Bernard Cornwell: Blázni a smrtelníci

Uprostřed alžbětinské Anglie sní Richard Shakespeare o oslnivé herecké kariéře. Prozatím se díky využívání hezké tváře, obratného kradení a pozoruhodné výmluvnosti protlouká, jak se dá. Vztah ke staršímu bratrovi, jehož hvězda právě stoupá, není vůbec přátelský a poslední zbytky vděčnosti za to, že se Richarda ujal po útěku z rodného Stratfordu, se pomalu, ale jistě vytrácejí.

Když se ztratí nenahraditelné rukopisy her, po nichž pase konkurenční divadlo, hrdina knihy je nucen sehrát svou životní roli a ukrást texty zpátky. Při tom se dostává do ožehavých situací v nebezpečných, ale i nejvznešenějších částech a vrstvách Londýna, seznámí se s milou dívkou, podílí se na představení Snu noci svatojánské, uspořádaného u příležitosti svatby lorda komořího a před očima samotné královny Alžběty I. Autor uplatňuje veškeré své vypravěčské umění a udržuje od začátku až do konce čtenáře v napětí.

Bernard Cornwell se narodil v Londýně, vyrůstal v Essexu a nyní žije většinou ve Spojených státech amerických. Vystudoval Londýnskou univerzitu a poté sedm let pracoval v televizi BBC, většinou jako režisér programu Nationwide, načež se stal vedoucím severoirské redakce BBC aktuálního zpravodajství. Poté byl v televizi Thames šéfredaktorem programu Thames at Six. Upoutal čtenáře svými thrillery ze současnosti a proslavil se historickými romány, většinou již přeloženými do češtiny, které zachycují významné okamžiky anglických a amerických dějin.

Román Blázni a smrtelníci vydává v překladu Zdeňka Hrona nakladatelství BB/art.

Ukázka z knihy:

„Sejdeme se v našem Divadle,“ oznámil mi bratr, když jsme se všichni konečně vrátili do předpokoje. Zatleskal, aby upoutal pozornost všech přítomných, poněvadž věděl, že musí promluvit rychle, aby to stihl dřív, než se do místnosti nahrnou někteří z pánů a paní. „Týká se to všech, kdo mají roli v Komedii a v Hester. Jinak nemusí chodit nikdo.“

„Hudebníci taky?“ zeptal se někdo.

„Taky, zítra ráno v Divadle, a brzy.“

Někdo hlasitě zahekal. „V kolik?“

„V devět,“ odpověděl bratr.

Ozvalo se další hekání. „Budeme zítra hrát Jmění mrtvého?“ zeptal se jeden z jednorázově angažovaných herců.

„Máš snad nasráno v hlavě?“ obořil se na něho místo bratra Will Kemp, „copak můžeme?“

Nedůtklivost a pohrdání byly důsledkem toho, že Augustinea Phillipse, jednoho z předních herců společnosti, i Christophera Beestona, který u něho byl v učení a bydlel v jeho domě, sklátila choroba. Oba na tom byli tak špatně, že nemohli hrát. Naštěstí Augustine nevystupoval ve hře, kterou jsme právě sehráli, a já se stihl naučit Christopherovu roli, a tak jsem ho mohl zastoupit. Potřebovali bychom záskok za ty dva i v dalších hrách, ačkoli kdyby déšť, který se prudce lil venku, nepřestal, následujícího dne by se u nás v Divadle nekonalo žádné představení. Na tu nesnáz jsme však vzápětí zapomněli, protože se otevřely dveře a vešlo šest pánů se svými navoněnými dámami. Bratr jim složil hlubokou poklonu. Všiml jsem si mladého světlovlasého muže ve žlutém, modře prostříhávaném kabátci a překvapilo mě, že si vůbec nevšímal Simona Willoughbyho. Prošel rovnou kolem něho a Simon, který byl na něco takového očividně předem upozorněný, se nevzmohl na nic víc než na poklonu.

