vztahem okupačního nacistického Německa s různými světovými mocnostmi přispívala k tomu, že se děje detektivních románů zvolna přesouvaly do oblastí méně problematických, nebo naopak natolik exotických, aby nebyly napadnutelné jakoukoliv možnou cenzurou. V řadě děl populární literatury se zejména po vyhlášení války Spojeným státům americkým staly prostředím westernů jihoamerické pampy. V případě kriminálních próz se kromě pokusů odskočit si do historie začalo objevovat místní prostředí jako podstatné, i když přetrvávaly diskuze o tom, zda je vůbec české prostředí pro detektivku vhodné a zda se může u nás něco jako bankovní zločin a vražda vůbec odehrávat. Na jistý okamžik to vyřešily zmíněné požadavky okupační cenzury, takže se v detektivních románech zhusta objevuje místní prostředí, často ovšem zcela nezasažené dobovou válečnou situací v podobě pouhých kulis.

V této situaci lze uvažovat o specifické dobové formě toho, co jsme dnes zvyklí pojmenovávat jako drsnou školu. Město (velkoměsto) stejně jako postavy spodiny a zkorumpovaných úředníků v českých detektivkách nacházíme (zejména v románech Miloše Kosiny), ale zároveň tu stejnou měrou hrají parodické nebo odlehčující prvky situační či jazykové, které charakterizují český vklad do žánru jako máloco, případně romantizující podoby náhod a někdejších krvákových nebo cliftonovských příběhů, jejichž pevnou představu, že „tak má detektivka přece vypadat“, najdeme po celá čtyřicátá léta. Návratným pražským místem se pak stává nejen periferie, ale též pověstná pražská „Čtyřka“, obsazovaná řadou serializovaných postav detektivů, mnohdy ovšem vycházejících z již zavedeného a oblíbeného mustru v podobě klonů detektiva Klubíčka.

Mezi nově vycházejícími kriminálními romány najdeme desítky různorodých autorských přístupů, od naivity a eklektického přístupu se stylizovanou „anglickou“ detektivkou přes konverzačky až po skvěle vystavené a často nečekané příběhy. K originálním autorům bezesporu patří Karel Mečíř (1876–1947), již zde jednou zmíněný jako autor detektivních parodií na počátku století. Mečíř se k detektivnímu žánru vrátil po dlouholeté práci v diplomacii a v letech 1943 až 1947 napsal čtveřici románů (Mizící démanty, Loupež u bankéře Geislera, Pan doktor nepřichází a Zemru-li do tří dnů) s policejním komisařem Šarochem. Ačkoliv Mečířovy knihy zcela zapadly, stylem a výstavbou patří k tomu nejlepšímu. Například v knize Pan doktor nepřichází (1944) se řeší zpočátku banální situace zmizení advokáta Dr. Vobruby, který se po víkendu nevrátil do práce. Detektivka v podání Mečíře není efektní, spíše se v ní ukazuje provoz věcí „kolem“ než samotné objasnění, proč advokát zmizel. Dialogy sice mohou působit trochu staticky a divadelně, ale jsou přesně vyměřeny a dodávají pátrání rytmus a napětí, jaké jinak v české detektivce sotva nacházíme. Smrt doktora Vobruby je pak očekávaná, a i když její vyřešení může působit násilně (zabije jej jeho dávný spolužák, spolumajitel pohřebního ústavu, který ho tajně pohřbí), je díky pomalému podávání a zpochybňování vyšetřovatele uvěřitelné.

Rodokapsová podoba původní detektivní tvorby zahrnuje v letech 1942 až 1944 zejména případy odehrávající se v ryze českém prostředí. Publikovali zde spisovatelé jako redaktor Viktor O. J. Seifert, novinář František Poul (1912–1979) či spisovatel jinak dětské literatury J. K. Čemus (1895–1969), který pod pseudonymem Vladimír Jenka (v jednom případě i Vladimír Janko) publikoval v Románech do kapsy a v Rozruchu trojici románů (Pán ze čtrnáctky, 1943; Stín nad městem, 1944; a Pražská záhada, 1944), zasazených do koloritu Prahy.

V Rozruchu nacházíme mnoho dosud nerozluštěných nebo nejasných pseudonymů jako J. Svoboda, F. Jeska, O. Šrámek, Roman Rýdl, A. K. Nov nebo Dan A. Dan, za nimiž můžeme zřejmě najít i autory blízké šéfredaktorovi Eduardu Fikerovi, ne-li přímo jeho vlastní vklad. K plodným autorům patřil v průběhu protektorátu Bernard Kurka (1894–1944), který publikoval pod pseudonymem Edgar Wallhorst nebo Josef K. Bernardský. Ten například v novele Smrt v manéži (1941) přivedl policejního komisaře Duška k vyšetřování krádeže vzácného drahokamu a k vraždě v cirkusové manéži, která vypadá jako nehoda. Dušek přichází z pražské „Čtyřky“, a i když se oba případy Smrti v manéži odehrávají v nejmenovaném západočeském městě, jsou společně s dalším Duškovým románem (Jednoduchý případ, 1943) dokladem postupného pronikání a usazování českého prostředí v kriminálních románech.

Drsná škola v protektorátu

Vrchol nové podoby kriminálního románu lze pojmenovat jako českou odpověď na drsnou školu – a to zejména v románech Miloše Kosiny (1909–1966). Tento redaktor Národní politiky byl plodným autorem mnoha žánrových povídek, novel i románů, zasahujících od textů pro mládež přes westerny, letecké dobrodružné příběhy až po červenou knihovnu a v neposlední řadě též detektivky. Jeho pseudonymy zahrnují nejen škálu anglicky znějících jmen jako A. B. Andy, Stepp Gradmoore (byť se jednalo o kolektivní pseudonym, pod nímž přispíval též Bernard Kurka), Barrie Bates (opět kolektivní jméno, užívané ještě Františkem Frolíkem), Frank Brand, K. W. Drake, ale také jména česká jako Karel Martin, Miloš Zeman, Eva Černá nebo Helena Kuličová. Pod vlastním jménem vydal Kosina tři romány – Velký poplach (1943), Tváře v přítmí (1944) a Setkání o půlnoci (1948) –, v nichž se objevuje stárnoucí vyšetřovatel Bludička.¹⁵³

I když se jeho křestní jména v průběhu knih mění (od Josef Jan po Vincenc Viktorin), jedná se dle věrného spolupracovníka Šestáka a ostatních kolegů o stejnou postavu. Bludička je charakterizován mírným, tmavým pohledem a dobráckým úsměvem: „Byl menší postavy, obtloustlý, a kdyby ho chtěl někdo popsat pro policejní archiv, byl by jistě poznamenal, že vypadá sice blahobytně, ale nikoli jako peněžní magnát.“154 Zároveň ho jeho autor umisťuje do velmi akčního prostředí, ve kterém se podsvětí Prahy chová spíše jako v americkém velkoměstě. Například v románu Velký poplach – oním poplachem je myšlena policejní razie – jsme svědky pašování drog, souboje dvou znepřátelených gangů a velmi akčních scén, z nichž přestřelka v nočním Karlíně, při níž zemře jeden z pašeráků Petr Ryba, je až westernově pojatá. Vedle toho se Bludička společně se Šestákem chovají, jako by se toho zase tolik nestalo, a pomaličku rozplétají často efektní a překombinované případy (od smrti lichváře, u něhož jsou nalezeny otisky prstů již dávno zemřelého zločince, až po záměnu bratří a vraždu jednoho z nich). Přesto se Kosinovi daří zaplňovat knihy figurkami dobře odkoukanými a životnými, zejména postavičkami městských zlodějíčků, podvodníků a často i „čapkovských“ postav specialistů: například téměř geniální zaměstnanec policejního ředitelství pan Adam, který v knize Setkání o půlnoci předvede naprosto vyčerpávající a přitom obdivnou charakteristiku vykradené pokladny, je nepříliš vzdáleným příbuzným postav z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Kosina až na výjimky naprosto nereflektuje dobu, ve které jeho detektivky vznikají – spíše udržuje náladu temných zákoutí, oživuje představy tajemných mužů v pozadí, aby své vyprávění okořenil představou o galerce. Tím ovšem vzniká na svou dobu naprosto funkční a místy dokonalý produkt profesionálně napsaného čtiva, které sice svým řešením ne vždy uspokojí (často je případ Bludičkou vysvětlen během několika posledních stránek), ale zcela jasně evokuje svět drsné školy, jaký vznikal ve stejnou dobu všude po světě. Kromě pražského podsvětí se v kriminálních románech objevují i jiné městské aglomerace a česká drsná škola nachází své pravděpodobné vyvrcholení v knihách Eduarda Fikera a Bohumíra Bartoše (1917–1981).

