Britský historik, který se specializoval na moderní evropské
dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci
francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba
dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události
roku 1956, stržena vírem komunismu. Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké
stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal.
Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný
výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje,
jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost
specificky francouzská. Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností,
jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje
širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů,
literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich
myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve
Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.
Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval
na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a
amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské
univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské
intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy
evropských dějin.
Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní
Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými
intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih,
česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly
jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym
Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016) a Poválečná Evropa (2017).
Přeložil Martin Pokorný. Vydalo nakladatelství Prostor.
Ukázka z druhé kapitoly Byla válka:
Zkušenost okupace a odboje v letech 1940–1944 transformovala
francouzské intelektuální společenství a urychlila v něm přesun prestiže a
autority. Starší generace, již tak prořídlá v důsledku první světové války,
prošla dalšími ztrátami vinou kolaborací, deportací a úmrtí. Jistě, existovaly
významné výjimky. François Mauriac a Jean Paulhan, ústřední postavy francouzské
literární sféry již dávno před začátkem třicátých let, si uchovali přinejmenším
na deset let prestižní pozici i v poválečném intelektuálním a politickém
životě. Georges Bernanos si sice nedokázal znovu vydobýt někdejší vliv ani
styl, nicméně v polemikách čtyřicátých let po návratu z válečného exilu
představoval zcela svébytný hlas. Avšak Gide, Maurras a jejich současníci se
nyní ocitli odsunuti stranou a jejich místo zaujala nová generace s podstatně
odlišným vnímáním světa. To neznamená, že by se starší autority nečetly: ještě
v roce 1953 představoval André Malraux nejoblíbenější četbu studentů École
normale supérieure.40 Jejich hlas však již nedominoval na
veřejnosti: nerozhodovali o podobě intelektuální diskuse.
Všechna podobná generační rozlišení mají své hranice.
Malraux se narodil o pouhé čtyři roky dřív než Sartre, Aron a Mounier, ona nová
generace, kterou se zde hodlám zabývat. I přes své relativní mládí však byl
stejně výraznou předválečnou postavou jako autoři o dvacet let starší: aktivně
se zapojil do politických bitev třicátých let a byl literárním titánem ještě
předtím, než scénu obsadili mladí „nonkonformisté“. Druhá světová válka tak pro
Malrauxe nepředstavovala žádné politické ani morální probuzení: z valné části
ji strávil v poklidu a bezpečí na Azurovém pobřeží a do odboje se aktivně
zapojil až relativně pozdě.41 Především ale Malraux, který v
polovině třicátých let prošel fází silných komunistických sympatií, naprosto
nepodléhal kouzlu revolučních možností poválečné éry a od samého počátku byl
oddaným stoupencem generála de Gaulla. Už to samo ho i přes trvalý ohlas u
čtenářstva nutně stavělo poněkud mimo hlavní intelektuální proud, přinejmenším
do konce čtyřicátých let, kdy se k němu ze svébytných důvodů připojili lidé
jako Raymond Aron a ještě později François Mauriac.
Nezvykle rychlý přesun intelektuální autority od jedné
generace ke druhé je častým důsledkem války. Válka totiž nejenom zabíjí, ale také
mění směřování obecného vkusu a sdílených zájmů. K něčemu podobnému došlo
i po francouzsko-pruské válce a první světové válce – a po druhé světové válce
zase Francie rozhodně nebyla jedinou zemí, kde nastoupilo nové a mladší
kulturní vedení: v Polsku či v Maďarsku byla nejenom intelektuální, ale i
politická sféra, zdecimovaná nacisty, obsazena novou skupinou mladých
aktivistů, nesoucích valný díl zodpovědnosti za počáteční nadšení, se kterým
byl v uvedených zemích zpočátku vítán komunismus a myšlenka kompletní sociální
revoluce.42 Každý výklad poválečného formování a výsledné podoby
intelektuálního společenství tedy musí ve Francii i jinde začít rokem 1940.
