George Steiner: Knihy, které jsem nenapsal

Jaké je to být básníkem, když se v sousedním domě nad svící sklání Dante nebo Shakespeare?

Jaké je to milovat ve čtyřech různých jazycích?

Jak by měl v 21. století vypadat základní model obecné gramotnosti?

Znamenají hranice mého jazyka skutečně hranice mého světa?

Takovéto otázky a ještě spoustu dalších otevírá George Steiner ve svém souboru sedmi esejů s poněkud ironickým názvem Knihy, které jsem nenapsal. Tento koryfej soudobé kulturní kritiky, patřící k jedněm z mála skutečně originálních myslitelů naší doby, v nich pojednává o tématech, která za svůj život promýšlel, k nimž podniknul přípravné studie, která však již nestihl dovést do hodnotné knižní podoby. Kdo by však čekal sentimentální tesknění nad omezenými možnostmi lidského života, ten musí hledat jinde. Steinera ani v pokročilém věku neopouští onen údiv, který stál na počátku veškerého filozofického tázání, a touha pochopit, porozumět. Kromě hlubokých a argumentačně mistrně vystavených úvah kniha zaujme i tím, že oproti jiným esejům zde Steiner nezvykle odkrývá své soukromí a prozrazuje důvěrnosti, na něž sám není příliš hrdý.

George Steiner (*1929) je americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem je vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holocaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou např. In Bluebeard‘s Castle (1971), After Babel (1975, česky jako Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1989.



Steinerovy eseje do češtiny přeložil Michal Kleprlík. Knihu vydává nakladatelství Dauphin. Souběžně stejné nakladatelství vydalo Steinerovu knihu Skutečné přítomnosti (ukázku čtěte na https://ctenarknih.blogspot.com/2019/10/george-steiner-skutecne-pritomnosti-je.html).

Ukázka z eseje O školství a gramotnosti

Úpadek znalostí početních úkonů napříč celou naší kulturou, nedoučenost těch, kteří se o sobě domnívají, že mají matematické vzdělání, nabízí vděčné téma věčným kverulantům; na druhé straně je třeba si přiznat, že v tom, jak funguje náš svět, nenajdeme oblast, kde by matematické operace nehrály klíčovou úlohu. Nejen příroda hovoří jazykem matematiky, ale také moderní život. Přesto většina z nás vnímá matematiku jako obskurní, nezáživnou disciplínu připomínající školní lavice se spoustou dnes již zapomenutého biflování. Jen se svých přátel nebo rodinných příslušníků zkuste zeptat, jaká že je definice „aritmetického průměru“.

Ztráta se však neomezuje pouze na oblast pragmatiky. I přesto, že člověk je chamtivý, často rovněž zvrhlý a surový savec se sklony chránit si své území, občas dokáže vlastními silami stvořit dílo čiré, zcela neutilitární krásy. Tyto „ušlechtilé pohnutky ducha“ (Dante) se týkají hudby, poezie, metafyziky. Odkud se berou, to nám zůstává fascinující záhadou, všechny ale zahrnují čistou matematiku. Diskuse o tom, zda mají matematické abstrakce v externí realitě své odpovídající protějšky, jak se domníval Platón, nebo zda existují jako autonomní mentální „hry“, jako axiomatické hry pozoruhodných možností odehrávajících se v mysli, zatím zůstává bez rozřešení. Dotýká se totiž vůbec toho nejzáhadnějšího, co skrývá lidská duše. Nezpochybnitelná je však čirá krása, elegance a v jistých případech i důvtip matematické argumentace. Jak poznamenává Edna St. Vincent Millayová, zabývat se Euklidem je příležitost „pozorovat obnaženou krásu“. Vskutku, když Keats klade rovnítko mezi pravdu a krásu, je to matematika, kde jeho slova dochází naplnění. Tato „krása“ má však svůj přesně vymezený význam a místo; těm, kteří neumějí počítat, kteří netuší, co Leibniz myslí tím, když píše, že „Bůh zpívá čísla“, je stěží přístupná.

