Michal Jareš - Pavel Mandys: Dějiny české detektivky

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, až nyní vychází její základní přehled. Kniha Dějiny české detektivky od literárního historika Michala Jareše a literárního kritika Pavla Mandyse například odhaluje, proč se ve 20. a 30. letech psaly příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní české spisovatele a spisovatelky.

Autoři vypátrali, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Libují si spíš v ironizování, parodii a podvracení autority

V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Iva Procházková, Michaela Klevisová a další.

Dějiny české detektivky vydává nakladatelství Paseka.

Ukázka z knihy:

Praha jako místo činu

Dobová tendence čtyřicátých let společně s válečným vztahem okupačního nacistického Německa s různými světovými mocnostmi přispívala k tomu, že se děje detektivních románů zvolna přesouvaly do oblastí méně problematických, nebo naopak natolik exotických, aby nebyly napadnutelné jakoukoliv možnou cenzurou. V řadě děl populární literatury se zejména po vyhlášení války Spojeným státům americkým staly prostředím westernů jihoamerické pampy. V případě kriminálních próz se kromě pokusů odskočit si do historie začalo objevovat místní prostředí jako podstatné, i když přetrvávaly diskuze o tom, zda je vůbec české prostředí pro detektivku vhodné a zda se může u nás něco jako bankovní zločin a vražda vůbec odehrávat. Na jistý okamžik to vyřešily zmíněné požadavky okupační cenzury, takže se v detektivních románech zhusta objevuje místní prostředí, často ovšem zcela nezasažené dobovou válečnou situací v podobě pouhých kulis.

V této situaci lze uvažovat o specifické dobové formě toho, co jsme dnes zvyklí pojmenovávat jako drsnou školu. Město (velkoměsto) stejně jako postavy spodiny a zkorumpovaných úředníků v českých detektivkách nacházíme (zejména v románech Miloše Kosiny), ale zároveň tu stejnou měrou hrají parodické nebo odlehčující prvky situační či jazykové, které charakterizují český vklad do žánru jako máloco, případně romantizující podoby náhod a někdejších krvákových nebo cliftonovských příběhů, jejichž pevnou představu, že „tak má detektivka přece vypadat“, najdeme po celá čtyřicátá léta. Návratným pražským místem se pak stává nejen periferie, ale též pověstná pražská „Čtyřka“, obsazovaná řadou serializovaných postav detektivů, mnohdy ovšem vycházejících z již zavedeného a oblíbeného mustru v podobě klonů detektiva Klubíčka.

Mezi nově vycházejícími kriminálními romány najdeme desítky různorodých autorských přístupů, od naivity a eklektického přístupu se stylizovanou „anglickou“ detektivkou přes konverzačky až po skvěle vystavené a často nečekané příběhy. K originálním autorům bezesporu patří Karel Mečíř (1876–1947), již zde jednou zmíněný jako autor detektivních parodií na počátku století. Mečíř se k detektivnímu žánru vrátil po dlouholeté práci v diplomacii a v letech 1943 až 1947 napsal čtveřici románů (Mizící démanty, Loupež u bankéře Geislera, Pan doktor nepřichází a Zemru-li do tří dnů) s policejním komisařem Šarochem. Ačkoliv Mečířovy knihy zcela zapadly, stylem a výstavbou patří k tomu nejlepšímu. Například v knize Pan doktor nepřichází (1944) se řeší zpočátku banální situace zmizení advokáta Dr. Vobruby, který se po víkendu nevrátil do práce. Detektivka v podání Mečíře není efektní, spíše se v ní ukazuje provoz věcí „kolem“ než samotné objasnění, proč advokát zmizel. Dialogy sice mohou působit trochu staticky a divadelně, ale jsou přesně vyměřeny a dodávají pátrání rytmus a napětí, jaké jinak v české detektivce sotva nacházíme. Smrt doktora Vobruby je pak očekávaná, a i když její vyřešení může působit násilně (zabije jej jeho dávný spolužák, spolumajitel pohřebního ústavu, který ho tajně pohřbí), je díky pomalému podávání a zpochybňování vyšetřovatele uvěřitelné.

Rodokapsová podoba původní detektivní tvorby zahrnuje v letech 1942 až 1944 zejména případy odehrávající se v ryze českém prostředí. Publikovali zde spisovatelé jako redaktor Viktor O. J. Seifert, novinář František Poul (1912–1979) či spisovatel jinak dětské literatury J. K. Čemus (1895–1969), který pod pseudonymem Vladimír Jenka (v jednom případě i Vladimír Janko) publikoval v Románech do kapsy a v Rozruchu trojici románů (Pán ze čtrnáctky, 1943; Stín nad městem, 1944; a Pražská záhada, 1944), zasazených do koloritu Prahy.

V Rozruchu nacházíme mnoho dosud nerozluštěných nebo nejasných pseudonymů jako J. Svoboda, F. Jeska, O. Šrámek, Roman Rýdl, A. K. Nov nebo Dan A. Dan, za nimiž můžeme zřejmě najít i autory blízké šéfredaktorovi Eduardu Fikerovi, ne-li přímo jeho vlastní vklad. K plodným autorům patřil v průběhu protektorátu Bernard Kurka (1894–1944), který publikoval pod pseudonymem Edgar Wallhorst nebo Josef K. Bernardský. Ten například v novele Smrt v manéži (1941) přivedl policejního komisaře Duška k vyšetřování krádeže vzácného drahokamu a k vraždě v cirkusové manéži, která vypadá jako nehoda. Dušek přichází z pražské „Čtyřky“, a i když se oba případy Smrti v manéži odehrávají v nejmenovaném západočeském městě, jsou společně s dalším Duškovým románem (Jednoduchý případ, 1943) dokladem postupného pronikání a usazování českého prostředí v kriminálních románech.