Bartošův vklad poválečným románem Kdo vraždil? (1948, původně na pokračování v týdeníku Haló. Nedělní noviny) spočívá již v tom, že vraždu taxikáře Josefa Sykyty a obchodníka s textilem Alberta Friedla rámuje jednak dobovými problémy (šmelina, černý trh, zlatá mládež), do nichž přidává v české literatuře dosud spíše řídké postavy prostitutek a jejich spolupracovníků i milenců a s nimi spojeného nihilismu a cynismu. Vrahem, jehož odhalí sympatický inspektor Bohdan, je devatenáctiletý mladík, který je v závěru románu přesvědčivě usvědčen, a při doznání mu je dána ještě jistá rána z milosti v podobě nenabitého revolveru, kterým chce labilní mladík v pohnutí mysli spáchat sebevraždu. Cynismus je pak oboustranný – policie a SNB (již je zde běžnou součástí vyšetřování) si s bezcitným vrahem po přiznání hraje až zbytečně, naproti tomu vrah nemá svědomí, což se mimo jiné projevuje i odstupem mezi oběma zločiny, který vyplnil krádeží peněz v Karlových Varech.

Poznámky v textu:

153 — Sérii předchází novela Mrtvý odpovídá (1941), ve které Kosina teprve zkouší zasadit detektivku do českého prostředí.

154 — M. Kosina: Velký poplach, Praha, Čin 1943, s. 64.

© Pavel Mandys, Michal Jareš, 2019

ISBN 978-80-7432-977-7

Tomáš Přibyl: Pětidomí

Poštu v pražských Bohnicích přepadl lupič. V kukle a s pistolí vše provedl čistě za pár minut a bez výstřelu. Jen zmizet zcela beze stop se mu nepodařilo. O pár kilometrů dál po něm zůstalo opuštěné auto a on se nejspíš ukrývá v jednom z nových rodinných domů v Pětidomí. Pátrají po něm dva vyšetřovatelé – malá stárnoucí a často protivná kapitánka, které pomáhá mladý poručík plný energie...

Autor (ročník 1976) pracoval v Českém rozhlasu v Českých Budějovicích, podílel se na pořadu České televize Toulavá kamera, psal pro různé časopisy... Jedenáct let vedl internetový deník PRACHATICKOnews.cz. Nyní se věnuje hlavně psaní beletrie. První knihu, detektivní povídky pod společným názvem Smutný žhář, vydal na konci roku 2015 v nakladatelství MoBa. V nakladatelství Viking vydal v elektronické podobě knihu čtyř novel Oči, které nevidí.

Pětidomí je autorovým prvním románem.

Knihu vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Jediný, kdo měl toho mlhavého a deštivého rána rozum, byl operační důstojník. A díky němu budou mít do hodiny – maximálně do dvou – za mřížemi pachatele loupežného přepadení pošty v pražských Bohnicích. Státní zástup kyni a soudce by nejraději poslala do psychiatrické léčebny, která se v této známé pražské čtvrti nachází. Tolik opatrnosti a přehnané korektnosti ji rozčilovalo.

Vyšetřovatelka stála v blátě jako solný sloup v holínkách a s deštníkem v ruce a snažila se nahlédnout do staré tmavě modré felicie bez registračních značek. Auto zůstalo nastartované na štěrkové cestě, stěrače stále stíraly z okna drobné kapičky a světla svítila do mrholení. Dveře u řidiče nechal lupič otevřené a zmizel v jednom z pěti nových domů, které tu na okraji Bohnického údolí vyrostly.

Alespoň to tvrdila hlídka, která auto sledovala od pošty v Lodžské ulici. Problém byl ale v tom, že policisté na okamžik ztratili vůz z dohledu a to v tu nejméně vhodnou chvíli, předtím než lupič zastavil a ztratil se. Jak snadné by bylo nařídit prohlídku všech domů a toho, u něhož se najdou peníze z pošty, jednoduše zavřít, až zčerná. Jenže to se zadrhlo na alibismu soudců a vlezlé podřízenosti státní zástupkyně.

Kapitánka Věra Kostohryzová se podobných kategorických soudů nebála a často si je nenechávala pro sebe, ale dávala je pěkně bez obalu najevo. Po pětatřiceti letech práce na pražském krajském policejním ředitelství na to měla podle svého názoru právo. Nikdo to neověřoval, ale říkalo se o ní, že déle sloužící vyšetřovatel, než je ona, v Praze není. Kdo by si stěžoval, že prohlídka zasáhla neoprávněně do jeho práv a svobod? Nevinné to ani nenapadne a zloděje nebude brát nikdo vážně. Důkazy proti němu budou neprůstřelné. Proto absolutně nechápala, když první soudce řekl, že takovou prohlídku nepovolí, a mladá státní zástupkyně sháněla dalšího. Kdyby to nebyla nezkušená nána, která se před soudci hrbí a doma je určitě pěkně panovačná, přitlačila by, a domy už mohli dávno prohledávat policisté.

Těch tu byly desítky. Stáli v uniformách rozestaveni kolem domů pro případ, že by lupič zpanikařil a pokusil se utéct do listnatého lesa v údolí. Kapitánce se nechtělo přemýšlet nad tím, jak se lupič čekající v pasti na zatčení asi cítí. Podzimní počasí s mlhami a dešti neměla v oblibě odmala a po padesátce, kterou oslavila před necelými pěti lety, se to zhoršovalo. Takže by nejraději nasadila lupiči pouta a přesunula se do své teplé a suché kanceláře. Kdyby nebylo takové chladno, bylo by to možná snesitelnější, ale teploměr ukazoval od rána jen deset stupňů a to byl teprve začátek října.

Na palubní desce felicie leželo cosi upleteného z tmavě zelené vlny. Postrádalo to tvar a zdálo se, že tam tu věc někdo odhodil ve spěchu. Informace o případu se scházely pomalu, ale už toho věděla dost, aby si domyslela, že to nejspíš bude kukla, kterou měl pachatel na hlavě. Protože stála víc než pět metrů od auta, neviděla dovnitř moc dobře, ale připadalo jí, že by mohla být ručně pletená. Babička ji kdysi naučila plést, v životě to však nikdy nevyužila.

Na zadním a také na bočních oknech se držely kapičky deště, který smáčel Prahu už druhý den. Proto se mohla do auta podívat jen otevřenými dveřmi u řidiče. Na zadní sedadla neviděla a do kufru už vůbec ne. Hlídka auto zkontrolovala, jestli v něm někdo není, ale pak operační důstojník kvůli pachovým stopám zakázal, aby se k němu kdokoli přiblížil.

Na podlaze u řidiče se válel zmačkaný bílý papír. Mohl to být účet, ale také cokoli jiného. Dalších známek nepořádku si Věra Kostohryzová nevšimla. Auto neslo hodně stop po dlouhodobém užívání. Kromě zrezlých blatníků mělo na palubní desce hluboké rýhy a zbytky po samolepkách na čalounění dveří. Obrys ryby na zadním okně byl na několika místech přerušený.

Kromě kukly viděla kapitánka ještě druhý důkaz k zajištění – pistoli, kterou nechal lupič na sedadle spolujezdce. Byla položená tak, že si netroufala odhadnout typ, natožpak ráži.

