Osudy saského romanopisce,
českého orientalisty a britského hrdiny vzpoury v Arábii spojila Velká válka v
letech 1914-1918. Vítejte u společné biografie tří zajímavých postav éry „belle
époque“, Karla Maye, Aloise Musila a T.E. Lawrence. Hledejte spojitosti mezi
událostmi starými více než sto let a stále výbušnou situací v onom nádherném i
nešťastném kusu planety. Vraťte se touto četbou alespoň na chvíli do jen
zdánlivě romantických dob odvážných mužů a jejich napínavých příhod. Text
doprovází bohatá fotografická a obrazová příloha.
Vydává nakladatelství CPress.
Ukázka z knihy:
KARA BEN MÚSÁ OF ARABIA
Orientální přezdívky hlavních
postav této knihy, psaním v různých jazycích různě spolehlivě vycházející z
turečtiny nebo arabštiny, se staly česky, evropsky, ba světově slavnými. May si
mohl románově dovolit jejich libovolný počet a literárně svobodnou podobu,
druzí dva si je právem vysloužili přímo v pouštním terénu. Ta jména definují
figury, vypadají exoticky, posilují požitek z popisovaného děje. Dávají ale vždy
úplný a správný smysl? Neskrývají nějaké otazníky či záhady? A kdo je to vlastně
Fransá, Alemán, Namsá nebo Inklíz? Jsou pak jejich vlastí Frankistán,
Germanistán, Almaníja nebo snad Isvičera? To lze ještě rozklíčovat poměrně snadno,
ale navštěvujeme jako suchozemci s oblibou v létě moře v Hyrvatlyku, Karadagu či
na Giritu?
Debutově, byť jen od psacího
stolu, zabodoval Karel May. Už v roce 1876 se v povídce Leilet (Růže z
Káhiry) a o dva roky později v již důležitém Die Gum (Loupežná karavana)
vyskytuje zatím nepojmenovaný hlavní hrdina v ich formě. Je to Němec,
respektive Frank, jak byli v severní Africe často označováni všichni z Evropy či
obecně ze Západu. Cestovatel, lovec, občas lékař, ale již vybavený medvědobijkou
a henryovkou, tou rovnou na rekordních 25 výstřelů. Teprve v roce 1880 je vše
jasné: V cyklu Giölgeda padishanün (Ve stínu pádišáha) se totiž prozradí, že
jde o Karu ben Nemsího, neboli Karla, syna Němců, někdy s přidáním ctihodného
označení effendí. Jeho sláva se postupně stává nebetyčnou, neboť toto alter ego
provází Maye od prvních pouštních dobrodružství až po závěrečné symbolistické romány.
Tam je prostředníkem již nikoli jen prostě napínavých příběhů, ale všelidsky
jinotajných poselství. Původně sluha, později parťák a nakonec ke křesťanství
směřující domorodý přítel Hadži Halef Omar, jeho žena Hanneh, jejich syn Kara
ben Halef, ale také hřebci Ríh a Syrr či pes Dojan jsou potřebně užitečnou
stafáží tohoto téměř dokonalého muže. Až v závěru historického poslání, zejména
v dílech napsaných po roce 1902, již není neprůstřelný, bývá nemocen, zajat či
plný pochyb, vedoucích až k vzdání se legendárních zbraní a plnému ponoru do
velmi osobní mystiky. Tedy Karel, syn Němců, variantně podle barvy plnovousu
také Černý, syn Němců. Vysvětlením bylo, že prý Halef neuměl pořádně vyslovit křestní
jméno Karl. Fajn, ale má to zásadní chybu: Ben Nemsí totiž v arabštině
neodkazuje na Německo, ale na Rakousko! Vcelku závažné pochybení se snažil May
později napravit vytvořením velmi květnatého oslovení, obsahujícího všechna potřebná
východiska. V plné kráse to zní emír Hadži Kara ben Nemsí ben emír Hadži Kara
ben Džermaní ibn emír Hadži Kara ben Alemaní. Skvělé pro okouzlení překvapených
beduínů, přitažlivě složité pro čtenáře všeho věku. Ostatně ještě dramatičtější
podobu označení získal Kara ve chvíli, kdy ho Omar při cestě do nevěřícím
zakázané Mekky v nouzi učinil členem vlastní početně rozvinuté severoafrické
berberské rodiny. To vyvolalo příbuzensky a geograficky spletitou variantu,
spolehlivě zapamatovatelnou snad opravdu jen falešným hadžim s obsesí na co
nejdelší jména. V kompletní hadovitě rozvinuté verzi to totiž zní Hadži Akil Šatir
el-Megarribnis Ben Hadži Alim Šadži er-Raní ibn Hadži Hajim Mašúr el-Azami Ben
Hadži Taki Abú Fadl el-Mukkaram…
Naštěstí mnohem snazší je to s
Aloisem Musilem, byť způsob psaní jeho dvou arabských jmen se v detailech liší.