Obecně se má za to, že na pokročilejší úrovni si matematiku mohou osvojit pouze nadaní jedinci. Smutnou skutečností je, že kolikrát vyučují matematice učitelé, jejichž schopnosti jsou prostě nedostačující. Žáky nemohou motivovat, to se odráží na výsledcích a kruh se tak začarovává. Není pochyb o tom, že existují vrozené dispozice k početním úkonům. Myslím však, že se jejich role hrubě přeceňuje. Jsem přesvědčen, že i obtížnější matematické koncepce mohou být předvedeny poutavým a inspirativním způsobem, pokud jsou promýšleny historicky. Je třeba je vyložit v celé šíři i s dobovým, společenským a intelektuální pozadím a také s tím, jak byly doposud řešeny – kategorizace neúspěšných řešení představuje možná ten nejpoutavější a nejnázornější způsob a může sklízet největší úspěch. Právě prostřednictvím těchto velkolepých plaveb a dobrodružných výprav lidské mysli, tolikrát doprovázených rivalitou, vášněmi, frustrací – koráb ztroskotá nebo uvízne v zamrzlých vodách neřešitelna –, můžeme i my nematematici nahlédnout do svrchovaného hájemství určujících objevů. Uvedu dva příklady.

Po celá tisíciletí a na různých místech rozličných kultur a civilizací byly matematické postuláty a důkazy považovány vůbec za to nejjistější, nejnezpochybnitelnější. Axiomy symbolizovaly věčnost a dokonalost a Platón, Descartes, Spinoza jim přisuzovali podobnou míru nepopiratelné existence jako v případě božství. První pochybnosti se začaly objevovat až v devatenáctém století ve spojitosti s paradoxy, které vyvstaly z neeuklidovské geometrie. V Královci, Kantově městě, pak 7. října 1930 jistý velmi mladý a neznámý matematický logik vyslovil věty, o nichž se o mnoho let později bude na harvardské půdě hovořit jako o od dob Descarta nejvýznamnějším kroku v dějinách lidského myšlení. Kurt Gödel jimi totiž dokázal, že v každém formálním systému existuje nerozhodnutelná věta, která je prostředky tohoto systému formulovatelná, ale nedá se jimi dokázat. V jakémkoli koherentním systému bude vždy existovat jedna či více vět, které se vymykají stanoveným axiomům. Když se Gödelovy důkazy proslavily a vstoupily v obecnou platnost, matematika, a tím pádem i celá věda, se otřásla v základech. Příští světy již budou světy neurčitelnosti. Einstein, který si Gödela jinak velmi považoval, se s tímto zvratem sám jen těžko smiřoval. Kromě matematiky, fyziky a logiky navíc zásadně zpochybnily neotřesitelnou víru v neomezený, prokazatelný pokrok kalkulující racionality. Rogeru Penroseovi například umožnily zavrhnout všechny lákavé analogie mezi mechanismy počítače a kůrou mozkovou a vyřknout závěr, že „díky Gödelově teorému zůstane lidské mysli vždy poslední slovo.“ I tehdy, nebo právě tehdy, když to bude slovo neznámé. Člověku se tím otevřel ohromný prostor svobody. Jaká by asi byla reakce Galilea nebo Spinozy?

Druhý příklad pochází z oblasti prvočísel, oněch kostek, z nichž je poskládána stavebnice našeho světa („jen Bůh“, řekl jeden velký matematik, „mohl vynalézt prvočísla“). Hrát si s nimi dokáže každé bystré dítě. V šedesátých letech devatenáctého století je objevil Bernhard Riemann, jehož hypoté­za se zabývá rozložením prvočísel – víme, že jich je nekonečně mnoho – a jejich vztahem k nule. Staví na domněnce, že ono rozložení probíhá v „posvátné linii“, která nám umožňuje předpovědět, kde se objeví následující prvočíslo. Celá smečka matematiků mnohdy nebetyčného věhlasu se honila za důkazem Riemannovy intuitivně přesvědčivé hypotézy. Jejich úsilí často nepoháněla jen geniálnost, ale také osobní řevnivost nejhrubšího zrna. Mnohokrát byl důkaz již na dosah, vždy se ale objevila chyba a řetěz se přetrhl. Někteří proponenti za to zaplatili nervovým zhroucením, nebo si dokonce sáhli na život. Jak uvádí jeden ze současných historiků této fascinující ságy (sám rovněž význačný představitel čisté matematiky): „I přes úsilí největších matematických mozků vysvětlit modulaci a transformaci této mystické hudby, zůstávají prvočísla nevyjasněnou záhadou. Stále čekáme, až se někdo zapíše do dějin matematiky jako génius, který je přiměl zpívat.“

Pokud tyto pokusy dokážete zasadit do patřičného intelektuálního, historického, společenského nebo i ideologického kontextu, můžete zaujmout pozornost mladého člověka, můžete mu nabídnout nevyčerpatelný zdroj poutavých příběhů a tajemství a vznítit zájem o další plavbu, o další dobrodružství ve „vodách mysli“, které jsou hlubší a rozmanitější než kterékoli jiné na světě.