Drsná škola v protektorátu

Vrchol nové podoby kriminálního románu lze pojmenovat jako českou odpověď na drsnou školu – a to zejména v románech Miloše Kosiny (1909–1966). Tento redaktor Národní politiky byl plodným autorem mnoha žánrových povídek, novel i románů, zasahujících od textů pro mládež přes westerny, letecké dobrodružné příběhy až po červenou knihovnu a v neposlední řadě též detektivky. Jeho pseudonymy zahrnují nejen škálu anglicky znějících jmen jako A. B. Andy, Stepp Gradmoore (byť se jednalo o kolektivní pseudonym, pod nímž přispíval též Bernard Kurka), Barrie Bates (opět kolektivní jméno, užívané ještě Františkem Frolíkem), Frank Brand, K. W. Drake, ale také jména česká jako Karel Martin, Miloš Zeman, Eva Černá nebo Helena Kuličová. Pod vlastním jménem vydal Kosina tři romány – Velký poplach (1943), Tváře v přítmí (1944) a Setkání o půlnoci (1948) –, v nichž se objevuje stárnoucí vyšetřovatel Bludička.¹⁵³

I když se jeho křestní jména v průběhu knih mění (od Josef Jan po Vincenc Viktorin), jedná se dle věrného spolupracovníka Šestáka a ostatních kolegů o stejnou postavu. Bludička je charakterizován mírným, tmavým pohledem a dobráckým úsměvem: „Byl menší postavy, obtloustlý, a kdyby ho chtěl někdo popsat pro policejní archiv, byl by jistě poznamenal, že vypadá sice blahobytně, ale nikoli jako peněžní magnát.“154 Zároveň ho jeho autor umisťuje do velmi akčního prostředí, ve kterém se podsvětí Prahy chová spíše jako v americkém velkoměstě. Například v románu Velký poplach – oním poplachem je myšlena policejní razie – jsme svědky pašování drog, souboje dvou znepřátelených gangů a velmi akčních scén, z nichž přestřelka v nočním Karlíně, při níž zemře jeden z pašeráků Petr Ryba, je až westernově pojatá. Vedle toho se Bludička společně se Šestákem chovají, jako by se toho zase tolik nestalo, a pomaličku rozplétají často efektní a překombinované případy (od smrti lichváře, u něhož jsou nalezeny otisky prstů již dávno zemřelého zločince, až po záměnu bratří a vraždu jednoho z nich). Přesto se Kosinovi daří zaplňovat knihy figurkami dobře odkoukanými a životnými, zejména postavičkami městských zlodějíčků, podvodníků a často i „čapkovských“ postav specialistů: například téměř geniální zaměstnanec policejního ředitelství pan Adam, který v knize Setkání o půlnoci předvede naprosto vyčerpávající a přitom obdivnou charakteristiku vykradené pokladny, je nepříliš vzdáleným příbuzným postav z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Kosina až na výjimky naprosto nereflektuje dobu, ve které jeho detektivky vznikají – spíše udržuje náladu temných zákoutí, oživuje představy tajemných mužů v pozadí, aby své vyprávění okořenil představou o galerce. Tím ovšem vzniká na svou dobu naprosto funkční a místy dokonalý produkt profesionálně napsaného čtiva, které sice svým řešením ne vždy uspokojí (často je případ Bludičkou vysvětlen během několika posledních stránek), ale zcela jasně evokuje svět drsné školy, jaký vznikal ve stejnou dobu všude po světě. Kromě pražského podsvětí se v kriminálních románech objevují i jiné městské aglomerace a česká drsná škola nachází své pravděpodobné vyvrcholení v knihách Eduarda Fikera a Bohumíra Bartoše (1917–1981).

Bartošův vklad poválečným románem Kdo vraždil? (1948, původně na pokračování v týdeníku Haló. Nedělní noviny) spočívá již v tom, že vraždu taxikáře Josefa Sykyty a obchodníka s textilem Alberta Friedla rámuje jednak dobovými problémy (šmelina, černý trh, zlatá mládež), do nichž přidává v české literatuře dosud spíše řídké postavy prostitutek a jejich spolupracovníků i milenců a s nimi spojeného nihilismu a cynismu. Vrahem, jehož odhalí sympatický inspektor Bohdan, je devatenáctiletý mladík, který je v závěru románu přesvědčivě usvědčen, a při doznání mu je dána ještě jistá rána z milosti v podobě nenabitého revolveru, kterým chce labilní mladík v pohnutí mysli spáchat sebevraždu. Cynismus je pak oboustranný – policie a SNB (již je zde běžnou součástí vyšetřování) si s bezcitným vrahem po přiznání hraje až zbytečně, naproti tomu vrah nemá svědomí, což se mimo jiné projevuje i odstupem mezi oběma zločiny, který vyplnil krádeží peněz v Karlových Varech.

Poznámky v textu:

153 — Sérii předchází novela Mrtvý odpovídá (1941), ve které Kosina teprve zkouší zasadit detektivku do českého prostředí.