Auto vypadalo hodně staře a možná jezdilo už dvacet let, ale léta vyšetřování naučila Věru Kostohryzovou všímat si takových detailů, jako že motor má zvuk jako nový. Kdysi s manželem felicií několik let jezdili, a tak poznala, že o technický stav vozu se někdo dobře staral. Jasné to bylo i z toho, že stěrače, které zůstaly zapnuté, nijak nevrzaly a vypadaly nově. Ani pneumatiky nebyly sjeté.

Kapitánka přesměrovala svůj pohled na novostavby rodinných domů, mezi které lupič zajel. Relativně dokončeně vypadal jen jeden – na přední stěně už měl fasádu, zatímco ostatní ji měly různě nedokončenou nebo jim zatím chyběla. Ve všech už se ale bydlelo.

Z oken se však nikdo nedíval, což bylo divné. V oknech domů za silnicí se pravidelně někdo objevoval, aby odtáhl závěsy a podíval se, co se venku děje. A aby taky ne, když domy obstoupili policisté v uniformách a na ulici stála policejní auta.

Ani z jednoho z pěti domů, ve kterých mohl být pachatel, však zatím nevykoukl vůbec nikdo. Měli všichni na práci něco, kvůli čemu si nevšímali okolí? Korespondovalo to s atmosférou, kterou to místo mělo – v zamračeném dopoledni všechno vypadalo ocelově šedě, motor felicie tiše předl, na deštník dopadalo mrholení, ale jinak se neozvalo nic. Ani ptáci tu nezpívali.

Dokonce ani chlapi postávající u policejních aut se navzdory všem zvyklostem nebavili. Normálně by semleli první poslední, a především by nadávali na šéfy nebo probírali nějaký sport. Divnější to bylo o to víc, že před týdnem se řada z nich účastnila pátrání po seniorovi se silnou demencí a obvyklým tématem hovorů pak bývaly přesčasy a jejich proplacení nebo neproplacení.

Několik policistů kouřilo a na většině z nich bylo vidět naštvání, že nemůžou nic dělat a musí čekat, až dorazí psovod a technici a až soudce vydá povolení k prohlídce. Mít pachatele na dosah ruky, a jen tak postávat v mrholení u silnice nikoho nebavilo. Nejednomu se proto honilo hlavou přání, aby lupič zpanikařil, pokusil se utéct a sám se tím usvědčil. To se ale nestalo.

Copyright © Tomáš Přibyl, 2018

Cover photography © Michael Nosek / Shutterstock.com

ISBN 978-80-267-1122-3

Jørn Lier Horst: Poustevník

Poustevník je zločinec na útěku. Vyhlédne si člověka, kterého nebude nikdo postrádat, ukradne mu identitu a dál žije jeho život. Ani Viggo Hansen, Wistingův soused, nikomu nechybí, a tak už čtyři měsíce sedí mrtvý před televizí. Vzápětí policie najde další tělo. Zatímco Hansenova smrt zaujme jen novinářku Line, Wistingovu dceru, nález druhé oběti spustí největší pátrací akci v dějinách norské kriminalistiky, při které musí pomoci i FBI.

Jørn Lier Horst (1970) patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Věnuje se výhradně žánru krimi a detektivky píše nejen pro dospělé, nýbrž i pro děti a mládež. Vystudoval policejní akademii, kriminologii, psychologii a filozofii. Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras. Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Svou první detektivku, v níž uvedl na scénu kriminalistu Williama Wistinga, napsal v roce 1995. Nesla název Klíčový svědek (Nøkkelvitnet) a byla založena na skutečné, nikdy neobjasněné vraždě. Doposud vzniklo v této sérii 10 knih, prozatím nejnovější pochází z roku 2015. Pro mladé čtenáře napsal krimisérie Případy pro detektivní kancelář č. 2 a CLUE.

Vydává nakladatelství Kniha Zlín v překladu Kateřiny Krištůfkové. Ve stejném nakladatelství vyšla ze série i Wistingovi už kniha Honicí psi (ukázka viz https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/jrn-lier-horst-honici-psi.html)  

Ukázka z knihy:

Protijedoucí sněhový pluh zvířil bílý oblak. Sníh se Wistingovi nalepil na čelní sklo a přinutil ho zpomalit, dokud zase nebylo na vozovku dobře vidět.

U odbočky ke statku, z něhož přišlo oznámení, stál policejní vůz a policista v uniformě a v čepici se zasněženým štítkem. Vánoční stromky – uřízněte si ten nejkrásnější sami, bylo vyvedeno na ceduli velkými červenými písmeny.

Wisting policistovi pokývl a vjel na cestu vedoucí ke statku. Vpředu zahlédl na volném prostranství světlomety aut a pobíhající lidi.

Tělo bylo objeveno na jedlové plantáži. První hlídka nahlásila, že zde očividně muselo ležet dlouho. Wisting věděl, co to znamená – jak málo může zbýt z lidského těla, do něhož se pustila příroda i zub času.

Zabočil na parkoviště, vystoupil a uvědomil si, že není dost teple oblečený.

U vchodu na plantáž stáli dva uniformovaní policisté. Cedule sdělovala, že jedle stojí 380 korun. Cena za běžný norský smrček činila 220 korun.

„Víme už něco víc?“ spustil Wisting.

Starší policista dvakrát přešlápl. „Ne,“ odpověděl a vyfoukl páru do dlaní. „Je tam Mortensen,“ pokývl směrem k plantáži. „Ale myslím, že toho moc nenajde. Podle oblečení a bot to vypadá na muže, ale s jistotou se to určit nedá.“

Wisting obrátil pohled k řadě vánočních stromků. O padesát metrů dál stál světlomet a kriminalistický technik se skláněl nad čímsi neurčitým.

„Kdo ho našel?“ zeptal se.

„Osmiletý kluk, který si šel s tátou uříznout stromeček. Tělo leželo pod větvemi úplně u kmene, jako by ho někdo zastrčil co možná nejdál.“

Do hovoru se vložil druhý policista: „Odkopali sníh, aby se s pilou dostali ke kmeni, a nejdřív jim ani nedošlo, co mají před sebou.“

Wisting pokývl a v duchu si představil novinové titulky: Chlapec (8) našel pod vánočním stromkem mrtvolu.

„Kde teď ten otec se synem jsou?“ zeptal se.

„Poslali jsme je domů.“

Wisting poděkoval a vyrazil dál. Sníh mu pod podrážkami vrzal.

Mortensen vstal a pokývl mu na pozdrav. Ve vlasech měl mokré sněhové vločky.

Wisting se na tělo zadíval z metrové vzdálenosti. Musel si přidřepnout, aby pod jedlové větve vůbec viděl. Nahrbená záda ve zmrzlém vybledlém saku, světlé kalhoty a pár hnědých kožených bot se šněrováním a s plochou podrážkou. Na temeni měl muž ještě pár chomáčů vlasů. Na zátylku byly patrné stopy toho, že se do těla stihli pustit ptáci či drobní hlodavci.

„Co myslíš?“ zeptal se Wisting technika a vstal.

Espen Mortensen pokrčil rameny.

„Budeme ho odtamtud muset vytáhnout a nechat převézt na soudní, aby ho prohlédli patologové. Pak nad místem nálezu vztyčíme stan a začneme odstraňovat sníh. Třeba pod

ním ještě něco bude.“

„Je tohle všechno potřeba? Myslíš, že nezemřel přirozenou smrtí?“

Mortensen zavrtěl hlavou.

„Kdybychom byli někde v pustině, mohlo by to vypadat, že se pod větve ukryl, ale tady je to ke statku padesát metrů a k nejbližší obci jen pár stovek metrů.“

Wisting si znovu přidřepl. Mortensen má pravdu. Určitě tu nejde o nešťastnou náhodu. Možná by to mohla být sebevražda. Třeba najdou pod větvemi vedle těla prázdnou lahvičku od léků. To by věc zjednodušilo, ovšem něco mu napovídalo, že nic takového nenastane.