V životopisech prominentních poválečných osobností není
vždy snadné rozlišit přesné okolnosti a pohnutky, které je přiměly zaujmout to či
ono politické nebo filozofické stanovisko. Při ohlédnutí z pozice roku 1945 či
pozdějších let nechali mnohdy celou periodu 1940–1944 zhustit do jediného
prožitku. Poté, co je běh dějin podrobil ozbrojenému boji, věznění, německé
okupaci a intelektuálnímu nebo fyzickému odporu, uvědomovali si při osvobození,
že k předválečným zájmům, zvláště těm, jež měly za důsledek izolovanost od
politického angažmá a veřejného jednání, už není cesty zpět. U Jeana-Paula
Sartra či Maurice Merleau-Pontyho se jednalo napřed o filozofický postřeh a až
poté o politické rozhodnutí; pro Mouniera a ostatní katolíky se zdánlivě
jednalo o přirozené protažení dřívější duchovní kritiky meziválečné společnosti.
Málokdo si ale byl ochoten přiznat, že tuto lekci jim neudělil rok 1940, ale až
následující léta. Intelektuální rezistence a průvodní historická sebereflexe,
tak patrné v roce 1945, nejenom nezapočaly v roce 1940, ale co
víc, po pádu třetí republiky následovalo krátké, leč významné období iluzí, a
dokonce optimismu.
Kdo se z porážky Francie snažil vytěžit něco pozitivního,
musel především novému řádu vtisknout i jiný smysl, než který do něj vložila německá
moc. Události roku 1940 bylo nutné prezentovat jako příležitost k překonání
starých rozdílů a k přetvoření Francie, ne pouze jako šance pomstít se poražené
republice. Právě takto – tu s větší, tu s menší mírou upřímnosti – chápali
šanci roku 1940 nefašističtí provichističtí intelektuálové a pomáhá to
objasnit, proč fantazie zprvu nadchla i muže, kteří se později zapojili do
odboje proti Pétainovi a Němcům.
Nejnázornější, jelikož nejlepšími úmysly vedený příklad oné
ambivalence, jež byla pro první reakce na porážku charakteristická, poskytuje krátkodobý
experiment z Uriage. Základní obrysy tohoto prvního francouzského pokusu zřídit
prostor pro výcvik nové morální a politické elity jsou dobře známé.43
Skupina, která se v Uriage sešla na podzim roku 1940 s ambicí utvořit nové,
exemplární společenství, cosi mezi skautským táborem a grande
école, zřetelně rezonovala s myšlenkami a postoji počátku
třicátých let. Hlavní slovo v ní měla mladší katolická generace – vojáci,
učenci, učitelé – a v přednáškách i každodenních aktivitách hrály hlavní roli
ideje zodpovědnosti, hierarchického uspořádání a národní obrody. Důraz kladený
na specificky křesťanskou obrodu tu šel (stejně jako o deset let dříve) ruku v ruce
s výrazně kritickým postojem k měšťáctví a k zesnuvší a neoplakávané „měšťácké“
republice. V první vlně přednášejících stál na prominentním místě Mounier
a další autoři Espritu, ale vedle nich se na výuce
podílelo i nové uskupení, ze kterého měly vzejít významné veřejné osobnosti
čtvrté a páté republiky, mimo jiné zakladatel a první šéfredaktor listu Le
Monde Hubert Beuve-Méry, který do nového periodika přenesl některé
ideály a velkou dávku svatouškovského sebevědomí komunity v Uriage.
Ambivalence experimentu v Uriage, provozovaného něco přes
rok, tkví v tom, že byl přijatelný pro vládu ve Vichy – a nejen to: nový režim a
aktivisté z Uriage navázali vztah symbiózy. Tito levicoví katolíci (řečeno
mírně anachronickou, ale obsahově vyhovující nálepkou) představovali vedle
komunistů jediné uskupení se zřetelnou společenskou a kulturní identitou, které
v rozpoznatelné podobě přežilo rok 1940 – a není bez významu, že Mounier i
komunisté (Mounier úspěšně) zažádali o oficiální povolení vydávat svou
tiskovinu i za nových poměrů.
