Amos Oz: Mezi svými

Obraz fiktivního kibucu padesátých let je pro izraelského spisovatele návratem do míst, kde se zrodilo jeho psaní. Žijí tu kromě jiných i osamělí lidé, kteří se s kolektivistickým duchem prostředí těžko vyrovnávají. V příběhu otce, který se rozhodne postavit milenci své dcery, svému příteli a vrstevníkovi, se skutečné sny střetávají s idealismem. Stejně jako v osudu starého zahradníka, jenž na svých bedrech nese celou tíži tohoto světa, nebo v líčení ženy, která své sokyni píše mučivě zvrácené dopisy.

Autorovo literární mistrovství je empatické a zároveň kritické k dějinám i společnosti. Právě tyto spisovatelské kvality z něj dlouhodobě činily jednoho z nejžhavějších kandidátů na Nobelovu cenu.

Amos Oz (1939-2018) byl autorem řady románů, povídkových sbírek a esejistických prací. V českém překladu je dosud znám svými romány Černá skříňka, Fima, Panter ve sklepě, Můj Michael a Jidáš, dvojicí novel Až do smrti a autobiografickou prózou Příběh o lásce a tmě. Jako esejista byl představen soubory textů Mír, láska a kompromis a Jak vyléčit fanatika.

Většinu českých překladů vydalo nakladatelství Paseka, v níž nyní vyšla i kniha Mezi svými. Tu z hebrejského originálu přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.

Ukázka z knihy:

 U nás v kibucu Jikhat žil jeden starý mládenec jménem Cvi Provizor, byl pomenší, asi pětapadesátiletý, měl tik a liboval si v šíření špatných zpráv: o zemětřeseních, o leteckých neštěstích, o budovách, které se zřítily, o požárech a záplavách. Ráno si pokaždé přivstal, aby si stihl přečíst noviny dřív než ostatní a poslechnout si v rádiu všechny zpravodajské relace a mohl vás pak ve dveřích jídelny ohromovat informacemi o dvou stech padesáti hornících uvězněných v zavaleném uhelném dole v Číně bez naděje na záchranu nebo o trajektu, který se převrátil a potopil se šesti sty cestujícími na palubě během bouře v Karibském moři. Sypal z rukávu úmrtní oznámení. Vždycky jako první věděl, která slavná osobnost právě zemřela, a zpravil o tom celý kibuc. Jednou ráno mě zastavil na cestičce před zdravotním střediskem:

„Znáš spisovatele Wislavského?“

„Ano. Znám. Proč?“

„Umřel.“

„To je mi líto.“

„I spisovatelé umírají.“

Jindy mě zastihl, když jsem měl službu v jídelně:

„Viděl jsem ve smutečních oznámeních, že ti zemřel dědeček.“

„Ano.“

„A před třemi lety ti taky zemřel dědeček.“

„Ano.“

„Tak to už ti žádný nezbyl.“

Cvi Provizor pracoval jako zahradník. Každý den vstával v pět ráno, přemisťoval zavlažovače, kypřil květinové záhony, sázel, stříhal, zaléval, sekal trávu hlučnou sekačkou, rozprašoval postřik proti mšicím a přihnojoval přírodním i průmyslovým hnojivem. Ostatní členové kibucu se mu vyhýbali a v jídelně si k němu nikdo nechtěl přisednout. Za letních večerů sedával sám na zelené lavičce pod travnatým svahem vedoucím k jídelně a pozoroval pobíhající děti. Večerní vánek mu nadouval košili a vysoušel pot. Nad vrcholky vysokých cypřišů se vyhoupl rudý letní měsíc. Na sousední lavičce seděla o samotě Luna Blanková a Cvi Provizor si ji hned vyhlédl za oběť:

„Už jsi to slyšela? Ve Španělsku shořel sirotčinec, osmdesát sirotků se tam udusilo kouřem,“ vykládal smutně.

A Luna, ovdovělá, asi pětačtyřicetiletá učitelka si kapesníčkem setřela pot z čela a řekla:

„To je hrozné.“

A Cvi hned dodal:

„Přežili to jenom tři, ale i ti jsou v kritickém stavu.“

Cviho Provizora jsme si za jeho obětavou práci všichni vážili. Za celých dvaadvacet let, co tu žil, se v jeho pracovním výkazu neobjevil jediný zameškaný den. Kibuc díky němu jen kvetl. Každý kousek volné půdy osázel sezónními květinami. Zakládal skalky s nejrůznějšími druhy kaktusů. V kdejakém zákoutí vybudoval dřevěné pergoly s vinnou révou. Prostranství před jídelnou zdobilo umělé jezírko se zlatými rybičkami a vodními rostlinami. Cvi Provizor měl vytříbený smysl pro krásu a všichni to oceňovali. Ale za zády mu říkali Anděl smrti a šuškali si o něm, že nemá a nikdy neměl zájem o ženy, a vlastně ani o muže. Mladý muž jménem Roni Scheindlin ho uměl neuvěřitelně výstižně napodobovat