„Jak dlouho tu podle tebe leží?“

„Od léta.“

Wistinga odpověď překvapila. Čekal na vysvětlení.

„Koukni se na jeho šaty,“ upozornil ho Mortensen. „Je oblečený letně.“

Wisting znovu vstal a o krok ustoupil.

„Nikoho takového v seznamech nemáme,“ opáčil. „Nikdo se nepohřešuje.“

Copyright © Jørn Lier Horst, 2013

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková, 2018

ISBN 978-80-7473-547-9

Jaroslav Velinský: Mrtvý z Olivetské hory

Deštivou nocí uprostřed hor spěchá muž v lesnickém klobouku a se psem na vodítku. Ve tmě u skalního převisu se mihotá zář ohně trampského tábora a na lesní cestě leží mrtvé tělo se šerifskou hvězdou na košili.

Mokrým lesem zatím brouzdají účastníci stokilometrového turistického pochodu – mezi nimi kriminalista na penzi Augustin Veliký, jeho přítel v činné službě nadporučík Dvořák a jejich společný známý, malíř Jozífek Smetana. Nevědí, že je kromě únavné túry čeká vyšetřování vraždy, jejíhož pachatele odhalí za jedinou noc…

V příbězích odehrávajících se v padesátých a šedesátých letech ve fiktivním severočeském městě (v němž se dá snadno rozpoznat Liberec) uvedl Jaroslav Velinský na scénu penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho přátele: malíře Jozífka Smetanu, sochařku Grétu Hornovou a nadporučika VB Antonína Dvořáka.

Třetí příběh ze série detektivek s Augustinem Velikým věnoval autor kamarádům trampům a památce jizerských lesů, kde v šedesátých letech založil trampskou osadu Island, která měla svůj kemp právě na vrcholu Olivetské hory. V roce 1990 se stal román prvním sešitem obnoveného Rodokapsu, nyní vychází podruhé.

Nakladatelství Mystery Press vydává případy Augustina Velikého & spol. v reprintech prvních vydání, a to zatím pouze v elektronické podobě. Takto už vyšly knihy Spravedlivá pistole a Hra na smrt, v květnu bude následovat Krvavá fontána (opět s působivou obálkou výtvarníka Daniela Špačka) a na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Ukázka z knihy:

Pes natáhl krk a pohnul velkou nemotornou hlavou sem a tam.

Zavětřil.

Potom se mu zježila mokrá srst na hřbetě. Tlumeně zavrčel.

Najednou se mu chtělo sednout, vztyčit čenich a zazpívat smutnou píseň, kterou zná každý pes od narození. Nevěděl, proč se mu chce výt právě teď. Neměl tušení, jak souvisejí bolestné tóny, které se mu derou z hrdla, s tím předmětem na zemi, nataženým mezi dvěma velkými loužemi. Navíc se mu zdálo, že se mezi tajemné a dráždivé pachy nočního lesa mísí něco nepatřičného. Nikoliv nepříjemného. Nějak si to spojoval s pocitem, který začínal mezi ušima a končil na břiše; tehdy se převaloval na zádech a směšně roztaženými běhy šermoval na všechny strany. Ale tady chybělo to hlavní, jediné, čemu se dokázal odevzdat beze zbytku, s celou vášní psího srdce, které ještě nezapomnělo vůni a teplo rodného kotce, drsné mazlení matky a pranice se sourozenci.

Pokusil se zakňučet.

„Fuj,“ řekl mu dvounohý pěstoun.

Ohlédl se. Rozumím, říkaly jeho oči. Nebudu zpívat.

„Kupředu.“

Ano, to znám, souhlasil. Mohu ti udělat radost, neboť i ty jsi služebníkem mého psího boha. Rozběhnu se, spojen s tebou tou dlouhou věcí, kterou jsem nejdřív tak nenáviděl a kterou jsem se dlouho učil snášet. Poběžím rád. Tak, že mi nepostačíš. Jsi nedokonalý; nedokážeš skákat jako já, neumíš zpívat smutnou píseň psů. Nerozumíš ničemu z toho, co bych ti chtěl říct.

A přesto poslouchám.

Kupředu…

Přeskočil s nechutí dlouhou, nehybnou věc. Ten za ním ji obešel.

Vodítko se napjalo.

Pes šel, naléhaje hrudí na široký obojek. Člověk za ním klopýtal, vyhýbaje se kalužím, a polohlasně bručel. Snad kletby na účet deště, který bublal, hučel a lomozil.

* * *

„Jenerál Vindiškréc a vojanští páni,“ zanotoval nastydlým hlasem vousáč v celtovém tříčtvrťáku.

Několik mladých mužů v šortkách a maratónkách se po něm ohlédlo.

„Do kopce se nezpívá,“ zabručel jeden z nich.

„Zpívat z kopce je stejná pitomost,“ odpověděl vousáč. „Ostatně, proč bych nezpíval do kopce, hochu. Sto kilometrů se přece taky normálně nechodí. Ani po rovině, natožpak křížem krážem pustými pralesy.“

„Ona tě legrace přejde,“ odsekl odpůrce jenerála Vindiškréce. „Na devadesátým kiláku tutově.“

Vousáč řekl, že stejně umí jen první sloku, a odmlčel se.

„Nasazujem trhák,“ ozval se někde za ním bujarý hlas. Několik dalších se zachechtalo. Chviličku nato se kolem vousáče přehnala skupina povykujících chodců. Povzbuzovali se navzájem a igelitové pláštěnky na nich rytmicky šustily.

„To jsou ti praví,“ prohlásil mužík v těžkých botách, pochodující vedle vousáče. „Nejdřív hop, potom trop. Na padesátce je dohoníme. Budou sedět ve škarpě a masírovat si lejtka.“

Vousáč mlčky souhlasil, i když neměl příliš mnoho zkušeností se stokilometrovými pochoďáky. Vlastnil staršího oplíka-kadeta, který ho s mírnými výkyvy ve spolehlivosti dopravil, kam potřeboval. Na tenhle pochod se vypravil na pozvání svého přítele, někdejšího vodního pólisty, který byl toho názoru, že malá zkouška sebeovládání nemůže nikdy škodit. Vousatý malíř Josef Smetana sice prohlásil, že si představuje sebeovládání docela jinak, například tak, že odolá a nepůjde nikam, ale nakonec se mu zželelo přítele a nechal se přesvědčit. Dokonce na pochoďák nachytal jejich dalšího společného známého, bývalého pracovníka kriminálky. Ten byl v této chvíli jediným orientačním bodem, podle něhož Smetana určoval, kde zůstal iniciátor jejich účasti na pochoďáku, bývalý vodní pólista a v současnosti esenbák, nadporučík Antonín Dvořák. Orientační bod se jmenoval Augustin Veliký a měřil něco málo ke dvěma metrům. Tyčil se mezi hloučky turistů jako maják.

„Nějak zaostáváme,“ říkal co chvíli malému zavalitému Dvořákovi. „Jozífek je někde támhle a uhání jako jelen.“

Když to řekl poosmnácté, prohlásil nadporučík, že Jozífkovi je třicet, má mladý nohy a kouká tam vpředu po holkách, který maj taky mladý nohy.

„Navíc mám na patě puchejř,“ dodal zavile.

„Konečně – nač se honit,“ řekl Augustin Veliký. „Nejsme na závodech.“

„Hlavně dojít,“ prohlásil jeden ze seniorů turistického oddílu, který pořádal stokilometrový pochod NAPŘÍČ SEVERNÍMI SMRČINAMI už třetí rok. „Upomínkové vlajčičky dostane každý.“

„To je ohromné,“ řekl Veliký.

„Poslyšte,“ zeptal se ho jiný z chodců, silný, rozložitý muž zarudlého obličeje, „ten váš přítel vpředu, to je ten známý výtvarník?“

„Ano, to je on,“ kývl Veliký. „Náš nepochopený Rembrandt. Chcete se s ním seznámit?“

„Vystavil mou dceru,“ pravil dutě turista. „Nahatou, pane. Každý ji poznal.“

„No vidíte,“ řekl Veliký. „To je pěkné. Dneska to umí málokdo, aby byl model k poznání.“

Muž na to nic neřekl a přidal do kroku. Veliký se díval na jeho kamenná lýtka, rytmicky se nadouvající pod převislými bublinami starodávných pumpek. „Zdá se mi, že jsem řekl proklatě mnoho,“ vzdychl.

