Tony Judt: Zapomenuté 20. století

Nakladatelství Prostor českého čtenáře postupně seznamuje s celým dílem britského britského historika a esejisty Tonyho Judta (1948–2010).  Po knihách Intelektuál ve 20. století (rozhovor s Timothy Snyderem), Poválečná Evropa, Penzion vzpomínek a Falešné ideje, cizí krev vydává v českém překladu svazek, jenž dosavadní Judtovy tituly nejen doplňuje, ale jejich poznání rovněž prohlubuje.

„Eseje v této knize byly napsány v průběhu dvanácti roků, mezi lety 1994 a 2006,“ píše autor v úvodu knihy, která shromáždila jeho texty rozeseté po rozličných časopisech. A dodává: „Pokrývají docela rozsáhlé tematické pole – od francouzských marxistů k americké zahraniční politice, od ekonomiky globalizace ke vzpomínkám na zlo – a zeměpisně sahají od Belgie k Izraeli. Dvě otázky v nich však jsou dominantní. První je role myšlenek a odpovědnost intelektuálů: nejranější zde přetištěná esej se zabývá Albertem Camusem, nejnovější se věnuje Leszku Kołakowskému. Druhou ústřední otázkou je postavení nedávné historie ve věku zapomínání: jinak řečeno potíže spojené s tím, když se dnes snažíme porozumět právě uplynulému bouřlivému století a poučit se z něj.“

Autor čtenáře ohromí šíří záběru, ale i tím, že jeho eseje jsou nesmírně osvěžujícím čtením. Nejenže nabízejí setkání s výjimečně vzdělaným člověkem, ale navíc Tony Judt v těchto textech nepoužívá žádné „předvařené“ závěry, všechno prověřuje vlastním kritickým pohledem. Nebojí se riskovat a každé jeho slovo má svou váhu.

Zahlédneme to již v úvodu knihy, kde na adresu 20. století podotýká, že je „na nejlepší cestě k tomu, aby se z něj stal paměťový palác sloužící k uchování mravních ponaučení: pedagogicky upotřebitelný kabinet historických hrůz se zastávkami nesoucími názvy jako ,Mnichov‘ nebo ,Pearl Harbor‘, ,Osvětim‘ nebo ,Gulag‘, ,Arménie‘, ,Bosna‘ nebo ,Rwanda‘ – a zastávkou ,11. září‘ jako jakousi dodatečnou codou, krvavým postskriptem pro ty, kdo by lekce 20. století chtěli zapomenout nebo se jim nikdy pořádně nenaučili”.

To však Tony Judt vidí jako problematické poselství: „…že tamto všechno je nyní za námi, že význam minulosti je zřejmý a že nyní můžeme – nezatíženi starými omyly – pokročit do odlišné a lepší éry. Jakkoliv chvályhodné však mohou být jejich motivace, takové oficiální připomínky nezlepšují naše porozumění minulosti ani naše povědomí o ní. Slouží jako náhražka, jako substitut. Namísto toho, abychom děti učili o nedávných dějinách, provádíme je muzei a památníky.“

Z anglického originálu Reappraisals. Reflections on the forgotten twentieth century, vydaného nakladatelstvím William Heinemann v Londýně v roce 2008, přeložil Jan Petříček.

Ukázka z eseje Zahradní trpaslík: Tony Blair a britské „dědictví“:

Ve Velké Británii se nachází sto dvacet parních železničních tratí a muzeí parní železnice; jenom v Anglii jich je jedenadevadesát. Většina parních vlaků nikam nejezdí, a i pokud ano, daří se jim s okouzlující bezstarostností splétat realitu s fantazií (v létě můžete na trati Keighley–Haworth s lokomotivou Tomáš vyjet na návštěvu muzea sester Brontëových ve West Riding of Yorkshire). Každý rok je navštíví statisíce osob. Reprezentují snovou tvář britských železnic, jiný svět: ztracený, ale autentický.

Skutečný, existující britský železniční systém zatím (jak nedávno škodolibě upozornil deník Le Monde) není nic jiného než každodenní noční můra. Británie, a Anglie zvlášť, je malá, přelidněná země. Vlaky mají zásadní význam a jsou široce využívané. Zřídka však železnice byly zdrojem zisků – to leda pro úplně první investory, a někdy ani pro ně; s příchodem komerční a soukromé silniční dopravy se většina starých železničních společností zadlužila. Roku 1948 byly tyto společnosti zestátněny a staly se z nich British Railways (později British Rail). Víceméně totéž se dělo po celé Evropě.

Zatímco však státní železnice kontinentální Evropy jsou od té doby předmětem starostlivé pozornosti vlád a rozsáhlých dlouhodobých investic, v Británii levice i pravice k zestátnění přistupovaly tak, jako by tím byla celá záležitost vyřízená. Už dlouho před Thatcherovou britské vlády a státní úředníci vlaky vnímali jako otravnou rozpočtovou položku, kterou se při každé příležitosti snažili redukovat. Rušily se trasy, minimalizovaly investice a jízdné se zdražovalo na nejvyšší úroveň, jakou trh snesl. V důsledku toho se Britské dráhy v roce 1996, posledním roce své existence, mohly pochlubit nejnižšími veřejnými dotacemi ze všech evropských železnic. Toho roku Francouzi do železnic plánovali investovat 21 liber na jednoho obyvatele; Italové 33; Britové jenom 9.

