Zdánlivě jen
banální, nevážný příběh o lásce a cestování, pro někoho snad až s mnoha
erotickými motivy, přibližuje jedno léto stárnoucího intelektuála, odsouzeného
v rodině jen k nedůstojnému dožívání. Vše se změní, když se zamiluje do
nevzdělané přitažlivé dívky a vyrazí s ní do světa. Řada aktuálních,
komediálních, pikantních i varovných situací se odehrává v době mladé migrační
krize, v Evropě roku 2015, kde hranice už ztratily svůj původní význam, kde
informace, myšlenky i lidé přecházejí nekontrolovatelně ze země do země a
obohacují, stejně jako ohrožují, celý tzv. svobodný svět. V úsměvné i dojemné
erotické hříčce, nutící citlivého čtenáře také k zamyšlení nad vším, co nás
obklopuje, propojuje autor milostné pasáže s intelektuálním humorem, politické
motivy s napětím, které vyústí v překvapivý dramatický závěr, tak typický v
dnešním rozkolísaném, atraktivním a nebezpečném světě.
Vydává
nakladatelství Akropolis.
Ukázka
z knihy:
Byla to
docela obyčejná obálka.
A na ní
neznámým rukopisem napsané jeho jméno.
Andulka ji
položila na stolek pod věšák, kde po léta nechávali poštu, kterou kdokoliv z
nich vybral z poštovní schránky na plotě.
Váhal, zda
obálku okamžitě otevřít. Příčilo se mu natrhnout ji, cpát do ní ukazováček,
proměnit ji ve dvě roztřepené části lemující rozšklebený. odpudivý otvor, z
něhož nakonec vytáhne pomačkaný papír s nějakým nedůležitým sdělením.
Odešel do
své komory, chopil se perořízku v podobě mečíku, který kdysi zakoupil jako
suvenýr pod pevností v Toledu, a pečlivě obálku rozřízl.
Byla v ní
pozvánka na vernisáž přítele Jakuba, malíře krojovaných tanečníků, které léta
zachycoval v prudkém pohybu pohotovými kresbami, později i pastózními tahy
štětce na plátně.
„Juchajů,“
říkával Jakub, „vidíš je, jak juchajů? Kdysi zamlada jsem s nimi takto skákal v
Kyjově i já. Jo, kamaráde, nikdy jsem se neměl odstěhovat do Prahy. Tady nejsou
žádné barvy, tady se nejuchá, tady se jen dohánějí tramvaje a člověk vráží do
člověka v metru, kde je randál a hovno vidět.“
Bernard se usmíval. Tak tedy
další Jakubova výstava ohlašovaná přátelským pozváním. Není to jen pozvání. Je
to vlastně výzva, uvědomil si, výzva a připomínka slibu, který Jakubovi před časem
dal. Slibu, že co nejdřív dokončí a vydá jeho monografii, kterou má už druhý
rok rozpracovanou.
Bernard se zastyděl. Zbývalo
tak málo, aby monografii dopsal. Jak se vůbec mohlo stát, že to ještě neudělal?
Že Jakuba zklamal! Vždyť na ni čekal, a tolik si ji zasloužil!
Hned se do toho pustím, umínil
si, neboj se, Jakube, já ji teď dopíši a vyjde k Tvým šedesátinám.
Na té vernisáži ti to třeba
odpřisáhnu, usmál se.
Kde se koná tentokrát?
Bylo docela snadné objevit na
spodním řádku místo konání.
Velká síň strašnického
krematoria.
Lidí je tu požehnaně. Jak by
ne, Jakub, ta veselá kopa, byl všude oblíben.
„Byl to zemitý malíř, využívající
výrazové prostředky moderní malby, znovuobjevitel folkloru, autor mnoha vitráží,
nástěnných maleb i skvělých pláten, na něž každý rád se zájmem pohlédne, obrazů,
které nás budou věčně uchvacovat svou originalitou a barevností.“
Teď leží v rakvi na katafalku
a kdosi z Umělecké besedy mluví o jeho nezdolném temperamentu, zatímco v první
řadě pozůstalých sedí nehnutě jeho tolik podváděná manželka Ilona a tři dospělé
dcery, jedna s manželem a dvěma synky.
„Šprýmař až do konce,“ ozve se
tiše Šmíd, když se nenápadně přiblíží k Bernardovi.
Stojí spolu za poslední řadou
lavic.
„Tys věděl, že umírá?“
Bernard jen zavrtí hlavou.
„Čtvrt roku jsem ho neviděl,“
vysvětlí šeptem. „Už jsme se nescházeli tak často jako dřív.“
Neprozradí, že se Jakubovi
vyhýbal, protože stále ještě nedopsal tu zatracenou knížku.
„Vidíš tu holku s mikádem
vlevo u třetího sloupu?“
„Co je s ní?“
„To je jeho poslední
inspirace,“ usměje se Šmíd. „Jedna z jeho žaček. Vždycky si dovedl vybrat.“
„Byl to nadšenec,“ řekne o
Jakubovi uznale Bernard před krematoriem. „Do všeho moc hr. Záviděl jsem mu tu energii.
Právě dávám do tisku monografii, kterou jsem o něm napsal.“
„Kdo ji vydá?“ptá se Šmíd
pochybovačně a zároveň dost nerudně.
Tohle ho zajímá, uvědomí si
Bernard. A nejspíš závidí.
„Záhorský, v edici Galerie,“
odpoví nedbale. „Bude to takový malý Jakubův pomníček.“
Šmíd pokyvuje hlavou. Co na to
má taky říct?
„Neumím si představit, že ho už
neuvidím,“ dozná Bernard a cítí, jak ho ze všeho přemáhá lítost. „Odcházíme jeden
po druhém,“ řekne trochu pateticky Šmíd.
„Stáří je prevít. Já vím, říká
se, že stáří má řadu předností. Ale všechny stojí za hovno. On byl ovšem mladší
než ty!“
„Skoro o deset let,“dopoví
Bernard podivně zahlušeným hlasem. Každé slovo se mu špatně vyslovuje. „Ty víš,
nač umřel?“
Šmíd přešlápne a zadupe, jako
by se chtěl rozběhnout.
„Rakovina prostaty. To je
svinstvo. Víš, kolik na ni ročně zařve chlapů?“
„Nevím,“ otřese se Bernard. „Ani
mi to neříkej.“
„Jaký máš Anti Aging program?“
zaútočí na něho Šmíd.
„Cože?“
„Co děláš proti stárnutí?“
„Vztekám se,“ ušklíbne se
Bernard.
„Tím ten proces jenom zhoršuješ.
Najdi si něco pozitivního, z čeho budeš mít radost, a přidej k tomu trochu fyzičky.“
„Promyslím to,“ přisvědčí
Bernard. Neví, jak by se toho otravy zbavil.
„Užíváš aspoň lesklokorku
lesklou?“
„Co to je?“
„Kloboukovitá houba. V Číně ji
užívají už dva tisíce let. Je na všechno. S tou se snad ani nestárne.“
„Možná se s ní rovnou umírá,“
usměje se Bernard.
„Tak se měj!“
Napřáhne k Šmídovi ruku.
Šmíd ji chce stisknout, ale v
poslední chvíli svou rukou ucukne.
„Artróza malých kloubů,“ vysvětlí
rychle. „Ani nevíš, jak to bolí!“
© Roman Ráž,
2018
© Jiří
Tomáš-nakladatelství Akropolis, 2018
ISBN
978-80-7304-215-8
Žádné komentáře:
Okomentovat