„Jestli má takové šutry taky na rukou…,“ řekl Dvořák.

„Snad se s ním nebude prát na silnici! Třeba si chce objednat další obraz.“

„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou nadporučík.

„Já taky ne,“ souhlasil Veliký a natáhl krk jako žirafa.

Neviděl ani otce zneuctěné dcery, ani netvora Josefa Smetanu. Dlouhá šňůra turistů zabočila ze silnice na lesní cestu. Kroutila se jako had, terén začal stoupat a déšť zesílil.

„Vy nemáte pršiplášť?“ zeptal se vpředu zneuznaný Rembrandt blondýnky se zmoklými culíky, která šlapala stovku s partou několika mladých děvčat a chlapců. Na rozdíl od ostatních turistů, kteří nesli chlebníky, nebo dokonce vůbec nic, měla blondýnka stejně jako ostatní z její skupinky na zádech bytelný dlouhý vak. Vypadala křehce, ale i s tou slušnou váhou na zádech pochodovala statečně. Před chvílí se opozdila, když si něco upravovala na botě. Jen proto na ni Jozífek promluvil.

A taky proto, že měla mladé nohy, jak před chvílí podotkl nadporučík Dvořák. V těsných nohavicích to bylo znát až hrůza.

Odpověděla mu na půl úst. Ne, neměla pršiplášť. Ale nezdálo se, že by jí to příliš vadilo.

„Jste zdejší?“ zeptal se Jozífek.

„Co vás napadá,“ řekla dívka s culíky. „Vypadám na to, že bydlím v lese?“

„Ale jo,“ zasmál se malíř. „Můžu vám půjčit zrcátko.“

„Nemám ráda pány, kteří s sebou nosí zrcátka,“ odsekla dívka. „A vůbec, nemám na vás čas. Támhle mám kámoše, víte?“

„Přeškoda,“ vzdychl Jozífek. „Právě jsem vám chtěl říct, že bych pro vás učinil všechno na světě.“

„To je fajn,“ řeklo děvče. „Dejte mi teda pokoj.“

„Eh,“ vzdychl Jozífek, „má podstřešní mansarda vás není hodna.“

Dívka přidala do kroku. Jozífek naopak zvolnil a kráčel docela pomalu s očima upřenýma někam pod dolní okraj dívčina zavazadla. Z příjemných meditací ho vyrušil Veliký.

„Je tady dědek a ptá se po vás,“ prohlásil. „Snad abyste to vzal zkratkou.“

„Já mám zrovna chuť uvažovat o starých pánech,“ zabručel Smetana. „O co jde?“

„O jakousi vaši modelku,“ vysvětloval chvatně Veliký. „Tatínek.“

„Ó jé,“ vzdychl malíř a zděšeně se rozhlédl. „To bude pan Ďoublík. Nuže, zmužile vpřed.“

Po těchto slovech se vrhl do lesa. Veliký tam vrazil za ním. „Co chcete dělat,“ šeptal. „V cíli dostaneme vlajčičky.“

Jozífek prohlásil, že všecky cesty vedou do Říma.

„Tak tu moment počkejte,“ řekl Veliký. „Musím sehnat Dvořáka. Nemůžeme ho nechat Ďoublíkovi napospas. On přece tu nahatou Ďoublíkovou nemaloval.“

„Jeho škoda,“ pravil Jozífek. „I když si myslím, že by se od něj malovat nedala.“

Veliký se za chvíli vrátil s kulhajícím nadporučíkem. Řekl, že jsou na čtyřicátém kilometru. Pršelo stále víc a nevypadalo to na vyjasnění.

* * *

„Stoupněte si semhle,“ řekl Veliký. „Prší nějak šikmo nebo co.“

Blikla baterka.

„Devět hodin,“ oznámil Veliký. „A ještě nejsme na trase.“

„První tam nebudeme, to dá rozum,“ řekl Jozífek Smetana. „Jenom aby na nás počkali s těmi vlajčičkami.“

„Oni počkají,“ utěšoval ho Dvořák. „Když nikdo jiný, pan Ďoublík určitě. Jistě nám ty praporky schová.“

„Jsem z toho celý veselý,“ přiznal se malíř. „Taky se mi v kapse rozpustily cigarety.“

„Tak jsme asi na osmdesátém kilometru,“ řekl Veliký, který ve světle baterky studoval mapu. Byla už hezky rozmočená, i když se ji snažili chránit, jak nejlíp to šlo.

„Myslím, že jdeme správně,“ prohlásil nadporučík a opřel se dlaní natažené paže o kmen starého smrku. „Jenom ta pata mi dává zabrat.“

„Hlavně že vás ještě nepřešla radost z prokázaného sebeovládání,“ řekl Veliký a složil mapu.

„Radost z prokázaného sebeovládání je jenom jedna stránka věci,“ odpověděl Dvořák, tiše sykaje.

„Ta lepší, pochopitelně,“ ušklíbl se dlouhán a sundal si klobouk. Oklepal z jeho střechy vodu a znovu si ho pečlivě nasadil.

„Ta lepší,“ souhlasil nadporučík. „Do té horší počítám nešťastnou patu a kapitána Pařízka, který mi pozítří vynadá, že pajdám ve službě. Jako bych ho slyšel.“

„Jsem ochoten vyměnit vaši odřeninu za pana Ďoublíka,“ řekl Jozífek.

„Děkuji, to půjdu radši bos.“

„Dostal byste rýmu.“

„Raději dostanu rýmu než pár přes hlavu,“ zasmál se Dvořák. „Naštěstí mě hřeje pomyšlení na ubývající kilometry. Pojďme dál. Puchýř by se rozležel.“

Veliký kývl a vykročil. Nadporučík se pustil stromu a hopsavě ho následoval, opatrně našlapuje.

„Být tady trafika,“ vzdychl vousáč Smetana a vyrazil za svými společníky.

Někde vlevo od nich se táhla hladina horské přehrady. V temnotě srpnové noci bez měsíce rozmazával déšť kontury stromů do neskutečného mlhava.

Měli před sebou ještě jeden horský hřbet. Potom cesta klesala, stále opuštěnými lesy až k hájence v Jidášově dole. Odtamtud byly k cíli pochodu, nádražíčku ve Smrkové Studánce, čtyři kilometry. Proti osmdesáti, které měli za sebou, to byl pakatel.

Temnota zhoustla. Poblíž přítoku přehrady rostla spousta mladých smrčků. Odbočili a odvážně se ponořili do tmy. Veliký vytáhl baterku.

„Není to příliš zálesácké,“ poznamenal. „Ale tady někde bychom měli narazit na trasu.“

Dvořák s Jozífkem neodpověděli. Měli co dělat, aby si nezlámali nohy na cestě plné vyčnělých kořenů a příčných stružek s bublající vodou. Potom odbočili. Vodou napitý mech mlaskal pod nohama. Trochu se rozsvětlilo, dlouhán zhasl baterku a z deště se vynořil zkroucený, bezmála třímetrový samorost s prkennou stříškou.

„A jsme tady,“ pochvaloval si Dvořák. „Poslední stoupání. Upřímně se přiznám, že cítím rub a líc tohohle kopce už předem. Hlavně v levé noze.“

Stoupání nebylo tak zlé. Horší bylo, že se tady cesta změnila v mělkou a studenou bystřinu s tůňkami bezedného písku a jako sklo kluzkými balvany. Tůňkám se příliš nevyhýbali; v botách měli už dávno mokro. Zaměřili se spíš na kamení, o které škobrtali jen což. Povídat si přestali. Teprve pár metrů pod vrcholem hřebenu podotkl nadporučík, že mají další tři kilometry z krku. Smetana nato odvětil, že by dal království za koně.

