Geir Tangen: Srdcerváč

Novinář Viljar Ravn Gudmundsson je opět chtě nechtě zatažen do dramatického případu. Jednoho rána mu zavolá jeho sedmnáctiletý syn – je vyděšený a potřebuje pomoc. Na soukromém mejdanu předešlou noc se dal dohromady s dívkou svých snů. Vzbudil se vedle ní a chvíli nemohl být šťastnější... jenže dívka je mrtvá. Komisařka Lotte Skeisvollová, která se ještě vzpamatovává z předešlých traumat, se snaží prokázat chlapcovu nevinu. Kriminální román, který mezi řádky rozvíjí téma hledání identity, užívání drog a toho, jak těžké je dospívání v současném Norsku.

Geir Tangen se narodil v norském Oystese. Od roku 2012 provozuje největší norský blog o detektivkách, kde pravidelně recenzuje nejnovější tituly z tohoto žánru. Vystudoval politologii a informační technologie, dříve pracoval jako novinář a redaktor na volné noze pro několik norských nakladatelství. V současnosti žije v Haugesundu na jihozápadě Norska se svou ženou a třemi dětmi a živí se jako učitel na střední škole. V roce 2016 debutoval románem Maestro (česky 2017, ukázka na https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/04/geir-tangen-maestro.html).

Po vydání Srdcerváče, který na Maestra navazuje) autor prozradil, že „ze série o Viljarovi a Lotte bude trilogie. Tři knihy, jejichž děj se odehrává v průběhu jednoho roku. Když píšu tohle závěrečné slovo, ještě netuším, jak dostanu Viljara z invalidního vozíku znovu na nohy, ale třetí díl má pracovní název Tango mrtvého muže. Světlo světa by měl spatřit v průběhu roku 2018.“

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

ULICE SMEDASUNDET 98, HAUGESUND

Neděle ráno, 1. března 2015

Výhled z okna kanceláře psycholožky Vigdis Nygaardové byl okázalý. Tohoto prvního jarního dne zahlédl novinář Viljar Ravn Gudmundsson plachetnici, jak klouže mlhou v úžině mezi ostrovy Risøy a Hasseløy. Na břehu úžiny Smedasundu, která odděluje od pevniny oba dva obydlené ostrovy, se dala číst his­torie Haugesundu. První v řadě zde stály staré budovy, kde se hned po vylovení zpracovávaly sledi. Poznamenal je zub času a mohutné zimní bouře. Dál za nimi se tyčila gigantická modrá tovární hala firmy Aibel a slunila se v ranním světle. Dělníci v ní pracovali v ropném průmyslu v Severním moři. Poté, co skončil sledí zázrak, pokračovali v budování blahobytu. Dál, na druhé straně úžiny, ležel ostrov Hasseløy s moderními luxusními byty s panoramatickým výhledem na moře.

Psycholožka v neděli žádné klienty nepřijímala. Viljar byl vý­jimka. Ani si nepamatoval, kdy mu Vigdis naposledy jeho návště­vy fakturovala. Nikdy se nezeptal, ale podezříval ji, že ho pova­žuje za svého chráněnce. Člověka, kterého musela ochraňovat a opatrovat před nebezpečným světem venku.

Viljar vždycky začínal rozhovory tímto způsobem. Zády k ní s pohledem přilepenými na lodi ve Smedasundu. Měl pocit, že je jednodušší a snazší mluvit ke světu tam venku než k ní. Cho­pil se jednoho z parazitů, kteří se přiživovali z jeho chronicky špatného svědomí, a vytáhl ho na světlo.

„Mohl jsem ho zastavit.“

Viljar mluvil k oknu, ale cítil, že Vigdis pochopila, o čem mlu­ví. Slyšel, jak v černé kožené židli změnila polohu.