Přesto se tehdejší konzervativní vláda rozhodla, že železnice zprivatizuje. K tomu ji zčásti podnítila vidina rychlého zisku z prodeje veřejného majetku do soukromého vlastnictví; hlavním motivem však bylo to, že veřejnost musela vidět, jak premiér John Major něco privatizuje – Margaret Thatcherová už předtím rozprodala prakticky všechno ostatní a privatizace byla jediným programem Konzervativní strany. Celý integrovaný systém byl rozprodán po kouscích: vlakové trasy provozovatelům železniční dopravy; vozové parky dalším společnostem; a koleje a nádraží nové firmě jménem Railtrack.

Výsledkem byla předvídatelná řada nešťastných příhod. Teoreticky mělo dojít k tomu, že si jednotliví dopravci budou konkurovat na zavedených trasách, díky čemuž poroste efektivita a budou klesat ceny.

Jenže vlaky nejsou autobusy.³⁵³ Vlaková trasa je stejně jako jízdní řád přirozený monopol. Vláda soukromým dopravcům v praxi udělila kontrolu nad trhem, kde zákazníci nemají na výběr. Logika trhu byla zatím neméně pomýleně aplikována i na údržbu. Railtrack byl zbaven všech povinností týkajících se oprav a údržby (a tisíce zkušených techniků přišly o práci³⁵⁴). Ty byly delegovány na externí soukromé firmy, které zase opravami a inspekcemi pověřovaly nekvalifikované pracovní síly.

Každý měl zájem na škrtání výdajů a odkládání prací, z nichž nekoukal výdělek nebo které byly náročné na pracovní sílu. Railtrack vynakládal peníze na zvelebování nádraží – tedy na viditelné změny – a zanedbával výměnu kolejí. Společnost byla smluvně zavázána vynahrazovat dopravcům ztráty, pokud práce na trati zpozdila jejich vlaky, takže inspektory nabádala, ať nedělají potíže a nepodnikají „nenutné“ opravy. Provozovatelé vlaků zase přepisovali jízdní řády tak, aby nemuseli platit penále za jejich nedodržení. Za několik let bylo zjevné, že soukromý trh vůbec nesnížil neefektivitu železnic, nýbrž je učinil horšími než kdy předtím.

A také nebezpečnějšími. V říjnu 2000 opotřebovaná kolejnice způsobila vykolejení rychlíku poblíž stanice Hartfield severně od Londýna. Čtyři pasažéři zemřeli. Následné vyšetřování odhalilo trestuhodnou nedbalost a chyby v řízení a vedlo k přiznání společnosti Railtrack, že většina státní železniční sítě má nebezpečně blízko ke kolapsu.³⁵⁵ V souladu s tím akcie Railtracku poklesly ze skoro 18 liber na 3,50. Neexistoval tedy soukromý kapitál k nápravě škod, natož k investicím do zlepšení. Následkem toho vláda opět musela slíbit, že do železnic nalije masivní investice, přestože se této zodpovědnosti teoreticky vzato jenom o pět let dříve zbavila.³⁵⁶ Mezitím mnoho vlaků stále jezdí sníženou rychlostí, aby se předešlo dalším nehodám. Britská železniční doprava prochází nekonečným očistcem – a světlo na konci tunelu je v nedohlednu.

Když byli v opozici, labouristé na zpackanou privatizaci železnic útočili. Právem Majorův zákon o železnicích z roku 1993 považovali za nesmysl, který nemohl fungovat, a za určitou formu tunelování: vláda veřejnou službu rozporcovala na zpeněžitelné kousky a rozprodala je s rychlým ziskem, aniž by brala v úvahu, jaké lidské i ekonomické škody její experiment přinese. Od té doby, co Blair nastoupil do úřadu, má však k této věci pozoruhodně málo co říci. Pod vlivem ministerstva financí (a jisté části oněch úředníků, kteří privatizaci železnice měli na starost) se dokonce úspěšně zasazoval o to, aby se podobný systém použil i při rozprodeji londýnského metra.

Britské privatizované železnice jsou krutý žert. Cestující za jízdenky platí nejvíce v Evropě, ačkoliv britské vlaky patří k těm nejhorším (a jak se ukazuje, nejnebezpečnějším) v západním světě – a nyní jako daňoví poplatníci železnice subvencují skoro stejně vysokými částkami jako v době, kdy je vlastnil stát. To vše by se Britům snášelo snáz, kdyby nevěděli, jak se věci vyvíjejí v kontinentální Evropě. Z Paříže do Marseille se dnes vlakem svezete velmi pohodlně jen za něco přes tři hodiny. V Británii stejně dlouhá cesta (z Londýna řekněme do Pitlorchy ve Skotsku) potrvá alespoň dvakrát déle a bude stát dvakrát více. Od té doby, co byly roku 1981 uvedeny do provozu, vykolejily úžasné francouzské vlaky TGV pouze čtyřikrát; v Británii jenom v roce 1999 zemřelo na železnici třicet tři osob.

Železnice jsou veřejná služba. Proto do nich Francouzi tolik investují (stejně jako Němci, Italové a Španělé). Obří dotace, které systému vlakové dopravy vyplácejí, chápou jako investici do ekonomiky celého státu, místních ekonomik, životního prostředí, zdraví, turismu a sociální mobility. V očích některých anglických pozorovatelů a také několika francouzských kritiků tyto dotace znamenají neodpustitelně velké ztráty – ztráty obtížně kvantifikovatelné, protože jsou zahrabány ve státních účtech, přesto představující výraznou zátěž státního rozpočtu. Většina Francouzů však tento pohled nesdílí: dráhy pro ně nejsou byznys, ale služba, kterou stát občanům poskytuje na náklady všech. Konkrétní vlaky, tratě nebo zařízení nemusí být výdělečné, ale ztrátu kompenzují a vyvažují nepřímé zisky. Přistupujeme-li k železnicím jako k firmě, již dokážou nejlépe řídit podnikatelé, jejichž akcionáři očekávají návratnost svých investic, pak se míjíme se samotnou jejich podstatou.