Přeskočili s námahou poslední tůňku a zastavili se.

Před nimi se táhla až k černé čáře lesa stoupající zvlněná pláň. Z vysoké trávy místy vyčnívaly pahýly stromů a obludné skalní bloky.

„Tady jsem poprvé,“ řekl Dvořák.

„Moc se tudy nechodí,“ kývl dlouhán. „Víte, tady ta pláň, to je spálený polom. Mně se líbí ty skály. Támhle nahoře stojí triangl. Kóta 876.“

„Byl jsem tady jednou malovat,“ řekl Smetana. „Nevím, co mě to napadlo. Vylezla mi z toho hrozná pošmournost. Jmenuje se to tady Olivetská hora.“

„Připadá mi to spíš jako Golgota,“ vzdychl nadporučík. „Jenže vy jste se sem jistě netáhl s odřenou patou.“

„To ne,“ souhlasil Jozífek. „S Fanynkou Brůžkovou, pokud se nemýlím.“

Chvíli mlčeli.

„Ale vzduch tady je,“ pochválil si Dvořák.

„Nevím, proč by tu nebyl,“ řekl Smetana. „Tehdy tu byl taky.“

„Pst,“ udělal náhle Veliký.

Dvořák a Smetana ztichli a nastražili uši.

Nemuseli se dohadovat. Někdo spěchal po cestě proti nim. Zaslechli zarachocení kamene a tiché, nesrozumitelné zaklení.

Stáli a čekali. Nebylo prakticky možné, aby to byl někdo z účastníků stokilometrového pochodu. Šel opačným směrem. Někdo, kdo si vyšel na výlet? Bylo kolem desáté hodiny a k nejbližšímu lidskému obydlí to bylo šest kilometrů. Ale to stálo kdesi vlevo, pod severním svahem Olivetské hory. Nevedla tam odtud žádná cesta a nebylo tam prakticky o nic blíž než do Jidášova dolu.

Zvuky se změnily v černý stín, když se neznámý přiblížil na dvacet kroků. Ani teď by je snad nespatřil, byl právě na vrcholu kopce, zatímco Veliký s Dvořákem a Smetanou stáli poněkud níž, na pozadí lesa.

Ale ucítil je pes, který se zuřivě rozštěkal.

Muž se překvapeně zastavil. Pes štěkal dál.

Mons Kallentoft: Lovci ohně

Předtucha přivede inspektorku Malin Forsovou do Rydského lesa. Časné zářijové ráno je zatím stále zahaleno tmou. Z průmyslové oblasti na okraji města Linköpingu se až sem šíří kouřová mračna z obrovského požáru.

Jenomže pach spáleniny nepřichází pouze z továrny. Na zemi před ní leží ohořelé tělo jakési ženy. Den předtím byl v kontejneru na odpadky nalezen mrtvý devítiletý chlapec. Zavražděný. Pocházel z neúplné rodiny, žil s osamělou matkou alkoholičkou a po nocích se často toulal. Ale kdo ho mohl chtít zabít? Malin tuší, že obě vraždy spolu souvisejí. Společně s kolegy se těžce dopátrávají stop, které je posléze dovedou do vzdálených zemí, z nichž se rekrutují současní otroci, lidé bez práva na šťastný život.

Švéd Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v novinách a v reklamě. Debutoval románem Pesetas (Pesety, 2000), za nějž získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Proslavil se sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové, jež byla přeložena do šestadvaceti jazyků. V češtině byla vydána také kniha Food Junkie — Posedlý jídlem (2013; česky 2014) a tři díly krimi série čerpající z řecké mytologie, kterou píše společně s novinářem Markusem Luttemanem.

Knihy Monse Kallentofta u nás vydává nakladatelství Host. Lovce ohně přeložila Eva Nováčková.

Ukázka z knihy:

Pondělí 13. září

Malin Forsová cítí dotek Danielova těla. Stáhne ze sebe deku, nechce, aby jí bylo moc horko, i když si přeje ležet těsně vedle něho, dokud neusne.

Zadívá se do stropního okna. Obloha je dosud černá, temnota je jen tu a tam protržená zadýchaným světlem hvězd. Jako dítě zahlédla na nebi kometu, pamatuje si na její ohnivý ocas, a nyní přemítá, proč si na ni vzpomněla právě teď.

Daniel spí.

Dotkne se dlaní jizev na jeho prsou. Vynoří se jí vzpomínka na podzemní kryt v Tjällmo. Před necelým rokem ho tam věznil vrah. Mučil ho. Lékaři nejdříve pochybovali, že přežije. Ale on bojoval a ona sedávala u jeho lůžka, držela ho za ruku, slyšela ho blouznit v morfiovém omámení, říkat, že ji miluje, i když nevěděl, že sedí vedle něj, a ona mu šeptala v odpověď:

„Taky tě miluju.“

Po dvou měsících hospitalizace ho propustili a další dva měsíce nemusel jít do zaměstnání v redakci novin Östgöta Correspondenten.

Potom jednali rychle.

Malin zavolala správci domu, který měl volný čtyřpokojový byt s terasou v posledním patře, a získala ho, správce byl rád, že jeho nájemnicí je právě ona. Četl o ní v novinách a myslel si, že je dobře, když ve městě žije někdo, koho nedokáže zlomit zlo.

V kuchyni mají lesklý nerezový sporák, v koupelně bílé obkladačky, všude dřevěné parkety a terasu zalévanou sluncem z bezoblačné oblohy.

Ložnice se střešním oknem.

S hvězdami jako anděly.

Její neuhasitelná žízeň většinou jen zašeptá, občas se i rozkřičí, a to se pak s Danielem milují, nechá ho k sobě přijít pomalu, beze spěchu — tak jak to teď dělají —, spíše se milují, než souloží, a rozhodně o nic nepřicházejí, protože teď jsou spíše lidmi než zvířaty.

Tiše vedle něj dýchá, prsty mu přejede po jizvách vytvářejících na jeho prsou rudou pouštní krajinu.

Má ho ráda vedle sebe. Chce ho mít blízko. Po tom, co se stalo, nedokáže vydržet, když se jí neozývá. Chce vědět, kde je, co dělá. Ví, že je v bezpečí, ale to nepomáhá, musí mu zavolat, slyšet jeho hlas.

Malin se nemůže zabrat do spánku a je jí jasné proč. Cítí neklid, ne kvůli Danielovi, ale kvůli dceři. Tove je v Káthmándú a snaží se konat dobro. Když skončila s prací v Kongu, zůstala tři měsíce v Linköpingu. Pak znovu odjela. Bydlela tady v novém bytě, ale ani ten, ani město už nepokládá za svůj domov.

Malin by si přála, aby tu zůstala, aby studovala na univerzitě, aby tu dělala cokoliv. Ale nic Tove neřekla, odvezla ji na letiště Arlanda, u bezpečnostní kontroly ji objala a popřála jí štěstí.

Znovu ji viděla odcházet, hleděla na její záda. Utěšovala se, že Káthmándú je lepší než Kongo a že na ni doma, v Linköpingu, u naleštěného sporáku čeká Daniel.

Tove byla v Káthmándú, když tam došlo k zemětřesení. Ale dětský domov, v němž pracovala, otřesy vydržel. Odmítla se vrátit domů, řekla jen: „Jsem tu zapotřebí ještě víc než kdy předtím. Musíš svou úzkost zvládnout, maminko.“

Země se otřásá, svět se někam řítí a já mám zvládat úzkost?

Jak?

Malin by nejraději vstala, šla do bílé kuchyně a připravila si šálek kávy v novém kávovaru. Ale už je moc pozdě a ona se musí vyspat. Dosud bylo září klidné, ale kdykoliv se může něco stát.

Lehne si na bok, na zádech cítí Danielovu paži.

Ne, takhle ne.

