Tomáš Prokůpek a kolektiv: Sekora - Mravenčí a jiné práce

Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. U příležitosti sto dvacátého výročí Sekorova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně vychází nyní publikace Sekora - Mravenčí a jiné práce.

Výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici.

Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. 

Autorský kolektiv vedl Tomáš Prokůpek, který působí jako vedoucí Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, specializuje se na dějiny středo a východoevropského komiksu a jeho vazby na karikaturu a ilustraci.

Společná edice nakladatelství Akropolis a Moravské zemské muzeum (336 stran, ISBN 978-80-7470-270-9 nebo 978-80-7028-528-2).

Výstava v brněnském Dietrichštejnském paláci trvá do 30. června.

Ukázky z knihy:

Ve stínu avantgard: parížské pobyty a přelom dvacátých let

Výrazně formativním zážitkem byly pro Sekoru dva roční pobyty v plodném uměleckém prostředí Paříže, kam byl vyslán jako redaktor svého domovského listu. V průběhu první cesty, uskutečněné od podzimu 1923 do léta 1924, zde na Akademii Grande Chaumière intenzívně navštěvoval volně přístupný ateliér večerního kreslení aktu dle živého modelu. Právě zde zřejmě vznikla část početné série svěžích dochovaných kresebných skic ženských figur, jež dodnes z jeho díla známe. Ve figurativních pokusech jistě Sekora pokračoval i po návratu domů, a to zřejmě i v technice olejomalby. Svědčí pro to alespoň sporé fotografické záběry do jeho ateliéru dvacátých let, na nichž se několik takovýchto pláten s ženskými akty – kompozičně a stylově stojících asi nejblíže soudobým francouzským neoklasicizujícím aktům boskovického rodáka Otakara Kubína (1883–1969) – nachází. Další osudy těchto maleb jsou však dnes nejasné.

Při druhé návštěvě Paříže v letech 1927 až 1928 přichází Sekora do kontaktu mimo jiné i s malířem Josefem Šímou (1891–1971), a to právě v období formování klíčového seskupení lyricky imaginativně orientovaných malířů a básníků Vysoká hra/Le Grand Jeu. Není bez zajímavosti, že právě v době druhého pobytu se s pařížskými „simplisty“, jak se nazývali básníci Vysoké hry, intenzívně stýkal i básník, Sekorův kolega, referent Lidových novin a přítel Richard Weiner. O své zdejší tvorbě, již nemáme dochovánu, se Sekora rozepisuje v listu matce do Čech: „Jeden čas jsem byl hodně rozmrzelý a pak druhý čas maloval ten obraz olejovými barvami. Byl u mne Šíma, líbilo se mu to v hlavních věcech (já teď ani nevím, jestli jsem Vám o tom už nepsal), ale detaily jsem zvrtal. Říkal, že kdybych tak půl roku maloval a hodně maloval, že bych přišel do toho pravého.“ V této době však ve městě nad Seinou působí i řada dalších českých moderních a avantgardních umělců, s nimiž zde mohl výtvarník přijít do kontaktu. Kromě Šímy přinejmenším i s dalšími moravskými tvůrci, kupř. Františkem Foltýnem (1891–1976) či Vincencem Makovským (1900–1966), ale i s rozvíjejícím se artificialismem Jindřicha Štýrského (1899–1942) a Marie Čermínové – Toyen (1902–1980). Reflexe těchto a mnohých dalších uměleckých „zázraků“ Paříže si však Sekora nechává skoupě pro sebe, ve svých zápiscích z tohoto období o nich striktně mlčí (v listu matce příznačně zmiňuje pouze návštěvu zámku Versailles, který je asi „tak velký jako Královo Pole“). Je zřejmé, že daleko přímočařeji jej jako kreslíře a karikaturistu oslovila zdejší populární kultura.

Literatura pro děti a mládež

Předchozí kapitoly této knihy sledovaly, jak Ondřej Sekora postupně získával profesní ostruhy na kolbišti novinové karikatury, časopisecké i knižní ilustrace a obrázkových seriálů. Máme-li se nyní věnovat Sekorovi coby autoru knih pro dětského čtenáře, je třeba hned na úvod říci, že jde o oblast tvorby, která je s oněmi výše zmíněnými od počátku úzce spjata. Tím, kdo sehrál roli symbolického průvodce Sekory při jeho přerodu do literárního autora, nebyl nikdo jiný než Sekorova postava dodnes vůbec nejznámější – Ferda Mravenec.