Poznámky v textu:

353/ Ne že by u autobusů „trh“ fungoval. V Londýně a jiných velkých městech privatizované autobusy kopírují své trasy na hlavních silnicích, kde soutěží o snadné zisky. Nikdo však nestojí o nevýdělečné venkovské linky, z nichž byly mnohé zrušeny. Zde vidíme předzvěst pravděpodobné budoucnosti britských poštovních služeb, dalšího státního sektoru, do kterého mají být vpuštěny síly konkurence, efektivity a zisku.

354/ Jeden ze způsobů, jimiž privatizované železniční sítě plánovaly vydělat, bylo snížení nákladů na pracovní sílu. V roce 1992 na železnici pracovalo 159 000 mužů a žen; o pět let později už jenom 92 000. Jak se dalo očekávat, propouštění se neúměrně často týkalo techniků a údržbářů.

355/ Pronikavý text o hartfieldské katastrofě a jejím významu napsal Ian Jack: The Crash that Stopped Britain. V této vynikající knize Jack ukazuje, jak labouristická i konzervativní vláda a příslušné soukromé společnosti selhaly v plnění svých povinností; z těchto selhání však nemuseli vyvodit odpovědnost prakticky žádní vysocí funkcionáři. Někteří následně získali lepší a lépe placená místa.

356/ V červnu 2000 Blairův ministr dopravy s velkou pompou vyhlásil desetiletý program nových investic do dopravy o hodnotě 60 miliard liber. Šlo o typický blairovský slib: malým písmem bylo vysvětleno, že 34 miliard se očekává od soukromých investorů a 10 miliard představuje uspíšení investic, k nimž se vláda zavázala už dřív. Zbývá tak jen 16 miliard pro dobu deseti let – což není výrazné zlepšení oproti nízké úrovni veřejných investic, která celou krizi vlastně způsobila.

REAPPRAISALS

Copyright © Tony Judt, 2008

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2019

Translation © Jan Petříček, 2019

ISBN 978-80-7260-405-0

Tony Judt

Tony Judt: Falešné ideje, cizí krev / Francouzská inteligence 1944–1956

Britský historik, který se specializoval na moderní evropské dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, stržena vírem komunismu. Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal.

Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje, jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost specificky francouzská. Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností, jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů, literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin.

Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016) a Poválečná Evropa (2017).

Přeložil Martin Pokorný. Vydalo nakladatelství Prostor.

Ukázka z druhé kapitoly Byla válka:

Zkušenost okupace a odboje v letech 1940–1944 transformovala francouzské intelektuální společenství a urychlila v něm přesun prestiže a autority. Starší generace, již tak prořídlá v důsledku první světové války, prošla dalšími ztrátami vinou kolaborací, deportací a úmrtí. Jistě, existovaly významné výjimky. François Mauriac a Jean Paulhan, ústřední postavy francouzské literární sféry již dávno před začátkem třicátých let, si uchovali přinejmenším na deset let prestižní pozici i v poválečném intelektuálním a politickém životě. Georges Bernanos si sice nedokázal znovu vydobýt někdejší vliv ani styl, nicméně v polemikách čtyřicátých let po návratu z válečného exilu představoval zcela svébytný hlas. Avšak Gide, Maurras a jejich současníci se nyní ocitli odsunuti stranou a jejich místo zaujala nová generace s podstatně odlišným vnímáním světa. To neznamená, že by se starší autority nečetly: ještě v roce 1953 představoval André Malraux nejoblíbenější četbu studentů École normale supérieure.⁴⁰ Jejich hlas však již nedominoval na veřejnosti: nerozhodovali o podobě intelektuální diskuse.

Všechna podobná generační rozlišení mají své hranice. Malraux se narodil o pouhé čtyři roky dřív než Sartre, Aron a Mounier, ona nová generace, kterou se zde hodlám zabývat. I přes své relativní mládí však byl stejně výraznou předválečnou postavou jako autoři o dvacet let starší: aktivně se zapojil do politických bitev třicátých let a byl literárním titánem ještě předtím, než scénu obsadili mladí „nonkonformisté“. Druhá světová válka tak pro Malrauxe nepředstavovala žádné politické ani morální probuzení: z valné části ji strávil v poklidu a bezpečí na Azurovém pobřeží a do odboje se aktivně zapojil až relativně pozdě.⁴¹ Především ale Malraux, který v polovině třicátých let prošel fází silných komunistických sympatií, naprosto nepodléhal kouzlu revolučních možností poválečné éry a od samého počátku byl oddaným stoupencem generála de Gaulla. Už to samo ho i přes trvalý ohlas u čtenářstva nutně stavělo poněkud mimo hlavní intelektuální proud, přinejmenším do konce čtyřicátých let, kdy se k němu ze svébytných důvodů připojili lidé jako Raymond Aron a ještě později François Mauriac.