Otočí se k němu, foukne mu do ucha. Daniel se probudí a vypadá unaveně, ale přesto se usměje a pošeptá jí: „Jsem tady, Malin.“

Leží znovu na zádech a cítí jeho dech, hledí na nebe, na hvězdy, na ohnivý ohon.

Tove slyší oknem poplach v Káthmándú, v duchu vidí blikání neonových světel, vidí hromady sutin tam, kde býval dům.

V druhém patře dětského domova je jeden pokoj určen smrti, v klidu tam leží těžce nemocné děti.

Občas odtud někdo vyjde živý, ale to se za dobu, co tu Tove je, stalo jen asi dvakrát. Nejčastěji děti umírají na podvýživu a infekce, které se beznadějně zakously do jejich těl a nedovolily jim vyrůst. Umírají, i když se nechtějí vzdát, jako by smrt byla silnější než život už od samého počátku a život, který dostaly, byl jen pouhým krátkým žertem.

Pokud byli chudí před zemětřesením, teď je všechno mnohem zoufalejší.

Tove pohladí Tsingtsena po čele.

Jeho tříleté tělíčko pustoší infekce. Vir, který děti v západním světě zvládají. Právě mu vyměnila infuzi a on na ni hledí unavenýma hnědýma očima. Střet s takovým utrpením se téměř nedá vydržet, ale Tove pohled neodvrátí, protože je tady právě proto, aby přemohla jeho osamění a bolest.

Proto tu unavená a prochladlá sedí v místnosti s kamennými stěnami, v níž umírá malý chlapec.

Tsingtsen sem přišel dřív než ona.

Před rokem? Před dvěma? Neví.

Někdo ho nechal přede dveřmi dětského domova. Občas se stává, že ráno u dveří se najdou děti, tiché, omámené tradičním nápojem rakis.

Bezejmenné.

Jeptišky mu daly jméno Tsingtsen.

Tady se naučil říct slovo máma.

Hlasitě ho volal, když běžel přes malý dvorek dětského domova obehnaný zdí nebo když usínal. Říkal jí mami.

Ráda ho nosila přes dvůr do místnosti určené ke spaní, hrála si s ním — asi až příliš, protože vedoucí domova ji napomenula, že se mu nemá věnovat víc než ostatním. Něco takového nikdy neskončí dobře a jiné děti si toho všimnou.

Tsingtsen byl podvyživený a nemocný, už když Tove přišla do domova. Nakazil se infekcí a pak další. Nyní marně bojuje se třetí nemocí a ona s ním sedí v pokoji smrti.

„Teď tě potřebuje,“ řekla jí představená, jeptiška s bílým bezvýrazným obličejem.

Tove ho bere za lehoučkou ruku, rozhlíží se po pokoji, zaslechne troubit nějaké auto.

Ještě pořád dýchá. Takže je pořád naděje.

Přeje si tomu věřit.

Je tady sto padesát dětí. Rodiče většiny z nich žijí. Jejich matky a otcové pracují na Středním východě. Nebo v Singapuru. Nebo ve velkých indických městech. Otcové na stavbách, matky jako služky nebo prostitutky. Vydávají se na cestu, aby svým dětem opatřili lepší život, nechávají je u svých rodičů, kteří však péči o ně nezvládají a opouštějí je přede dveřmi domova.

Někdy je tu nechávají i samotní rodiče. Nedokážou je uživit. Nebo své děti opouštějí kvůli vlastním snům a já jim to nemůžu mít za zlé, říká si Tove. Protože tady nemají vůbec nic.

Je tu jen nezaměstnanost, chudoba, korupce.

Rozbitá země.

Některé děti mají otce, který přišel o život na stavbě, nebo matku, kterou zabila domácí paní v Hongkongu ze vzteku, že jí byl manžel nevěrný.

Rodiče některých prostě zmizeli.

Když je člověk chudý, smrt může přijít jakkoliv.

Tove se snaží myslet na něco jiného.

Na matku. Na Daniela. Minulý týden se spolu viděly přes Skype a zdálo se, že je všechno v pořádku. Matka už přijala, že jsem tady, ani se nezeptala, kdy se vrátím domů.

Kde jsem doma?

Začíná pršet. Těžké studené kapky padají na tenkou plechovou střechu a dolů, do Káthmándského údolí.

Tsingtsen zavřel oči. Ale dýchá.

Tove pouští jeho ruku, zavírá oči a cítí únavu v celém těle.

Eldjägarna

Copyright © Mons Kallentoft, 2015

First published by Forum Bokförlag, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden

Translation © Eva Nováčková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-394-4

Geir Tangen: Srdcerváč

Novinář Viljar Ravn Gudmundsson je opět chtě nechtě zatažen do dramatického případu. Jednoho rána mu zavolá jeho sedmnáctiletý syn – je vyděšený a potřebuje pomoc. Na soukromém mejdanu předešlou noc se dal dohromady s dívkou svých snů. Vzbudil se vedle ní a chvíli nemohl být šťastnější... jenže dívka je mrtvá. Komisařka Lotte Skeisvollová, která se ještě vzpamatovává z předešlých traumat, se snaží prokázat chlapcovu nevinu. Kriminální román, který mezi řádky rozvíjí téma hledání identity, užívání drog a toho, jak těžké je dospívání v současném Norsku.

Geir Tangen se narodil v norském Oystese. Od roku 2012 provozuje největší norský blog o detektivkách, kde pravidelně recenzuje nejnovější tituly z tohoto žánru. Vystudoval politologii a informační technologie, dříve pracoval jako novinář a redaktor na volné noze pro několik norských nakladatelství. V současnosti žije v Haugesundu na jihozápadě Norska se svou ženou a třemi dětmi a živí se jako učitel na střední škole. V roce 2016 debutoval románem Maestro (česky 2017, ukázka na https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/04/geir-tangen-maestro.html).

Po vydání Srdcerváče, který na Maestra navazuje) autor prozradil, že „ze série o Viljarovi a Lotte bude trilogie. Tři knihy, jejichž děj se odehrává v průběhu jednoho roku. Když píšu tohle závěrečné slovo, ještě netuším, jak dostanu Viljara z invalidního vozíku znovu na nohy, ale třetí díl má pracovní název Tango mrtvého muže. Světlo světa by měl spatřit v průběhu roku 2018.“

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

ULICE SMEDASUNDET 98, HAUGESUND

Neděle ráno, 1. března 2015

Výhled z okna kanceláře psycholožky Vigdis Nygaardové byl okázalý. Tohoto prvního jarního dne zahlédl novinář Viljar Ravn Gudmundsson plachetnici, jak klouže mlhou v úžině mezi ostrovy Risøy a Hasseløy. Na břehu úžiny Smedasundu, která odděluje od pevniny oba dva obydlené ostrovy, se dala číst his­torie Haugesundu. První v řadě zde stály staré budovy, kde se hned po vylovení zpracovávaly sledi. Poznamenal je zub času a mohutné zimní bouře. Dál za nimi se tyčila gigantická modrá tovární hala firmy Aibel a slunila se v ranním světle. Dělníci v ní pracovali v ropném průmyslu v Severním moři. Poté, co skončil sledí zázrak, pokračovali v budování blahobytu. Dál, na druhé straně úžiny, ležel ostrov Hasseløy s moderními luxusními byty s panoramatickým výhledem na moře.

Psycholožka v neděli žádné klienty nepřijímala. Viljar byl vý­jimka. Ani si nepamatoval, kdy mu Vigdis naposledy jeho návště­vy fakturovala. Nikdy se nezeptal, ale podezříval ji, že ho pova­žuje za svého chráněnce. Člověka, kterého musela ochraňovat a opatrovat před nebezpečným světem venku.

Viljar vždycky začínal rozhovory tímto způsobem. Zády k ní s pohledem přilepenými na lodi ve Smedasundu. Měl pocit, že je jednodušší a snazší mluvit ke světu tam venku než k ní. Cho­pil se jednoho z parazitů, kteří se přiživovali z jeho chronicky špatného svědomí, a vytáhl ho na světlo.