Originally published under the title My Unwritten Books

Copyright © 2007 by George Steiner

All rights reserved

Translation and postface © Michal Kleprlík, 2019

Frontispice © Jindřich Zeithamml, 2019

© Dauphin, 2019

ISBN 978-80-7272-109-2

Frontispice: Jindřich Zeithamml 

George Steiner: Skutečné přítomnosti (Je něco v tom, co říkáme?)

V této knize se setkává estetika, teologie, lingvistika, literární teorie a filozofie, ale přitom (jako u Steinera vždy) nejde o suchopárnou teoretizaci předem vytčeného problému, nýbrž o vášnivou, dobrodružnou intelektuální cestu líčenou téměř básnickým jazykem.

George Steiner (*1929) je americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel. Jeho celoživotním zájmem je vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holocaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou např. In Bluebeard‘s Castle (1971), After Babel (1975, česky Po Bábelu, Triáda 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky Host 2011).

Přeložili Michal Kleprlík, Ondřej Hanus a Sylva Ficová. Frontispice Jindřich Zeithamml. Vydalo nakladatelství Dauphin, které letos slaví 25 let existence. Stejné nakladatelství souběžně vydalo i soubor Steinerových esejů nazvaný Knihy, které jsem nenapsal.

Ukázka z knihy:

Zvyklosti a hodnoty, které v dnešních západních konzumních společnostech převažují, jsou pravým opakem těch, které vyznává imaginární společenství bezprostřednosti. Vládne sekundárnost a parazitismus. Gramotná část lidstva je tiskem, rozhlasem či televizí denně bombardována miliony slov o knihách, které nikdy neotevře, o hudbě, kterou nikdy neuslyší, a uměleckých dílech, které nikdy nespatří. Vzduch zahlcuje neutuchající šum estetických komentářů, živě vysílaných soudů a předpřipravených kázání. Diskuze o umění, literární reportáže, hudební recenze či baletní kritiky jsou podle všeho z větší části pročítány, nikoli čteny, slyšeny, nikoli poslouchány. Účinek je nicméně naprosto protikladný oproti onomu niternému, osobnímu prožitku a pohlcení, které pojmenoval Ben Jonson. Jen máloco je skutečně „vstřebáno“ – většina je jen „strávena“.

Na úrovni kriticko-akademické interpretace a hodnocení je objem sekundárního diskurzu nezbadatelný. Nedokážou ho postihnout ani počítače a elektronické databáze. Žádná bibliografie není aktuální. Záplava knih a kritických esejí, vědeckých článků, sborníků a dizertací, které jsou v Evropě a Spojených státech dennodenně produkovány, se podobá přílivové vlně. V „humanitních oborech“ – což je obecný pojem, pod nějž řadím literaturu, hudbu a umění společně s všeobsáhlostí hermeneutického a normativního bádání, jemuž dávají vzniknout – je jejich počet bezmála groteskní.

Následující shrnující příklady uvádím proto, že čtenář-konzument, který se nepohybuje v akademických, uměleckých či hudebních sférách, nemá o rozměrech této produkce nejspíš tušení.

Jen v oblasti moderní literatury vzniká na ruských a západních univerzitách zhruba třicet tisíc dizertací ročně. Průměrná univerzitní knihovna má ve svém fondu asi tři až čtyři tisíce humanitně zaměřených periodik. Patří mezi ně odborné a kritické časopisy věnované poezii, dramatu a próze, muzikologické a hudebně kritické časopisy, čtvrtletníky a periodika pro výzkum historie a kritiku výtvarného umění. Množí se periodické publikace věnované teoretické a formální estetice. Těch několik tisíc učených společností, specializovaných asociací, spolků literárních historiků, muzikologů, přátel krásné literatury, kunsthistoriků, studentů baletu, divadla, toho či onoho architektonického stylu, historie a sémiologie filmu, které najdeme na seznamech UNESCO a které publikují výstupy z bádání ve svých vyvolených oborech ve více či méně oficiální a standardizované podobě, jsou pouhou špičkou ledovce. Žádný počítač nevytvořil rejstřík zpravodajů, každoročně vznikajících záznamů či zápisů ze setkání, která oslavují ten či onen obřad výkladu.