Nezvykle rychlý přesun intelektuální autority od jedné generace ke druhé je častým důsledkem války. Válka totiž nejenom zabíjí, ale také mění směřování obecného vkusu a sdílených zájmů. K něčemu podobnému došlo i po francouzsko-pruské válce a první světové válce – a po druhé světové válce zase Francie rozhodně nebyla jedinou zemí, kde nastoupilo nové a mladší kulturní vedení: v Polsku či v Maďarsku byla nejenom intelektuální, ale i politická sféra, zdecimovaná nacisty, obsazena novou skupinou mladých aktivistů, nesoucích valný díl zodpovědnosti za počáteční nadšení, se kterým byl v uvedených zemích zpočátku vítán komunismus a myšlenka kompletní sociální revoluce.⁴² Každý výklad poválečného formování a výsledné podoby intelektuálního společenství tedy musí ve Francii i jinde začít rokem 1940.

V životopisech prominentních poválečných osobností není vždy snadné rozlišit přesné okolnosti a pohnutky, které je přiměly zaujmout to či ono politické nebo filozofické stanovisko. Při ohlédnutí z pozice roku 1945 či pozdějších let nechali mnohdy celou periodu 1940–1944 zhustit do jediného prožitku. Poté, co je běh dějin podrobil ozbrojenému boji, věznění, německé okupaci a intelektuálnímu nebo fyzickému odporu, uvědomovali si při osvobození, že k předválečným zájmům, zvláště těm, jež měly za důsledek izolovanost od politického angažmá a veřejného jednání, už není cesty zpět. U Jeana-Paula Sartra či Maurice Merleau-Pontyho se jednalo napřed o filozofický postřeh a až poté o politické rozhodnutí; pro Mouniera a ostatní katolíky se zdánlivě jednalo o přirozené protažení dřívější duchovní kritiky meziválečné společnosti. Málokdo si ale byl ochoten přiznat, že tuto lekci jim neudělil rok 1940, ale až následující léta. Intelektuální rezistence a průvodní historická sebereflexe, tak patrné v roce 1945, nejenom nezapočaly v roce 1940, ale co víc, po pádu třetí republiky následovalo krátké, leč významné období iluzí, a dokonce optimismu.

Kdo se z porážky Francie snažil vytěžit něco pozitivního, musel především novému řádu vtisknout i jiný smysl, než který do něj vložila německá moc. Události roku 1940 bylo nutné prezentovat jako příležitost k překonání starých rozdílů a k přetvoření Francie, ne pouze jako šance pomstít se poražené republice. Právě takto – tu s větší, tu s menší mírou upřímnosti – chápali šanci roku 1940 nefašističtí provichističtí intelektuálové a pomáhá to objasnit, proč fantazie zprvu nadchla i muže, kteří se později zapojili do odboje proti Pétainovi a Němcům.

Nejnázornější, jelikož nejlepšími úmysly vedený příklad oné ambivalence, jež byla pro první reakce na porážku charakteristická, poskytuje krátkodobý experiment z Uriage. Základní obrysy tohoto prvního francouzského pokusu zřídit prostor pro výcvik nové morální a politické elity jsou dobře známé.⁴³ Skupina, která se v Uriage sešla na podzim roku 1940 s ambicí utvořit nové, exemplární společenství, cosi mezi skautským táborem a grande école, zřetelně rezonovala s myšlenkami a postoji počátku třicátých let. Hlavní slovo v ní měla mladší katolická generace – vojáci, učenci, učitelé – a v přednáškách i každodenních aktivitách hrály hlavní roli ideje zodpovědnosti, hierarchického uspořádání a národní obrody. Důraz kladený na specificky křesťanskou obrodu tu šel (stejně jako o deset let dříve) ruku v ruce s výrazně kritickým postojem k měšťáctví a k zesnuvší a neoplakávané „měšťácké“ republice. V první vlně přednášejících stál na prominentním místě Mounier a další autoři Espritu, ale vedle nich se na výuce podílelo i nové uskupení, ze kterého měly vzejít významné veřejné osobnosti čtvrté a páté republiky, mimo jiné zakladatel a první šéfredaktor listu Le Monde Hubert Beuve-Méry, který do nového periodika přenesl některé ideály a velkou dávku svatouškovského sebevědomí komunity v Uriage.

Ambivalence experimentu v Uriage, provozovaného něco přes rok, tkví v tom, že byl přijatelný pro vládu ve Vichy – a nejen to: nový režim a aktivisté z Uriage navázali vztah symbiózy. Tito levicoví katolíci (řečeno mírně anachronickou, ale obsahově vyhovující nálepkou) představovali vedle komunistů jediné uskupení se zřetelnou společenskou a kulturní identitou, které v rozpoznatelné podobě přežilo rok 1940 – a není bez významu, že Mounier i komunisté (Mounier úspěšně) zažádali o oficiální povolení vydávat svou tiskovinu i za nových poměrů.

Sílící důraz, který se v Uriage kladl na téma svobody a morálky, sice nakonec komunitu uvedl vůči vichistickým úřadům do konfliktu, nicméně v počáteční snaze o přetvoření národní duše se odrážel slovník „národní revoluce“. Mounierův mírně pythický koncept „personalismu“ propagoval hodnoty služby, vůdcovství, efektivity, pospolnosti a podobně, které se i někteří významní hodnostáři v Pétainově okolí upřímně snažili zrealizovat ve veřejném životě země.⁴⁴

