Poštu v pražských Bohnicích přepadl lupič. V kukle a s
pistolí vše provedl čistě za pár minut a bez výstřelu. Jen zmizet zcela beze
stop se mu nepodařilo. O pár kilometrů dál po něm zůstalo opuštěné auto a on se
nejspíš ukrývá v jednom z nových rodinných domů v Pětidomí. Pátrají po něm dva
vyšetřovatelé – malá stárnoucí a často protivná kapitánka, které pomáhá mladý
poručík plný energie...
Autor (ročník 1976) pracoval v Českém rozhlasu v Českých
Budějovicích, podílel se na pořadu České televize Toulavá kamera, psal pro
různé časopisy... Jedenáct let vedl internetový deník PRACHATICKOnews.cz. Nyní
se věnuje hlavně psaní beletrie. První knihu, detektivní povídky pod společným
názvem Smutný žhář, vydal na konci roku 2015 v nakladatelství MoBa. V
nakladatelství Viking vydal v elektronické podobě knihu čtyř novel Oči, které
nevidí.
Pětidomí je autorovým prvním románem.
Knihu vydává nakladatelství Motto.
Ukázka z knihy:
Jediný, kdo měl toho mlhavého a deštivého rána rozum, byl
operační důstojník. A díky němu budou mít do hodiny – maximálně do dvou – za
mřížemi pachatele loupežného přepadení pošty v pražských Bohnicích. Státní
zástup kyni a soudce by nejraději poslala do psychiatrické léčebny, která se v
této známé pražské čtvrti nachází. Tolik opatrnosti a přehnané korektnosti ji
rozčilovalo.
Vyšetřovatelka stála v blátě jako solný sloup v holínkách a
s deštníkem v ruce a snažila se nahlédnout do staré tmavě modré felicie bez
registračních značek. Auto zůstalo nastartované na štěrkové cestě, stěrače
stále stíraly z okna drobné kapičky a světla svítila do mrholení. Dveře u
řidiče nechal lupič otevřené a zmizel v jednom z pěti nových domů, které tu na
okraji Bohnického údolí vyrostly.
Alespoň to tvrdila hlídka, která auto sledovala od pošty v
Lodžské ulici. Problém byl ale v tom, že policisté na okamžik ztratili vůz z
dohledu a to v tu nejméně vhodnou chvíli, předtím než lupič zastavil a ztratil
se. Jak snadné by bylo nařídit prohlídku všech domů a toho, u něhož se najdou
peníze z pošty, jednoduše zavřít, až zčerná. Jenže to se zadrhlo na alibismu
soudců a vlezlé podřízenosti státní zástupkyně.
Kapitánka Věra Kostohryzová se podobných kategorických soudů
nebála a často si je nenechávala pro sebe, ale dávala je pěkně bez obalu
najevo. Po pětatřiceti letech práce na pražském krajském policejním ředitelství
na to měla podle svého názoru právo. Nikdo to neověřoval, ale říkalo se o ní,
že déle sloužící vyšetřovatel, než je ona, v Praze není. Kdo by si stěžoval, že
prohlídka zasáhla neoprávněně do jeho práv a svobod? Nevinné to ani nenapadne a
zloděje nebude brát nikdo vážně. Důkazy proti němu budou neprůstřelné. Proto
absolutně nechápala, když první soudce řekl, že takovou prohlídku nepovolí, a
mladá státní zástupkyně sháněla dalšího. Kdyby to nebyla nezkušená nána, která
se před soudci hrbí a doma je určitě pěkně panovačná, přitlačila by, a domy už
mohli dávno prohledávat policisté.
Těch tu byly desítky. Stáli v uniformách rozestaveni kolem
domů pro případ, že by lupič zpanikařil a pokusil se utéct do listnatého lesa v
údolí. Kapitánce se nechtělo přemýšlet nad tím, jak se lupič čekající v pasti
na zatčení asi cítí. Podzimní počasí s mlhami a dešti neměla v oblibě odmala a
po padesátce, kterou oslavila před necelými pěti lety, se to zhoršovalo. Takže
by nejraději nasadila lupiči pouta a přesunula se do své teplé a suché
kanceláře. Kdyby nebylo takové chladno, bylo by to možná snesitelnější, ale
teploměr ukazoval od rána jen deset stupňů a to byl teprve začátek října.