a my se přitom mohli smíchy potrhat. Odpoledne, když všichni členové kibucu trávili čas v rodinném kruhu na verandě nebo na trávníku před domkem, pili kávu a hráli si s dětmi, chodil Cvi Provizor do klubovny číst noviny ve společnosti pěti, šesti jemu podobných – bezdětných osamělých starých mládenců nebo rozvedených či ovdovělých pánů, kteří s gustem hltali zprávy a diskutovali o nich. Ruvke Roth, malý plešatý chlapík s ohromnýma netopýříma ušima ze svého kouta zabručel, že odvetné vojenské operace jen roztáčejí spirálu násilí, protože pomsta plodí zase jen pomstu a odveta odvetu. A ostatní se na něj okamžitě sesypali a nadávali mu, jak můžeš něco takového říct, máme snad mlčet, čím víc budeme ustupovat a držet se zpátky, tím víc si budou Arabové dovolovat.

„Válce se nakonec stejně nevyhneme. A bude to hrozná válka,“ zamrkal Cvi Provizor.

A koktavý Imanuel Glusman se rozhorlil:

„V v-válka. V v-výborně. Po po porazíme je a z z-zaženem je až z z-za Jordán.“

„Ben Gurion je skvělý šachista. Ten vidí pět tahů dopředu. Ale k čemu to je, když všechno nakonec stejně řeší silou,“ uvažoval nahlas Ruvke Roth. A Cvi Provizor si truchlivě zaprorokoval:

„ Jestli prohrajeme, přijdou Arabové a vyhladí nás. A jestli vyhrajeme, přijdou Rusové a začnou nás bombardovat.“

„D D-Dost! Přátelé, ticho, nechte mě v v klidu si p p-přečíst noviny,“ požádal je Imanuel Glusman.

A Cvi po několika minutách ticha prohlásil:

„Už jste to slyšeli? Píšou tu, že norský král má rakovinu jater. Náš předseda oblastní rady má taky rakovinu.“

Vtipálek Roni Scheindlin se pokaždé, když Cviho potkal u ševcovské dílny nebo před skladem oblečení, posměšně ptal:

„A vida, náš Anděl smrti, tak co, kolikpak se dneska zřítilo letadel?“

BETWEEN FRIENDS

Copyright © 2012, Amos Oz

All rights reserved

Translation © 2019, Lenka Bukovská, Mariana Fisher

Cover Design © Jindřich Janíček

ISBN 978-80-7432-991-3

Romain Rolland: Petr a Lucie

Sto let od konce první světové války připomíná nakladatelství CooBoo novým vydáním dnes již klasické milostné a zároveň protiválečné novely francouzského spisovatele Romaina Rollanda.

„Citově strhující příběh tragické mladé lásky byl inspirován událostí, k níž došlo v posledním roce první světové války při bombardování Paříže o Velikonocích. Dne 29. března během velkopátečních bohoslužeb dopadla na kostel svatého Gervásia a Protásia střela z tzv. Pařížského děla (přezdívaného též Pařížanka, dalekonosného železničního děla, jež od března používali Němci k ostřelování francouzského hlavního města ze svých bojových linií) a probořila jeho klenbu. Uvnitř našlo smrt 88 osob a 68 jich bylo zraněno. Zahynulo zde i několik Rollandových přátel, mezi nimi mladý malíř a jeho žena,“ uvádí v doslovu Šárka Belisová. Připomíná, že autor „vyjadřoval svůj nekompromisně protiválečný postoj a burcoval svědomí světa proti nesmyslnosti a zrůdnosti válečného požáru“. Knihu napsal Rolland ve švýcarském ústraní, kam se za války uchýlil, neboť jeho pacifistická stanoviska mu ve Francii vysloužila pověst „vlastizrádce“.

Do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1925. Překlad Jaroslava Zaorálka vycházel v dlouhá desetiletí v nových a nových vydáních. Nakladatelství CooBoo však nyní sáhlo po novém překladu Tomáše Havla (http://thavel.cz). Otevřelo jím novou edici CooBoo Classics. Dalšími svazky by měly být Emma od Jane Austenové a Něžná je noc od Francise Scotta Fitzgeralda.

Ukázka z knihy:

Petra pohltilo metro. Neurvalý, horečný dav. Stál u dveří v sevření lidských těl, dýchal s nimi těžký vzduch, který procházel jejich ústy, sledoval a neviděl černé, dunící klenby, po nichž klouzaly zářící zorničky vlaku. Hlavou se mu honily stejné stíny, stejné tvrdé a roztřesené záře. Škrtil ho ohrnutý límec kabátu, paže měl přimáčknuté k tělu, rty pevně sevřené, na čele vlhkém potem ho pokaždé, když se otevřely dveře, zamrazil závan zvenčí, snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se nemyslet, snažil se nežít. Srdce mladého, osmnáctiletého chlapce, skoro ještě dítěte, bylo plné temné beznaděje. Nad ním, nad stíny kleneb, nad krysí chodbou s uhánějící kovovou příšerou, hemžící se lidskými troskami – je Paříž, sníh, chladná lednová noc, zlý sen o životě a smrti – válka.