Sílící důraz, který se v Uriage kladl na téma svobody a
morálky, sice nakonec komunitu uvedl vůči vichistickým úřadům do konfliktu,
nicméně v počáteční snaze o přetvoření národní duše se odrážel slovník „národní
revoluce“. Mounierův mírně pythický koncept „personalismu“ propagoval hodnoty
služby, vůdcovství, efektivity, pospolnosti a podobně, které se i někteří
významní hodnostáři v Pétainově okolí upřímně snažili zrealizovat ve veřejném
životě země.44
Naznačený způsob vyjadřování navíc oslovoval paralelní
mentalitu uvnitř sekulární komunity, a dokonce i na politické levici. Podobnou kritiku
duchovních nedostatků třetí republiky i vlastních chyb a chyb své strany
koneckonců předložil Léon Blum: jedním z témat jeho knihy V
lidském měřítku bylo upozornění, že osvobozená Francie musí
vybudovat silnou exekutivní moc a zbavit se tradičního odporu vůči kontrole a
direktivitě, který podkopal republikánskou vládu. Zastupitelské instituce
měšťanské republiky – napsal Blum – zklamaly naděje národa a shodný názor
sdílela početná skupina mladých socialistických intelektuálů, vyšlých z hnutí
odporu.45 Skupina z Uriage tedy vyjadřovala obecněji zastávané
mínění a dá se přímo tvrdit, že na krátkou dobu spojovala zájmy levice se zájmy
„národní revoluce“ a zájmy umírněných se zájmy vznikajícího intelektuálního
odboje. Symbolickým zhmotněním této vazby je okruh četby, který vedení komunity
v Uriage propagovalo: sahal od Proudhona po Maurrase, ale zahrnoval mimo jiné i
Marxe, Nietzscheho a Péguyho. Veškerá kritika měšťáckého materialismu byla
vítána, zatímco demokracie ve všech parlamentních formách byla terčem
permanentního zostouzení a posměchu.46
K rozkolu mezi intelektuály z Uriage a vichistickým režimem
nakonec došlo kvůli sílící kolaboraci vichistické vlády a stále zřetelnějším důkazům
o tom, že „národní revoluce“ je v nejlepším případě iluzí, ale mnohem spíše – a
stále více – cynickou fasádou, jež kryje perzekuci, diktaturu a mstivost. Je
ale důležité upozornit, že to neznamenalo rezignaci na
hledání třetí cesty mezi fašismem a liberální demokracií.
Ještě v únoru 1941, kdy už články v časopise Esprit
podléhaly těžké cenzuře a někteří z první vlny aktivistů z Uriage
přešli do podzemí, Mounier útočil na nově zformovanou křesťanskodemokratickou
stranu, tj. onu katolickou složku hnutí odporu, která se měla nakonec sdružit v
Lidovém republikánském hnutí (Mouvement républicain populaire, MRP), za
přílišný důraz kladený na demokracii. Vyvěsit „obranu demokracie“ na stěžeň
opozice a obrody je – napsal Mounier v soukromém dopise – „netvůrčí“ a
nepružné.47 Až do své smrti v roce 1950 zůstal Mounier vůči MRP a
jeho ideálům podezíravý a kritický a preferoval výšiny morální obrody, nikoli
sestup na rovinu demokratického politického boje se vším dalším, co to v sobě
neslo ohledně návratu k poměrům někdejší republiky.
Poznámky v textu:
40/ Jak uvedl Pierre Bandet v La Revue de Paris z
března 1953; cituje Jean-François Sirinelli, „Les normaliens de la rue d’Ulm
après 1945. Une génération communiste?“, v: Revue d’histoire moderne et
contemporaine, 33, 1986, str. 586, pozn. 71.
41/ Viz žlučovité vylíčení u Clary Malrauxové, Le
Bruit de nos pas, sv. V I: Et pourtant j’étais libre,
Paříž 1979.
42/ Například Géza Losonczy měl na konci války osmadvacet let,
a když byl v roce 1956 internován za účast v Nagyově vládě, byl již v Maďarsku
zkušeným vysokým politikem. Viz Anna Losonczyová, rozhovor s Pierrem Kendem v Nouvelle
Alternative, 11. září 1988.
43/ Viz Pierre Bitoun, Les Hommes d’Uriage,
Paříž 1988.
44/ Viz Gérard Lurol, Mounier I. Genèse de la
personne, Paříž 1990.
45/ Viz Léon Blum, À l’échelle humaine,
Paříž 1945.
46/ Viz Janine Bourdinová, „Des intellectuels à la recherche
d’un style de vie. L’École nationale des cadres d’Uriage“, v: Revue
française de science politique, 4. prosince 1959, str. 1041.
47/ Viz Emmanuel Mounier, „Lettre à Étienne Borne“, 22.
února 1941, v: Oeuvres, sv. 4, Paříž 1963,
str. 694, 695.
PAST IMPERFECT: French Intellectuals, 1944–1956
Copyright © Tony Judt, 1992
All rights reserved
Czech edition © PROSTOR, 2018
Translation © Martin Pokorný, 2018
ISBN 978-80-7260-379-4
Žádné komentáře:
Okomentovat