154 — M. Kosina: Velký poplach, Praha, Čin 1943, s. 64.

© Pavel Mandys, Michal Jareš, 2019

ISBN 978-80-7432-977-7

Nassim Nicholas Taleb: Nasadit vlastní kůži

Kniha Nasadit vlastní kůži navazuje záběrem na Talebovy bestsellery Černá labuť a Antifragilita. Snoubí praktické diskuse s filozofickými historkami a vědeckými a analytickými komentáři. „Tato kniha se celá točí kolem skutečnosti, že ve skutečném světě se od sebe jen obtížně odděluje mravnost na jedné straně od kompetentnosti na straně druhé,“ píše Taleb.  

Věnuje se čtyřem tématům: Nejistotě a spolehlivosti poznání neboli „detekci hovadin“, jak píše autor. Symetrii lidského konání, tedy férovosti, spravedlnosti, odpovědnosti a vzájemnosti. Sdělování informací v obchodním styku. Racionalitě v komplexních systémech a ve skutečném světě. „Jestliže se těšíte výsadám, musíte zároveň podstupovat určité riziko a nenechávat cenu za vlastní chyby platit ostatní,“ píše Taleb, který se vrací k příčinám a dopadům poslední finanční krize z roku 2008, ale i k nezodpovědnému chování politiků.

Autor si bere na paškál nejen politiky, zpochybňuje také přínos lidí, které společnost považuje za ty úspěšné, třeba vojevůdců nebo bohatých investorů. „Vystavíte‑li riziku někoho druhého a ten člověk dojde k úhoně, je nutné, abyste určitou cenu zaplatili i vy. Stejně jako byste měli jednat s druhými tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi, měli byste se s nimi také bez jakýchkoli nepravostí dělit o odpovědnost za dění kolem vás,“ píše autor. Aktuální svět vysvětluje pomocí analogií z mýtických příběhů, cituje Chamurappiho, Seneku i Donalda Trumpa. „Nerad čtu knihy, jejichž autoři mě poučují o něčem, co je zjevné. Mám rád překvapení. Aby si jich pár na vlastní kůži mohli prožít i mí čtenáři, nepoženu je zde na tupé, předvídatelné procesí ve stylu vysokoškolské přednášky, ale naopak na dobrodružnou výpravu, na jakou bych se s chutí vydal i já sám.“

Taleba zajímají otázky jako: Čím to, že dnes máme víc otroků než v dobách starověkého Říma? Proč si vybrat chirurga, který nevypadá jako chirurg? Proč nás historikové matou, když píší o válkách, nikoli o dobách míru? Jak to, že se nám kandidáti na politické funkce s jasně pokřiveným charakterem jeví skutečnější než byrokraté s bezvadným životopisem? Proč uctíváme Hannibala? Čím to, že firma zkrachuje, jakmile do ní nastoupí profesionální manažer s cílem jí prospívat? Jak by měla být řízena diplomacie? O jakou hloubkovou logiku se opírá přijímání rizika?

Nassim Nicholas Taleb (1960) pracoval po studiích na univerzitách ve Francii a USA mj. jako obchodník s deriváty a investiční poradce. Je profesorem na Polytechnickém institutu Newyorské univerzity, působil rovněž na Londýnské obchodní škole nebo na Oxfordské univerzitě. V Pasece vyšel jeho celosvětový bestseller Černá labuť (2007, č. 2011) i díla Zrádná nahodilost (2001, č. 2013) a Antifragilita (2012, č. 2014). Také kniha Nasadit vlastní kůži (s podtitulem Skryté asymetrie v každodenním životě) vychází v nakladatelství Paseka. Do češtiny přeložil Jan Kalandra.

Ukázka z knihy:

Kdos želvy chytil, sněz si je, zní jedno prastaré rčení.*

Tato moudrost má následující původ. Traduje se, že parta rybářů nachytala větší množství želv. Když je uvařili, při společném jídle zjistili, že jsou tito mořští tvorové mnohem méně poživatelní, než se domnívali, takže k jejich konzumaci bylo svolných jen pár z nich. Kolem však náhodou zrovna procházel Merkur, jenž byl nejvšestrannějším, jakýmsi multitaskingovým bohem, měl totiž pod patronací obchod, hojnost, posly, podsvětí, ale i zloděje a loupežníky a nepříliš překvapivě i štěstí. Rybáři ho pozvali mezi sebe a pohostili ho oněmi želvami. Když se dovtípil, že smyslem pozvání bylo jen ulevit jim od nechtěné potravy, všechny je donutil želvy dojíst, a zavedl tak zásadu, že čím krmíte ostatní, to musíte jíst i vy.

* Ipsi testudines edite, qui cepistis.

KAŽDÝ DEN SE RODÍ NOVÝ ZÁKAZNÍK

Z vlastních naivních zkušeností jsem si odnesl jedno ponaučení:

Dávejte si pozor na člověka, který vám radí a tvrdí vám, že je jisté vaše konání „pro vás dobré“, přičemž je zároveň dobré pro něj, aniž by na něj přímo dopadaly jeho případné neblahé následky pro vás.

