Poustevník
je zločinec na útěku. Vyhlédne si člověka, kterého nebude nikdo postrádat,
ukradne mu identitu a dál žije jeho život. Ani Viggo Hansen, Wistingův soused,
nikomu nechybí, a tak už čtyři měsíce sedí mrtvý před televizí. Vzápětí policie
najde další tělo. Zatímco Hansenova smrt zaujme jen novinářku Line, Wistingovu
dceru, nález druhé oběti spustí největší pátrací akci v dějinách norské
kriminalistiky, při které musí pomoci i FBI.
Jørn Lier
Horst (1970) patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Věnuje se
výhradně žánru krimi a detektivky píše nejen pro dospělé, nýbrž i pro děti a
mládež. Vystudoval policejní akademii, kriminologii, psychologii a filozofii.
Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem
na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je
dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras.
Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Svou první detektivku, v níž uvedl
na scénu kriminalistu Williama Wistinga, napsal v roce 1995. Nesla název
Klíčový svědek (Nøkkelvitnet) a byla založena na skutečné, nikdy neobjasněné
vraždě. Doposud vzniklo v této sérii 10 knih, prozatím nejnovější pochází z
roku 2015. Pro mladé čtenáře napsal krimisérie Případy pro detektivní kancelář
č. 2 a CLUE.
Vydává
nakladatelství Kniha Zlín v překladu Kateřiny Krištůfkové. Ve stejném nakladatelství vyšla ze série i Wistingovi už kniha Honicí psi (ukázka viz https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/jrn-lier-horst-honici-psi.html)
Ukázka z knihy:
Protijedoucí sněhový
pluh zvířil bílý oblak. Sníh se Wistingovi nalepil na čelní sklo a přinutil ho
zpomalit, dokud zase nebylo na vozovku dobře vidět.
U odbočky ke statku, z
něhož přišlo oznámení, stál policejní vůz a policista v uniformě a v čepici se
zasněženým štítkem. Vánoční
stromky – uřízněte si ten nejkrásnější sami, bylo vyvedeno na ceduli velkými červenými písmeny.
Wisting policistovi pokývl
a vjel na cestu vedoucí ke statku. Vpředu zahlédl na volném prostranství světlomety
aut a pobíhající lidi.
Tělo bylo objeveno na
jedlové plantáži. První hlídka nahlásila, že zde očividně muselo ležet dlouho.
Wisting věděl, co to znamená – jak málo může zbýt z lidského těla, do něhož se
pustila příroda i zub času.
Zabočil na parkoviště,
vystoupil a uvědomil si, že není dost teple oblečený.
U vchodu na plantáž stáli
dva uniformovaní policisté. Cedule sdělovala, že jedle stojí 380 korun. Cena za
běžný norský smrček činila 220 korun.
„Víme už něco víc?“
spustil Wisting.
Starší policista dvakrát
přešlápl. „Ne,“ odpověděl a vyfoukl páru do dlaní. „Je tam Mortensen,“ pokývl
směrem k plantáži. „Ale myslím, že toho moc nenajde. Podle oblečení a bot to
vypadá na muže, ale s jistotou se to určit nedá.“
Wisting obrátil pohled
k řadě vánočních stromků. O padesát metrů dál stál světlomet a kriminalistický technik
se skláněl nad čímsi neurčitým.
„Kdo ho našel?“ zeptal
se.
„Osmiletý kluk, který
si šel s tátou uříznout stromeček. Tělo leželo pod větvemi úplně u kmene, jako
by ho někdo zastrčil co možná nejdál.“
Do hovoru se vložil
druhý policista: „Odkopali sníh, aby se s pilou dostali ke kmeni, a nejdřív jim
ani nedošlo, co mají před sebou.“
Wisting pokývl a v
duchu si představil novinové titulky: Chlapec (8) našel pod vánočním stromkem mrtvolu.
„Kde teď ten otec se
synem jsou?“ zeptal se.
„Poslali jsme je domů.“
Wisting poděkoval a
vyrazil dál. Sníh mu pod podrážkami vrzal.
Mortensen vstal a pokývl
mu na pozdrav. Ve vlasech měl mokré sněhové vločky.
Wisting se na tělo zadíval
z metrové vzdálenosti. Musel si přidřepnout, aby pod jedlové větve vůbec viděl.
Nahrbená záda ve zmrzlém vybledlém saku, světlé kalhoty a pár hnědých kožených
bot se šněrováním a s plochou podrážkou. Na temeni měl muž ještě pár chomáčů
vlasů. Na zátylku byly patrné stopy toho, že se do těla stihli pustit ptáci či
drobní hlodavci.
„Co myslíš?“ zeptal se
Wisting technika a vstal.
Espen Mortensen pokrčil
rameny.
„Budeme ho odtamtud
muset vytáhnout a nechat převézt na soudní, aby ho prohlédli patologové. Pak
nad místem nálezu vztyčíme stan a začneme odstraňovat sníh. Třeba pod
ním ještě něco bude.“
„Je tohle všechno potřeba?
Myslíš, že nezemřel přirozenou smrtí?“
Mortensen zavrtěl
hlavou.
„Kdybychom byli někde v
pustině, mohlo by to vypadat, že se pod větve ukryl, ale tady je to ke statku
padesát metrů a k nejbližší obci jen pár stovek metrů.“
Wisting si znovu přidřepl.
Mortensen má pravdu. Určitě tu nejde o nešťastnou náhodu. Možná by to mohla být
sebevražda. Třeba najdou pod větvemi vedle těla prázdnou lahvičku od léků. To
by věc zjednodušilo, ovšem něco mu napovídalo, že nic takového nenastane.
„Jak dlouho tu podle
tebe leží?“
„Od léta.“
Wistinga odpověď překvapila.
Čekal na vysvětlení.
„Koukni se na jeho šaty,“
upozornil ho Mortensen. „Je oblečený letně.“
Wisting znovu vstal a o
krok ustoupil.
„Nikoho takového v
seznamech nemáme,“ opáčil. „Nikdo se nepohřešuje.“
Copyright ©
Jørn Lier Horst, 2013
Published by
agreement with Salomonsson Agency
Translation
© Kateřina Krištůfková, 2018
ISBN
978-80-7473-547-9
Žádné komentáře:
Okomentovat