Josef Moník: Povodeň (když ustaly deště)

Z povodňové Prahy odráží převozník, aby do Nového světa dopravil chovného hřebce. Cestuje replikou Titaniku a dál s koňským přívěsem. Číhá tu velký bratr, dubisko na východě, naděje i scéna fatálního určení. A taky legrace, někdy dost smutná legrace, postavy a postavičky, které leckomu leckoho připomenou. Podobnost je to však čistě náhodná. Komicky deziluzní text generace, která prožila lepší část života za socíku.

Josef Moník (1952) překládal beatniky a svatého Augustina. Do příběhů promítá praxi soudního tlumočníka po kokakolovém převratu. Samostatné prózy: Neser bohy (Paseka 2004), romány Psi bez rodokmenu (tamtéž 2008), Schweik It Easy (Argo 2011) a povídková sbírka Prostitutky (Prostor 2013).

Povodeň vydává nakladatelství Dauphin.

Ukázka z knihy:

Na střeše maringotky nebylo k hnutí. Řeholníci sdíleli nevelkou plochu se psem a veverkami. Poz­ději, jak bude voda stoupat, připlave, jezevec, kuna, rodina ježků. Uprchlický tábor, Darfour živočiš­ných druhů. Seděli schoulení pod stříškou ze sta­nových celt. Z veselé noci s rumem povstalo truch­livé bdění. Zvířata nevnímala druhovou rozdílnost, šelma se třese jako býložravec.

„Jen abychom to s tou charitou nepřeháněli,“ utrousil Schelly na adresu zvířátek. Těšil se zvlášt­nímu postavení, přestože odmítal režnou košili a pomíjel nezištné zadání bratrstva. Všestranný umělec, jezerní básník, malíř a rocker v koženém křiváku, si častěji pomáhal z řeholní pokladny, pro­dával načerno archivní tisky, a pokud nebyl právě ženat (celkem třikrát), míval atraktivní milenky. Nosil auru zakázaného hudebníka z doby under­groundu a choval vzpomínku na bratra zpěváka, který zahynul v bláznivé sázce skokem do Du­naje. Měl tak se živlem zkušenosti. Každá jen tro­chu slušná rocková kapela musí mít jednoho člena po smrti, to všichni chápali. I jeho pes uměl zpívat a se svým číslem byli v televizi. Vytí sjednocovalo madrigaly invazních druhů na střeše.

Uvnitř, v samotné maringotce, bylo po kolena vody a dále stoupala. Ještě žertovali. Pořád nevě­řili, že by mohl živel maringotkou pohnout. Pr­votní látka nemůže být pohřební flór. Déšť padal jako před Kristem. Neprůhledné opony vody, roz­mazané obrysy stromů. Scházela archa incestních dvojic. Jinde muselo pršet ještě víc, protože řeka stoupala tempem, které přesahovalo vzedmutí od­povídající každému známému dešti. Déšť padal do louky, která zmizela, jezero se táhlo do lesa.

Situace začínala být vážná. Neúprosná přímka hladiny překročila vodoznak – licousy hastrmana na měrném kameni – a roztahovala znepokojivá křídla jako harpyje lovící lenochody. Pralesní hu­kot, zbořená harfa olympské dřímoty. Noyade zna­mená popravu utopením, zejména hromadnou. Na louce nebyl proud tak silný jako v řečišti, ale voda, jež bude tisíciletá, kroužila v maelströmu, do kte­rého schvátila Žižkovu lípu i olši Durynkovu. Za­čala šplhat do oken, šplouchla i na plechovou stře­chu. Dřevěný valník, druhdy bydliště cirkusáků a putovní svatyně, se začal otáčet v hrozivé nejis­totě mezi gravitací a levitací. Komické i tragické. Další zvířátka, kde se vzala, tu se vzala, ztratila ostych před lidmi, ti byli jen dvounohou součástí fauny, stádečko zmáčených primátů. Laně sem zjevně nešly pít. Za nimi plavaly šelmičky, divoká prasata. Ani nutrie, uvyklý říční druh, se ve svém živlu necítily dobře. Nutně dojde i na řeholníky. Plavat uměli, ale znovu se stmívalo. Nikomu se ne­chtělo do vírů, natož do rotujících bubnů teku­tého fosforu, jimiž blýskalo hlavní řečiště, a které ukrajovaly ztracené břehy skryté pod vodou. Ma­ringotka se propadala a nadnášela, jak do ní vrá­žely plovoucí kmeny. Zapomenutý citroёn odnesla voda, trčel zaklesnutý mezi dvěma stromy. Dochá­zelo jim, jak plytká je poezie atmosférických po­pisů a aforistických odboček.

Šofr vyzkoušel čísla na mobilu. Dovolal se Ema­novi v Praze a ten mu sdělil, že někde blíž pous­tevny by se měl pohybovat Richard s Američany. Ať mu zavolá nebo pošle SMS–SOS a požádá ho, aby sehnal traktor, který by mohl poustevnu vytáh­nout. Rada pohříchu hraběcí.

Řeka na chvíli jako by si rozmyslela svůj tok, vlny se rozběhly směrem k nim a zpátky – průzkum bo­jem – zalily šíři pamatovaného řečiště a louky ko­lem, hladina se prohnala lesem a vpravo po (bý­valém) proudu se ztratila v oblouku pod ruinou zapomenutého hradu – i tak bylo těžko věřit, že ta­táž voda se někdy dostane k soutoku s Vltavou, že dorazí do Cuxhavenu; spíše vskočí zpátky do skály v Českém lese, kde pramení ostatní zdrojnice, Pří­roda se převrátí a čas společně s ní.