Je jasné, že takové rady bývají běžně nevyžádané. Asymetrie vzniká, když se zmíněné rady týkají vás, ale ne jeho – může vám třeba něco prodávat nebo se vás snaží přimět, abyste si vzali jeho dceru nebo zaměstnali jeho zetě. Před lety mi přišel dopis od jednoho agenta pro přednášející. Jeho znění bylo jasné, obsahoval asi deset otázek typu „Máte čas vyřizovat pozvání k vystoupením?“, „Zvládáte si zařizovat náležitosti spojené s cestou?“ Z dopisu vyplývalo, že by mi takový agent zjednodušil život a zajistil mi dostatek prostoru k vlastnímu bádání či čemukoli dalšímu, co mě zrovna zajímalo (hlubší po rozumění zahrádkářství, sbírání známek, středomořská genetika či recepty na těstoviny se sépiovým inkoustem), zatímco břímě vyřizování formalit by dopadalo na někoho jiného. Ale nejen tak na někoho, vše z toho totiž zvládal mezi ostatními agenty jen on, četl knihy a rozuměl uvažování intelektuálů (tehdy mě ještě neuráželo, když mě někdo za intelektuála označil). Jak je to u lidí nabízejících nevyžádané rady běžné, čichal jsem čertovinu, neboť v žádné fázi naší komunikace mi neopomněl sdělit, že je to „pro mě dobré“. Jako správný trouba jsem mu ty řeči sice nebaštil, ale smlouvu jsem s ním stejně uzavřel a nechal jsem ho zorganizovat mi vystoupení v zemi, z níž pocházel. Vše probíhalo hladce, ovšem po šesti letech jsem dostal dopis od tamního finančního úřadu. Okamžitě jsem se na dotyčného obrátil, abych zjistil, jestli se do takových daňových nepříjemností nedostali i ostatní američtí občané, s nimiž jednal, případně jestli už o něčem podobném aspoň neslyšel. Okamžitě mi přišla úsečná odpověď: „Nejsem váš daňový poradce“ – po informacích, jestli takový problém potkal i další americké zákazníky, kteří ho zaměstnali, protože to „pro ně bylo dobré“, ani vidu, ani slechu. A opravdu, z té asi desítky případů, které se mi vybavují, se vždy ukázalo, že to, co se tvářilo jako pro vás dobré, pro vás doopravdy dobré nebylo, rozhodně to však bylo dobré pro druhou stranu. Jako trader se učíte rozpoznávat poctivé lidi a jednat s nimi. Poctivými lidmi myslím ty, kteří vám sdělí, že vám chtě jí něco prodat, a v odpovědi na otázky typu „Hraje vám to do karet?“ (tedy zda svým jednáním sledují vlastní prospěch) vám potvrdí, že se transakce skutečně odehraje pro jejich blaho. Za každou cenu se vyhýbejte těm, kteří vám volají a produkt se vám snaží vnutit pod rouškou rad. Příběh o želvě je tak vlastně archetypem dějin transakcí mezi smrtelníky. Kdysi jsem pracoval pro jednu americkou investiční banku, jednu z těch prestižních, označovaných jako „klub bílých bot“, protože jejich společníci byli členy těžko přístupných golfových klubů pro rádoby aristokraty a hře se věnovali výlučně v bílé obuvi. Jako u všech takových firem se i zde pěstovala, zdůrazňovala a chránila image etiky a profesionality. Úkolem obchodníků (tehdy to byli skutečně jen muži) v dobách, kdy nosili pro změnu černé boty, však bylo „vyložit“ zásoby, jichž měli tradeři „až po střechu“, tedy cenné papíry, kterých měli na kontě nadbytek a kterých se potřebovali zbavit, aby si snížili rizikový profil. Prodat je jiným obchodníkům nepřicházelo v úvahu, protože profesionální tradeři – ti obyčejně golf nehrají – by nadměrné zásoby vycítili a způ obili by pokles jejich ceny. Bylo tedy zapotřebí je prodat nějakému klientovi, takzvané „buy side“ (tedy člověku se zájmem nakupovat). Někteří tradeři své obchodníky platili (procentními) „body“, proměnlivou složkou navyšující se s naší touhou se s cennými papíry loučit. Prodejci tak klienty brali na večeři, kupovali jim drahé víno (často okatě to nejdražší na vinném lístku), ale ty tisícidolarové útraty z restaurací se jim bohatě vrátily, když u klientů nechtěné zásoby konečně „vyložili“. Jeden zkušený obchodník mi otevřeně vysvětlil: „Když koupím klientovi, někomu, kdo pracuje na finančním odboru nějakého obecního úřadu a obleky si kupuje v obchoďáku někde v New Jersey, lahev vína za dva tisíce dolarů, na dalších pár měsíců je můj. Získám na něm minimálně sto tisíc. Takovou návratnost ti nic jinýho na trhu nezajistí.“ Prodejci tak klientům bulíkovali, jak se jim ty cenné papíry dokonale hodí do portfolia, jak jsou přesvědčení, že jejich cena poroste a jak by později litovali, kdy by si „podobnou příležitost“ nechali ujít – a další takové řeči. Obchodníci jsou experti na umění psychologické manipulace. Klienta přimějí k obchodu, který se často protiví jeho zájmům, a ještě zařídí, že je s tím klient spokojený a prodejce a jeho společnost si nemůže vynachválit. Jednoho z nejlepších obchodníků ve firmě, člověka s obřím charismatem, kterého do práce vozil řidič v rolls royceu, se jednou zeptali, jestli se zákazník nenaštve, když ho takhle oškube. „Votočit, ne vytočit,“ zněla  jeho odpověď. A ještě dodal: „A pamatujte si, že každý den se rodí nový zákazník.“ Jak moc dobře věděli Římané, když se chce člověk zboží zbavit, vesele ho vychvaluje.*