Když jsem vystupoval ze spuštěných sukní, stahoval si živůtek a navlékal si hrubou košili, obrátil jsem se zády k návštěvníkům. Vlhkým hadříkem jsem si setřel olovnatou bělobu, jíž jsem měl nalíčený obličej i s krkem a hrudí, bělobu, která byla smíšená s drcenými perlami, aby pleť ve světle svíček lépe zářila. Uchýlil jsem se do nejtemnějšího koutu místnosti a v duchu se modlil, aby si mě nikdo nevšiml, což se také stalo. Kromě toho jsem Pánaboha prosil, aby nám nabídli nějaké místo k přespání, třeba ve stáji, ale takovou nabídku nedostal nikdo kromě těch, kdo jako můj bratr bydleli v obvodu městských hradeb, a tudíž se nemohli dostat domů dřív, než za svítání otevřou brány. My ostatní jsme, déšť nedéšť, měli odejít. Když jsme odcházeli, byla už téměř půlnoc a cesta pěšky podél severního obvodu města mi trvala nejméně hodinu. Ještě pršelo, na cestě byla tma jako v pytli, ale šel jsem spolu se třemi jednorázově angažovanými herci, a tak nás bylo dost na to, abychom odradili každého lapku, který by byl takový blázen a vypravil se do tak strašné nepohody. Musel jsem vzbudit služku Agnes, která spala v kuchyni v domě, v němž jsem si pronajal podkrovní místnost, ale ona do mě byla, chudinka, zamilovaná, takže jí to vůbec nevadilo. „Měl byste zůstat tady v kuchyni,“ nabízela mi ostýchavě, „je tu teplo!“ Já jsem se však raději odplížil nahoru, ale dával jsem si bedlivý pozor, abych nevzbudil domácí, vdovu Morrisonovou, které jsem už dlouho dlužil za činži, a poté, co jsem ze sebe stáhl promočený oděv, jsem se chvíli třásl zimou pod tenkou přikrývkou, až jsem nakonec přece jen usnul.

Ráno jsem se probudil celý unavený, prostydlý a provlhlý. Navlékl jsem si kabátec a nohavice, nahrnul vlasy pod čepici, otřel si obličej napůl zmrzlým hadrem, zašel na záchod na zadním dvorku, nalil do sebe džbánek slabého piva, v kuchyni čajznul tvrdou chlebovou kůrku, slíbil, že vdově Morrisonové zaplatím dlužnou činži, a pak vyrazil do chladného rána.

Ještě že alespoň nepršelo.

Z vdovina domu jsem chodil do divadla dvojí cestou. Buď jsem mohl zahnout vlevo do postranní uličky a pak se vydat na sever po Biskupobranské ulici, jenže ta byla ráno většinou plná ovcí a krav, které hnali do městských jatek, a mimoto bych se v ní po dešti bořil po kotníky do bláta, hoven a hnoje, tak jsem se raději dal vpravo a přeskočil otevřenou stoku, která se táhla po obvodu Finnových polí. Při doskoku mi podjely obě nohy a pravá sklouzla zpět do vody, na jejíž hladině se držel zelený šlem.

„Jako obvykle vypadáš nesmírně půvabně,“ promluvil za mnou někdo jízlivým tónem. Zvedl jsem hlavu a pochopil, že se bratr rozhodl vyhnout proplétání mezi vyděšeným dobytkem na ulici a raději se vydal na sever přes Finnova pole. Šel s ním další herec naší společnosti – John Heminges.

„Dobré jitro, bratře,“ pozdravil jsem poté, co jsem se v duchu sebral. Na můj pozdrav neodpověděl a ani náznakem mi nepomohl, když jsem se drápal vzhůru po kluzkém svahu. Pravou ruku mi spálily kopřivy a zaklel jsem, což ho přimělo, že se pobaveně usmál. Zato John Heminges ke mně přistoupil a podal mi pomocnou ruku. Poděkoval jsem mu a s nelibostí pohlédl na bratra. „Taky jsi mi mohl pomoct,“ vyčetl jsem mu jeho chování.

„To určitě,“ přiznal chladně. Měl na sobě plášť z tlustého vlněného sukna a na hlavě tmavý klobouk s výstředně širokou krempou, která mu zakrývala obličej. Vůbec mu nejsem podobný. Jsem vysoký, s čistě oholenými hubenými lícemi, kdežto on má kulatý obličej s řídkou bradkou, plnými rty a velice tmavýma očima. Já je mám modré, v jeho se zračí tajnůstkářství, neustále je má skryté ve stínu a nepřestává jimi bedlivě sledovat, co se okolo něho děje. Věděl jsem, že by si mě raději nevšímal a šel dál, ale svým nečekaným objevením u odpadní stoky jsem ho donutil, aby mě vzal na vědomí, a dokonce se mnou promluvil. „Mladý Simon byl včera večer skvělý,“ utrousil s hraným nadšením vystavovaným na odiv.