Naznačený způsob vyjadřování navíc oslovoval paralelní mentalitu uvnitř sekulární komunity, a dokonce i na politické levici. Podobnou kritiku duchovních nedostatků třetí republiky i vlastních chyb a chyb své strany koneckonců předložil Léon Blum: jedním z témat jeho knihy V lidském měřítku bylo upozornění, že osvobozená Francie musí vybudovat silnou exekutivní moc a zbavit se tradičního odporu vůči kontrole a direktivitě, který podkopal republikánskou vládu. Zastupitelské instituce měšťanské republiky – napsal Blum – zklamaly naděje národa a shodný názor sdílela početná skupina mladých socialistických intelektuálů, vyšlých z hnutí odporu.⁴⁵ Skupina z Uriage tedy vyjadřovala obecněji zastávané mínění a dá se přímo tvrdit, že na krátkou dobu spojovala zájmy levice se zájmy „národní revoluce“ a zájmy umírněných se zájmy vznikajícího intelektuálního odboje. Symbolickým zhmotněním této vazby je okruh četby, který vedení komunity v Uriage propagovalo: sahal od Proudhona po Maurrase, ale zahrnoval mimo jiné i Marxe, Nietzscheho a Péguyho. Veškerá kritika měšťáckého materialismu byla vítána, zatímco demokracie ve všech parlamentních formách byla terčem permanentního zostouzení a posměchu.⁴⁶

K rozkolu mezi intelektuály z Uriage a vichistickým režimem nakonec došlo kvůli sílící kolaboraci vichistické vlády a stále zřetelnějším důkazům o tom, že „národní revoluce“ je v nejlepším případě iluzí, ale mnohem spíše – a stále více – cynickou fasádou, jež kryje perzekuci, diktaturu a mstivost. Je ale důležité upozornit, že to neznamenalo rezignaci na hledání třetí cesty mezi fašismem a liberální demokracií.

Ještě v únoru 1941, kdy už články v časopise Esprit podléhaly těžké cenzuře a někteří z první vlny aktivistů z Uriage přešli do podzemí, Mounier útočil na nově zformovanou křesťanskodemokratickou stranu, tj. onu katolickou složku hnutí odporu, která se měla nakonec sdružit v Lidovém republikánském hnutí (Mouvement républicain populaire, MRP), za přílišný důraz kladený na demokracii. Vyvěsit „obranu demokracie“ na stěžeň opozice a obrody je – napsal Mounier v soukromém dopise – „netvůrčí“ a nepružné.⁴⁷ Až do své smrti v roce 1950 zůstal Mounier vůči MRP a jeho ideálům podezíravý a kritický a preferoval výšiny morální obrody, nikoli sestup na rovinu demokratického politického boje se vším dalším, co to v sobě neslo ohledně návratu k poměrům někdejší republiky.

Poznámky v textu:

40/ Jak uvedl Pierre Bandet v La Revue de Paris z března 1953; cituje Jean-François Sirinelli, „Les normaliens de la rue d’Ulm après 1945. Une génération communiste?“, v: Revue d’histoire moderne et contemporaine, 33, 1986, str. 586, pozn. 71.

41/ Viz žlučovité vylíčení u Clary Malrauxové, Le Bruit de nos pas, sv. V I: Et pourtant j’étais libre, Paříž 1979.

42/ Například Géza Losonczy měl na konci války osmadvacet let, a když byl v roce 1956 internován za účast v Nagyově vládě, byl již v Maďarsku zkušeným vysokým politikem. Viz Anna Losonczyová, rozhovor s Pierrem Kendem v Nouvelle Alternative, 11. září 1988.

43/ Viz Pierre Bitoun, Les Hommes d’Uriage, Paříž 1988.

44/ Viz Gérard Lurol, Mounier I. Genèse de la personne, Paříž 1990.

45/ Viz Léon Blum, À l’échelle humaine, Paříž 1945.

46/ Viz Janine Bourdinová, „Des intellectuels à la recherche d’un style de vie. L’École nationale des cadres d’Uriage“, v: Revue française de science politique, 4. prosince 1959, str. 1041.

47/ Viz Emmanuel Mounier, „Lettre à Étienne Borne“, 22. února 1941, v: Oeuvres, sv. 4, Paříž 1963, str. 694, 695.

PAST IMPERFECT: French Intellectuals, 1944–1956

Copyright © Tony Judt, 1992

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2018

Translation © Martin Pokorný, 2018

ISBN 978-80-7260-379-4

Tony Judt: Poválečná Evropa. Její historie od roku 1945

V roce 1945 byla Evropa na kolenou. Značnou část evropských zemí těžce postihlo válečné ničení, masové vraždění, letecké bombardování a rozvrat. Prakticky celá východní polovina kontinentu upadla pod sovětskou nadvládu, takže jednu totalitu tam nahradila druhá. Dnes už Sovětský svaz neexistuje a enkláva demokratických států Evropské unie v současnosti sahá až k hranicím samotného Ruska. Poválečná Evropa podává hutný a celistvý obraz cesty, kterou Evropa mezi těmito dvěma body urazila; příběh, jehož děj se odvíjel ve stínu minulé války. Příběh vzkříšení Evropy, která povstala z trosek; příběh sestupu a pádu sovětského komunismu a vzestupu Evropského společenství a Evropské unie; příběh konce evropských říší a obtížného a proměnlivého vztahu Evropy k válečné minulosti a ke dvěma supervelmocím, které jej vymezují, Rusku a Americe. Tony Judt líčí rozvoj německé automobilové výroby ve světle toho, jak se stejnému odvětví vedlo v Británii; dává do souvislostí pařížské události roku 1968 s nepokoji, ke kterým v témže roce docházelo v Praze a v Itálii; a při osvětlování podstaty Salazarovy fašistické diktatury sahá po srovnání nejen s Francovým Španělskem, ale i s Ceauşescovým Rumunskem. Jasně a přehledně zachycuje jak celkový vývoj Evropy, tak i protikladné zkušenosti Evropanů na Východě a na Západě.