 Ondřej Sekora se představil jako samostatný autor dětské literatury knihou, jejíž titul na oblíbeného hrdinu prostě odkazoval. Kniha Ferda Mravenec vyšla roku 1936 v nakladatelství Josefa Hokra, jež se v té době již třetím rokem výrazně specializovalo na vydávání knih a časopisů určených mládeži. Sekorův svazek otevřel Hokrovu nově založenou profilovou knižnici určenou mladším dětem Knížky kouzelného zrcadla, jež poté úspěšně vycházela až do likvidace nakladatelství roku 1949. Byl to také právě Josef Hokr, kdo Ondřeje Sekoru pobídl, aby o populární postavě obrázkového seriálu Lidových novin napsal prozaický text doplněný ilustracemi. Svazek čekal prodejní úspěch, další dotisky – a také (čtenářským úspěchem jistě podpořené) pokračování Ferdových dobrodružství a vedle nich i samostatné příběhy humorné postavy brouka Pytlíka, jemuž byla v knize Ferda Mravenec přisouzena epizodní role. U Hokra tak v téže edici posléze vyšly knihy Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938) a nádavkem ještě Ferdův slabikář (1939), dále Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a nakonec i poválečný pokus o návrat k Ferdovi v knize Ferda cvičí mraveniště (1947). Věnujeme-li Ferdově literární podobě bližší pozornost, zjistíme, že ji lze nahlédnout z průsečíku několika dobově koexistujících proudů, tendencí, tradic a kontextu.

Z výstavy v Moravském zemském muzeu

Elif Batumanová: Idiot

Píše se rok 1995, kdy e-mail je naprostou novinkou, a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků nebo kohokoliv jiného. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (? neopětované) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech formování osobnosti a dospívání ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností lásky i jazyka. Elif Batumanové se v něm podařilo vykreslit tápání člověka na prahu dospělosti, a to pečlivě cizelovaným stylem, s nesmírnou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i pozoruhodný, zábavný a neokoukaný pohled zvenčí: hrdinčina cesta do čerstvě posttotalitní střední Evropy vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak i o nás samotných.

Elif Batumanová je americká novinářka a spisovatelka, která pravidelně publikuje v The New Yorker, Harper’s Magazine a n+1. Narodila se v roce 1977 v New Yorku jako dcera tureckých přistěhovalců a psát knihy chtěla – dle svých vlastních slov – už od dětství. Pozornost literárního světa upoutala v roce 2010 sbírkou esejů Běsi: Zážitky s ruskými knihami a lidmi, kteří je čtou, jež se dostala mezi finalisty Národní ceny kruhu amerických kritiků. Stejně jako v případě Běsů, i pro svou románovou prvotinu, v níž tematicky čerpá z dob studií na Harvardově univerzitě, si Batumanová vypůjčila titul od Dostojevského.

Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Do češtiny ho přeložil Lukáš Novák. Vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Červen

Den po mých devatenáctých narozeninách mě máma zavezla na letiště JFK, kde v jakémsi přístavku fungovaly Pakistan Airlines. Úzkou provizorní budovu sdílely s Air Poland. Polské aerolinky měly v logu podvyživené stvoření připomínající ptáka. V jednom kuse jsem chybně četla nějaké nápisy: POZOR, NA BEZPEČNOST DOHLÍŽEJÍ I NEINFORMOVANÍ POLICISTÉ. Pořád jsem všude viděla Ivana. Vysoká kostnatá žena s kufříkem, instalatérovy kovové štafle. Projít bezpečnostní kontrolou bylo něco jako umřít — člověk se musel se všemi rozžehnat, odevzdal peníze, hodinky a boty a stal se jen jménem na papíře. „Jsem tak ráda, že uvidíš Paříž,“ řekla mi na rozloučenou máma a v jejích očích jsem zahlédla slzy. Sama nikdy v Paříži nebyla, ale babička ano, jako mladá holka, a tvrdila, že je to nejkrásnější místo na světě.

Chystala jsem se tam strávit dva týdny se Světlanou a jejími spolužáky ze střední, Billem a Robin. Čtvrtý člen jejich party, nějaký Fred, nečekaně dostal místo stážisty v Merrill Lynch a Světlana nechtěla dělat Billovi a Robin křena. Prohlásila, že jsem jediná, koho může takhle narychlo poprosit, aby Freda nahradil — nezná prý nikoho jiného, kdo by něco takového byl schopen udělat. „Budeš moje spřízněná duše na cestě po Evropě, jako v románech,“ naléhala. „A pak můžeš letět rovnou do Maďarska.“ Všichni jsme měli bydlet v bytě Světlaniny tety hned naproti Musée d´Orsay. Fredův otec, který se živil obchodováním s měnami, koupil čtyři místa v ekonomické třídě toho nejlevnějšího letu přes Atlantik — šlo o první část letu společnosti Pakistan Airlines do Islámábádu. Světlana nechala změnit jméno na Fredově letence a bylo to.

Odlet se o dvě hodiny opozdil. Poprvé v životě jsem se octla sama na mezinárodním letištním terminálu. Chvíli jsem jen tak bloumala, v několika různých časopisech si prostudovala svůj horoskop a prohlížela si obchody. V Brookstone prodávali „tichý fén“, který jste prý mohli používat i během telefonování, aniž by si člověk na druhém konci linky všiml, že si sušíte vlasy. Když už jsem nemohla najít žádnou další záminku, proč odchod odkládat, vstoupila jsem na jezdící pás a vydala se k odletové bráně.

