Stanisław Lem: Nepřemožitelný

Nejmodernější hvězdolet Nepřemožitelný, vedený strohým a odměřeným veteránem kosmických letů Horpachem a jeho zástupcem Rohanem, přistává na Regis III, lidstvu dosud neznámé planetě, kde má za úkol vypátrat ztracenou sesterskou loď Kondor. Průzkum planety ale nabere nečekaný směr, poté co je posádka napadena záhadným organismem v podobě černého mraku, s nímž si nedokážou poradit ani nejmodernější lidské stroje. Následkem útoků navíc astronauti přicházejí o rozum, a tak se celá mise ocitá v ohrožení. Když navíc několik ochromených členů posádky zůstane uvězněných v labyrintu skal na povrchu planety, musí se Rohan vydat na záchrannou misi, která ho bude velmi pravděpodobně stát život…

Stejně jako v Planetě Eden i v Nepřemožitelném pracuje Stanisław Lem s příběhem jako s podobenstvím a hledá odpověď na filozofické a etické otázky. Má lidstvo právo osidlovat cizí planety? A jaký je morální rozměr tohoto procesu? Pokud existuje lidská evoluce, existuje něco jako evoluce strojů, kdy se stroje po miliony let vyvíjejí, až přežije ten nejsilnější a nejpřizpůsobivější?

První vydání Nepřemožitelného bylo publikováno v roce 1964, v několikaletém období Lemovy nejaktivnější spisovatelské činnosti. Česky vyšel román poprvé roku 1976 v edici Kapka nakladatelství Mladá fronta.

Nové české vydání, které využívá překlad Pavla Pavel Weigela, je doplněn doslovem Františka Novotného a esejem Všechen ten šrot od polského znalce Lemova díla Jerzyho Jarzębského. Tem mj. píše: „Nápadným znakem Lemova psaní je metaliterárnost: vesmírné příběhy nejsou ani tak vážně upředenou prognózou budoucího vývoje lidstva jako spíše jistým druhem hry se vzorci psaní i vzorci literárních světů (v rámci fantastiky již zavedených), které tento žánr neúnavně produkuje. Lépe řečeno: hra s literaturou je nepostradatelným pozadím díla, na němž se promítají Lemovy vlastní reflexe lidskosti a jejího dalšího osudu. Přičemž tato reflexe nemusí být nutně středem vesmírného dobrodružství. Někdy je nutné ji najít na okraji toho, co se naivnímu čtenáři zdá jako těžko uchopitelné jádro příběhu.“

Ukázka z knihy:

Něco bouchlo, spadla kniha, kterou začal číst ještě na Bázi. Založil tehdy stránku bílým listem, ale nepřečetl ani řádek, neměl kdy. Poposedl na lůžku. Myslel na stratégy, kteří vymýšleli plány na zničení mraku, a ústa mu zkřivil pohrdavý úsměv. To všechno dohromady nemá smysl, uvažoval. Chtějí zničit… a my vlastně také, všichni to chceme zničit, ale nikoho tím nezachráníme. Regis je liduprázdná, člověk na ní nemá co pohledávat. Proč tedy ta tvrdohlavost? Vždyť je to stejné, jako kdyby je zabila bouře nebo zemětřesení. Žádný vědomý záměr, žádný nepřátelský úmysl se nám nepostavil do cesty. Neživý proces samoorganizace… stojí za to mrhat silami i energií na to, abychom ho zničili jen proto, že jsme ho zpočátku považovali za číhajícího vraha, který nejprve ze zálohy napadl Kondora a potom nás? Kolik takových zvláštních, lidskému chápání cizích jevů v sobě skrývá vesmír? Máme všude přijít s ničivou silou na palubách, abychom zahubili všechno, co se vymyká našemu chápání? Jak ji to nazvali – nekrosféra, tedy i nekroevoluce, evoluce neživé hmoty, snad by k tomu měli co říci Lyřané, Regis III patřila do jejich sféry, snad ji chtěli kolonizovat, když jejich astrofyzikové předpověděli přeměnu jejich slunce v novu… snad to byla jejich poslední naděje. Kdybychom byli v takové situaci, samozřejmě bychom bojovali, ničili bychom ten černý krystalický hnus, ale takhle? Jsme parsek od Báze, která je vzdálená od Země tolik světelných let… Ve jménu čeho tu teď stojíme, ztrácíme lidi, proč stratégové po nocích hledají nejlepší způsob anihilace, vždyť o pomstě nemůže být ani řeč…

Kdyby před ním stál Horpach, to všechno by mu v této chvíli pověděl. Jak směšné a současně šílené je to „podmanění za každou cenu“, to „heroické jednání člověka“, ta touha po pomstě za smrt druhů, kteří zahynuli, protože byli posláni na smrt. Byli jsme prostě neopatrní, vkládali jsme příliš mnoho důvěry do svých zbraní a přístrojů, dopustili jsme se chyb a neseme následky. My, pouze my jsme vinni.

Tak uvažoval v přítmí se zavřenýma očima, které ho pálily, jako by měl pod víčky plno písku. V této chvíli si uvědomil, že člověk se ještě nepovznesl k vlastní velikosti, ještě si nezaslouží ono tak krásně nazvané a odedávna oslavované galaktocentrické poslání, které nespočívá v tom, že se hledají podobné bytosti, jež lze pochopit, ale v tom, nemíchat se do cizích, člověku nepříslušejících záležitostí. Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za miliony let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu – s výjimkou záření a materiálních sil – nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší, ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi.