Na palubní desce felicie leželo cosi upleteného z tmavě
zelené vlny. Postrádalo to tvar a zdálo se, že tam tu věc někdo odhodil ve
spěchu. Informace o případu se scházely pomalu, ale už toho věděla dost, aby si
domyslela, že to nejspíš bude kukla, kterou měl pachatel na hlavě. Protože
stála víc než pět metrů od auta, neviděla dovnitř moc dobře, ale připadalo jí,
že by mohla být ručně pletená. Babička ji kdysi naučila plést, v životě to však
nikdy nevyužila.
Na zadním a také na bočních oknech se držely kapičky deště,
který smáčel Prahu už druhý den. Proto se mohla do auta podívat jen otevřenými
dveřmi u řidiče. Na zadní sedadla neviděla a do kufru už vůbec ne. Hlídka auto
zkontrolovala, jestli v něm někdo není, ale pak operační důstojník kvůli
pachovým stopám zakázal, aby se k němu kdokoli přiblížil.
Na podlaze u řidiče se válel zmačkaný bílý papír. Mohl to
být účet, ale také cokoli jiného. Dalších známek nepořádku si Věra Kostohryzová
nevšimla. Auto neslo hodně stop po dlouhodobém užívání. Kromě zrezlých blatníků
mělo na palubní desce hluboké rýhy a zbytky po samolepkách na čalounění dveří.
Obrys ryby na zadním okně byl na několika místech přerušený.
Kromě kukly viděla kapitánka ještě druhý důkaz k zajištění –
pistoli, kterou nechal lupič na sedadle spolujezdce. Byla položená tak, že si
netroufala odhadnout typ, natožpak ráži.
Auto vypadalo hodně staře a možná jezdilo už dvacet let, ale
léta vyšetřování naučila Věru Kostohryzovou všímat si takových detailů, jako že
motor má zvuk jako nový. Kdysi s manželem felicií několik let jezdili, a tak
poznala, že o technický stav vozu se někdo dobře staral. Jasné to bylo i z
toho, že stěrače, které zůstaly zapnuté, nijak nevrzaly a vypadaly nově. Ani
pneumatiky nebyly sjeté.
Kapitánka přesměrovala svůj pohled na novostavby rodinných
domů, mezi které lupič zajel. Relativně dokončeně vypadal jen jeden – na přední
stěně už měl fasádu, zatímco ostatní ji měly různě nedokončenou nebo jim zatím
chyběla. Ve všech už se ale bydlelo.
Z oken se však nikdo nedíval, což bylo divné. V oknech domů
za silnicí se pravidelně někdo objevoval, aby odtáhl závěsy a podíval se, co se
venku děje. A aby taky ne, když domy obstoupili policisté v uniformách a na
ulici stála policejní auta.
Ani z jednoho z pěti domů, ve kterých mohl být pachatel,
však zatím nevykoukl vůbec nikdo. Měli všichni na práci něco, kvůli čemu si
nevšímali okolí? Korespondovalo to s atmosférou, kterou to místo mělo – v
zamračeném dopoledni všechno vypadalo ocelově šedě, motor felicie tiše předl,
na deštník dopadalo mrholení, ale jinak se neozvalo nic. Ani ptáci tu
nezpívali.
Dokonce ani chlapi postávající u policejních aut se navzdory
všem zvyklostem nebavili. Normálně by semleli první poslední, a především by
nadávali na šéfy nebo probírali nějaký sport. Divnější to bylo o to víc, že
před týdnem se řada z nich účastnila pátrání po seniorovi se silnou demencí a
obvyklým tématem hovorů pak bývaly přesčasy a jejich proplacení nebo
neproplacení.
Několik policistů kouřilo a na většině z nich bylo vidět
naštvání, že nemůžou nic dělat a musí čekat, až dorazí psovod a technici a až
soudce vydá povolení k prohlídce. Mít pachatele na dosah ruky, a jen tak
postávat v mrholení u silnice nikoho nebavilo. Nejednomu se proto honilo hlavou
přání, aby lupič zpanikařil, pokusil se utéct a sám se tím usvědčil. To se ale
nestalo.
Copyright © Tomáš Přibyl, 2018
Cover photography © Michael Nosek / Shutterstock.com
ISBN 978-80-267-1122-3
Žádné komentáře:
Okomentovat