Válka. Přišla před čtyřmi lety. Těžce dolehla na jeho dospívání. Zaskočila ho v složitém duševním období, kdy mladý chlapec, zmatený probouzejícími se smysly, otřeseně objevuje zvířecké, slepé a drtivé síly života, jemuž je vydaný napospas, i když se o něj neprosil. A má -li citlivou povahu, něžné srdce a křehké tělo jako Petr, zažívá (aniž se odvažuje někomu se svěřit) odpor a hrůzu, vyvolané všemi surovostmi, špinavostmi a absurditou plodící a poživačné přírody – té rodící bachyně požírající vlastní mladé. Každý chlapec mezi šestnácti a osmnácti lety má v sobě kousek z duše Hamleta. Nechtějte po něm, aby chápal válku! (To se hodí pro vás, muži s okoralou duší!) Bohatě mu stačí, že musí pochopit život a odpustit mu. Obvykle se zahrabe do snů a umění, dokud si na svou proměnu nezvykne a nymfa nedospěje na konec trnité cesty od larvy až k dospělosti. V neklidném jaru dozrávajícího života potřebuje klid k rozjímání! Jenže oni si pro něj do jeho skrýše přijdou, vytrhnou ho z přítmí a křehoučkého, čerstvě vylíhlého jej vyhodí na syrový vzduch, mezi drsný lidský druh, který musí okamžitě vzít za svůj, aniž ho chápe, aniž chápe, proč by měl pykat za jeho šílenství a nenávisti.

Petra povolali spolu se spolužáky ze třídy, osmnáctileté děti. Do půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka si ho vyžádala. Šest měsíců odkladu. Šest měsíců! Kdyby aspoň do té doby nemusel na nic myslet! Zůstat v onom podzemí. Už nikdy znovu nevidět kruté denní světlo!

Spolu se spěchajícím vlakem se vnořil do tmy a zavřel oči…

Když je znovu otevřel, pár kroků od něj stála za dvěma cizími těly dívka, právě nastoupila. Zprvu z ní viděl jen jemně řezaný profil zastíněný kloboukem, plavou kučeru na trochu pohublé pravé tváři, světlo usazené na líbezném líčku, jemnou linku nosu, horní ret a pootevřená ústa, rozechvělá předchozím spěchem. Branou očí vešla do jeho srdce, vstoupila tam celá; dveře se za ní zavřely. Hluk zvenčí ustal. Ticho. Mír. Byla tu.

Nedívala se na něj. Dokonce zatím ani nevěděla, že existuje. A už byla v něm! Držel její němý, schoulený obraz v rukou a neodvažoval se dýchat ze strachu, aby ho snad dechem nesmazal…

V příští stanici nával. Lidé pokřikovali a cpali se do plného vagonu. Petra tlačila a unášela lidská vlna. Z města nahoře nad klenutím tunelu sem dolů doléhaly hluché ozvěny výbuchů. Vlak se rozjel. V té chvíli vběhl na schodiště do stanice zděšený muž, obličej si zakrýval rukama a skutálel se dolů. Stačili zahlédnout krev, která mu protékala mezi prsty… Znovu tunel a tma… Vagonem zaznívají zděšené výkřiky: „Gothy jsou tady!“ V pospolitém vzrušení, jež všechna namačkaná těla slévalo do jediného, stiskl rukou ruku, jež se ho lehce dotkla. Když se podíval, uviděl, že je to Ona.

Vůbec se nesnažila vymanit. Na stisk odpověděla trochu křečovitě, rozrušeně, potom horoucí prsty zvláčněly, odevzdaly se a znehybněly. Zůstali tak, skrytí přítmím, s rukama jako schoulenýma v jednom jediném hnízdě; krev z jejich srdcí se v horku dlaní slévala do jediného proudu. Neřekli si ani slovo. Ani jednou se nepohnuli. Ústy se téměř dotýkal kadeře na její tváři a ušního lalůčku. Nedívala se na něj. Po dvou stanicích se vymanila, nedržel ji, proklouzla mezi těly a vystoupila, aniž ho spatřila.

Když zmizela, pomyslel si, že by ji mohl sledovat… Pozdě. Vlak už se rozjel. V příští stanici vyšel na povrch. Octl se znovu na nočním vzduchu, otřelo se o něj několik neviditelných, sněhových peříček a zděšené Město, pobavené vlastním strachem, nad nímž ve veliké výšce plachtili váleční ptáci. On však viděl jen tu, již měl v sobě; šel domů a za ruku držel neznámou.