* Plenius aequo laudat venalis qui vult extrudere merces. – Horatius

CENA OBILÍ NA RHODU

„Poskytovat rady“ jako prostředek zvýšení tržeb je tedy zásad ně neetické, prodej nelze vydávat za rady. Na tom se můžeme v klidu shodnout. Můžete radit, nebo můžete prodávat (a přitom kvalitu výrobku propagovat), ale oboje je nutno od sebe neustále oddělovat. V průběhu transakce však vzniká návazný problém: kolik by toho měl prodávající kupujícímu prozradit? Otázka „Je etické někomu něco prodat, když víte, že cena toho to zboží nakonec poklesne?“ je prastará, avšak její řešení není ani dnes o nic zřejmější. Debata má svůj původ ve sporu dvou stoických filozofů, Diogena Babylonského a jeho žáka Antipatra z Tarsu, který u asymetrických informací prosazoval vyšší morální nároky a jeho etika se zřejmě shoduje se stanoviskem prosazovaným autorem této knihy. Od žádného z nich se nedochovalo žádné písemné dílo, ale ze sekundárních a v případě Cicera terciárních zdrojů toho o nich přece jen víme celkem dost. Otázka byla představena následovně (podle Cicerova spisu O po vinnostech). Předpokládejme, že v době, kdy na ostrově Rhodu kvůli neúrodě a hladomoru bylo drahé obilí, někdo z Alexandrie na Rhodos přiveze velký náklad obilí. Rovněž předpokládejme, že tento člověk ví, že už mezitím z Alexandrie na Rhodos vyplula řada dalších lodí s podobným zbožím. Musí o tom Rhoďany informovat? Co za těchto okolností obnáší čestné a nečestné jednání? My tradeři jsme na ni měli jednoznačnou odpověď. Opět zněla „hrnout to“ – prodávat zboží ve velkých kvantech a kupujícím při tom nesdělovat, že zásoby zboží čekajícího na prodej jsou značné. Poctivý trader by jinému profesionálnímu traderovi nic takového neprovedl, to se nedělalo. Trestem by bylo veřejné opovržení. Tak nějak přípustné však bylo dopustit se takového jednání na anonymním trhu a na bezejmenných lidech, kteří tradery nebyli – říkali jsme jim „Švýcaři“, náhodní troubové někde hodně daleko. S některými lidmi jsme měli vztahové pouto, s jinými jsme měli pouto transakční. Oba druhy oddělovala etická zeď, hodně podobně jako u domácích zvířat, kterým se neubližuje, ale pravidla krutosti najednou neplatí, když na podlaze objevíte švába. Díogenés zastával stanovisko, že by prodávající měl odhalit jen tolik, kolik toho po něm žádá občanské právo. Pokud jde o Antipatra, ten se domníval, že by se mělo sdělovat všechno – tedy i víc, než žádá zákon –, aby neexistovalo nic, co by věděl prodávající, ale kupující ne. Je zřejmé, že Antipatrův názor je odolnější – odolnější vůči změnám času, místa, situace a barvy očí obou účastníků trans akce. Prozatím si zapamatujme, že

Etika je vždy odolnější než zákony. Během času by se měly zákony přibližovat etice, nikdy naopak.

A tudíž:

Zákony přicházejí a zase odcházejí, etika zůstává.

Pojem „práva“ je totiž nejednoznačný a silně závisí na dané jurisdikci. Třeba v USA občanské právo díky ochráncům spotřebitelů a podobným hnutím takovéto sdělování informací zahrnuje, v jiných státech však platí jiné zákony. Zvlášť viditelné je to u zákonů upravujících trh s cennými papíry, kde existují omezení „přednostního obchodování“ a právní úpravy ohledně využívání informací zevnitř, takže v USA je takové sdělení informací povinné, zatímco v Evropě tato povinnost dlouho neplatila. Popravdě řečeno náplň práce investičních bank za dob mého působení tvořilo z velké části pohrávání si s nařízeními a hledá ní mezer v zákonech. A navzdory tomu, co by vám možná napoví dal zdravý rozum, čím víc právních úprav bylo, tím jednodušeji se na nich vydělávalo.

SKIN IN THE GAME

Copyright @ 2018 by Nassim Nicholas Taleb

All rights reserved

Translation @ Jan Kalandra, 2019

ISBN 9788076370258

Amos Oz: Mezi svými

Obraz fiktivního kibucu padesátých let je pro izraelského spisovatele návratem do míst, kde se zrodilo jeho psaní. Žijí tu kromě jiných i osamělí lidé, kteří se s kolektivistickým duchem prostředí těžko vyrovnávají. V příběhu otce, který se rozhodne postavit milenci své dcery, svému příteli a vrstevníkovi, se skutečné sny střetávají s idealismem. Stejně jako v osudu starého zahradníka, jenž na svých bedrech nese celou tíži tohoto světa, nebo v líčení ženy, která své sokyni píše mučivě zvrácené dopisy.

Autorovo literární mistrovství je empatické a zároveň kritické k dějinám i společnosti. Právě tyto spisovatelské kvality z něj dlouhodobě činily jednoho z nejžhavějších kandidátů na Nobelovu cenu.