„Myslíte…“

Vigdis zmlkla uprostřed věty. Domluvili se, že ho nebudou

nazývat jménem. Maestro, který před pár měsíci změnil poklidné městečko Haugesund v krvavou divadelní scénu. Obětoval sedm lidí, aby vyzdvihl své ego a stal se nesmrtelným. Viljar cítil jisté uspokojení nad tím, že se ten ďábel nestihl dožít úspěchu kni­hy, který následoval po sériových vraždách, že ho nádor mozku dostal dřív. „Maestro je mrtvý“ stálo na Štědrý den v nadpisu ve stojanech s denním tiskem. Lepší vánoční dárek si Viljar přát nemohl.

„Ano, Mohl jsem ho zastavit.“

Vigdis si odkašlala, což dělávala pouze v případě, když byla indisponovaná. Slyšel, že vstala a šla k němu. Vzápětí ucítil na rameni teplou ruku.

„To, co se stalo vaší kolegyni Rangveig… Nemohl jste udělat nic, abyste ji zachránil. A sestra Lotte Skeisvollové… Vždyť jste tam ani nebyl, když se to stalo.“

Otočil tvář k Vigdis. V obličeji se jí objevil prchavý posmut­nělý úsměv. Položil svoji ruku na její dlaň a stiskl.

„Ne. Já vím, že jsem mu nemohl zabránit v tom, aby je za­bil… Ale mohl jsem zastavit tu zatracenou knihu. Víte, požádal mě, jestli by se mnou mohl mluvit. Chtěl se vypovídat. Kdybych se s ním setkal ve vězení, mohl jsem ho nějak přimět k tomu, aby pochopil, jak je šílené zveřejnit to, co se stalo, jako levnou zábavu.“

Viljar se znovu podíval do úžiny Smedasund. Plachetnice, kterou očima sledoval, mu zmizela z dohledu u budovy Pobřežní správy. Venku byl šedý a mlhavý den, okraj přístavního můstku bičoval déšť. Pokud by haugesundské počasí někdy získalo lid­skou podobu, byl by to bezpochyby alkoholik. Možná kvartální alkoholik, který občas vydrží na suchu, ovšem bez sebemenší naděje, že to bude mít delšího trvání. Vigdis si povzdechla. Ná­mitky slyšela už dříve.

„Myslím, že se mýlíte. To byl přece jeho motiv. Pokud by se vydání knihy zastavilo, celý jeho projekt by padl. Nedosáhl by vůbec ničeho.“

V tom Viljar viděl určitou logiku. Samozřejmě se nedostane nikam, ale může to přinejmenším zkusit.

„Možná máte pravdu. Já na tom navíc nejsem nejhůř. Já mám vás, vy mě tady slepujete dohromady, když se zhroutím. Lotte je na tom mnohem hůř…“

„Řekla jsem, že za mnou může přijít, když bude chtít. Vždyť víte. Pokud si bude potřebovat s někým popovídat, samozřejmě.“

Viljar cítil, jak ho brní prsty. To bylo bolavé místo. Lotte ne­byla v pořádku. Dělal, co mohl, ale ona se pokaždé uzavřela do sebe, když jenom naznačil, že by měla vyhledat pomoc.

„Ona má mě.“

Znovu se otočil. Tentokrát vykročil směrem k černé kožené židli, která stála uprostřed místnosti. To bylo pro Vigdis zname­ní, že je připravený se otevřít. Že teď je řada na ní. Vigdis na chvilku zaváhala, ale nakonec se posadila na židli proti němu. Mezi nimi stál opotřebovaný stůl z borovicového dřeva z počát­ku sedmdesátých let.

Vigdis si sundala své hippie brýle a položila je na stůl. Bezpo­chyby byly cool, když byla mladá a radikální, neholila si podpaží a nosila malý rudý batůžek ve stylu Mao Ce-tunga s ubaleným jointem ve vnitřní kapse. V roce 2015 s tím vším ovšem vypa­dala jako živoucí přežitek, který trochu moc tlačil na to, aby si uchoval image. Od doby, kdy byla skutečně radikální, ji dělilo už čtyřicet let a stejně tolik vydělaných milionů.