Ta byla v prosklené místnosti, do níž se vstupovalo přes další kontrolu. Zatímco jsem čekala ve frontě u bezpečnostního rámu, nahlížela jsem přes sklo dovnitř a hledala Světlanu. Nikde jsem ji neviděla. Zato jsem zahlédla dalšího člověka, který by klidně mohl být Ivan — v každém koutě letiště byl zjevně aspoň jeden takový. Tenhle měl ultra krátký vojenský sestřih. Světlany jsem si všimla, hned jak jsem prošla bezpečnostní kontrolou. Seděla v řadě oranžových otáčecích křesílek spolu s pohledným párem připomínajícím Barbie a Kena.

„Selin!“ vykřikla, objala mě a políbila mě na tvář.

„Selin!“ pitvořil se po ní Bill a taky mě objal a políbil.

„Už jsem se bála, že nedorazíš,“ vyhrkla Světlana. „S tebou člověk nikdy neví. Nejspíš bys mi po několika týdnech napsala odněkud z Brazílie. Bill a Robin už mi několikrát říkali: ‚To je určitě ona!’ — ale pokaždý to byla nějaká úplně obyčejná holka s culíkem a v pohorkách.“

Světlana a já jsme se vydaly na toalety; cestou jsme míjely toho Ivanova dvojníka, který čekal v jakési frontě a povídal si s holkou s řídkými blonďatými vlasy. Prošly jsme kolem něj tak blízko, že jsem dokonce přečetla nápis, který měl na zádech trička: HARVARDŠTÍ MATEMATICI 1995 — 96 a pod tím několik sloupečků jmen. Ivanovo jméno — Ivan — bylo v posledním z nich.

„No ne — ahoj!“ řekla překvapeně Světlana. „Ivan“ se neotočil, ale jeho společnice ano.

„Ahoj, Světlano,“ řekla pomalu, jako by zrovna přemýšlela o něčem jiném.

„Znáš se s mojí kamarádkou Selin? Selin, tohle je Emery. Taky chodí na ruštinu.“ Potřásly jsme si rukama. Emery měla bledý obličej s kulatou rudou skvrnou na každé tváři a pronikavě modré oči. „Ivan“ se pootočil směrem k nám. Až na ten vojenský sestřih byl Ivanovi opravdu neskutečně podobný. Dokonce i tvarem ušních lalůčků. Jenže Ivan tvrdil, že hned po státnicích letí do Budapešti, a od státnic už uplynulo několik dní. Před několika dny odletěl z Bostonu do Budapešti. Takže teď nemohl cestovat z New Yorku buď do Paříže, nebo do Islámábádu.

„Zrovna máme namířeno na záchod,“ řekla Světlana.

„Aha,“ reagovala Emery, stále jakoby duchem nepřítomná.

„Jsem úplně vyřízená! Ani ti to snad nemůžu říct,“ vyhrkla Světlana, sotva za námi zapadly dveře dámských toalet. Minulý týden, poté co skončila škola, odjela Robin, jedna ze Světlaniných dávných kamarádek, z města a Bill, který je hrozně soutěživý a mezi nímž a Světlanou to vždycky sexuálně jiskřilo, ještě dávno před tím, než si začal s Robin, chodil každý den ke Světlaně domů a hrál tam šachy s jejím otcem a tenis se Světlanou. Světlana vešla do kabinky a já zaslechla, jak se zavřela na zástrčku. Jednou pozdě v noci jí Bill v autě řekl něco fakt nechutného. Opakovala mi ta hrozná slova přes stěnu kabinky.

Ozval se smrtelný chropot splachující toalety. Světlana si umyla ruce a ze zásobníku vytáhla tři papírové ručníky. „Nejlíp to s ním umí Saša. ‚Billy,’ povídá mu, ‚měl bys nechat toho onanistického blábolení.’“ Pečlivě si osušila ruce a ručníky vyhodila. „Co říkáš na Emery? Z nějakýho důvodu na mě extrémně silně zapůsobila. Takhle nějak si představuju Nadju, tu od André Bretona. Jednou jsem ji viděla, jak ve strašným lijáku bez deštníku neskutečně pomalu kráčí po Dunster Street — úchvatná a úplně promočená. Já bych na jejím místě měla jak deštník, tak pláštěnku. Snažila jsem se nad ní držet svůj deštník, ale ona zpod něj pořád vystupovala. Vlasy i oblečení měla nacucaný vodou a přilepený k tělu, a do toho ještě ty její neuvěřitelný modrý oči. Už tehdy mi řekla, že se chystá do Paříže.“

Když se jí Světlana ptala, co tam bude dělat, Emery prý tím svým zadumaným hlasem řekla jen: „Budu tam venčit psy.“ Světlana chtěla vědět, jaké. „Nevím,“ odpověděla Emery, „prostě psy.“

Zamyslela jsem se. „Do jakého kurzu ruštiny chodí?“ zeptala jsem se Světlany.

