Kdo byl chlapec, kterému mladý Ludwig Wittgenstein namaloval
krémem na boty pod nos knírek? Proč si pomocník pražského kata Robert Týfa vzal
do práce rezervní košili? Co dělal Edvard Beneš ve chvíli, kdy si Klement
Gottwald všiml, že má každou ponožku jinou, a jakou roli se učila Jiřina
Švorcová, když jí došel lak na vlasy?
Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě,
nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v
úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy
se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými
lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami
o budoucnosti. Tragická monumentalita dějin procházející dírou na ponožce. Krém
na boty, který rozhodne o osudech národu.
Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera vytvořil mozaiku na
první pohled absurdních situací odehrávajících se ve zlomových okamžicích dějin
dvacátého století. Přesvědčivěji než všechna fakta ukázal, že historie není to,
co se popisuje v učebnicích, nýbrž to, co možná právě teď prožíváme, aniž si to
uvědomujeme.
Knihu vydává Host.
Rozhovor s autorem si můžete přečíst na
Ukázka z knihy:
Vlak
podzemní dráhy se s rachotem prokousával tmou tunelu a
světlo ve vagonu občas zablikalo, jako by chtělo cestujícím připomenout, v jaké
hlubině se ocitli. V rohu vagonu seděl mladík a pobrukoval si nějakou píseň.
Žena nedaleko od něj zase po každé stanici vyndala z kabely hřeben a učesala si
vlasy. Dva kluci se hádali, asi o skleněnku. Ta nakonec vypadla z gestikulující
ruky jednoho z nich a kutálela se po vagonu. Jeden z chlapců se vymrštil ze
sedadla a zalehl kuličku tělem. Půlka vagonu se začala smát, jen ten muž v
buřince chlapce pozoroval a v obličeji se mu nic nezměnilo. Plešatý muž, sedící
kousek od zachmuřeného muže, se zvedl a pomohl chlapci na nohy. Ten držel
kuličku ve dvou prstech pravé ruky a tvářil se, jako by právě zvítězil na
olympijských hrách, které byly před pár lety v Londýně a o kterých četl v
knížce od strýce. Strýc byl totiž milovník sportu. Vlak začal brzdit před
stanicí a plešatý muž s chlapcem zatančili pár kroků něčeho, co vypadalo trošku
jako kankán a trošku jako mazurka. Vagon se zase zasmál, žena dokonce uprostřed
česání. Ten muž v buřince zase nic, a to na něj dvojice během taneční kreace
málem upadla. Jen zvedl obočí a vyndal z kapsy saka malý notýsek, opatřený
tužkou na krátkém špagátku, který měl zřejmě hlídat, aby pán nepsal moc
rozmáchlé věty. Něco si zapsal a notýsek zase uklidil. Na psaní je přece
potřeba klid a ticho pracovny, pomyslel si plešatý muž. Ve vlaku podzemní dráhy
se přece psát nedá. Jak se vlak blížil ke konečné stanici Porte de
Clignancourt, cestujících ubývalo. Kluci zmizeli, žena s hřebenem v kabele
málem zapomněla vystoupit, ale nakonec to stihla. Mladík si pořád něco
pobrukoval a muž v buřince už zase vyndal notýsek a uvázanou tužkou bodal do
papíru. Plešatý muž si pohladil hlavu, a jak pozoroval tužku zraňující notýsek,
měl taky chuť něco napsat. Těšil se do pracovny. Byli na konečné. Pobrukující z
vagonu doslova vyběhl a na nástupišti spustil zpěv naplno, jako by měl radost,
že jízdu temnotou přežil. Plešatý muž se zvedl a došel ke dveřím. Když se
otočil do vagonu, buřinka pořád něco psala. Vrátil se a zatahal mladého muže
jemně za rukáv saka. Konečná. Tmavé oči se možná trochu usmály a ruka s
notýskem se dotkla krempy buřinky, asi na pozdrav. Oba konečně opustili vagon. Vladimír
Iljič Lenin si zase rukou utřel pleš a díval se za mužem s buřinkou, který
odcházel po nástupišti a pořád psal do notýsku. Franz Kafka došel ke schodům,
otočil se a zamával plešatému muži notýskem. Asi nějaký dobrý muž, pomyslel si.