Poučíme se zde o občanské válce v Řecku, o působení sociální demokracie ve Skandinávii, o těžkostech dvojjazyčné Belgie, o krvavých taženích severoirské IRA i baskických separatistů. Je to historie lidí stejně jako národů, vystupují v ní Churchill i Mitterrand, generalissimus Franco i generál Jaruzelski, Silvio Berlusconi i Josif Stalin.

A Poválečná Evropa má co říci i ke kulturním a sociálním dějinám: od francouzského a českého filmu, nástupu ledniček či úpadku vlivu intelektuálů přes přistěhovalectví a vznik třídy gastarbeiterů až po fenomény, jako byly existencialismus, punk rock, Monty Python nebo brutalistická architektura. Judtova kniha časově dovedená až po válku v Iráku a volbu papeže Benedikta XVI. nám nabízí pochopení smyslu moderní evropské historie a identity, tedy toho, jaká Evropa je a jaká byla. Právem ji můžeme označit za jedinečnou práci na téma Evropa naší doby.

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013) a Penzion vzpomínek (2016). Jeho monumentální Poválečná Evropa vychází česky po devíti letech ve druhém vydání – a opět ji vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy  

Na konci první světové války se nově kreslily a upravovaly hranice, zatímco lidé víceméně zůstávali tam, kde byli. Po roce 1945 došlo v zásadě k opačnému jevu: hranice zůstaly až na jednu podstatnou výjimku v zásadě nedotčené, a místo nich byli přesouváni lidé. Západní politici zastávali názor, že Společnost národů a ustanovení Versailleské smlouvy týkající se menšin selhaly a že by byla chyba se byť i jen pokoušet o jejich vzkříšení. Z toho důvodu celkem rychle vyslovili souhlas s transfery obyvatelstva. Pokud se tedy menšinám, které ve střední a východní Evropě přežily, nedala poskytnout účinná mezinárodní ochrana, potom bude přinejmenším stejně dobré, když i ony budou přemístěny do oblastí, kde se jim dostane lepšího přijetí. Pojem „etnické čistky“ tehdy ještě neexistoval, ale procesy, které dnes označuje, už nepochybně probíhaly, přitom však ani zdaleka nevzbuzovaly všeobecné znepokojení nebo nesouhlas.

Výjimku zde tvořilo, jako v tolika jiných ohledech, Polsko. Jeho nová zeměpisná podoba, která představovala posun celé země západním směrem, kdy na východě muselo Polsko odstoupit 110 500 čtverečních kilometrů svého území Sovětskému svazu a náhradou za to dostalo díky posunutí hranic země na západ k Odře a Nise 64 000 čtverečních kilometrů na úkor Německa – měla dramatické důsledky pro Poláky, Ukrajince a Němce, kteří dosud na těchto územích žili. Něco takového bylo neobvyklé i v podmínkách roku 1945 a je potřeba to chápat hlavně jako součást celkové úpravy hranic, kterou Stalin vnutil všem zemím na západním okraji svého impéria. Rumunsku sebral Besarábii a Bukovinu, Československu Podkarpatskou Rus, pohltil všechny tři pobaltské státy a nechal si také Karelskou šíji, kterou během války uloupil Finsku.

Na západ od nových sovětských hranic se změnilo jen málo. Bulharsko si vzalo od Rumunska zpátky malý pruh území v dobrudžské oblasti, Československo získalo na úkor Maďarska (jež patřilo mezi poražené země Osy, a námitky si proto muselo nechat pro sebe) tři vesnice na pravém břehu Dunaje naproti Bratislavě, Titovi se podařilo udržet se na části někdejšího italského území kolem Terstu v oblasti Julského Benátska, které jeho jednotky obsadily koncem války. Jinak byla území uchvácená vojensky v letech 1938–1945 vrácena původním vlastníkům a byl obnoven status quo ante.

Výsledkem bylo, že se Evropa stala, až na určité výjimky, světadílem národních států, jež byly etnicky homogennější než kdykoli předtím. Sovětský svaz samozřejmě zůstal mnohonárodnostní říší a Jugoslávie také neztratila nic ze své etnické rozmanitosti navzdory krvavým vnitřním bojům, které probíhaly za války. Rumunsko na svém území stále mělo velice početnou maďarskou menšinu v Transylvánii a neznámý počet – rozhodně však miliony – Cikánů. Ale v Polsku, kde v roce 1938 tvořili Poláci jen 68 procent obyvatelstva, žili v roce 1946 téměř výhradně jen oni. Německo nyní bylo v zásadě čistě německé (nepočítáme-li dočasné uprchlíky a běžence). V Československu, kde před Mnichovem žilo 22 procent Němců, 5 procent Maďarů, 3 procenta Rusínů a 1,5 procenta Židů, zbyli teď prakticky výhradně jen Češi a Slováci. Z 55 000 československých Židů, kteří přežili válku, jich v roce 1950 zbývalo už jen 16 000, ostatní zemi opustili. Starobylé evropské diaspory – Řekové a Turci na jižním Balkánu a kolem Černého moře, Italové v Dalmácii, Maďaři v Transylvánii a na severním Balkánu, Poláci v Litvě, v Bukovině a v ukrajinské Volyni, německé enklávy od Baltu po Černé moře a od Rýna k Volze, a Židé odkudkoli – ubývaly a mizely. Rodila se nová, „čistší“ Evropa.