„Zrovna dokončila 102. Proč?“

„To je ten kurz, kam chodil Ivan,“ řekla jsem. „Já si tak trochu myslím, že tam s ní v té frontě stojí on.“

„Ve frontě tady na letišti? Ivan? Jak by mohl vědět, že poletíš zrovna tímhle letadlem?“

„To vědět nemohl. Musí to být shoda okolností. A třeba to ani není on.“

„Nemohl si to nějak zjistit v tý letecký společnosti?“

Zamyslela jsem se nad tím. „Vždyť ještě předevčírem letenka ani nebyla na moje jméno.“

„To je fakt. Člověk by málem uvěřil tomu, že má nějaký nadpřirozený schopnosti. Proč jsi nic neřekla, když jsme šly kolem něj?“

„Nebyla jsem si jistá, že je to on.“

„Nepovídej, že jsi zapomněla, jak vypadá!“

„Měl hrozně krátké vlasy.“

Světlana zavrtěla hlavou. „Já tě fakt nechápu. Uvědomuješ si doufám, že vlasy si člověk může dát ostříhat? A že to neobnáší zásadní proměnu osobnosti?“

„Ale co když to není on?“

„Hele, vypadá jako on? Až na ty vlasy?“

S odpovědí jsem chvíli váhala. „Tady všichni vypadají jako on,“ namítla jsem.

Světlana obrátila oči v sloup. „Dvoumetrový Maďar, který na každýho kouká, jako by mu viděl až do duše, a ty máš pocit, že všichni vypadají jako on. Tak jo, mám plán. Vyjdeme ven. Já se dám do řeči s Emery a ty se pozdravíš s Ivanem. Pokud to nebude on, stačí, když řekneš ‚Pardon, s někým jsem si tě spletla.‚ Jednoduchý, co říkáš?“

Než jsem se nadála, kráčely jsme směrem k nim. „Hele, Emery,“ řekla nevinně Světlana, „kde vlastně budeš v Paříži bydlet?“

„To ještě nevím.“

Stoupla jsem si vedle Ivana. „Ahoj,“ řekla jsem.

Nepodíval se na mě. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl.

„Kvůli tomu novému sestřihu jsem tě nepoznala,“ řekla jsem já.

Jeho skleslost jako by to ještě prohloubilo. „Proto jsem se taky nechal ostříhat.“

To mi připadalo vtipné, ale on se nesmál.

„Nevěděla jsem, že se chystáš do Paříže,“ pokračovala jsem.

„Já jsem taky nevěděl, že se chystáš do Paříže,“ opáčil.

Pak jsme stáli a neříkali nic.

„Tak ahoj, třeba se ještě uvidíme,“ řekla jsem.

„Nejspíš jo,“ odpověděl.

„To šlo docela dobře, co?“ prohlásila Světlana, když jsme se s nimi rozloučily.

„Já nevím,“ vzdychla jsem. „Připadal mi naštvaný.“

„Tobě všichni připadají naštvaní. No tak, nebuď takový morous.“ Objala mě kolem ramen. „Pokusila jsem se dostat něco z Emery, ale ta nic neví. Vůbec netuší, co tu Ivan dělá. Prý se náhodou potkali na letišti.“

„Vždyť Emery ani neví, jaké psy bude v Paříži venčit a kde tam bude bydlet,“ namítla jsem. „Jak by mohla znát Ivanovy plány.“

„Myslela jsem, že tě potěší aspoň to, že do té Paříže nejedou spolu. Protože… ona je fakt krásná.“

Připojili jsme se znovu k Billovi a Robin. Bill začal vyzvídat. „Co je to za člověka? Jak se jmenuje? To je jeho jméno? A on se Selin líbí?“ Otočil se ke mně. „Co se takhle tváříš? Máš být ráda. V letadle se může stát spousta věcí, v noci, deset tisíc metrů nad oceánem.“

Sedadla jsme všichni měli až vzadu, ale v různých řadách. Ivan seděl u nouzového východu vedle nějakého pána v obleku. Setkali jsme se pohledem. Nemohla jsem postupovat uličkou dál, protože ji blokoval nějaký chlap, který se snažil do úložného prostoru nacpat jakýsi velký předmět zabalený do deky. Všem včetně něj bylo na první pohled jasné, že ta věc je větší než zavazadlový prostor, ale on to nevzdával.

„Musíme si promluvit,“ řekl Ivan.

„Sedím na 44K,“ odpověděla jsem.

Balíku v dece se konečně chopila letuška a ulička se uvolnila. Našla jsem svoje místo a otevřela si Paní Bovaryovu.

Roman Ráž: Muž a růže

Zdánlivě jen banální, nevážný příběh o lásce a cestování, pro někoho snad až s mnoha erotickými motivy, přibližuje jedno léto stárnoucího intelektuála, odsouzeného v rodině jen k nedůstojnému dožívání. Vše se změní, když se zamiluje do nevzdělané přitažlivé dívky a vyrazí s ní do světa. Řada aktuálních, komediálních, pikantních i varovných situací se odehrává v době mladé migrační krize, v Evropě roku 2015, kde hranice už ztratily svůj původní význam, kde informace, myšlenky i lidé přecházejí nekontrolovatelně ze země do země a obohacují, stejně jako ohrožují, celý tzv. svobodný svět. V úsměvné i dojemné erotické hříčce, nutící citlivého čtenáře také k zamyšlení nad vším, co nás obklopuje, propojuje autor milostné pasáže s intelektuálním humorem, politické motivy s napětím, které vyústí v překvapivý dramatický závěr, tak typický v dnešním rozkolísaném, atraktivním a nebezpečném světě.

Vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Byla to docela obyčejná obálka.

A na ní neznámým rukopisem napsané jeho jméno.

Andulka ji položila na stolek pod věšák, kde po léta nechávali poštu, kterou kdokoliv z nich vybral z poštovní schránky na plotě.

Váhal, zda obálku okamžitě otevřít. Příčilo se mu natrhnout ji, cpát do ní ukazováček, proměnit ji ve dvě roztřepené části lemující rozšklebený. odpudivý otvor, z něhož nakonec vytáhne pomačkaný papír s nějakým nedůležitým sdělením.

Odešel do své komory, chopil se perořízku v podobě mečíku, který kdysi zakoupil jako suvenýr pod pevností v Toledu, a pečlivě obálku rozřízl.

Byla v ní pozvánka na vernisáž přítele Jakuba, malíře krojovaných tanečníků, které léta zachycoval v prudkém pohybu pohotovými kresbami, později i pastózními tahy štětce na plátně.

„Juchajů,“ říkával Jakub, „vidíš je, jak juchajů? Kdysi zamlada jsem s nimi takto skákal v Kyjově i já. Jo, kamaráde, nikdy jsem se neměl odstěhovat do Prahy. Tady nejsou žádné barvy, tady se nejuchá, tady se jen dohánějí tramvaje a člověk vráží do člověka v metru, kde je randál a hovno vidět.“

Bernard se usmíval. Tak tedy další Jakubova výstava ohlašovaná přátelským pozváním. Není to jen pozvání. Je to vlastně výzva, uvědomil si, výzva a připomínka slibu, který Jakubovi před časem dal. Slibu, že co nejdřív dokončí a vydá jeho monografii, kterou má už druhý rok rozpracovanou.

Bernard se zastyděl. Zbývalo tak málo, aby monografii dopsal. Jak se vůbec mohlo stát, že to ještě neudělal? Že Jakuba zklamal! Vždyť na ni čekal, a tolik si ji zasloužil!

Hned se do toho pustím, umínil si, neboj se, Jakube, já ji teď dopíši a vyjde k Tvým šedesátinám.

Na té vernisáži ti to třeba odpřisáhnu, usmál se.

Kde se koná tentokrát?

Bylo docela snadné objevit na spodním řádku místo konání.

Velká síň strašnického krematoria.

Lidí je tu požehnaně. Jak by ne, Jakub, ta veselá kopa, byl všude oblíben.

„Byl to zemitý malíř, využívající výrazové prostředky moderní malby, znovuobjevitel folkloru, autor mnoha vitráží, nástěnných maleb i skvělých pláten, na něž každý rád se zájmem pohlédne, obrazů, které nás budou věčně uchvacovat svou originalitou a barevností.“

Teď leží v rakvi na katafalku a kdosi z Umělecké besedy mluví o jeho nezdolném temperamentu, zatímco v první řadě pozůstalých sedí nehnutě jeho tolik podváděná manželka Ilona a tři dospělé dcery, jedna s manželem a dvěma synky.

„Šprýmař až do konce,“ ozve se tiše Šmíd, když se nenápadně přiblíží k Bernardovi.

Stojí spolu za poslední řadou lavic.

„Tys věděl, že umírá?“

Bernard jen zavrtí hlavou.

„Čtvrt roku jsem ho neviděl,“ vysvětlí šeptem. „Už jsme se nescházeli tak často jako dřív.“

Neprozradí, že se Jakubovi vyhýbal, protože stále ještě nedopsal tu zatracenou knížku.

„Vidíš tu holku s mikádem vlevo u třetího sloupu?“

„Co je s ní?“

„To je jeho poslední inspirace,“ usměje se Šmíd. „Jedna z jeho žaček. Vždycky si dovedl vybrat.“

„Byl to nadšenec,“ řekne o Jakubovi uznale Bernard před krematoriem. „Do všeho moc hr. Záviděl jsem mu tu energii. Právě dávám do tisku monografii, kterou jsem o něm napsal.“

„Kdo ji vydá?“ptá se Šmíd pochybovačně a zároveň dost nerudně.

Tohle ho zajímá, uvědomí si Bernard. A nejspíš závidí.

„Záhorský, v edici Galerie,“ odpoví nedbale. „Bude to takový malý Jakubův pomníček.“

Šmíd pokyvuje hlavou. Co na to má taky říct?

„Neumím si představit, že ho už neuvidím,“ dozná Bernard a cítí, jak ho ze všeho přemáhá lítost. „Odcházíme jeden po druhém,“ řekne trochu pateticky Šmíd.

„Stáří je prevít. Já vím, říká se, že stáří má řadu předností. Ale všechny stojí za hovno. On byl ovšem mladší než ty!“

„Skoro o deset let,“dopoví Bernard podivně zahlušeným hlasem. Každé slovo se mu špatně vyslovuje. „Ty víš, nač umřel?“

Šmíd přešlápne a zadupe, jako by se chtěl rozběhnout.