Amos Oz (1939-2018) byl autorem řady románů, povídkových sbírek a esejistických prací. V českém překladu je dosud znám svými romány Černá skříňka, Fima, Panter ve sklepě, Můj Michael a Jidáš, dvojicí novel Až do smrti a autobiografickou prózou Příběh o lásce a tmě. Jako esejista byl představen soubory textů Mír, láska a kompromis a Jak vyléčit fanatika.

Většinu českých překladů vydalo nakladatelství Paseka, v níž nyní vyšla i kniha Mezi svými. Tu z hebrejského originálu přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.

Ukázka z knihy:

 U nás v kibucu Jikhat žil jeden starý mládenec jménem Cvi Provizor, byl pomenší, asi pětapadesátiletý, měl tik a liboval si v šíření špatných zpráv: o zemětřeseních, o leteckých neštěstích, o budovách, které se zřítily, o požárech a záplavách. Ráno si pokaždé přivstal, aby si stihl přečíst noviny dřív než ostatní a poslechnout si v rádiu všechny zpravodajské relace a mohl vás pak ve dveřích jídelny ohromovat informacemi o dvou stech padesáti hornících uvězněných v zavaleném uhelném dole v Číně bez naděje na záchranu nebo o trajektu, který se převrátil a potopil se šesti sty cestujícími na palubě během bouře v Karibském moři. Sypal z rukávu úmrtní oznámení. Vždycky jako první věděl, která slavná osobnost právě zemřela, a zpravil o tom celý kibuc. Jednou ráno mě zastavil na cestičce před zdravotním střediskem:

„Znáš spisovatele Wislavského?“

„Ano. Znám. Proč?“

„Umřel.“

„To je mi líto.“

„I spisovatelé umírají.“

Jindy mě zastihl, když jsem měl službu v jídelně:

„Viděl jsem ve smutečních oznámeních, že ti zemřel dědeček.“

„Ano.“

„A před třemi lety ti taky zemřel dědeček.“

„Ano.“

„Tak to už ti žádný nezbyl.“

Cvi Provizor pracoval jako zahradník. Každý den vstával v pět ráno, přemisťoval zavlažovače, kypřil květinové záhony, sázel, stříhal, zaléval, sekal trávu hlučnou sekačkou, rozprašoval postřik proti mšicím a přihnojoval přírodním i průmyslovým hnojivem. Ostatní členové kibucu se mu vyhýbali a v jídelně si k němu nikdo nechtěl přisednout. Za letních večerů sedával sám na zelené lavičce pod travnatým svahem vedoucím k jídelně a pozoroval pobíhající děti. Večerní vánek mu nadouval košili a vysoušel pot. Nad vrcholky vysokých cypřišů se vyhoupl rudý letní měsíc. Na sousední lavičce seděla o samotě Luna Blanková a Cvi Provizor si ji hned vyhlédl za oběť:

„Už jsi to slyšela? Ve Španělsku shořel sirotčinec, osmdesát sirotků se tam udusilo kouřem,“ vykládal smutně.

A Luna, ovdovělá, asi pětačtyřicetiletá učitelka si kapesníčkem setřela pot z čela a řekla:

„To je hrozné.“

A Cvi hned dodal:

„Přežili to jenom tři, ale i ti jsou v kritickém stavu.“

Cviho Provizora jsme si za jeho obětavou práci všichni vážili. Za celých dvaadvacet let, co tu žil, se v jeho pracovním výkazu neobjevil jediný zameškaný den. Kibuc díky němu jen kvetl. Každý kousek volné půdy osázel sezónními květinami. Zakládal skalky s nejrůznějšími druhy kaktusů. V kdejakém zákoutí vybudoval dřevěné pergoly s vinnou révou. Prostranství před jídelnou zdobilo umělé jezírko se zlatými rybičkami a vodními rostlinami. Cvi Provizor měl vytříbený smysl pro krásu a všichni to oceňovali. Ale za zády mu říkali Anděl smrti a šuškali si o něm, že nemá a nikdy neměl zájem o ženy, a vlastně ani o muže. Mladý muž jménem Roni Scheindlin ho uměl neuvěřitelně výstižně napodobovat

a my se přitom mohli smíchy potrhat. Odpoledne, když všichni členové kibucu trávili čas v rodinném kruhu na verandě nebo na trávníku před domkem, pili kávu a hráli si s dětmi, chodil Cvi Provizor do klubovny číst noviny ve společnosti pěti, šesti jemu podobných – bezdětných osamělých starých mládenců nebo rozvedených či ovdovělých pánů, kteří s gustem hltali zprávy a diskutovali o nich. Ruvke Roth, malý plešatý chlapík s ohromnýma netopýříma ušima ze svého kouta zabručel, že odvetné vojenské operace jen roztáčejí spirálu násilí, protože pomsta plodí zase jen pomstu a odveta odvetu. A ostatní se na něj okamžitě sesypali a nadávali mu, jak můžeš něco takového říct, máme snad mlčet, čím víc budeme ustupovat a držet se zpátky, tím víc si budou Arabové dovolovat.

„Válce se nakonec stejně nevyhneme. A bude to hrozná válka,“ zamrkal Cvi Provizor.