Už od konce 19. století byl znám jako šejch Músá, což byla nejspíš domorodá
verze skutečnosti, že se jmenoval Musil. Zároveň však mohlo jít také o
inspiraci Mojžíšem/Mošem, hrdinou Starého zákona i Koránu, či o fakt, že už v
roce 1896 mladý Alois několikrát navštívil údolí Wádí Músá poblíž jordánské
Petry. Ve chvíli, kdy rozšířil okruh s ním spřátelených kmenů z původních
baní Sachrů o jejich tehdy nepřátelské Ruwály se to poněkud zamotalo. Bojové
jméno nového bratra emíra a čestného spolunáčelníka ovšem znělo nádherně bez
ohledu na to, zda se to psalo ar Rueili, Rweili, Ruwajlí nebo Ruwála. Šejch
Músá eben Nemsá ar-Ruejlí už navíc správně odrážel zemi původu, byť by spíše měl
platit český syn Rakouska. Nebo dokonce Moravy? Spokojme se s tím, že Musil
nazval svůj dům Vila Músa a na jeho výpravách dostávali i jiní rakouští
kolegové Orientem (a velmi pravděpodobně rovněž Mayem) iniciované přezdívky,
viz například Rudolf Thomasberger, alias Túman ibn Nemsí.
Thomas Edward Lawrence se do přejmenovávání
zamotal zdánlivě nejméně. Pro rodinu Ned, pro přátele T. E., pro britskou
armádu v roce 1922 marně zakuklený T. E. Ross a o rok později T. E. Shaw,
celosvětově slavný jako Lawrence of Arabia. Což časem upřímně nesnášel, o
podobnou proslulost totiž příliš nestál. Z jeho původního příjmení odvozené
uctivé i nenávistné přezdívky pak zněly například El-Aurens, Laurens, Aurans,
Lurens či Orans, to podle toho, v jaké jazykové oblasti se foneticky kreativní
Orientálci vyskytovali. Především oblíbeným a úspěšným způsobem pouštního boje
pak byla inspirována jeho přezdívka „emír Dynamit/princ Dynamit“, když ani
Lawrencova občas impulzivní povaha v tom nejspíš nebyla zcela nevinně. Proč mu
však jeho válečný partner Awda Abú Tajj říkal „Světový šotku“, to by snad uměl
vysvětlit nejspíš jen on sám. Možná i pro zkušené domorodé velbloudí jezdce vskutku
obří porce přesunů, počítané ve stovkách mil na jeden zátah? Nebo třeba pro
fakt, že se Lawrence pomocí automobilu, lodě či letadla dokázal často, snadno a
velice rychle dostat do míst, o kterých drtivá většina Arabů slyšela jen při
rituálním pití čaje nebo kávy ve stanu či u ohně?
Část čtenářského kouzla, zejména
pro tehdejší omladinu, nepochybně vytvářela i tato libozvučná a exotickou
vzdáleností vonící jména. Společně s mnoha desítkami dalších jinakostí tak
atraktivní označení osob a míst činila Mayovy romány, Musilova cestopisná
vyprávění a Lawrencovy válečné záznamy čímsi tajemným i ve chvíli, kdy se 19.
století překulilo do moderního dvacátého. Pozdější domácí ohlasy (filmový „šejk
Peterka“ nebo foglarovské hrátky s mayovskými hrdiny či frázemi) ukazují, jak
zásadní se to stalo součástí běžné české mluvy.
Jsem tomu opravdu rád, třeba
jako Kara ben Táborí.
© Karel Deniš, 2018
© Albatros Media a. s., 2018
ISBN 978-80-264-1946-4
Žádné komentáře:
Okomentovat