Tony Judt: Penzion vzpomínek

„V knize Tonyho Judta nevnímáte přicházející smrt. Zvídavost, intelektuální odvaha, požitek z komických detailů a krystalická próza jsou symptomy muže posedlého nikoli smrtí, ale životem.“ Tolik o knize Penzion vzpomínek britský list The Telegraph.
Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl nevyléčitelným onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj „palác paměti“ situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. A jak napsal, právě onen hotýlek se proměnil „z mnemotechnického spouštěče vzpomínek v prostor sloužící jako sklad“, v němž znovu promýšlel, třídil a oživoval to, co mu utkvělo v mysli. Byl si vědom, že hodnota návratů do minulosti „v zásadě spočívá v impresionistickém efektu: v tom, jestli se mi podařilo propojit a usouvztažnit soukromé a veřejné, zdůvodněné a tušené, vzpomínané a procítěné“.
Tonymu Judtovi se to povedlo dokonale. Proudy vědomí ho přenášejí od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden. Ve vzpomínkách na dětství podává zprávu o strastiplné situaci poválečného Londýna, o architektuře jeho různých částí od zanedbaných koutů po takzvané lepší čtvrti a předměstí.
V dalších kapitolách se dotýká například nevlídné atmosféry středního školství, z níž se jako světlý bod vynořuje podivínský, ale hluboce lidský učitel, líčí, jak v mládí pracoval o prázdninách v kibucu a jak postupně ze svého nadšení pro tuto formu soužití vystřízlivěl, jinde s přesností a sociálním citem zachycuje poměry za svých studií v Cambridgi a v Paříži nebo vzpomíná na své studentské brigády či revoluční studentské hnutí. Brilantní jsou eseje na téma integrity slov, která jsou „vším, co máme“, a úvahy o Americe, „zemi nevinné a nebezpečné současně“, která mu učarovala, o jejích protikladech a zvláštnostech, sexu, americké pruderii i okouzlující rozmanitosti New Yorku. Další kapitoly jsou věnovány střední a východní Evropě, odkud pocházejí Judtovi židovští předci, kteří do Londýna prchli před pogromy z Ruska, Rumunska, Litvy a Polska.
Výpověď o osobní zkušenosti, pevně zasazená do doby, v níž Tony Judt žil, byť byl poslední dva roky života odsouzen k nehybné samotě, je nesmírně autentická, navíc jí vědomí autora, že mu zbývá málo času, vtisklo výsostně existenciální rozměr. Nemalou pozornost si také zaslouží jeho jazyk a textem mnohdy překvapivě probleskující vědoucí ironický humor.
V překladu Ladislava Köppla knihu vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy
Krize středního věku