A koktavý Imanuel Glusman se rozhorlil:

„V v-válka. V v-výborně. Po po porazíme je a z z-zaženem je až z z-za Jordán.“

„Ben Gurion je skvělý šachista. Ten vidí pět tahů dopředu. Ale k čemu to je, když všechno nakonec stejně řeší silou,“ uvažoval nahlas Ruvke Roth. A Cvi Provizor si truchlivě zaprorokoval:

„ Jestli prohrajeme, přijdou Arabové a vyhladí nás. A jestli vyhrajeme, přijdou Rusové a začnou nás bombardovat.“

„D D-Dost! Přátelé, ticho, nechte mě v v klidu si p p-přečíst noviny,“ požádal je Imanuel Glusman.

A Cvi po několika minutách ticha prohlásil:

„Už jste to slyšeli? Píšou tu, že norský král má rakovinu jater. Náš předseda oblastní rady má taky rakovinu.“

Vtipálek Roni Scheindlin se pokaždé, když Cviho potkal u ševcovské dílny nebo před skladem oblečení, posměšně ptal:

„A vida, náš Anděl smrti, tak co, kolikpak se dneska zřítilo letadel?“

BETWEEN FRIENDS

Copyright © 2012, Amos Oz

All rights reserved

Translation © 2019, Lenka Bukovská, Mariana Fisher

Cover Design © Jindřich Janíček

ISBN 978-80-7432-991-3

Joseph Incardona: Žár

Spisovatel, scenárista a režisér Joseph Incardona (1969) se narodil švýcarské matce a sicilskému otci. Svůj román Žár zasadil do Finska během mistrovství světa v saunování. A napsal ho francouzsky. Česky se představuje u Nakladatelství Paseka a v překladu Šárky Belisové.

Incardona o sobě říká, že je nestálý, úzkostlivý, se sklony k posedlostem a hypochondrii. Bývá srovnáván s Chuckem Palahniukem nebo Harrym Crewsem. Za knihu Derrière les panneaux, il y a des hommes (2015) dostal Velkou cenu za detektivní román, udělovanou ve Francii.

„Incardona jednoznačně snese srovnání s Palahniukem,“ říká redaktorka Barbora Klimtová. „Nebere si servítky a nestydí se otevřít jakékoli téma. Má smysl pro nadsázku i černý humor, je mu vlastní sarkasmus, nadsázka, bizarní zápletky, zdánlivě jednoduchý děj i jazyk.“

Incardona se v Žáru odráží od skutečné události. Heinola je finské město proslulé bizarními soutěžemi, mimo jiné se tam pořádal šampionát v saunování. Uvádí na scénu dva protikladné hrdiny: Subtilní šedesátiletý Igor sloužil v sovětské armádě, je ztělesněním askety. Padesátiletý Niko Tanner, finská pornohvězda, naopak zosobňuje všemožné extrémy a excesy. Tenhle blonďatý obr se na závod nepřipravuje, žije ze dne na den bujarými večírky a alkoholovými dýchánky, přesto mistrovství v saunování poslední roky vyhrává s přehledem. Igor je posedlý myšlenkou, že po třech letech, kdy se umístil jako druhý, tentokrát Nika porazí.

Incardona zdánlivě čtenáře zaplavuje co nejroztodivnější omáčkou, aby tím odradil pokrytecké puritány. Pornem to totiž jen začíná, sex se zdá být klíčem ke všemu a řešením každé situace, ať už jeho nedostatek, nebo nadbytek povýšený na umění či řemeslo. Do toho se motají ztracené dcery, uječené publikum jako v reality show a plejáda postaviček. „Zároveň Incardona počítá s poučeným, inteligentním čtenářem, který jeho pomrkávání a vějičky odhalí a zároveň si užije všechny pestrobarevné - i když černohumorné – epizody,“ říká Klimtová.

Ukázka z knihy:

Igor Azarov je drobný muž. Metr padesát devět na osmapadesát kilogramů.

Poté co prošel hotelovou halou, hlásí se na recepci a mírně se přitom vyhoupne na špičky, aby se mohl podívat do očí blonďaté valkýře sedící za pultem.

Igorovi je šedesát let, má husté šedivé vlasy, pod nosem knír. Na sobě světle modrou plátěnou bundu, tmavočervenou košili a bavlněné kalhoty béžové barvy. To všechno po cestě vozem pomačkané. Na nohou mokasíny s kaštanovými střapci. Stejně dobře by mohl být obchodní zástupce nebo úředník na penzi.

Igor si pokládá koženkový kufr k nohám. Staromódní typ hořčicové barvy s popruhy a zámky na klíč.

Valkýra zvedá hlavu, usmívá se.

Dobrý večer, pane, máte u nás rezervaci? Hotel je plně obsazený.

Igor nachýlí hlavu, jako kdyby nerozuměl.

English? zeptá se.

Yes.

Na jaké jméno, prosím?

Azarov.

Dívčina modrýma očima proběhne obrazovku.

Je mi líto, ale nemůžu to najít. A-za-rov. Jsem přihlášený do soutěže.

Aha, účastníte se šampionátu. Seznam máme stranou, malé strpení…

Tady je to, Azarov Igor, všechno v pořádku. Přijel jste autem?

Ano.

Zaparkoval jste na hotelovém parkovišti?

Ano.

V tom případě vám dám parkovací kartu na dobu pobytu. Prosím, dejte si ji na palubní desku tak, aby byla dobře vidět.