Cover design © Hana Mičková, 2018

Translation © Tomáš Havel, 2018

ISBN 978-80-7544-634-3

Romain Rolland

Adolfo Bioy Casares: Morelův vynález

Na začátku novely Morelův vynález se bezejmenný uprchlík ocitá na pustém ostrově, kde čelí nástrahám nevyzpytatelných přílivů a odlivů, jež ohrožují jeho život. To, co se ze začátku zdá být novou robinsonádou, se však brzy mění v dramatický sled nevysvětlitelných událostí. Na ostrově se objevují neznámí lidé, kteří se chovají prapodivně. Uprchlíkovy zápisky zachycují jeho postupné odhalování fantastického, nikoli však nadpřirozeného tajemství.

Morelův vynález, jehož název odkazuje na Ostrov doktora Moreaua Julese Verna, je považován za jedno z nejslavnějších děl argentinské literatury a pokračuje v poetice magického realismu, jejímž nejznámějším představitelem je Jorge Louis Borges, se kterým Bioy Casares ostatně napsal několik knih i filmových scénářů. Morelův vynález posloužil jako předloha několika filmových adaptací, především slavného snímku Loni v Marienbadu Alaina Resnaise, v Chicagu podle něj vznikla opera a odkaz na něj se objevuje i v jedné z epizod seriálu Ztraceni (Lost).

Pro svou rafinovanou literární výstavbu a významovou mnohoznačnost bývá Morelův vynález srovnáván s texty Franze Kafky nebo Henryho Jamese. Úsporný styl a sevřená kompozice novely navozují temnou atmosféru, jež na ostrově obklopuje uprchlíka, který rozkrývá tajemství záhadného vynálezu.

Adolfo Bioy Casares (1914–1999) patří mezi nejznámější argentinské spisovatele. Byl spolupracovníkem a přítelem Jorge Luise Borgese, společně napsali několik knih i filmových scénářů a sestavili antologii fantastické literatury (Antología de la literatura fantástica; 1940). Značnou část Bioy Casaresova díla tvoří právě fantastické a sci-fi povídky a romány. Jeho příběhy se pohybují na hranici snu a skutečnosti a doprovází je často esejistickými vsuvkami a filozofickými úvahami. Kromě Morelova vynálezu vyšly česky ještě Fantastické povídky (1988) a román Plán úniku (2003).

Morelův vynález - v překladu Františka Vrhela - vydává Dokořán jako pátý svazek Neviditelné knihovny, edice inspirované knihou Václava Cílka Borgesův svět. Nakladatelská anotace o edici říká: „Neviditelná knihovna obsahuje knihy, které píší dobří spisovatelé pro dobré čtenáře. Spojuje je radost z dobře vyprávěného příběhu či zajímavě pojaté myšlenky. Jsou imaginativní a probouzejí touhu po dobrodružství a poznání. Nerozdělují, ale spojují. Mají v sobě něco z věčnosti. Podobají se zapomenutému městu v poušti, odkud s nákladem koření, drahých kamenů a vzácných slov přicházejí neznámé karavany...“ Všechny svazky edice mají atypický formát 145 x 180 mm a jsou bohatě ilustrovány.

Ukázka z knihy:

Žena se šátkem je už pro mě nepostradatelná. Možná že to preventivní rozhodnutí nic neočekávat je trochu směšné. Nečekat nic od života, aby ho člověk nedával v sázku, pokládat se za mrtvého, aby člověk nezemřel. Najednou mi to připadlo jako děsivá, velice zneklidňující netečnost. Chci, aby skončila. Po útěku, poté, co jsem přestal žít bez ohledu na únavu, jež mě ničila, jsem dosáhl klidu. Má rozhodnutí mě možná vrátí do té minulosti, nebo soudcům. Dal bych jim přednost před tímhle dlouhým očistcem.

Začalo to před osmi dny. Tehdy jsem si povšiml, jak se tam jako zázrakem objevili ti lidé; k večeru jsem se chvěl zimou u skal na západě. Pomyslel jsem si, jak je to všechno banální: žena cikánského typu i moje zamilovanost, příznačná pro takovou míru osamocení. Vrátil jsem se tam ještě dvakrát navečer: žena tam byla; začalo se mi zdát, že už jen to je zázrak.

Potom přišly dny zklamání, kdy jsem ji kvůli rybářům a tomu vousáči neviděl, záplava, opravy toho, co zničil příliv. Dnes večer…

Bojím se, ale mnohem víc jsem sám se sebou nespokojen. Musím počítat s tím, že se vetřelci mohou objevit kdykoliv. Bude-li jim to dlouho trvat, malum signum: přijeli mě zatknout. Schovám tento deník, připravím si nějaké vysvětlení a budu na ně čekat nedaleko od člunu, rozhodnut bojovat, uniknout. Nestarám se však o nebezpečí. Jsem krajně rozmrzelý: dopustil jsem se nepozorností, které mě mohou od té ženy odloučit navždy.