„Vídáte se často? S Lotte, myslím.“

Viljar se ošil. Slíbil Lote, že neřekne nic o tom, co mezi nimi bylo. Ona byla policistka. Musela být silná. V jejím světě tako­vá věc znamenala trhlinu na fasádě, profesní sebevraždu. Lotte skutečně potřebovala někoho jiného než jeho, s kým by si moh­la promluvit o tom, co se stalo s její sestrou. On dovedl poslou­chat, ale nedokázal jí dát správnou odpověď. To, co potřebovala slyšet.

„Viljare…?“

Viljar se přiměl k tomu, aby na to už nemyslel, a odpověděl upřímně, aniž by přitom Lotte nějak ublížil.

„Ano. Vídáme se často. Velmi často. Ona mluví, já poslou­chám. Je to fajn, ale nemyslím si, že je to pro ni cesta správným směrem. Už je zpátky v práci a jede naplno. Podle mě je na to

příliš brzy. Je pořád jenom stín té vyšetřovatelky, kterou bývala dřív.“

Vigdis vypadala zamyšleně. Chystala se položit Viljarovi no­vou otázku, když se mu v kapse rozezvonil telefon. Zastrčil si blonďaté vlasy v délce po ramena za uši a vytáhl mobil. Byl to jeho syn Alexander.

Viljar cítil hřejivé teplo v hrudi, zároveň však i neklid, jakési bodání v zátylku. Tak to bylo s Alexem vždycky. Radost a oba­vy, úleva a úzkost.

„Ahoj Alexi!“

Viljar nasadil povzbudivou masku. Tu bezstarostnou radost, že se mu syn ozval, musel maličko předstírat.

„Do prdele, tati! Musíš sem přijet. Můžeš sem dojet a vyzved­nout mě?“

Neklid, který byl původně jen nepříjemný pocit, vágní před­tucha, zasáhl srdce jako tupý úder. Vstal ze židle a znovu došel k oknu.

„Stalo se něco, Alexi?“

Syn zprudka dýchal. Nedokázal najít ta správná slova. Když ze sebe nakonec dostal to, co mu znemožňovalo promluvit, zněl jeho hlas malátně.

„Ser na to, tati. Nemůžeš sem prostě přijet? Potřebuju pomoc.“

Viljar vyloupl kousek uschlé barvy z parapetu. Typický Alexander. O co jde, nepoví, jenom čeká, že mu všichni budou k dispozici, jak si řekne. Sedmnáctiletý chlapec byl produktem současného světa, kde se každý zajímal jen sám o sebe.

„Ne, dokud mi neřekneš, o co jde. Neodejdu ze schůzky, jestli nejde o nic vážného. Vyzvednu tě potom, jo?“

„To je nějaká schůzka důležitější než tvůj syn, co? Já jsem v krizi. Jsem v Haugaleite. U Veroniky.“

Viljar předstíral, že neslyšel obvinění, jaký je špatný otec.

„Přijedu za chvíli, Alexi. Ale musíš mi říct, co se stalo“

Na druhém konci nastalo ticho. Vteřiny plynuly. Viljar se už chystal zeptat znovu, když uslyšel, jak chlapec na druhém kon­ci šeptá.

„Tati, já se probudil v posteli s Emilií. A teď je mrtvá.“

Na malý okamžik existovala pouze tato slova. Svět se zastavil a zadržel dech.

„Leží tady a je mrtvá. Taková ztuhlá.“

Poslední věta Viljarovi zněla v uších, když se hnal ze dveří dolů po kamenných schodech. Za běhu vylovil klíče od auta. Běžel, co mu síly stačily, na druhý konec vnitřního přístavního můstku, kde parkoval.