V tomto stavu, kdy byl pln velkorysého galaktocentrického pochopení pro všechny existující formy, zastihl Rohana opakovaný, do nervů se zařezávající vysoký jek poplachových sirén.

Všechny jeho úvahy rázem zmizely, smeteny dotěrným zvukem zaplňujícím všechny sekce. V následujícím okamžiku vyběhl na chodbu a běžel s ostatními za těžkého rytmického dusotu unavených nohou uprostřed teplého lidského oddechování. Ještě než doběhl k výtahu, pocítil úder – ne některým smyslem, ani svým tělem, ale jakoby trupem lodi, jejíž součástí se nyní stal; úder sice zdánlivě nesmírně vzdálený a slabý, ale pronikající trupem hvězdoletu od zádi až ke špičce, úder nesrovnatelné síly, který – i to pocítil – přijalo a odrazilo něco ještě většího než Nepřemožitelný.

„To je on! To je on!“ vykřikovali běžící lidé. Postupně mizeli ve výtazích, dveře se se sykotem zavíraly, posádka hlučela po točitých schůdcích, protože se nemohla dočkat výtahu. Směsicí hlasů, voláním, pískáním bocmanů, opakovaným zvukem poplachových sirén a dupotem z horní paluby pronikl druhý nehlučný, ale o to mocnější otřes dalšího zásahu. Světla na chodbě pohasla a znovu se rozjasnila. Rohana nikdy nenapadlo, že výtah může jet tak pomalu. Stál a ani si neuvědomoval, že stále ještě tiskne vší silou tlačítko. Vedle něj čekal už jen jeden člověk, kybernetik Livin. Výtah se zastavil. Rohan z něj ihned vyběhl a uslyšel nejtenčí svist, jaký si je možné představit. Věděl, že jeho vyšší rejstříky už nejsou slyšitelné pro lidské ucho. Jakoby současně zasténaly všechny titanové spoje hvězdoletu. Doběhl ke dveřím řídicí kabiny s jistotou, že Nepřemožitelný odpověděl na výstřel výstřelem.

© Tomasz Lem 2018

Translation © Pavel Weigel – dědicové c/o DILIA, 2018

Cover design © Milan Malík / www.mimo.net, 2018

ISBN 978-80-259-0971-3

Stanisław Lem

Stanisław Lem: Planeta Eden

Když raketa se šesti astronauty – Koordinátorem, Inženýrem, Chemikem, Fyzikem, Kybernetikem a Doktorem – havaruje na dosud neprobádané planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během několika průzkumných výprav nacházejí známky civilizace, ovšem takové, která rajský Eden nepřipomíná ani zdaleka. Hrůzná opuštěná továrna, která vyrábí a zase ničí vlastní produkty, masový hrob, děsivé město… To vše v posádce lodi vyvolá dojem degenerované a trpící civilizace. Vše vyvrcholí, když se s jedním z „Edeňanů“ střetnou tváří v tvář… Před astronauty tak stojí zásadní otázka – mají zasáhnout ve prospěch utlačovaných, nebo se raději vyhnout otevřenému konfliktu a hledat cestu domů? Všichni členové posádky teď vědí, že mají v rukou osud celé jedné planety…

Planeta Eden není jen příběhem o střetu lidské a cizí civilizace, je to také příběh obrovského morálního dilematu, kterému posádka čelí a které nemá správné řešení. Jak píše František Novotný ve svém doslovu,„V Planetě Eden se Stanisławu Lemovi poprvé podařilo na vědecké bázi skloubit klasické téma sci-fi se specifickými morálními problémy, jež by kontakt s mimozemšťany přinesl. Planeta Eden tak svým analytickým charakterem přesahuje nejen žánr sci-fi, ale rámec beletrie vůbec.“

Přeložil Jaroslav Simonides. Vydává nakladatelství Plus, které už letos vydalo Lemovy Příběhy pilota Pirxe.

Ukázka z knihy:

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Raketa probíjela vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Vmáčknuti do lehátek cítili, jak jsou tlumiče stlačeny na doraz, přední obrazovky se potáhly plameny a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné.

Navigační kabinu naplnil pach přehřáté gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslet, nedostávalo se jim sil, aby zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balonů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany, lidé se svíjeli, nad ukazatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiskla se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot. „Co se…“ zachroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní třískl obléhatelský beran, nylonové sítě, do nichž byli zamotáni, zadrnčely jako struny, chvilku se všecko kolébalo jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, a pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín. Pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží, záleží všechno.

Celá navigační kabina se otřásala, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná vypouklá čočka poslední obrazovky se vmžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na oblých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla odmrštěna na celou délku nylonových lan, nedosáhla však až k rozbitým přístrojovým deskám, o něž by se rozdrásala, zůstala viset šikmo a pomalu se houpala jako těžká kyvadla…

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny s lehkými nárazy sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzinový plamínek starého Doktorova zapalovače.

„Posádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčel se zvolna, bezmocně. Natahoval ruku skrz oko nylonového kokonu, ale nadarmo se pokoušel zachytit něčeho, co by vyčnívalo ze stěny.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik.

„Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluju.“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

„Automaty!“

Ticho.

Zapalovač začal Doktora pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

© Tomasz Lem 2018

Translation © Jaroslav Simonides – heir, 2018

Epilogue © František Novotný, 2018

Cover design © Milan Malík / www.mimo.cz, 2018

ISBN 978-80-259-0876-1