Vykoupal jsem se a čistý, i když neupravený (měl jsem vlhké vousy a vlasy), jsem se na ni šel podívat. Vymyslel jsem si tento plán: počkám na ni na skalách, až přijde, najde mě zahleděného na západ slunce; překvapení, možná strach se mohou ve chvíli změnit ve zvědavost; příznivým prostředníkem může být společné zbožňování podvečera; ona se mě zeptá, kdo jsem; spřátelíme se…

Přišel jsem příliš pozdě. (Má nedochvilnost mě rozčiluje. Když pomyslím, že v tom sídelním městě zlozvyků nazývaném civilizovaný svět, v Caracasu, byla mou pracně docílenou ozdobou, jedním z mých nejosobitějších projevů!)

Všechno jsem pokazil: pozorovala soumrak a já se prudce vynořil zpoza kamenů. Můj zarostlý zjev musel při náhlém pohledu shora působit ještě úděsněji.

Vetřelci tu musí být každou chvíli. Nepřipravil jsem si žádné vysvětlení. Nebojím se.

Ta žena je něco víc než nepravá cikánka. Děsí mě její odvaha. Nic nenaznačovalo, že mě uviděla. Ani záchvěv očního víčka, ani lehký úlek.

Slunce bylo dosud nad obzorem (slunce ne, jeho obraz; bylo to ve chvíli, kdy už zašlo nebo zapadalo, a člověk ho vidí tam, kde není). Spěšně jsem se vyšplhal po kamenech. Spatřil jsem ji: barevný šátek, ruce zkřížené na koleně, její pohled zvětšoval svět. Nedokázal jsem zatajit dech. Skály, moře se mi rozplývaly před očima.

Když jsem si to uvědomil, uslyšel jsem vedle sebe moře, hluk jeho dorážejících a ochabujících vln, jako kdyby se přemístilo ke mně. Trochu jsem se uklidnil. Nebylo možné, aby slyšela mé sípění.

Abych oddálil okamžik, kdy ji oslovím, využil jsem jedné staré psychologické zákonitosti. Bude lepší oslovit ji z vyvýšeného místa a dívat se na ni seshora. Terénní vyvýšení mělo zčásti vyrovnat mé pocity méně-cennosti.

Vylezl jsem na další balvan. Můj stav se námahou zhoršil. Stejně tak jej ovlivnily okolnosti, jež uvádím.

Spěch: uložil jsem si jako povinnost oslovit ji ještě dnes. Pokud jsem se chtěl vyhnout tomu, že ke mně pocítí nedůvěru – vzhledem k opuštěnému místu, vzhledem k šeru – nemohl jsem otálet ani minutu.

Její zjev: jako by seděla před neviditelným fotografem, měla v sobě klid podvečera, ale klid mnohem nezměrnější. A já se ho chystal porušit.

Promluvit bylo na pováženou. Nevěděl jsem, jestli jsem neztratil hlas.

Pokradmu jsem na ni pohlédl. Obával jsem se, že mě překvapí, jak ji pozoruji. Objevil jsem se před ní snad až příliš náhle, nicméně mír její hrudi to nenarušilo. Její pohled na mě nebral ohled, jako bych byl neviditelný.

Nemohl jsem se však udržet.

„Slečno, poslyšte,“ řekl jsem v naději, že nevyslyší mou prosbu, protože jsem byl tak dojat, že jsem zapomněl, co jsem jí chtěl říci. Zdálo se mi, že slovo slečna zní na ostrově směšně. Ta věta byla navíc příliš rozkazovací (v souvislosti s tím, jak jsem se náhle objevil, právě teď a sám).

Trval jsem na svém:

„Chápu, že neračte…“

Nemohu si přesně vybavit, co jsem říkal. Byl jsem jako v transu. Mluvil jsem na ni tiše a uměřeně a s klidem, který sugeroval necudnosti.

Znovu jsem klesl k oslovení slečno. Vzdal jsem se slov a začal se dívat na západ slunce v naději, že nás společné pozorování té klidné scenerie sblíží. Opět jsem promluvil. Úsilí, jež jsem vyvíjel, abych se ovládl, mi tlumilo hlas a jeho tón byl čím dál necudnější. Uplynuly další minuty ticha.

Naléhal jsem, žadonil odporným způsobem. Nakonec jsem se zachoval neobyčejně směšně: roztřeseně, skoro s křikem jsem ji prosil, aby mě urážela, aby mě udala, ale aby nebyla zticha.

Nepůsobilo to, jako by mě neslyšela, jako by mě neviděla – spíše jako by neměla uši k slyšení, jako by neměla oči k vidění.

Jistým způsobem mě urazila; dokázala, že se mě nebojí. Byla už noc, když se chopila tašky se šitím a pomalu se vydala nahoru na návrší.