„To mi taky říkal,“ ujistil jsem ho, „už mockrát.“

Bratr se neubránil chabému náznaku úsměvu, záchvěvu rysů, jímž sice prozradil, že ho to pobavilo, ale který přesto hned zmizel. „Jak tančil s tím stojacím svícnem?“ pokračoval, jako by přeslechl mou odpověď. „To bylo dobré.“ Věděl jsem, že Simona chválí jenom proto, aby mě dopálil.

„Kde je Simon?“ zeptal jsem se. Vlastně bych předpokládal, že bude u mistra, u něhož je v učení, totiž u Johna Hemingese. „Já…,“ začal Heminges, vtom se však zahanbeně zarazil.

„Špiní prostěradla v nějaké lordské posteli,“ konstatoval můj bratr, jako by taková odpověď byla něčím zcela samozřejmým, „to je přece jasné.“

„Má přátele ve Westminsteru,“ řekl John Heminges hlasem, na němž byly znát rozpaky. Je o trochu mladší než můj bratr, může mu být tak devětadvacet nebo třicet let, ale obvykle vystupoval v rolích starších postav.

Je to laskavý člověk, který dobře ví, že se s bratrem nesnášíme, a marně se to ze všech sil snaží zmírňovat.

Bratr letmo pohlédl na oblohu. „Určitě se to protrhává. Nějakou dobu to ovšem potrvá. Ale dnes odpoledne nemůžeme nic hrát, a to je škoda,“ věnoval mi zapšklý úsměv, „což znamená, že si dneska nic nevyděláš.“

„Ale zkoušíme, nebo snad ne?“ zeptal jsem se.

„Za zkoušení přece nejsi placený,“ připomněl mi, „jenom za hraní.“

„Nemohli bychom uvést Jmění mrtvého?“ vložil se do toho John Heminges, který chtěl učinit přítrž našemu hašteření.

„Když nemůže Augustine a Christopher, tak ne,“ ujistil ho bratr.

„No jistě, ale ne, ne, samozřejmě ne. Ale je to škoda! Mně se to líbí.“

„Je to sice divný kus,“ usoudil můj bratr, „ale má své přednosti. Dvě dvojice, a obě ženy zamilované do nesprávného muže! Z toho by mohl být pěkný tanec!“

„Budeme to prokládat tanci?“ zeptal se zmatený Heminges.

„Ale ne, kdepak, vůbec ne. Myslím tím, že by mohly nastat komplikace.

Dvě ženy a čtyři muži. To je přece zbytečně moc mužů! Až příliš!“ Bratr se odmlčel, aby mohl přes Finnova pole pohlédnout na větrné mlýny.

„A kromě toho v tom je ten elixír lásky! Takový nápad se dá všelijak využít, ale všechno je to špatně, úplně špatně!“

„Proč, prosím tě?“

„Protože ho připraví otec té dívky. Měla by to být ta čarodějnice! K čemu je čarodějnice, když neprovozuje žádné čáry?“

„Má přece kouzelné zrcadlo,“ připomněl jsem. Věděl jsem to, protože jsem ji sám už hrál.

„Kouzelné zrcadlo!“ vyhrkl s pohrdáním. Opět přidal do kroku a možná se pokoušel mě předstihnout. „Kouzelné zrcadlo!“ ozval se znovu. „Takový pitomý pouťový trik! Kouzlo přece spočívá v…,“ vtom se však zarazil a vzápětí si řekl, že ať chtěl říct cokoli, bylo by škoda se takhle se mnou zahazovat. „A na tom stejně nezáleží. Když nemůže Augustine a Christopher, tak to stejně hrát nemůžeme.“

„Jak je to s tím kusem, co se odehrává ve Veroně?“ zeptal se Heminges.

Kdybych se odvážil zeptat na totéž, nevěnoval by mi pozornost, ale Hemingese měl bratr rád. Přesto se mu však přede mnou do odpovědi příliš nechtělo. „Je skoro hotový,“ prohlásil neurčitě, „téměř.“ Věděl jsem, že píše hru, která se odehrává ve Veroně někde v Itálii, a že musel přerušit psaní, protože bylo třeba sepsat svatební představení pro našeho patrona, lorda Hunsdona. Však se taky kvůli nucenému přerušení dost navrčel.

„Pořád se ti to líbí?“ zeptal se Heminges, čímž bratra očividně podráždil.