„Rakovina prostaty. To je svinstvo. Víš, kolik na ni ročně zařve chlapů?“

„Nevím,“ otřese se Bernard. „Ani mi to neříkej.“

„Jaký máš Anti Aging program?“ zaútočí na něho Šmíd.

„Cože?“

„Co děláš proti stárnutí?“

„Vztekám se,“ ušklíbne se Bernard.

„Tím ten proces jenom zhoršuješ. Najdi si něco pozitivního, z čeho budeš mít radost, a přidej k tomu trochu fyzičky.“

„Promyslím to,“ přisvědčí Bernard. Neví, jak by se toho otravy zbavil.

„Užíváš aspoň lesklokorku lesklou?“

„Co to je?“

„Kloboukovitá houba. V Číně ji užívají už dva tisíce let. Je na všechno. S tou se snad ani nestárne.“

„Možná se s ní rovnou umírá,“ usměje se Bernard.

„Tak se měj!“

Napřáhne k Šmídovi ruku.

Šmíd ji chce stisknout, ale v poslední chvíli svou rukou ucukne.

„Artróza malých kloubů,“ vysvětlí rychle. „Ani nevíš, jak to bolí!“

© Roman Ráž, 2018

© Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis, 2018

ISBN 978-80-7304-215-8

Ondřej Horák: Nebožtík

Ze země fjordů, kde jsou děti odebírány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti – do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života.

Mladý literát Štěpán Hrdina se poflakuje mezi Oslem, Prahou a Krakovem a jeho hlavní starostí je, jak zabít čas a udělat dojem v intelektuálních kruzích. „Odkaz k Joyceovu textu Stephen Hero se mi líbil, protože jsem to bral jako dobrý způsob, jak pojmenovat toho ,nehrdinského hrdinu‘, kterým je i Štěpán,“ vysvětluje Ondřej Horák ke své nové novele Nebožtík. „Je to pohrdavý a povrchní diletant, který se okázale chlubí znalostmi, jež nemá.“

Ve Štěpánově odysei se zrcadlí jeho znuděnost a osamělost, kterou přebíjí prchavými erotickými dobrodružstvími a mystifikacemi o skvělém životě: „A navíc mohl pořád všemi těmi fotkami a tím, co psal, předstírat, jak že se v tom Norsku na stipendiu nemá báječně. Bylo snadné udělat to tak, aby mu někdo záviděl, i když vlastně závidět nebylo co.“

Při brouzdání po internetu Štěpán narazí na dokument o holocaustu, který ho přiměje k cestě do Osvětimi…

Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích, kde se věnoval především fotbalu a stolnímu tenisu. Po příchodu do Prahy studoval gastronomii a literaturu. Jako šéfredaktor působil v literárním časopise Tvar a jako literární redaktor v Lidových novinách a v Hospodářských novinách. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. Vedle toho napsal několik biografických a kratochvilných knih (Prostřeno bez servítků, Životní mač, Tvrdohlavý muž – Stanislav Bernard, Sametání pod koberec, Boží zboží ad.). Sport, gastronomie a literatura zůstávají jeho hlavními zájmy.

Knihu o „hrdinovi naší doby“ vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Bylo mu jasné, že by do Osvětimi přijel už pozdě. Přemýšlel tedy, co má udělat. Nejraději by se vrátil a spal ve své posteli, ale zároveň dobře věděl, že to je jediná věc, kterou udělat nesmí. Cítil se ztracený. Až pak mu došlo, že pojede prostě dál do Krakova, tam přespí a do Osvětimi se vrátí další den.

Vjel do Krakova, našel centrum, zaparkoval u řeky a vydal se hledat hotel. Nejdřív zkusil ten vpravo. Bylo to dobré, měli tam místo. Měli tam místa habaděj, nebyla sezóna. Jen ho upozorňovali, že nemají restauraci, a že je to tedy bez snídaně. Mohl by to zkusit ještě jinde, kde by se o snídani nemusel starat, ale byl tak rád, že to zvládl, a už nechtěl nic zkoušet ani pokoušet.

Vrátil se do auta pro věci a potom vyjel do patra a odemkl si pokoj. Na to, aby šel spát, ale zase bylo ještě moc brzy. Vyhlédl z okna a viděl řeku a podél ní široký chodník. Chvíli obhlížel situaci, načež se rozhodl, že se vydá ještě ven, podél řeky. Doprava, či doleva? Doprava. Podešel most a pak stezka vedla velmi nízko nad řekou a nakonec se dostal až k jejímu konci, kdy se zvedala a mířila mezi domy a na ulici.

Otočil se a vracel se k hotelu. Celý den nic nejedl, možná by se měl najíst. Zamířil do ulice pod Wawelem ústící potom zas do jiné, která vypadala jako hlavní pěší zóna. Vydal se instinktivně doleva. Všude to byl samý kebab nebo uslintané bufety, které nabízely polské speciality a které už stejně měly zavřeno. Došel až na náměstí. V té tmě a umělém nasvícení vypadalo impozantně.

