V detektivce
někdy nejde jenom o totožnost pachatele. Občas bývají mnohem záhadnější motivy
činu a způsob jeho provedení. A přestože se obvykle dozvíme neblahý osud jak
oběti, tak vraha, co ta hrstka mazaných zabijáků, kterým se podaří naplánovat a
provést dokonalý zločin? Co ti, kteří se nedostanou před soud, ačkoli byli
odhaleni? A co ti, kteří se stanou svědky vraždy nebo odhalí zločince, ale
rozhodnou se ponechat si tu informaci pro sebe? To jsou některé ze záhad, do
nichž se ponoříme v těchto šesti příbězích, jež nás zavádějí do myšlení,
vzpomínek, citových pohnutek, ospravedlňování, snů a tužeb stojících za
vražednými příčinami a následky.
„Povídky
jsou plné nejen mrtvol, ale rovněž bystrých postřehů,“ píše v předmluvě ke
knize Peter Kemp. „A nechybí v nich ani katovská oprátka, modrá lahvička s
jedem, řezák na linoleum, revolver, pohrabáč, prášky na spaní a hračka, která
byla ve třicátých letech na vrcholu popularity, jojo. Zatímco budete číst, jak
s nimi bylo naloženo, vychutnávejte si potěšení z díla autorky, která s radostí
a velmi vynalézavě skládá dohromady různorodé složky svého řemesla.“
Přeložila Petra
Diestlerová. Vydává Motto.
Ukázka z titulní povídky:
Z toho
horkého srpnového dne roku 1956, kdy ji odvezli k tetě Gladys a strýčkovi
Gordonovi do malého domku ve východním Londýně, jehož adresa zněla Alma Terrace
číslo 49, si nevybavovala vůbec nic. Věděla, že k tomu došlo tři dny po jejích
desátých narozeninách a že teď, když jí otec i babička zemřeli během jediného
týdne na chřipku, se o ni musejí postarat její poslední žijící příbuzní. Ale to
byla pouhá fakta, která jí kdosi stručně sdělil. Ze svého dřívějšího života si
nepamatovala nic. Těch prvních deset let bylo prázdných, mlhavých jako sen,
který vyprchal, ale zanechal v její mysli jizvu neurčitých dětinských úzkostí a
strachů. Pro ni vzpomínky a dětství začaly ve chvíli, kdy se probudila v té
malé neznámé ložnici, a zatímco její kotě Blackie pořád spalo na ručníku v
nohách postele, přešla bosky k oknu a odhrnula závěs. A tam, pod jejím oknem,
se do dálky táhl hřbitov, zářivý a záhadný v časně ranním světle, ohrazený
železným zábradlím a oddělený od zadních traktů Alma Terrace jen úzkou
pěšinkou. Začínal další horký den a semknuté řady náhrobků ležely ve slabém
oparu, tu a tam proťatém obeliskem nebo špičkami křídel mramorových andělů,
jejichž hlavy bez těl se jakoby vznášely na částečkách mihotavého světla. A
zatímco se dívala, nehybná v soustředěném okouzlení, mlha se začala zvedat a jí
se odhalil hřbitov celý, zázrak z kamene a mramoru, jasně zelené trávy a letně
hustých stromů, květinami zdobených hrobů a křižujících se cestiček, které se
táhly, kam oko dohlédlo. V dálce taktak rozeznávala věžičku viktoriánské kaple,
zářící jako věž nějakého kouzelného zámku z dávno zapomenuté pohádky. V
těch okamžicích sílícího úžasu se roztřásla radostí, což pro ni byl pocit tak
neobvyklý, že její drobné tělíčko zachvátil jako bolest. A právě tehdy,
v tom prvním ránu svého nového života, s minulostí prázdnou a budoucností
neznámou a děsivou, si hřbitov přivlastnila. Po celé dětství a mládí pro ni měl
zůstat místem radosti a tajemství, jejím útočištěm a její útěchou.
Bylo to
dětství bez lásky, téměř bez citu. Strýček Gordon byl starší nevlastní bratr
jejího otce; on a teta s ní doopravdy nebyli příbuzní. Svou nevelkou schopnost
lásky vyčerpali jeden na druhého a tento vztah nebyl založen ani tak na citu
jako spíše na dohodě o vzájemné podpoře a útěše proti hrozivému světu, jenž se
rozkládal za úhlednými záclonkami jejich malého, klaustrofobního obýváku.
Ale starali
se o ni stejně svědomitě, jako se ona starala o kocoura Blackieho. V domácnosti
se udržovala iluze, že ona Blackieho zbožňuje, že je to její vlastní kočka,
kterou si s sebou přinesla, když k nim přišla, jediné pojítko s minulostí,
téměř její jediný majetek. Pouze ona věděla, že ho nesnáší a bojí se ho. Ale
česala a krmila ho stejně svědomitě, jako dělala všechno, a on jí na oplátku
projevoval otrockou příchylnost, téměř nikdy se od ní nevzdaloval, pobíhal jí
po hřbitově v patách a obracel se zpátky, teprve když došli k hlavní bráně.
Ale nebyl to
její přítel. Nemiloval ji a věděl, že ona nemiluje jeho. Byl to spíš
spoluspiklenec, jenž ji pozoroval štěrbin-kami azurových očí a vychutnával si
jakousi tajnou vědomost, kterou ona znala taky. Jedl hltavě, ale nikdy
neztloustl.
Místo toho
se jeho štíhlé černé tělo prodlužovalo, až nakonec – když se protahoval na
slunci na parapetu v jejím pokoji s citlivým čumákem vždycky obráceným ke
hřbitovu – vypadal stejně děsivě a nepřirozeně jako nějaký chlupatý plaz.
Naštěstí pro
ni vedla na hřbitov z Alma Terrace postranní branka, takže mohla do školy a
zpátky chodit zkratkou a vyhnout se nástrahám hlavní ulice. To první ráno strýc
pochybovačně prohlásil: „Asi by to šlo. Ale nepřipadá mi úplně správný, aby
děcko den co den chodilo mezi řadami mrtvých.“
Teta
odpověděla: „Mrtví z hrobů nevstávají. Leží tiše. Od mrtvých jí nic nehrozí.“
Copyright ©
the Estate of P. D. James 2017
Foreword ©
Peter Kemp 2017
The right of
P. D. James to be identified as author of this work has been asserted in
accordance with Section 77 of the Copyright, Designs and Patents Act 1988
Cover
photography © Kloeg008/iStock.com
Cover
photography © yanikap/iStock.com
Translation
© Petra Diestlerová, 2018
ISBN
978-80-267-1143-8
Žádné komentáře:
Okomentovat