„Mohl jsem ho zastavit.“

Viljar mluvil k oknu, ale cítil, že Vigdis pochopila, o čem mlu­ví. Slyšel, jak v černé kožené židli změnila polohu.

„Myslíte…“

Vigdis zmlkla uprostřed věty. Domluvili se, že ho nebudou

nazývat jménem. Maestro, který před pár měsíci změnil poklidné městečko Haugesund v krvavou divadelní scénu. Obětoval sedm lidí, aby vyzdvihl své ego a stal se nesmrtelným. Viljar cítil jisté uspokojení nad tím, že se ten ďábel nestihl dožít úspěchu kni­hy, který následoval po sériových vraždách, že ho nádor mozku dostal dřív. „Maestro je mrtvý“ stálo na Štědrý den v nadpisu ve stojanech s denním tiskem. Lepší vánoční dárek si Viljar přát nemohl.

„Ano, Mohl jsem ho zastavit.“

Vigdis si odkašlala, což dělávala pouze v případě, když byla indisponovaná. Slyšel, že vstala a šla k němu. Vzápětí ucítil na rameni teplou ruku.

„To, co se stalo vaší kolegyni Rangveig… Nemohl jste udělat nic, abyste ji zachránil. A sestra Lotte Skeisvollové… Vždyť jste tam ani nebyl, když se to stalo.“

Otočil tvář k Vigdis. V obličeji se jí objevil prchavý posmut­nělý úsměv. Položil svoji ruku na její dlaň a stiskl.

„Ne. Já vím, že jsem mu nemohl zabránit v tom, aby je za­bil… Ale mohl jsem zastavit tu zatracenou knihu. Víte, požádal mě, jestli by se mnou mohl mluvit. Chtěl se vypovídat. Kdybych se s ním setkal ve vězení, mohl jsem ho nějak přimět k tomu, aby pochopil, jak je šílené zveřejnit to, co se stalo, jako levnou zábavu.“

Viljar se znovu podíval do úžiny Smedasund. Plachetnice, kterou očima sledoval, mu zmizela z dohledu u budovy Pobřežní správy. Venku byl šedý a mlhavý den, okraj přístavního můstku bičoval déšť. Pokud by haugesundské počasí někdy získalo lid­skou podobu, byl by to bezpochyby alkoholik. Možná kvartální alkoholik, který občas vydrží na suchu, ovšem bez sebemenší naděje, že to bude mít delšího trvání. Vigdis si povzdechla. Ná­mitky slyšela už dříve.

„Myslím, že se mýlíte. To byl přece jeho motiv. Pokud by se vydání knihy zastavilo, celý jeho projekt by padl. Nedosáhl by vůbec ničeho.“

V tom Viljar viděl určitou logiku. Samozřejmě se nedostane nikam, ale může to přinejmenším zkusit.

„Možná máte pravdu. Já na tom navíc nejsem nejhůř. Já mám vás, vy mě tady slepujete dohromady, když se zhroutím. Lotte je na tom mnohem hůř…“

„Řekla jsem, že za mnou může přijít, když bude chtít. Vždyť víte. Pokud si bude potřebovat s někým popovídat, samozřejmě.“

Viljar cítil, jak ho brní prsty. To bylo bolavé místo. Lotte ne­byla v pořádku. Dělal, co mohl, ale ona se pokaždé uzavřela do sebe, když jenom naznačil, že by měla vyhledat pomoc.

„Ona má mě.“

Znovu se otočil. Tentokrát vykročil směrem k černé kožené židli, která stála uprostřed místnosti. To bylo pro Vigdis zname­ní, že je připravený se otevřít. Že teď je řada na ní. Vigdis na chvilku zaváhala, ale nakonec se posadila na židli proti němu. Mezi nimi stál opotřebovaný stůl z borovicového dřeva z počát­ku sedmdesátých let.

Vigdis si sundala své hippie brýle a položila je na stůl. Bezpo­chyby byly cool, když byla mladá a radikální, neholila si podpaží a nosila malý rudý batůžek ve stylu Mao Ce-tunga s ubaleným jointem ve vnitřní kapse. V roce 2015 s tím vším ovšem vypa­dala jako živoucí přežitek, který trochu moc tlačil na to, aby si uchoval image. Od doby, kdy byla skutečně radikální, ji dělilo už čtyřicet let a stejně tolik vydělaných milionů.

„Vídáte se často? S Lotte, myslím.“

Viljar se ošil. Slíbil Lote, že neřekne nic o tom, co mezi nimi bylo. Ona byla policistka. Musela být silná. V jejím světě tako­vá věc znamenala trhlinu na fasádě, profesní sebevraždu. Lotte skutečně potřebovala někoho jiného než jeho, s kým by si moh­la promluvit o tom, co se stalo s její sestrou. On dovedl poslou­chat, ale nedokázal jí dát správnou odpověď. To, co potřebovala slyšet.

„Viljare…?“

Viljar se přiměl k tomu, aby na to už nemyslel, a odpověděl upřímně, aniž by přitom Lotte nějak ublížil.

„Ano. Vídáme se často. Velmi často. Ona mluví, já poslou­chám. Je to fajn, ale nemyslím si, že je to pro ni cesta správným směrem. Už je zpátky v práci a jede naplno. Podle mě je na to

příliš brzy. Je pořád jenom stín té vyšetřovatelky, kterou bývala dřív.“

Vigdis vypadala zamyšleně. Chystala se položit Viljarovi no­vou otázku, když se mu v kapse rozezvonil telefon. Zastrčil si blonďaté vlasy v délce po ramena za uši a vytáhl mobil. Byl to jeho syn Alexander.

Viljar cítil hřejivé teplo v hrudi, zároveň však i neklid, jakési bodání v zátylku. Tak to bylo s Alexem vždycky. Radost a oba­vy, úleva a úzkost.

„Ahoj Alexi!“

Viljar nasadil povzbudivou masku. Tu bezstarostnou radost, že se mu syn ozval, musel maličko předstírat.

„Do prdele, tati! Musíš sem přijet. Můžeš sem dojet a vyzved­nout mě?“

Neklid, který byl původně jen nepříjemný pocit, vágní před­tucha, zasáhl srdce jako tupý úder. Vstal ze židle a znovu došel k oknu.

„Stalo se něco, Alexi?“

Syn zprudka dýchal. Nedokázal najít ta správná slova. Když ze sebe nakonec dostal to, co mu znemožňovalo promluvit, zněl jeho hlas malátně.

„Ser na to, tati. Nemůžeš sem prostě přijet? Potřebuju pomoc.“

Viljar vyloupl kousek uschlé barvy z parapetu. Typický Alexander. O co jde, nepoví, jenom čeká, že mu všichni budou k dispozici, jak si řekne. Sedmnáctiletý chlapec byl produktem současného světa, kde se každý zajímal jen sám o sebe.

„Ne, dokud mi neřekneš, o co jde. Neodejdu ze schůzky, jestli nejde o nic vážného. Vyzvednu tě potom, jo?“

„To je nějaká schůzka důležitější než tvůj syn, co? Já jsem v krizi. Jsem v Haugaleite. U Veroniky.“

Viljar předstíral, že neslyšel obvinění, jaký je špatný otec.

„Přijedu za chvíli, Alexi. Ale musíš mi říct, co se stalo“

Na druhém konci nastalo ticho. Vteřiny plynuly. Viljar se už chystal zeptat znovu, když uslyšel, jak chlapec na druhém kon­ci šeptá.

„Tati, já se probudil v posteli s Emilií. A teď je mrtvá.“

Na malý okamžik existovala pouze tato slova. Svět se zastavil a zadržel dech.

„Leží tady a je mrtvá. Taková ztuhlá.“

Poslední věta Viljarovi zněla v uších, když se hnal ze dveří dolů po kamenných schodech. Za běhu vylovil klíče od auta. Běžel, co mu síly stačily, na druhý konec vnitřního přístavního můstku, kde parkoval.

Copyright © Geir Tangen 2017

Published by agreement with Ahlander Agency

All rights reserved

Translation © Daniela Kroluppelová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0811-2