nové knihy: Egon Hostovský: Dům bez pána / Půlnoční pacient

Z psychologických a existenciálních próz Egona Hostovského (1908–1973) vybrali editoři České knižnice dva romány, charakteristické pro obě nejvýznamnější období jeho tvorby.

Román Dům bez pána (1937) představuje typ tradiční psychologické prózy. Sourozenci Adlerovi, kteří se po smrti otce, židovského lékaře, scházejí v rodném domě, jsou jedinci pronásledovaní minulostí, samotou či pocitem viny. Citová krize, která přiměje každého z nich odhalit skrývané tajemství, se však stane impulzem k obnovení vzájemné důvěry.

Román Půlnoční pacient (1959) ve svazku zastupuje Hostovského poválečnou exilovou tvorbu. Téma absurdity lidské existence ve světě narušené mezilidské komunikace se zde promítá do situace evropských emigrantů v Americe v době studené války. V obrazu jejich života postupně převládne ztráta víry v pozitivní ideje a touha uniknout politické realitě.

Komentářem oba romány doprovodil Václav Vaněk. Zde mimo jiné čteme: „Egon Hostovský prožil celý život ve 20. století. Ve století, ve kterém nejprve vyvrcholily tendence předchozí éry, aby se následně přelily do groteskně hrůzných transformací — romantická touha po svobodě do podoby apokalyptických revolucí, rozmach průmyslové výroby do po- doby mechanického, „průmyslového“ vyvražďování celých národů. Zároveň ale ve století, v jehož průběhu se před člověkem otevřely nové možnosti a nové cesty — směrem do lidského nitra i směrem do kosmu. Převratnost událostí otřásla i postavením intelektuála či umělce, vzdělaného a vnímavého muže na horizontu společnosti. Ztrácí postavení iniciátora a vykladače změn a mění se v pouhého registrátora a svědka dění. Aby však dostál alespoň této roli, musí splnit dvě obtížné podmínky: musí si uchovat svědomí (proto se umělci a myslitelé 20. století tak často obsedantně vracejí ke svým traumatům a důmyslně hledají ospravedlnění svých selhání) a musí si zachovat život (proto se před člověkem této doby cesta úniku či exilu stále zřetelněji rýsuje jako jedna z osudových možností). Životní úděl a dílo Egona Hostovského jsou v naznačené perspektivě jedinečným, ale současně i jedním z nejtypičtějších výrazů rozporuplnosti 20. století v české kultuře.“

Edici připravila Štěpánka Pašková.

Vydává Host ve spolupráci s Nadačním fondem Česká knižnice a s Ústavem pro českou literaturu AV ČR.

Ukázka z románu Půlnoční pacient:

Hra se začala a opona se zvedla v prvních dnech července 1952. V tom roku následovalo po sobě několik velmi parných dní a v mém bytě na Madison Avenue byla atmosféra prádelny. Připadalo mi, že jsem unavenější s každou hodinou. A Helena jako naschvál odkládala náš odjezd na venkov, vymlouvajíc se na nespočetné drobné povinnosti, které musí ještě splnit. Vlhkost a horko zřejmě působily i na její náladu: byla podrážděná a ironická a v nejrůznějších variacích mi dávala najevo, že je zaměstnaná, že má své úkoly a program, zatímco já se lehkomyslně oddal naprosté nečinnosti.

Ale nebyla to lehkomyslnost, proč jsem zavřel svou ordinaci. V posledních měsících nebyl jsem schopen věnovat se pacientům, kterých ostatně bylo čím dále méně. Přepadla mě jakási kostižerná malátnost v údech a bolavá tupost ve všech smyslech. Špatně jsem spal, málo jedl, mnoho kouřil a mé myšlenky kroužily v jednotvárném letu kolem několika bodů. Jako by mi následkem nějakého vnitřního krvácení ubývalo pozvolna sil. Nedokázal jsem se soustředit na žádný neosobní problém a každé vybočení z egocentrických úvah vyžadovalo si nesmírného napětí.

Nejdříve jsem si říkal, že je to stáří, které poprvé ťuká na srdce, aby se v něm zahnízdilo, pak jsem si říkal, že mě zdolává můj nevyřešitelný vztah k Heleně a starost o matku, ale nakonec jsem si neříkal vůbec nic a motal se sám v sobě, jako se motá v dešti pobuda, pro něhož není kloudného úkrytu.