Richard po odjezdu ze Všeradic poslouchal auto­rádio, aby zvěděl, kudy má jet a jakým místům se vyhnout. Povodňové zpravodajství upozorňovalo zejména na menší silnice v západních Čechách v blízkosti vodních toků, kde hrozí zkáza. V době, kdy zachytil volání o pomoc, už bylo zřejmé, že než by sehnal traktor, mohlo by být pozdě. Bude rych­lejší se pokusit o vyprošťovací akci mercedesem. Vylíčil situaci Američanům, a jestli by byli ochotni zajet nějakých dvacet mil k řece, dál to nebude, kde vězí kamarádi na střeše traileru, voda stoupá a oni jsou odříznutí. Rančer byl pro, taková legrace roz­hýbe i stará kolena. Amerika opakovaně přichází Evropě na pomoc, za války nebo jinak, od čeho tady jsou (d)obyvatelé svobodného světa. Let’s roll, jak říkají hráči amerického fotbalu. Let’s roll, jak ří­kají stateční pasažéři unesených letadel, když se vr­hají holýma rukama na teroristy. Najn ilevn!

Navigace je svedla ze silnice první třídy na děra­vou okresku plnou kaluží, posléze na polní cestu vedoucí do lesa k řece. Tady už souvislá louže ob­lévala kola do poloviny ráfků, ale silný vůz pociťo­val jen malý odpor. Richard znejistěl ohledně cesty pod sebou, kterou viděl v duchu jako rozplizlou mléčnou dráhu s výtluky zkalenou do hnědé kávy. Když dojeli na louku s maringotkou, voda zalé­vala chladič. Světla strašila pod hladinou, Richard měl vážné obavy, že se do motoru dostane voda. Dva tři trosečníci seskočili z maringotky do kalné vody, potopili se a zahákli ponořenou oj za tažné lano, které patřilo k vybavení poustevny. Šofr si je uvázal kolem pasu. Zpočátku plaval a posléze se brodil nezbytných dvacet metrů k autu, které zů­stalo stát výš na louce s běžícím motorem. Klade­ňák z hutí projevoval nezdolnou vůli a býčí sílu, se kterou si razil cestu těžkou vodou. Vír mu podrá­žel nohy, několikrát divže ho nestáhl. Nakonec do­sáhl auta a poslepu ve vodě zahákl konec lana ze­spodu k šasi. Richard stočil okénko a snažil se mu vysvětlit, že nechce vypínat motor. Jakmile slyšel, že je hotovo, začal pomalu přidávat plyn a couval zpátky po lesní cestě. Řeholníci se odhodlali sko­čit do vody a pomáhali tlačit či spíše se nechali táh­nout, vodu po ramena. Šofr obručkoval couvající auto, radil a ustupoval před ním, jako kdyby našla­poval minovým polem. Celé se to podobalo obrazu remorkéru, táhnoucího trouchnivý koráb k vrako­višti ztracených destinací.

Řidič měl jisté ponětí, kudy štěrková cesta pod ním vede, největší nebezpečí spočívalo v tom, že by sjel mimo, do hlubšího příkopu nebo nevidi­telné díry, že motor chcípne. Snažil se držet volant a sledovat pokyny kamaráda. Jestlipak Marushka nezačíná dobrodružství litovat? Ale tvář ve zpět­ném zrcátku znala dokonale rozsah aristokratické přívětivosti v té které situaci, svítila povzbudivě. Manželé ožili, transport maringotky představoval napínavou podívanou. Ani je nenapadlo vystoupit. Možná si připomněli, že valná část americké popu­lace byla počata ve vodotěsném automobilu.

Od čeho jsme na světě. Rančer Richarda povzbu­zoval, jen mu dej zabrat, když má tři sta koní, ať se předvede. Nějaké odbahnění nemůže stát to­lik. Fucking big money. Obloha tvořila souvislý bal­van olova a bylo cítit v té chmurné krajině cosi od­mítavého, co nedovolovalo představivosti dojít až do konce; auto je jenom kus plechu, na co jiného už by se měla vztahovat pojistka, je to vis maior, možná tady jde skutečně o život a v takovém pří­padě vše dovoleno.

Mercedes vystupoval z vody jako věž ponorky. Malá evakuační flotila dosáhla země v nepřetr­žitém dešti. Táborníci opouštěli jeviště potopy ve tmě a nechávali za sebou zmáčené ježky, di­voká prasata s mláďaty, vytřeštěné srny, znavené ptáky na stromech, pod nimiž co chvíli odpadl kus břehu, takže se kácely do proudu, a zesláblí ope­řenci se zmáčenými křídly museli znovu popoletět – volavky, čápi, kteří za letu nikdy neví, co s no­hama; a zvláštní světýlka na hladině mezi křivými stíny, bludičky, rusalky, jako tisíce zapálených ci­garet.

V hotelu Bavor, za hrází Lipové aleje ve Stra­konicích, vařili grog desítkám podobných troseč­níků. Město kolem bylo zalité. Lidé zabalení v de­kách posedávali na schodech, na baru, na křeslech v recepční hale. Spící děti. Zdalipak si vana Archi­médova podržela čistou vodu, zdalipak studniční hladina odolala zátopové špíně a zůstala na lvích tlapách?

Podobně uvažovali znalí správci luxusních uby­toven, kteří před povodňovou vlnou v Praze zato­pili základy poříčních hotelů užitnou vodou. Ve Four Seasons Vivaldi evakuovali zavazadla man­želů i Seana Conneryho (natáčel na schodech Ru­dolfina béčkový film s ruskými samopaly, černými klobouky a slunečními brýlemi) do Mariottu na su­chém Poříčí.

© Josef Moník, 2018

© Dauphin, 2018

Cover image, frontispice © Zbyšek Sion, 2018

Photo © Jan Plachetka, Milan Jaroš, 2018

ISBN 978-80-7272-918-0