Copyright © Geir Tangen 2017

Published by agreement with Ahlander Agency

All rights reserved

Translation © Daniela Kroluppelová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0811-2

Geir Tangen: Maestro

Když novinář Viljar Gudmundsson obdrží e-mail od kohosi, kdo se vydává za soudce a kata jedné místní ženy, považuje to za špatný vtip: zpráva mu připomíná spíš úryvek vytržený z pokleslé detektivky. Přepošle e-mail policii a snaží se na celou záležitost rychle zapomenout. Jenže zpráva mu dál vrtá hlavou. Navíc se dalšího dne najde mrtvola ženy a Viljar si uvědomí, že měl poslechnout svůj instinkt. Zatímco je Viljar u výslechu, dostane od vraha nový e-mail, další předzvěst smrti. Vše nabere nový směr, když se ukáže, že se vraždy až podezřele podobají scénám ze známých detektivních románů… První kniha z řady detektivních Variací od Geira Tangena, autora nejčtenějšícho norského blogu o detektivkách. Geir Tangen svůj žánr zná a se čtenáři si umí pěkně pohrát.

Maestro je napínavá detektivka plná zvratů a dějových kliček, v níž si autor zároveň pohrává s celým žánrem a jeho konvencemi a čtenáři, který bude hltat stránku za stránkou, tak vedle pořádné dávky napětí nabízí i potěšení z hledání narážek na díla svých předchůdců.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

BUDOVA HAUGESUNDSKÉHO DENÍKU

Úterý ráno, 14. říjen 2014

Ranveig Børveová právě domluvila s Viljarem a vracela se ke své-mu stolu, když ucítila, jak ji někdo tahá za sukni.

„No, tak jak to jde s Drakem?“ zeptal se Henrik Thomsen jíz-livě, když se na něj otočila. Thomsenovi říkali Řezník a vždycky se objevil tam, kde mohl někoho nějak shodit. Jako obvykle pl­kal s jednou z těch husiček z marketingového oddělení, kterou přesunuli sem do redakce. Teď napřímil celé své dvoumetrové tělo a naklonil se k Ranveig nepříjemně blízko. Ta rychle o krok ustoupila.

„S drakem?“

„No, však víš... S tamhletím Islanďanem. Je to drak – nevrlý, nebezpečný, z tlamy pořád vypouští dým, tak prostě...“

Thomsen se drze rozhlédl po místnosti. Nezdálo se, že by jeho ostrovtipu někdo věnoval jakoukoliv pozornost.

Ranveig si ho měřila pohledem.

„Ehm... To dáváš kolegům přezdívky, protože jich sám máš tolik?“

Nečekala na odpověď, otočila se a odkráčela ke svému stolu.

„Ty seš dneska ale nevrlá,“ zavolal za ní Henrik. „Máš krámy, nebo co...?“

Ranveig se zastavila, otočila se, a než zaplula do zasedací míst­nosti, kterou kdosi pojmenoval Úvodník, odpověděla mu zdviže­ným prostředníkem. Zasedací místnost se nacházela uprostřed otevřené kanceláře jako nějaký ostrov. Menší uzavřený pros-tor, který působil klaustrofobicky, i když měl celou severní a jižní stěnu prosklenou. Vévodilo mu moderní spartánské vybavení – vysoký plastový stolek na úzkých nožkách a viklavé světle zele­né barové stoličky. Rozhodně nic pohodlného, místnost někdo

navrhoval spíše jako místo bleskurychlých konstruktivních schů­zek, odkud se všichni budou snažit co nejrychleji uniknout.

***

Roztržka mezi Thomsenem a Ranveig neušla Viljarově pozor­nosti. V duchu se spokojeně zasmál, ale cítil se unavený. Při­padalo mu, že každý den je jako vazká hmota, kterou se musí probíjet, aby se nad ním nezavřela. Takhle to bylo pořád. Žádná změna, žádná inspirace, žádné nečekané události.

Jeho psycholožka Vigdis Nygårdová by byla ochotná mu oka­mžitě napsat nemocenskou, ale nedovolil jí to. Jenom práce ho ještě držela nad vodou.