Jsou muži, kteří v krizi středního věku mění manželky. Jiní mění auta a někteří dokonce i pohlaví. Problém krize středního věku u nich spočívá ve víře, že zůstanou mladí, když se do něčeho pustí úplně jinak. Jistě, „jinak“ je velmi relativní pojem: muž, který se zmítá v krizi, obvykle provádí totéž, co ostatní – tak se ostatně pozná, že jde o krizi středního věku. Já to řešil poněkud odlišně. Měl jsem odpovídající věk, byl v odpovídající situaci (právě jsem se rozváděl s ženou číslo dvě) a prožíval obvyklé pochybnosti středního věku: k čemu to všechno je? Vyřešil jsem to po svém. Začal jsem se učit česky.
Na počátku osmdesátých let jsem přednášel politologii na Oxfordu. Měl jsem stálé místo, zvládal jsem své profesní povinnosti a vlastnil hezký dům. O domácím štěstí se sice nedalo mluvit a kromě toho jsem si už zvykl, že mi chybí. Měl jsem však stále silnější pocit, že se odcizuji svým akademickým zájmům. Francouzská historiografie tehdy najednou nabrala divný směr: takzvaný „obrat ke kultuře“ a nástup všech těch „post“ směrů mě nutil číst nekonečně nabubřelé fráze, v akademických kruzích vynášené do výšin příznivci novopečených „podoborů“, kteří začali obsazovat území příliš blízké mému oboru. Nebavilo mě to.
A tehdy, 24. dubna 1981, časopis New Statesman zveřejnil dopis českého disidenta, který pod pseudonymem Václav Racek zdvořile kritizoval esej E. P. Thompsona, v němž velký britský historik přisoudil Západu i Východu stejnou odpovědnost za studenou válku a zločiny, které napáchaly. „Racek“ soudil – jak jinak –, že komunismus nese větší díl odpovědnosti. Thompson reagoval dlouhým a povýšeným článkem, v němž odmítl Rackův názor a srovnal „naivní“ touhu českého disidenta po svobodě se svou vlastní „obranou britských svobod“, připustil však, že „vzhledem k naivitě plynoucí z neinformovanosti není těžké pochopit, proč český intelektuál takhle uvažuje“.
Thompsonova arogance mě tak rozlítila, že jsem se do jejich sporu vložil. Můj příspěvek do diskuse – a v něm vyjádřené sympatie – mi vynesly od Jana Kavana, exulanta z roku 1968, pozvání do Londýna. Když jsme se sešli, byl Kavan na pokraji zhroucení. Svěřil se mi, že poskytl televizi Thames rozhovor, v němž se nechal unést, nechtěně vyzradil informace o českém undergroundu a teď se bojí, aby to lidem doma nezpůsobilo potíže. Mohl bych se prosím pokusit stáhnout film z vysílání?
Skutečnost, že se Kavan domnívá, že by neznámý profesor z Oxfordu mohl mít tak velký vliv, mi polichotila. Nedělal jsem si sice iluze, ale přesto jsem se vydal do studia. Programový dramaturg mě zdvořile vyslechl, rychle pochopil, že o Československu, jeho undergroundovém hnutí ani o samotném Kavanovi nevím nic, odhadl, že žádný vliv nemám, dokonce ani podle měřítek mé málo vlivné profese… a zdvořile mě vyprovodil ze dveří.
Film běžel v televizi další večer. Pokud vím, informace, které leccos odhalily, nikoho vážně nepoškodily. Utrpěla však Kavanova pověst: o mnoho let později ho jeho nepřátelé v postkomunistické České republice obvinili ze spolupráce se starým režimem. Odvolávali se přitom i na jeho interview poskytnuté televizi Thames.
Když jsem se ten večer, zahanbený svým neúspěchem a ponížený důkazem vlastní bezvýznamnosti, vrátil do Oxfordu, dospěl jsem k zásadnímu rozhodnutí. Naučím se česky. To, že mě televize Thames ignorovala, bych přežil. Nevadilo mi, že podle nich nejsem důležitý, ale urazilo mne, že mě pokládají nejen za bezvýznamného, ale i neinformovaného člověka. Poprvé v životě jsem byl v situaci, že jsem se vyjadřoval k problémům nějaké země, aniž jsem znal její jazyk. Vím, že to politologové dělají pořád, ale právě proto nejsem politolog.
A tak jsem se na počátku osmdesátých let začal učit nový jazyk. Nejdřív jsem si koupil knihu Naučte se česky. Využil jsem období dlouhé (a stále vítanější) nepřítomnosti mé ženy číslo dvě a každý večer se dvě hodiny učil. Metodika té knihy byla staromódní, a tudíž mně důvěrně známá: neuvěřitelné množství gramatiky, důraz kladený na složité konjugace a deklinace tohoto slovanského jazyka, to vše proložené slovíčky, překlady, cvičeními výslovnosti, důležitými výjimkami atd. Zkrátka, byl to stejný způsob, jakým jsem se kdysi učil němčinu.
Když jsem po několika měsících práce s tímto textem udělal jistý pokrok, řekl jsem si, že potřebuji školní výuku, pokud nechci zůstat na úrovni osamělého samouka. Oxford tehdy nabízel prvotřídní techniku vyučování několika tuctů známých i exotických jazyků, a tak jsem se zapsal do kurzu češtiny pro začátečníky a středně pokročilé. Jestli si dobře vzpomínám, studovali jsme pouze ve dvou: mojí spolužačkou byla manželka známého oxfordského historika, sama nadaná lingvistka. Držet s ní krok vyžadovalo soustředění a tvrdé úsilí.
Do konce osmdesátých let jsem si osvojil pasivní znalost češtiny. Zdůrazňuji slovo pasivní: málokdy se mi poštěstilo zaslechnout češtinu jinde než v audiovizuální laboratoři. Čechy jsem navštívil jen párkrát, a navíc mi pomalu docházelo, že učit se jazyky ve středním věku je poměrně těžké. Číst jsem však uměl docela obstojně. První kniha, kterou jsem přečetl, byly Čapkovy Hovory s T. G. M. – skvělá řada interview a výměn názorů mezi největším českým dramatikem a prvním československým prezidentem. Od Čapka jsem se dostal  k Havlovi a začal o něm psát.
Právě díky znalosti češtiny jsem v letech 1985 a 1986 cestoval do Československa jako pěšák malé armády pašeráků knih, kterou naverboval Roger Scruton. Cílem bylo pomoci pedagogům a studentům vyloučeným z českých univerzit, a tak jsem přednášel na bytových seminářích před pozorným publikem mladých lidí, kteří lačnili po diskusi a nedbali na akademickou reputaci, ani se nezabývali módními trendy, což bylo milé. Mluvil jsem anglicky, přestože starší profesoři by bývali dali přednost němčině. Pokud jsem vůbec měl příležitost využít svých znalostí češtiny, bylo to především v situacích, kdy jsem odpovídal na jakoby náhodné otázky tajných policistů v civilu, kteří postávali pod lampou před obydlím každého disidenta a ptali se, kolik je hodin, aby zjistili, jestli mezi návštěvníky nejsou cizinci.
Praha byla tenkrát šedivá a smutná. Podle komunistických měřítek na tom nebylo Československo Gustáva Husáka špatně (lépe si stálo pouze Maďarsko), ale byla to chmurná a depresivní země. Nikdo, kdo v oněch letech zažil komunismus, nemohl mít absolutně žádnou iluzi o tom, že by toto mrtvé dogma izolované v chátrající zemi mělo nějakou perspektivu. A přesto jsem tam žil ve víru nadšení a vzrušení a pokaždé se vracel do Oxfordu nabitý energií a nápady.  
Začal jsem přednášet východoevropskou historii a také o ní – s určitou nervozitou – psát. Zejména mě zaujala a zaměstnávala tamější neformální, undergroundová opozice. Četba, písemné diskuse a (posléze) setkání s lidmi, jako byli Václav Havel, Adam Michnik, János Kis a jejich přátelé, mi umožnily znovu zažít vášeň pro politiku a neobvyklou chuť věnovat se vědeckým a intelektuálním zájmům, s jakou jsem se nesetkal od konce šedesátých let. Ono nadšení bylo mnohem vážnější a závažnější než cokoli, co jsem si z té desítky let byl schopen vybavit. Nepřeháním, když řeknu, že mé zahloubání do problematiky východní Evropy mě znovu probralo k životu.