Muži pro mě zatím nepřišli. Možná dnes v noci nepřijdou. Možná že je ta žena ve všem tak úžasná a že se jim nezmínila o tom, že jsem se objevil. Noc je temná. Znám ostrov dobře, nebojím se vojáků, kdyby mě hledali v noci.

Copyright © Adolfo Bioy Casares, 1940

Translation © František Vrhel, 1988, 2017

Illustrations © Michal Puhač, 2017

Epilogue © Josef Hrdlička, 2017

ISBN 978-80-7363-860-3

Morelův vynález posloužil jako předloha několika filmových adaptací, především slavného snímku Loni v Marienbadu Alaina Resnaise.

Ondřej Horák: Nebožtík

Ze země fjordů, kde jsou děti odebírány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti – do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života.

Mladý literát Štěpán Hrdina se poflakuje mezi Oslem, Prahou a Krakovem a jeho hlavní starostí je, jak zabít čas a udělat dojem v intelektuálních kruzích. „Odkaz k Joyceovu textu Stephen Hero se mi líbil, protože jsem to bral jako dobrý způsob, jak pojmenovat toho ,nehrdinského hrdinu‘, kterým je i Štěpán,“ vysvětluje Ondřej Horák ke své nové novele Nebožtík. „Je to pohrdavý a povrchní diletant, který se okázale chlubí znalostmi, jež nemá.“

Ve Štěpánově odysei se zrcadlí jeho znuděnost a osamělost, kterou přebíjí prchavými erotickými dobrodružstvími a mystifikacemi o skvělém životě: „A navíc mohl pořád všemi těmi fotkami a tím, co psal, předstírat, jak že se v tom Norsku na stipendiu nemá báječně. Bylo snadné udělat to tak, aby mu někdo záviděl, i když vlastně závidět nebylo co.“

Při brouzdání po internetu Štěpán narazí na dokument o holocaustu, který ho přiměje k cestě do Osvětimi…

Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích, kde se věnoval především fotbalu a stolnímu tenisu. Po příchodu do Prahy studoval gastronomii a literaturu. Jako šéfredaktor působil v literárním časopise Tvar a jako literární redaktor v Lidových novinách a v Hospodářských novinách. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. Vedle toho napsal několik biografických a kratochvilných knih (Prostřeno bez servítků, Životní mač, Tvrdohlavý muž – Stanislav Bernard, Sametání pod koberec, Boží zboží ad.). Sport, gastronomie a literatura zůstávají jeho hlavními zájmy.

Knihu o „hrdinovi naší doby“ vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Bylo mu jasné, že by do Osvětimi přijel už pozdě. Přemýšlel tedy, co má udělat. Nejraději by se vrátil a spal ve své posteli, ale zároveň dobře věděl, že to je jediná věc, kterou udělat nesmí. Cítil se ztracený. Až pak mu došlo, že pojede prostě dál do Krakova, tam přespí a do Osvětimi se vrátí další den.

Vjel do Krakova, našel centrum, zaparkoval u řeky a vydal se hledat hotel. Nejdřív zkusil ten vpravo. Bylo to dobré, měli tam místo. Měli tam místa habaděj, nebyla sezóna. Jen ho upozorňovali, že nemají restauraci, a že je to tedy bez snídaně. Mohl by to zkusit ještě jinde, kde by se o snídani nemusel starat, ale byl tak rád, že to zvládl, a už nechtěl nic zkoušet ani pokoušet.

Vrátil se do auta pro věci a potom vyjel do patra a odemkl si pokoj. Na to, aby šel spát, ale zase bylo ještě moc brzy. Vyhlédl z okna a viděl řeku a podél ní široký chodník. Chvíli obhlížel situaci, načež se rozhodl, že se vydá ještě ven, podél řeky. Doprava, či doleva? Doprava. Podešel most a pak stezka vedla velmi nízko nad řekou a nakonec se dostal až k jejímu konci, kdy se zvedala a mířila mezi domy a na ulici.

Otočil se a vracel se k hotelu. Celý den nic nejedl, možná by se měl najíst. Zamířil do ulice pod Wawelem ústící potom zas do jiné, která vypadala jako hlavní pěší zóna. Vydal se instinktivně doleva. Všude to byl samý kebab nebo uslintané bufety, které nabízely polské speciality a které už stejně měly zavřeno. Došel až na náměstí. V té tmě a umělém nasvícení vypadalo impozantně.