Helenu jsem navštěvoval v jejím bytě denně okolo šesté hodiny, když se vracela z práce, a k matce jsem docházel dvakrát až třikrát týdně, vždy na večeři. Někde v koutku duše jsem věřil, že by se mi rozednilo, kdybych mohl s Helenou či s matkou hovořit o sobě tak uvolněně a bez příprav, jako se mi zpovídávali moji pacienti. Ale nevěděl jsem, z čeho se zpovídat, aby to Helenu a matku zaujalo, a na druhé straně jsem neznal odpovědi právě na ty otázky, jež byly pro obě ženy základními a kterým se vyhýbaly víc ze strachu před vlastním rozčilením než z šetrnosti k mé osobě.

Helena by se opět našla, kdybych jí směl a chtěl oznámit den našeho sňatku. A matka by omládla a pookřála, kdyby se ode mne dověděla, že tehdy a tehdy nebude nic stát v cestě jejímu návratu do Československa.

V těch dnech nestýkal jsem se dočista s nikým jiným než s Helenou a matkou. Neměl jsem nikdy v New Yorku mnoho přátel, ale i ta hrstka několika bývalých kamarádů na mne zapomněla neuvěřitelně rychle, když jsem je sám přestal ve své trudnomyslnosti vyhledávat. V naší době závratně rychlého zapomínání je nebožtík po dvou dnech tak dokonale mrtvý, jako by zesnul před celým desítiletím. Nicméně i člověk živý, který se uchýlí do samoty, sdílí v paměti „pozůstalých“ osud moderních nebožtíků. Od chvíle, kdy jsem zavřel ordinaci, nosil mi listonoš jen drobné účty, a když se u mne ozval telefon, mohl jsem vsadit krk na to, že jde o omyl.

Ve svém tehdejším mrákotném stavu měl jsem podivuhodný vztah k těm dvěma bytostem, jež mi zbyly. Zajisté, že jsem je měl rád. Vždyť jsem vlastně myslil jen na ně. Leč nemohl bych říci, že jsem se na ně těšil. Kdykoli jsem sáhl na zvonek vedle dveří Helenina či matčina bytu, stáhlo se mi hrdlo. Bylo snazší a daleko sladší o Heleně snít než s ní mluvit. A bylo bezpečnější světit s matkou černou hodinku, mlčet a vzpomínat než s ní rozpřádat jakoukoli rozmluvu, ať vážnou a důležitou, či nahodilou a bezvýznamnou. Zejména jsem si neuměl poradit s matčiným sklonem k filozofování, propletenému svérázným mudroslovím.

Nemohu říci, že bych příliš trpěl, neboť všechny problémy a starosti ztratily pro mne ostří naléhavosti. Nebyl jsem však tak apatický, abych již vůbec nevnímal, co se kolem mne a ve mně děje. Má tehdejší strnulost spočívala v tom, že jsem se stal ve svém vlastním životě z herce divákem, který nemá žádný vliv na zápletky a řešení dramatu.

Bloudil jsem po New Yorku a střídal laciné restaurace, bary a biografy, v nichž byl chlazený vzduch, zachumlán do sebe a znuděn jednotvárnou podívanou na sebe samého, a přitom jsem sledoval s doutnající úzkostí spád času a jeho blížící se každodenní hranici, na níž se sejdu s Helenou.

Bývaly tenkrát chvíle, kdy uprostřed rozmrzelých invektiv, výčitek a napřed zosnované hádky vrhla se mi neočekávaně s pláčem do náručí, začala mě líbat a hladit a vlekla mne k pohovce, na níž jsme pak dlouho leželi v křečovitém objetí, aniž jsme se milovali. Hleděli jsme si přitom upřeně do očí, něžně a smutně, hledajíce nějaké spasné slovo, které by uvolnilo naši nesdílnost a které by vykřesalo v zaklesnutí našich údů vášeň. Už dlouho jsme nebyli milenci.

A najednou se všechno kolem mne i ve mně změnilo k nepoznání. Většina lidí tvrdí, že velikým událostem v jejich životě předcházelo nějaké znamení či aspoň předtucha. Nic takového nemohu říci o sobě. Je asi v úradku prozřetelnosti, aby síly, jež tkají kosmický rubáš našemu pokolení, plížily se za lidmi na kočičích tlapkách.