„V tom, co děláte, není žádná radost,“ řekla mu, když spo­lu naposledy seděli u latte v Café Espresso na Haraldově ulici. „Bez zájmu, vyhořelý a lidi, se kterými pracujete, taky nemáte rád. Šéf vás nesnáší a vaše články jsou tak nudné a bez šťávy, že už se je ani nikdo neobtěžuje číst. Víte určitě, že to je to pravé?“

Seděl tam a zíral, jak se po ulici valí davy lidí, ještě hodinu poté, co z kavárny odešla. Dala přednost sobotním nákupům s manželem a dětmi. Takovou kritiku nesl hodně špatně, ale na druhou stranu věděl, že má psycholožka pravdu.

Pracovní den se pomalu dovlekl ke konci a Viljar proměňo­val jednu zprávu za druhou v nevelké části textu. Za okny po­řád žádná inspirace. Včerejší mrholení vystřídala špinavá hustá mlha. Narovnal se a donutil se soustředit na text. Jen několik vte­řin nato přišlo vysvobození. Uprostřed kanceláře se zjevil šéfre­daktor Johan Øveraas s telefonem v ruce a gestikuloval. Ukončil hovor a ukázal na Viljara.

„Gudmundssone, pojedeš něco ověřit, dostali jsme tip.“

„Aha, a čeho se to týká?“ Ulevilo se mu, že se nemusí dál vě­novat té nezáživné činnosti, kterou se zabýval doteď.

„Pojedeš k panelákům. Policajti už tam jsou. Jde asi o nějakou ženskou, co vypadla z okna bytu.“

Øveraas celý ožil a všechen povolený tuk na něm jen plandal, jak tam tak poskakoval.   

Do prdele, Øveraasi. Vždyť víš, jak nesnáším mrtvoly. Bavili jsme se o tom, když jsem měl pravidelný hodnocení. O takových věcech já nepíšu.“

Vyzývavě se na šéfa podíval.

Šéfredaktor přestal poskakovat. Zarazil se v předklonu a spus­til: „Zvedneš tu svoji arogantní nafoukanou prdel a okamžitě po­jedeš k těm panelákům. Budeš dělat, co ti řeknu. Už je to pár let, co sis mohl diktovat, co budeš psát. Věř mi, Gudmundssone, ta­hle práce ti visí na vlásku. Na vlásku z tvý vlastní prdele. V tom-hle případě mi odmlouvat nebudeš!“

Ztišil hlas a výhrůžně dodal: „Už se těším, až na tebe něco budu mít. Na další schůzi vedení budeme řešit propouštění, to jen abys věděl.“

Øveraas praštil rukou do přepážky vedlejší prázdné kóje a za­řval na lidi, kteří zvědavě zvedli hlavy od svých stolů.

„Zajeďte zpátky ke svý práci!“

Hlavy zmizely tak rychle, jak se objevily. Jenom Thomsen vstal a dále celou situaci sledoval.

Viljar věděl, že ho šéf nemá nijak zvlášť v lásce, a bylo to oboustranné, ale netušil, že by kvůli tomu mohl přijít o práci. Oblékl si šedý plášť, který visel přehozený přes židli, vzal si po­známkový blok a telefon a se skloněnou hlavou se vyvlekl z kan­celáře. Mlha venku mu teď vlastně připadala docela lákavá.

Henrik Thomsen mu šel v ústrety chodbou.

„Tak to na tebe to Sauron tak řval?“ ušklíbl se Thomsen pod mohutným knírem. Jeho přirovnání šéfredaktora k temnému vládci z Pána prstenů lidi v redakci dobře znali. Viljar se prudce zastavil, postavil se na špičky a natáhl se, jak nejvíc mohl, aby do­sáhl až ke kolegově obličeji. Ještě kousek a byl by ho mohl políbit.

„Nemohl by ses vrátit do svý kóje a zase si tam spokojeně honit nad těma stránkama, co vždycky zmizí, když jde někdo kolem?“

Henrik Thomsen zacouval a bez dalších fórků nechal Vilja­ra projít.

© Geir Tangen 2016

Published by agreement with Ahlander Agency

© Gyldendal Norsk Forlag AS 2016

Translation © Eva Dohnálková, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0631-6