Vybral si gruzínskou restauraci, to byl jediný podnik, který na něj zapůsobil sympaticky. Moc se v těch jídlech nevyznal, a tak si objednal šašlik s opečenými brambory, což mu znělo povědomě, ale stejně úplně přesně nevěděl, co to je. Ovšem ta servírka s drobnými prsy a zářícíma hnědýma očima mu objednávku schválila. Nebavilo ho sice stahovat maso z dlouhé jehly, ale bylo to dobré. Namáčel si ho do omáček a tak se zapomněl, že to málem snědl celé. Když mu to došlo, zarazil se, ale potom pokračoval, a jeho talíř byl na konci skutečně prázdný. Servírka ho obratně sebrala a opět nepatrně přikývla, jako by mu to, že vše spořádal, schvalovala. Nabízela mu ještě dezert, ale ten odmítl, dal si jen malé kafe.

„… dyž chtěj prachy, tak tu svojí kasičku pěkně vytrčí otvorem nahoru, jo, nebo prostě nastaví, ale jakmile si tě vomotaj kolem prstu, už jí maj zase otvorem dolu a tvoje penízky se z ní jenom sypou…“ To Štěpán zaslechl od vedlejšího stolu, kde seděli dva Češi, kteří žili v domnění, že jim tam nikdo nerozumí, a tak bez obalu probírali problémy se ženskými.

Vydal se zpátky do hotelu směrem, o němž tušil, že by mohl být správný. V placatém městě není možné se ztratit nebo minout, věděl. A opravdu trefil bez problémů. Svlékl se, osprchoval, z minibaru si vyndal minerálku a pustil si nejdřív Krátký film o zabíjení a potom ještě Krátký film o lásce.

Ráno vstal brzy a pamětliv toho, že jede do Osvětimi – a taky vybuzen tím, jak mu recepční po příjezdu zdůrazňovala, že snídaně nepodávají –, se nejprve znovu vydal na hlavní náměstí, aby tam někde posnídal. Vešel nakonec do jednoho z hotelů a ze švédských stolů ochutnal leccos. Nespěchal. Jako kdyby věděl, že to všechno bude mít zadarmo.

Když se totiž zvedl k odchodu a čekal, že ho někdo bude chtít zkasírovat, číšník, co tam jenom postával, mu popřál krásný den a otevřel mu dveře. Evidentně ho měl za hosta jejich hotelu a Štěpán neměl sílu tak upřímně usmívajícímu se člověku kazit radost.

Nejprve si myslel, že se sbalí a odjede, ale pak ho napadlo, že bude lepší si tam věci nechat a vrátit se. Bůhvíkdy se dostane zpátky a je dobré mít aspoň nějakou malou jistotu. Připlatit si ještě jednu noc nebyl v poloprázdném hotelu vůbec žádný problém.

Vystoupil na parkovišti před Osvětimí I. Byla tam záplava aut, autobusů

a turistů. U vchodu se táhla dlouhá fronta na lístky. Kdo nechtěl průvodce, měl vstup zadarmo, ale i tak musel čekat na vstupenku. Hned u brány s proslulým nápisem se fotila spousta lidí.

Štěpán obešel plynovou komoru, šibenici a potom nakukoval do jednotlivých baráků a místností, kde byl tu kancelářský nábytek, tu poházená sláma, umývárny či expozice jednotlivých států. A všude na zdech visely fotky tamních vězňů. Největší fronta byla u toho posledního baráku, kam byli vězni zavíráni za trest. Kam byli vězni zavíráni do vězení.

Návštěvníci se sunuli za sebou jako housenky a nahlíželi do bývalých cel, kde se potrestaní vězni děsili, krčili a někdy i jen mohli ve stísněném prostůrku stát

a čekat na smrt. Když scházeli do sklepních cel, Štěpána dloubla nějaká uřvaná stará Ruska v chlupaté čepici loktem do žeber. Samozřejmě se ani neomluvila, naopak po něm zlostně loupla okem, jako kdyby jí překážel.

Vůbec všude slyšel směs nejrůznějších jazyků, samé tlačení, samý shon… Turistické hemžení lecčím připomínalo to, kvůli čemu se tam všichni zastavili. Štěpán prošel pod tou nechvalně slavnou bránou. Za východem si nejdřív skočil na záchod, za který se pro změnu platilo, a potom si v bufetu koupil láhev koly a nějakou obloženou housku zabalenou v celofánu. Jako kdyby to na něj opravdu doléhalo a on chtěl mít pro jistotu něco v kapse kabátu.

Pak zjistil, že ty dlouhé autobusy jezdí do Březinky, a do jednoho na poslední chvíli naskočil. Sundal si čepici, ale asi za tři minuty už viděl známou siluetu vstupní brány s kolejemi. Vešel a pokračoval podél kolejí až k sesutým plynovým komorám a krematoriím. Potom se vydal doprava okolo nějakých čističek a ještě dál mezi Saunou a Kanadou k dalším krematoriím.