„Líbilo by se mi to víc, kdybych mohl kus dokončit,“ odsekl hrubě, „jenže lord Hunsdon chce svatební hru, tak Veronu vzal čert.“ Dál jsme šli mlčky. Vpravo od nás za stokou plnou slizu a cihlovou zdí stálo Mezivalí, divadlo postavené, aby s námi soupeřilo. Ze stožáru na vysoké střeše vlál modrý prapor, což znamenalo, že se odpoledne bude konat představení.

„Další štvaní na zvířata,“ pronesl pohrdavým tónem bratr. V Mezivalí se už celé měsíce nehrály žádné divadelní kusy a dnes odpoledne tomu patrně nemělo být jinak ani v našem Divadle. Dokud se jiní herci nenaučí role, které hrají Augustine a Christopher, tak nemáme s čím vystupovat.

Mohli jsme sice uvést hru, kterou jsme dávali před královnou, ale to jsme v předcházejících měsících dělali až příliš často. A jakmile se nějaký kus hraje příliš často, obecenstvo nejspíš zasype jeviště prázdnými lahvemi od piva.

Došli jsme k dřevěnému můstku přes odpadní strouhu, který vedl k rozeklané díře v dlouhé cihlové zdi. Za ní stálo Divadlo, v němž jsme hráli, velká dřevěná věž, vysoká jako kostelní zvonice. Na nápad postavit divadlo přišel James Burbage stejně jako na můstek a prolomení zdi, aby k nám diváci nemuseli chodit po zablácené ulici K Biskupské bráně, ale vyšli ze City Mrzáckou branou a pak se vydali přes Finnova pole. Už tudy prošlo tolik lidí, že stačili vyšlapat širokou a blátivou stezku, která se táhla napříč nezastavěnou plochou. „Ten plášť patří společnosti?“ zeptal se bratr, když jsme přecházeli po mostě.

„Ano.“

„Tak zařiď, ať se vrátí do šatny,“ poručil jízlivým tónem a pak se zastavil v díře vybourané ve zdi. Nechal Johna Hemingese, aby nás předešel, a pak se mi poprvé od chvíle, co jsme se setkali u odpadní strouhy, podíval do očí. Musel se zaklonit, protože jsem byl o celou hlavu vyšší než on. „Zůstaneš u nás?“ zeptal se.

„Nemůžu si to dovolit,“ odpověděl jsem. „Dlužím za činži. A ty mi nedáváš dost práce.“

„Tak přestaň propíjet večery v krčmě U Sokola,“ zněla jeho odpověď.

Domníval jsem se, že už nic neřekne, poněvadž šel dál, ale po dvou krocích se ke mně obrátil a stroze mi oznámil: „Dostaneš víc práce. Když je Augustine nemocný a ten jeho kluk se potí, tak je musíme někým nahradit.“

„Role, co hraje Augustine, mi nedáš a na hraní mladých žen jsem moc starý.“

„Budeš hrát, co se ti řekne. Potřebujeme tě, alespoň přes zimu.“

„Vy mě tak potřebujete!“ Vmetl jsem mu to do tváře. „Tak mi teda víc plaťte.“

Mou žádost přešel bez jediného slova. „Dnes začínáme zkoušet Hester,“ řekl chladně, „budeme se zabývat jen částmi, v nichž vystupují Augustine a Christopher. Zítra sehrajeme Hester a v sobotu Komedii. Počítám s tebou, koukej se dostavit.“

Pokrčil jsem rameny. Ve hře Hester a Ahasuerus jsem hrál Vaští a v Komedii jsem byl Emilie. Znal jsem roli od á až do zet. „Williamu Slyovi platíš dvakrát tolik co mně,“ stěžoval jsem si, „a moje role jsou stejně obsáhlé jako jeho.“

„Nemohlo by to být třeba tím, že je dvakrát lepší než ty? Mimoto jsi můj bratr,“ prohlásil takovým tónem, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Zůstaň jen přes zimu a pak se uvidí. Dělej, jak myslíš. Odejdi od společnosti a třeba chcípni hlady, jestli chceš.“ A vykročil směrem k divadlu.

Odplivl jsem si za ním. To teda je bratrská láska!

Copyright © 2017 Bernard Cornwell

All rights reserved.

Z anglického originálu Fools and Mortals (First published by HarperCollinsPublishers, London, 2017) přeložil © 2018 Zdeněk Hron

ISBN 978-80-7595-010-9