Když raketa se šesti astronauty – Koordinátorem, Inženýrem,
Chemikem, Fyzikem, Kybernetikem a Doktorem – havaruje na dosud neprobádané
planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během několika průzkumných výprav
nacházejí známky civilizace, ovšem takové, která rajský Eden nepřipomíná ani
zdaleka. Hrůzná opuštěná továrna, která vyrábí a zase ničí vlastní produkty,
masový hrob, děsivé město… To vše v posádce lodi vyvolá dojem degenerované a
trpící civilizace. Vše vyvrcholí, když se s jedním z „Edeňanů“ střetnou tváří v
tvář… Před astronauty tak stojí zásadní otázka – mají zasáhnout ve prospěch
utlačovaných, nebo se raději vyhnout otevřenému konfliktu a hledat cestu domů?
Všichni členové posádky teď vědí, že mají v rukou osud celé jedné planety…
Planeta Eden není jen příběhem o střetu lidské a cizí
civilizace, je to také příběh obrovského morálního dilematu, kterému posádka
čelí a které nemá správné řešení. Jak píše František Novotný ve svém doslovu,„V
Planetě Eden se Stanisławu Lemovi poprvé podařilo na vědecké bázi skloubit
klasické téma sci-fi se specifickými morálními problémy, jež by kontakt s
mimozemšťany přinesl. Planeta Eden tak svým analytickým charakterem přesahuje
nejen žánr sci-fi, ale rámec beletrie vůbec.“
Přeložil Jaroslav Simonides. Vydává nakladatelství Plus,
které už letos vydalo Lemovy Příběhy pilota Pirxe.
Ukázka z knihy:
Ve
výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Raketa
probíjela vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Vmáčknuti do lehátek
cítili, jak jsou tlumiče stlačeny na doraz, přední obrazovky se potáhly plameny
a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější
objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné.
Navigační
kabinu naplnil pach přehřáté gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch,
to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslet, nedostávalo se jim sil, aby
zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové
pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balonů. Vtom rachot
utichl.
Rozsvítila
se nouzová světla, po šesti z každé strany, lidé se svíjeli, nad ukazatelem
pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako
harmonika, kousky izolace, střípky plexiskla se s šelestem přesýpaly po
podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot. „Co se…“
zachroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.
„Lež!“
varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.
Raketa
udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní třískl obléhatelský beran, nylonové
sítě, do nichž byli zamotáni, zadrnčely jako struny, chvilku se všecko kolébalo
jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, a pak zaduněla
rána.
Svaly,
ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu
tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to
několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější,
jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín. Pohlédli na sebe. Nikdo nic
neříkal. Věděli, že na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží, záleží
všechno.
Celá
navigační kabina se otřásala, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí
ocelový buchar. Silná vypouklá čočka poslední obrazovky se vmžiku pokryla
hustou pavučinou trhlin, její fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola
dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na oblých
stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo
se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý,
skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla odmrštěna
na celou délku nylonových lan, nedosáhla však až k rozbitým přístrojovým deskám,
o něž by se rozdrásala, zůstala viset šikmo a pomalu se houpala jako těžká
kyvadla…
Raketa
se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné
hroudy hlíny s lehkými nárazy sklouzly po vnějším pancíři.
Všecko
se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo ohlušivě, rychle, čím dál
rychleji, šum vytékající vody, smíšený s pronikavým sykotem, jako by na
rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.
„Žijeme,“
řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém
příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že
raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo.
Kalný, benzinový plamínek starého Doktorova zapalovače.
„Posádka?“
zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčel se zvolna,
bezmocně. Natahoval ruku skrz oko nylonového kokonu, ale nadarmo se pokoušel
zachytit něčeho, co by vyčnívalo ze stěny.
„První,“
řekl Inženýr.
„Druhý,“
ozval se Fyzik.
„Třetí,“
hlas Chemika.
„Čtvrtý,“
promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.
„Pátý,“
skončil Doktor.
„Všichni.
Gratuluju.“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“
Odpovědí
bylo ticho.
„Automaty!“
Ticho.
Zapalovač
začal Doktora pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.
„Vždycky
říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.
© Tomasz Lem 2018
Translation © Jaroslav Simonides – heir, 2018
Epilogue © František Novotný, 2018
Cover design © Milan Malík / www.mimo.cz, 2018
ISBN 978-80-259-0876-1
Žádné komentáře:
Okomentovat