U krematoria V vyhodil do koše prázdnou láhev od koly a vůbec si s tím nevěděl rady. Když se pak vydal zpátky kolem Mexika, asi v půli cesty s hrůzou zjistil, že si prošoupal boty, že v té pravé má pod palcem díru, že mu tam zatéká. První den v Osvětimi, a už má špatné boty, a přitom tolik četl o tom, jak je zde nutné mít dobré boty…

Když zase vyšel branou, na obzoru už bylo jasně patrné, že se začíná stmívat. A lidí, kteří čekali na odvoz, bylo hodně. Jeden autobus se naplnil, a stejně tam ještě zůstala spousta lidí. Štěpán začal cítit z lidí určitý neklid, a hned se taky přenesl na něj, navíc když tam mezi loužemi postával s děravou botou. Neklidně popošel a potom si všiml, že na parkovišti jsou i dva taxíky. V jednom, v tom větším, seděli hned dva starší muži, oba na zadní sedačce a mezi nimi kupička karet, na kterou přihazovali.

Ten s tím větším autem byl na řadě, a tak se uvolil, že Štěpána odveze, aniž tu partičku dohraje. Byl to nekonečně hlaholivý stařec. Když vyjížděl a obracel auto, z otevřeného okna hlučel na ostatní lidi poté, co se Štěpánovi snažil navrhnout, že by mohli vzít ještě další, a on by to tak pak nemusel platit sám. Nikdo z davu ale na jeho pokřik nijak nereagoval, jak Štěpán viděl skrze okénko.

Dědek po cestě ukazoval, kde bydlí, vyprávěl, kde až byla fabrika IG Farben, pořád rozhazoval rukama, takže když sjížděli z nadjezdu nad kolejemi, Štěpán už čekal, že nabourají. Ale dědek to ukočíroval a dál vyprávěl, jak byl po válce v Americe, a proto umí anglicky, a dál a dál… Bylo to velice nepříjemné, a tak byl Štěpán rád, když mohl po třech perných minutách zase vystoupit na parkovišti. Dědek ihned odpálil, ale ještě zatroubil a znovu něco z otevřeného okna zakřičel.

Při tom se na Štěpána otočili lidé, kteří stáli na druhé straně silnice, na chodníku, a čekali na autobusy, které podle cedule odjížděly do Krakova. Štěpána teď taky napadlo, že by mohl někomu říct a svézt ho. Ale jak z takového obrovského davu někoho vybrat…? Vždyť by to vypadalo jako selekce a on by ještě v očích té většiny, kterou by tam nechal stát, vypadal jako nějaký necitlivý Sturmbannführer.

Hlavně už rychle pryč z tohohle místa. Když si chvatně sundaval kabát a házel ho na zadní sedadlo, nahmatal v něm něco tvrdého. Byla to ta houska. Vyndal ji. Ještě než nastartoval, ji rozbalil a kousl si. Nechutnalo to dobře, ale položil si ji vedle sebe na sedadlo, že to po cestě třeba dojí.

Když potom stál ve štrúdlu aut u jednoho z mnoha kruhových objezdů a zrovna přemílal v puse další sousto, které si z nudy a nervozity ukousl, uslyšel, že mu pípla zpráva. Bylo to od Jindřišky. Zase nějaký bláznivý citát: Uvedl své roztřesené tlusté tělo do pohybu, ale za živý svět si nedokázal vzpomenout, jak se to dělá, aby člověk vyšel z místnosti.

Zařadil, prudce vjel do mezery na kruhovém objezdu, a teprve pak se rozplakal. Nikoliv kvůli tomu citátu, ani kvůli Osvětimi, nýbrž proto, že si vzpomněl na Jindřišku a uvědomil si, jak mu je blízká a jak je daleko. Zapnul stěrače, ne ani tak proto, že jemně mžilo, nýbrž spíš proto, aby ti, kteří popojížděli v protisměru, nemohli vidět, že mu tečou po tvářích slzy.

Když dorazil k hotelu, cítil se jako odlitý z vosku. Vyšel do pokoje, ale za chvíli ho to zase hnalo ven. Ovšem neměl sílu něco vymýšlet, a tak znovu došel do té gruzínské restaurace, kde se ho opět ujala ta hnědooká servírka. Nejdřív vůbec nevěděl, jestli něco dokáže sníst, potom si v jídelním lístku našel nějakou polévku. Jenže když k němu přišla celá rozzářená a zeptala se, jestli si dá zase šašlik, aby mu ukázala, že si ho pamatuje, jenom zaskočeně přisvědčil.

Tentokrát ale opravdu neměl chuť, ovšem bál se ji zklamat, a tak to do sebe asi za půl hodiny, když už poslední sousta byla studená, stejně nasoukal. Vsrknul malé kafe a odplížil se do hotelu. Nejprve si pustil Umberta D. a potom ještě Lovce jelenů. Když šel ve dvě spát, nedokázal se rozhodnout, jestli si to pouštěl proto, aby zase něco cítil, nebo spíš proto, aby překryl to, co ten den zažil.

© Ondřej Horák, 2017
© Filip Tomáš — Akropolis, 2017

ISBN 978-80-7470-154-2