Pokud jde o významné postavy nebo díla, jejich interpretační a kritické „pokrytí“ – vskutku příhodné slovo – nelze vůbec vyčíslit. Nejúplnější dostupná bibliografie knih a článků o Geothově Faustovi má čtyři objemné svazky. Byla neúplná už v době, kdy vyšla, a dnes je zastaralá. Odhaduje se, že od konce osmdesátých let osmnáctého století vyšlo asi pětadvacet tisíc knih, esejí, článků, příspěvků ve sbornících z kritických a odborných konferencí či dizertací o skutečných významech Hamleta. Žádný existující soupis komentářů, výkladových a kritických článků věnovaných filozofických, strukturním či kontextovým aspektům Dantovy Božské komedie nelze považovat za vyčerpávající. U příležitosti stého výročí úmrtí Victora Huga v roce 1985 se konalo na pětatřicet odborných konferencí. Sborníky z nich postupně vycházejí.

Avšak i méně významné figury a současní spisovatelé, umělci, jejichž skutečný význam je dosud diskutabilní, se stávají předmětem obsáhlé akademicko-kritické diskuze. Ještě před založením časopisu a zpravodaje věnovaného výhradně Faulknerovi bylo o tomto autorovi napsáno více než tisíc odborných článků a diplomových prací či dizertací. Komentáře o Ezru Poundovi či Samuelu Beckettovi vznikají jako na běžícím páse. Myšlení a vnímání je napadeno elitářským běsněním sekundárního diskurzu.

Období a kulturní ovzduší, v nichž dominuje exegeze a kritika, se nazývají jako „alexandrinská“ nebo „byzantská“. Tato přízviska odkazují k převaze gramatologických, edičních, didaktických, slovníkových a soudcovských technik a ideálů nad jakoukoli skutečnou básnickou či estetickou tvorbou v helénistické Alexandrii a v pozdně antické a středověké Byzanci. Jsou dokladem imperialismu z druhé a třetí ruky. Jméno žádné dnešní metropole nemůže vystihnout poměry panující v Alexandrii či Byzanci. Možná že naše doba vejde do dějin jako věk marginalistů, duchovních na trhu.

Jaké to má příčiny? Mohu-li si pro přirovnání vypůjčit Homérův mýtus o chaosu a plýtvání, kdo otevřel Aiolovy měchy? Nejsem si jistý, jestli existuje uspokojivá odpověď.

Duch naší doby je duchem žurnalismu. Žurnalismus prostupuje každou skulinku našeho vědomí, a to proto, že tisk a média jsou mnohem víc než jen technický nástroj a komerční podnik. Základní fenomenologie žurnalismu je v jistém smyslu metafyzická. Je výrazem epistemologie a etiky falešné časovosti. Vytváří časovost, která disponuje rovnocennou okamžitostí. Všechny věci mají víceméně stejnou důležitost, všechny existují pouze dnes. S tím souvisí skutečnost, že potenciální význam materiálu, který žurnalismus zprostředkovává, jde hned další den „do výprodeje“. Žurnalistický pohled vyostřuje na maximální možnou míru každou událost, osobu i společenské uspořádání, avšak toto vybroušení je vždy identické. Stejný význam je přisuzován politickým zvěrstvům i cirkusu, vědeckým objevům i sportovním výkonům, apokalypse i poruchám trávení. Tato monotónnost barvité naléhavosti má paradoxně znecitlivující účinek. Výsostná krása i hrůza jsou na konci dne skartovány. Jsme znovu sceleni a očekáváme ranní vydání.

Originally published under the title Real Presences

Copyright © 1989 by George Steiner

All rights reserved

Translation © Ondřej Hanuš, Sylva Ficová,

Michal Kleprlík, 2019

Frontispice © Jindřich Zeithamml, 2019

© Dauphin, 2019

ISBN 978-80-7272-987-6