Hlasitě jsem sice zaklel, když jsem onoho dne kolem deváté hodiny dopolední vyšel na chodník ze setmělé chodby domu, ve kterém jsem bydlil. Ne však proto, že mi kdosi neomaleně zastoupil cestu, nýbrž z toho důvodu, že na mne horce vyplázlo jazyk známé lepkavé vedro, před jakým v prvním okamžiku chce člověk někam uskočit, než si uvědomí marnost každého pokusu o únik. Muž, který mi stál v cestě, zřejmě nebyl vztahovačný, neboť k mé kletbě přidal vlastní nadávku na pravý objekt našeho společného rozhořčení:

„Máte úplnou pravdu, je to svinské počasí! Člověk se v něm paří i smaží zároveň… Prosím vás, nejste náhodou doktor Arnošt Malík?“

Udiveně jsem strhl hlavu k tváři toho člověka, jemuž jsem se chtěl původně rychle vyhnout, a zastavil se uprostřed prudkého vykročení, takže jsem několik okamžiků stál na jedné noze.

„Ano, jmenuji se Malík.“

„Velmi mě těší. Mám radost, že jsem vás ještě v poslední chvíli zastihl. Jsem plukovník Robert Howard.“

Byl vysoký, štíhlý, šedovlasý. Měl úzké rty, orlí nos a dlouhý krk. Ten krk a veliké temné oči s širokým zčepýřeným obočím byly na něm nejnápadnější. Nepamatuji se, že bych kdy předtím zachytil tak zvláštní pohled; byla v něm ostražitost, sebejistota a cosi jako posměch. Dobrácký hlas toho muže, prostodušný a povzbudivý, byl však v rozporu s výrazem jeho slídivých očí.

„Těší mě, pane plukovníku. Doufám, že nepřicházíte jako pacient, já už několik týdnů neordinuji.“

„Ne, nejdu za vámi jako pacient, doktore,“ řekl pomalu, podávaje mi ruku s tenkými, dlouhými prsty. A dodal tlumeně:

„Posílá mě k vám Válečný psychologický institut, kde pracuji. Vy jste nám přece nabídl velmi zajímavý elaborát!“

Teprve teď se mi maličko rozbřesklo. A současně odkudsi z hlubin mých otupělých smyslů a citů vyšlehl ohýnek života!

„Bože, vždyť je tomu málem půldruhého roku!“

„Musíte prominout, ale na tak pozoruhodný námět nemohli jsme reagovat rychleji.“

Řekl to přesvědčivě a omlouvavě, nicméně podivný úsměv, který mu rozložil vrásky kolem očí do vějířků, propůjčil celému vyzáblému obličeji výraz povýšené ironie. Leč sledoval jsem ho jen s naučenou profesionální pozorností. Nezajímal mne. Začalo mne zato silně zajímat, co chce. Můj první pocit, jemuž jsem tak dávno odvykl, byla radost. Radost z nějaké změny, ať už jakékoli, v jednotvárném tikotu času. A vyhlídka na cosi nového, nečekaného, vysvobozujícího mne příjemně opojila. Jen proto jsem se pak již ničemu nedivil, ač věru bylo se čemu divit, a naopak vítal jsem každou zvláštnost v řeči i počínání toho muže jako nové lano, pomáhající mi vybřednout ze stojatých vod mých dosavadních dnů.

„Podívejte se, doktore,“ řekl otcovsky plukovník Howard, „musíme se nejdříve někam uchýlit, kde bychom si v klidu mohli spolu porozprávět. Stojíme zde na chodníku už beztak trochu dlouho. Vy tak jako tak do šesti hodin nemáte nic důležitého na práci, budeme se tedy toulat spolu. Jen mi dovolte, abych dnes volil místa s chlazeným vzduchem a příjemnou obsluhou já za vás.“ Ne, nepřeslechl jsem z jeho přívětivého hlasu tu úžasnou skutečnost, že on zná mé denní počínání a že také ví, koho pravidelně navštěvuji v šest hodin, ale namísto nepokoje vyvolalo to ve mně takový tichý šťastný smích a bujné nadšení. Celé mé nitro roztávalo uvolněním. Pohlédl jsem plukovníku Howardovi vděčně do očí a pak jsem docela klukovsky na něho mrkl levým okem, jako bych velmi dobře věděl, co má za lubem; a on opětoval mé vědoucí mrknutí, vzal mne za loket a odváděl si mne jako ošetřovatel z míst živoření a umírání kamsi k tepnám života.

ISBN 978-80-88183-10-5 (Nadační fond Česká knižnice)

ISBN 978-80-88069-54-6 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7577-478-1 (Host — vydavatelství, s. r. o.)

nové knihy

středa 2. května 2018

Egon Hostovský: Dům bez pána / Půlnoční pacient

Žádné komentáře:

Okomentovat