Paříž, září 1911
BRNĚNSKÉ NOVINY napsaly: Hodinářův náhrobní nápis. V Paříži
zemřel v těchto dnech hodinář, jenž ustanovil ve své závěti, aby mu na pomník
dán byl tento nápis: Zde odpočívá v horizontální poloze XYZ, za života
povoláním hodinář. Čest byla mu v žití „hnacím perem“, práce „regulátorem“
času. Jeho „stroj“ byl dobrý, neboť bázeň Boží a láska k bližnímu byly vždycky
„klíčem“ jeho jednání. Žil šťastně až do okamžiku, kdy veliký „Hodinář“
všehomíru uznal za vhodné „řetěz“ dnů jeho přerušiti. Stalo se to ve věku 87
let.
Jednou rukou
si držel klobouk a druhou se snažil kormidlovat davem. Moc
to nešlo, sem tam dostal loktem pod žebra, někdo mu šlápl na nohu, jiný dýchl
zblízka do obličeje cibuli a starý chléb. Na chvíli se mu pod nohy přimotal asi
desetiletý chlapec, ale za okamžik úplně zmizel. Sem tam někdo něco vykřikl,
většinou o stávce nebo chlebu. Začalo se mu dělat nevolno a měl strach, že jeho
zvratky by dav asi nenesl dobře. Škubl sebou prudce k postranní uličce a dvě
ženy po jeho levém boku zavrávoraly a začaly na něj křičet. Jedna se ho
pokusila chytit za předloktí, ale vysmekl se jí. Zase se mu zvedl žaludek,
cítil z žen pot, i když bylo pod nulou. Ulička byla nadosah, ale dav ho nesl
trochu mimo. Vzepřel se proudu, žaludek se zase zahoupal, když nos ucítil z
muže pach kyselé ryby a přepáleného oleje. Asi trhovec, pomyslel si. Pustil
klobouk a obě ruce zapojil do kormidlování davem. Nakonec se mu podařilo chytit
se na nároží okapové roury a prodrat se ten poslední půlmetr do boční ulice.
Hlasitě vydechl a tři muži v čepicích, naražených skoro do očí, zvedli hlavu od
rozhovoru. Ignoroval je a došel k pruhu žlutého špinavého světla, které do
ulice vrhal výklad putyky. Přes závěs, který už neměl žádnou barvu, nebylo
dovnitř moc vidět, ale světlo z petrolejek bylo rozhodně vlídnější než soumrak
a zima venku. Vzal za kliku a okamžitě měl pocit, že má mastnou nejen dlaň, ale
celou ruku. V lokále, ne větším než obývací pokoj, sedělo asi patnáct lidí,
porůznu rozházených okolo stolků. Na pultu syčel samovar a světlo z jedné
petrolejky mrkalo přes láhve s vodkou. U jednoho stolu hodovali dva muži nad
mísou brambor. Hostinský se na něj podíval a mlčky ukázal na prázdný stolek u
toho bezbarvého závěsu, jehož druhou stranu už prozkoumal zvenku. Usadil se, na
vedlejší židli položil klobouk a rozepnul si zimník. Hostinský před něj položil
sklenici s čajem. Ne, nic jiného si nedá. Pozoroval ten závěs a po chvíli mu
došlo, že to nejsou skvrny, ale pozůstatek květinového vzoru. Spárou mezi
výkladem a podlahou přepochodoval šváb. Vyndal z náprsní kapsy Schillerovy Über
die ästhetische Erziehung des Menschen a pokusil se číst. Muži u vedlejšího
stolku se vášnivě přeli a sem tam do sebe i strčili. Páchli agresivitou a
Schillerova estetika se vedle nich začala choulit do sebe. Nemohl se soustředit
a pořád zvedal hlavu a díval se k vedlejšímu stolu, na kterém ležela kniha,
která zřejmě byla předmětem divoké diskuse. Vždycky když upíjel čaj, přes okraj
sklenice si je prohlížel. Kouřili jednu cigaretu za druhou a láhev na stole už
vypadala úplně opuštěně. Jen na dně loužička kořalky. Zkusil zase Schillera a
na chvíli se začetl. Muži, zřejmě zmoženi hádkou a kořalkou, pomalu utichali.