Vybral si gruzínskou restauraci, to byl jediný podnik, který na něj zapůsobil sympaticky. Moc se v těch jídlech nevyznal, a tak si objednal šašlik s opečenými brambory, což mu znělo povědomě, ale stejně úplně přesně nevěděl, co to je. Ovšem ta servírka s drobnými prsy a zářícíma hnědýma očima mu objednávku schválila. Nebavilo ho sice stahovat maso z dlouhé jehly, ale bylo to dobré. Namáčel si ho do omáček a tak se zapomněl, že to málem snědl celé. Když mu to došlo, zarazil se, ale potom pokračoval, a jeho talíř byl na konci skutečně prázdný. Servírka ho obratně sebrala a opět nepatrně přikývla, jako by mu to, že vše spořádal, schvalovala. Nabízela mu ještě dezert, ale ten odmítl, dal si jen malé kafe.

„… dyž chtěj prachy, tak tu svojí kasičku pěkně vytrčí otvorem nahoru, jo, nebo prostě nastaví, ale jakmile si tě vomotaj kolem prstu, už jí maj zase otvorem dolu a tvoje penízky se z ní jenom sypou…“ To Štěpán zaslechl od vedlejšího stolu, kde seděli dva Češi, kteří žili v domnění, že jim tam nikdo nerozumí, a tak bez obalu probírali problémy se ženskými.

Vydal se zpátky do hotelu směrem, o němž tušil, že by mohl být správný. V placatém městě není možné se ztratit nebo minout, věděl. A opravdu trefil bez problémů. Svlékl se, osprchoval, z minibaru si vyndal minerálku a pustil si nejdřív Krátký film o zabíjení a potom ještě Krátký film o lásce.

Ráno vstal brzy a pamětliv toho, že jede do Osvětimi – a taky vybuzen tím, jak mu recepční po příjezdu zdůrazňovala, že snídaně nepodávají –, se nejprve znovu vydal na hlavní náměstí, aby tam někde posnídal. Vešel nakonec do jednoho z hotelů a ze švédských stolů ochutnal leccos. Nespěchal. Jako kdyby věděl, že to všechno bude mít zadarmo.

Když se totiž zvedl k odchodu a čekal, že ho někdo bude chtít zkasírovat, číšník, co tam jenom postával, mu popřál krásný den a otevřel mu dveře. Evidentně ho měl za hosta jejich hotelu a Štěpán neměl sílu tak upřímně usmívajícímu se člověku kazit radost.

Nejprve si myslel, že se sbalí a odjede, ale pak ho napadlo, že bude lepší si tam věci nechat a vrátit se. Bůhvíkdy se dostane zpátky a je dobré mít aspoň nějakou malou jistotu. Připlatit si ještě jednu noc nebyl v poloprázdném hotelu vůbec žádný problém.

Vystoupil na parkovišti před Osvětimí I. Byla tam záplava aut, autobusů

a turistů. U vchodu se táhla dlouhá fronta na lístky. Kdo nechtěl průvodce, měl vstup zadarmo, ale i tak musel čekat na vstupenku. Hned u brány s proslulým nápisem se fotila spousta lidí.

Štěpán obešel plynovou komoru, šibenici a potom nakukoval do jednotlivých baráků a místností, kde byl tu kancelářský nábytek, tu poházená sláma, umývárny či expozice jednotlivých států. A všude na zdech visely fotky tamních vězňů. Největší fronta byla u toho posledního baráku, kam byli vězni zavíráni za trest. Kam byli vězni zavíráni do vězení.

Návštěvníci se sunuli za sebou jako housenky a nahlíželi do bývalých cel, kde se potrestaní vězni děsili, krčili a někdy i jen mohli ve stísněném prostůrku stát

a čekat na smrt. Když scházeli do sklepních cel, Štěpána dloubla nějaká uřvaná stará Ruska v chlupaté čepici loktem do žeber. Samozřejmě se ani neomluvila, naopak po něm zlostně loupla okem, jako kdyby jí překážel.

Vůbec všude slyšel směs nejrůznějších jazyků, samé tlačení, samý shon… Turistické hemžení lecčím připomínalo to, kvůli čemu se tam všichni zastavili. Štěpán prošel pod tou nechvalně slavnou bránou. Za východem si nejdřív skočil na záchod, za který se pro změnu platilo, a potom si v bufetu koupil láhev koly a nějakou obloženou housku zabalenou v celofánu. Jako kdyby to na něj opravdu doléhalo a on chtěl mít pro jistotu něco v kapse kabátu.

Pak zjistil, že ty dlouhé autobusy jezdí do Březinky, a do jednoho na poslední chvíli naskočil. Sundal si čepici, ale asi za tři minuty už viděl známou siluetu vstupní brány s kolejemi. Vešel a pokračoval podél kolejí až k sesutým plynovým komorám a krematoriím. Potom se vydal doprava okolo nějakých čističek a ještě dál mezi Saunou a Kanadou k dalším krematoriím.