Dívka mu rovněž vydá dvě magnetické karty vložené do malé papírové obálky s nadepsaným číslem 412 a kódem k wi-fi, ačkoli Igor nevlastní ani chytrý telefon, ani notebook. Pokud bude potřebovat nějakou informaci, může použít počítač, který mají k dispozici klienti hotelu. Ale pravděpodobnost, že Igor Azarov bude surfovat na netu, je pramalá.

Nicméně měl by jednu otázku:

Niko Tanner už dorazil?

Náš šampion? Ne, pane, ještě ne.

Kdy?

Dívčiny pěstěné prsty ťukají do klávesnice.

Zítra dopoledne.

Igor poděkuje, chopí se bagáže.

Přistoupí k němu nosič zavazadel a nabídne mu, že ho doprovodí na pokoj. Igor odmítne a nastoupí do výtahu.

Když se dveře zavírají, zablokují je dvě dívky. Obarvené vlasy, krátká trička, piercingy v pupíku. Etnické tetování, minisukně a žabky. Igor udělá krok dozadu a nechá je nastoupit, oči má sotva ve výši jejich ňader. Jedna té druhé cosi pošeptá a přitom nehtem nabarveným narůžovo stiskne knoflík do třetího patra. Obě vybuchnou smíchy.

Fanynky, pomyslí si Igor. Nikovy fanynky.

Kabina se dává do pohybu.

Igor se otočí zády k zrcadlu, kouká se na nohy.

Pravidlo číslo jedna: Nezávislost.

Neposlouchat, nepoutat pozornost, na nic se nedívat, neupínat. Na web ani na nosiče, ani na ty kurvičky v minisukních.

Spoléhat jenom na sebe.

Při 110 stupních Celsia vás drží akorát kůže, vaše kůže je všechno, co máte.

Zvukové znamení o dvou tónech ohlašuje příjezd na patro. Dveře se otevřou. Dívky vystoupí, ani si ho nevšimnou a nechávají za sebou závan pačuli a potu.

Dveře se znovu zavřou a otevřou o patro výš.

Igor sleduje šipku vpravo, směřující k pokojům 400 až 412. Zvuk jeho kroků pohlcuje kovral se vzorem z nafialovělých a kaštanově hnědých čar. Ticho naruší smích vycházející z čísla 402.

Magnetická karta vložená do škvíry, pípnutí, otevření dveří a rozsvícení světla.

Igor položí kufr před skříň. Roztáhne závěsy, otevře francouzské okno a vyjde na úzký dřevěný balkon. Před sebou má temný, hustý borový les, šumění větví ohýbaných večerním vánkem. Pryskyřičná vůně připomíná štiplavý osvěžující med. Z toho žáruvzdorného dřeva se vyrábějí obklady stěn a lavice v saunách.

Igor se rukama opře o zábradlí. Dřív by si smotal cigaretu a tomu vtipu se pousmál. Doufal, že když dorazí na poslední chvíli, tak svého soupeře překvapí. Niko ho zase jednou převezl. Dává tím najevo svoji převahu.

Niko Tanner je místní hvězda. Trojnásobný mistr světa v saunování z roku 2013, 2014 a 2015.

A kdo byl ty poslední tři ročníky vicemistr světa?

To si nikdo nepamatuje. Každopádně ne hotelová recepční ani ty holky s piercingem, protože jinak by ho poznaly.

Igor se svleče, natáhne si námořnickou teplákovou soupravu s rudou hvězdou na hrudi. Modrá barva častým praním vybledla, ale silná a hrubá bavlna byla vyrobena tak, aby něco vydržela. Obuje si kecky, nejnovější americký model, s tímhle si nejde zahrávat. Zaváže tkaničky, vstane, v koupelně si z kohoutku natočí sklenku vody. Vytáhne ze štěrbiny magnetickou kartu, uloží si ji do kapsy a zatáhne zip. Světlo rázem zhasne.

Igor se pustí dolů po požárním schodišti. Hlavně nepotkat ty holky, nepotkat v hotelové hale žádné další soupeře.

Strčí do protipožárních dveří a ocitne se venku. Dojde ke své ladě, položí parkovací kartu na palubní desku a zamkne dveře.

Kousek dál se cesta mezi parkovištěm a golfovým hřištěm noří do lesa a po uběhnutí desítky kilometrů ho dovede zpátky k bodu, odkud vyrazil. Následovat bude krátká návštěva hotelového wellness a studená sprcha. Nakonec si v hotelové restauraci objedná lososa s rýží vařenou v páře, napije se vody a půjde si lehnout.

Vytěsnit dvanáct hodin cesty ze Pskova, průjezd Estonskem, čekání na trajekt, plavbu přes Finský záliv mezi Tallinnem a Helsinkami.

Uvolnit svaly, osvobodit plíce, okysličit mozek.

Igor Azarov je připraven. Pro závod má ideální váhu, jeho index tělesné hmotnosti činí 22,9, fyzickou přípravu si naprogramoval s pomocí bývalého vojenského lékaře.

Na tenhle okamžik čeká už dvanáct měsíců, od chvíle, co Nika málem sesadil z trůnu a vítězství mu uniklo asi o deset vteřin.

CHALEUR

© Editions Finitude – 2017

Published by arrangement with Lester Literary Agency

Cover Illustration © Mélody Denturck

Translation © Šárka Belisová, 2019

ISBN 978-80-7432-949-4

Joseph Incardona