Pak se zvedli, u pultu zaplatili a odešli z lokálu. Bez pozdravu. Ta kniha tam
zůstala. Hostinský si přišel pro láhev, ale knihu nechal ležet. Muž se rozhlédl
po lokále, ale kromě kouře z cigaret a páry z brambor si ho nikdo nevšímal.
Alfred Rosenberg se nahnul přes stůl a knihu si přendal na svůj stůl. Položil
ji vedle Schillera. Na ohmataných deskách bylo napsáno Протоколы сионских
мудрецов.
Moskva, konec února 1917
LIDOVÉ NOVINY napsaly: Dle telegramů z Petrohradu má porada
spojenců o vojenských operacích za účel zjednati součinnost mezi vojsky všech
spojenců. Zvláštní pozornost věnuje se také otázkám střeliva a válečného
materiálu, jakož i plodnému rozvoji obchodu a průmyslu ve spojeneckých zemích.
Schůze konference mají být na několik dní přerušeny, aby civilním členům
konference byla dána příležitost navštívit Moskvu, Kyjev a jiná ruská města,
prohlédnouti si dopravní cesty, železnice a továrny, které pracují pro vojsko.
Později členové konference shromáždí se opět v Petrohradě, aby podepsali
protokol konference, až různí zástupci spojeneckých vlád dostanou nové pokyny v
příčině bodů, o nichž nebylo docíleno ještě dohody.
Ošoupané boty
se brodily podzimním listím a láhev se sodovkou ho přes
plátěnou mošnu mlátila při každém kroku do stehna. Zalovil v mošně a zkusil
přendat časopis tak, aby se láhev nemohla k noze tak snadno dostat. Pak se
ohnul a zvedl ze země syrově červený list. Asi javorový. Šoural se do mírného
kopce dělnickou kolonií a sem tam někoho potkal. Sem tam dokonce i pozdravil.
Na Magdalénu se dokonce usmál, líbila se mu. Ale byla tak o deset let starší a
sotva ho brala vážně. Došel k domku a otevřel branku. Zaskřípala podzimem.
Ohlédl se do ulice a viděl Josefa, jak táhne káru a na ní dřevo. Nebylo z lesa,
asi nějaká rozebraná ohrada. Několika kroky překonal zahrádku a vešel do domku.
Matka seděla u stolu v kuchyni a loupala brambory. Podzim lezl po těch slupkách
a nechával za sebou stopu, podobnou té hlemýždí. Jak vešel, plamen petrolejky
zvědavě nakoukl k oknu. Na parapetu seděl holub. Položil matce ruku na rameno a
ta se jí dotkla tváří. Pak vyndal láhev sodovky a odšpuntoval drátěný uzávěr.
Zasyčelo to. Nalil matce do sklenice, sám se napil z láhve. Pak vyšel zase ven,
sedl si na schod, dal si nohy na starou židli a vyndal z mošny časopis. Nejdřív
zamžoural do nízkého říjnového slunce, které krájelo podzim na tenké proužky,
pak se začetl do staré Anarchistické revue. Napil se z láhve sodovky a slunce
se rozsypalo mezi bublinkami na úplně malé střípky. Josef Šoupal četl a věděl,
že za chvíli slunce zapadne. V Praze Alois Rašín překrojil nožem taliána, a jak
si vkládal sousto do úst, mastnota mu kápla na bradku. Vous se leskl skoro jako
podzimní slunce. Znovu zakrojil do uzeniny, polkl další sousto a pak položil
příbor, aby si mohl ulomit kousek chleba. Na stole stála láhev sodovky. Raději
by se napil piva.
Čechy, 27. října 1918
LIDOVÉ NOVINY napsaly: Thun utíká z Čech. Pověstný nepřítel
českého národa hr. Osvald Thun pomýšlí na své poslední věci. V žehušickém zámku
nakládají se ohromné bedny a vozí se v krytých vozech na čáslavské nádraží a
odtud do Vídně. Bylo by záhodno vyzvěděti, co tento zarputilý nepřítel českého
národa vyváží z našeho státu.
© Jiří Padevět, 2018
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-475-0
 |
| Jiří Padevět © archiv autora |
Žádné komentáře:
Okomentovat