U krematoria V vyhodil do koše prázdnou láhev od koly a vůbec si s tím nevěděl rady. Když se pak vydal zpátky kolem Mexika, asi v půli cesty s hrůzou zjistil, že si prošoupal boty, že v té pravé má pod palcem díru, že mu tam zatéká. První den v Osvětimi, a už má špatné boty, a přitom tolik četl o tom, jak je zde nutné mít dobré boty…

Když zase vyšel branou, na obzoru už bylo jasně patrné, že se začíná stmívat. A lidí, kteří čekali na odvoz, bylo hodně. Jeden autobus se naplnil, a stejně tam ještě zůstala spousta lidí. Štěpán začal cítit z lidí určitý neklid, a hned se taky přenesl na něj, navíc když tam mezi loužemi postával s děravou botou. Neklidně popošel a potom si všiml, že na parkovišti jsou i dva taxíky. V jednom, v tom větším, seděli hned dva starší muži, oba na zadní sedačce a mezi nimi kupička karet, na kterou přihazovali.

Ten s tím větším autem byl na řadě, a tak se uvolil, že Štěpána odveze, aniž tu partičku dohraje. Byl to nekonečně hlaholivý stařec. Když vyjížděl a obracel auto, z otevřeného okna hlučel na ostatní lidi poté, co se Štěpánovi snažil navrhnout, že by mohli vzít ještě další, a on by to tak pak nemusel platit sám. Nikdo z davu ale na jeho pokřik nijak nereagoval, jak Štěpán viděl skrze okénko.

Dědek po cestě ukazoval, kde bydlí, vyprávěl, kde až byla fabrika IG Farben, pořád rozhazoval rukama, takže když sjížděli z nadjezdu nad kolejemi, Štěpán už čekal, že nabourají. Ale dědek to ukočíroval a dál vyprávěl, jak byl po válce v Americe, a proto umí anglicky, a dál a dál… Bylo to velice nepříjemné, a tak byl Štěpán rád, když mohl po třech perných minutách zase vystoupit na parkovišti. Dědek ihned odpálil, ale ještě zatroubil a znovu něco z otevřeného okna zakřičel.

Při tom se na Štěpána otočili lidé, kteří stáli na druhé straně silnice, na chodníku, a čekali na autobusy, které podle cedule odjížděly do Krakova. Štěpána teď taky napadlo, že by mohl někomu říct a svézt ho. Ale jak z takového obrovského davu někoho vybrat…? Vždyť by to vypadalo jako selekce a on by ještě v očích té většiny, kterou by tam nechal stát, vypadal jako nějaký necitlivý Sturmbannführer.

Hlavně už rychle pryč z tohohle místa. Když si chvatně sundaval kabát a házel ho na zadní sedadlo, nahmatal v něm něco tvrdého. Byla to ta houska. Vyndal ji. Ještě než nastartoval, ji rozbalil a kousl si. Nechutnalo to dobře, ale položil si ji vedle sebe na sedadlo, že to po cestě třeba dojí.

Když potom stál ve štrúdlu aut u jednoho z mnoha kruhových objezdů a zrovna přemílal v puse další sousto, které si z nudy a nervozity ukousl, uslyšel, že mu pípla zpráva. Bylo to od Jindřišky. Zase nějaký bláznivý citát: Uvedl své roztřesené tlusté tělo do pohybu, ale za živý svět si nedokázal vzpomenout, jak se to dělá, aby člověk vyšel z místnosti.

Zařadil, prudce vjel do mezery na kruhovém objezdu, a teprve pak se rozplakal. Nikoliv kvůli tomu citátu, ani kvůli Osvětimi, nýbrž proto, že si vzpomněl na Jindřišku a uvědomil si, jak mu je blízká a jak je daleko. Zapnul stěrače, ne ani tak proto, že jemně mžilo, nýbrž spíš proto, aby ti, kteří popojížděli v protisměru, nemohli vidět, že mu tečou po tvářích slzy.

Když dorazil k hotelu, cítil se jako odlitý z vosku. Vyšel do pokoje, ale za chvíli ho to zase hnalo ven. Ovšem neměl sílu něco vymýšlet, a tak znovu došel do té gruzínské restaurace, kde se ho opět ujala ta hnědooká servírka. Nejdřív vůbec nevěděl, jestli něco dokáže sníst, potom si v jídelním lístku našel nějakou polévku. Jenže když k němu přišla celá rozzářená a zeptala se, jestli si dá zase šašlik, aby mu ukázala, že si ho pamatuje, jenom zaskočeně přisvědčil.

Tentokrát ale opravdu neměl chuť, ovšem bál se ji zklamat, a tak to do sebe asi za půl hodiny, když už poslední sousta byla studená, stejně nasoukal. Vsrknul malé kafe a odplížil se do hotelu. Nejprve si pustil Umberta D. a potom ještě Lovce jelenů. Když šel ve dvě spát, nedokázal se rozhodnout, jestli si to pouštěl proto, aby zase něco cítil, nebo spíš proto, aby překryl to, co ten den zažil.

© Ondřej Horák, 2017
© Filip Tomáš — Akropolis, 2017

ISBN 978-80-7470-154-2