Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

Na svých literárně-historických toulkách prochází Martin Putna širokým územím někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Jeho kniha je galerií obrazů a zemí, náboženských proudů a myšlenkových konceptů, autorů a děl, jejímž cílem je nové vysvětlení a osmyslení Střední Evropy, tohoto „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. Vzdor oné „jakoby nekonečné mnohosti a pestrosti“ nakonec v této oblasti nalézá zřetelné rysy společných duchovních dějin. Jejich počátek splývá s počátkem vlády Habsburků nad středoevropským prostorem a s jejich snahou bránit jej před tureckým a posléze i protestantským nebezpečím.

Skutečná Střední Evropa se však podle Martina Putny neutváří v době barokního mocenského tlaku na náboženskou jednotu a rezistence proti němu, ale v „umírněném rakouském osvícenství“, které „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ pak není nic jiného než sice pomalé a váhavé, ale přitom soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. Právě v tom spatřuje autor jádro toho, oč v duchovních dějinách Střední Evropy šlo a jde.

Martin C. Putna (1968) je literární historik a kritik. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku v Praze a teologii v Českých Budějovicích. Od roku 1991 přednáší na Karlově univerzitě v Praze, od roku 2013 je profesorem kulturní antropologie. Působil rovněž jako redaktor revue Souvislosti a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Odborně se zabývá především vztahem kultury a náboženství. Vydal knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998), Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (2001), Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006), Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010), Duchovní portrét Václava Havla v rámu české kultury (2011) a několik dalších knih odborných i esejistických. Překládá z latiny, řečtiny, ruštiny, němčiny a angličtiny. 

Nejnovější kniha – kterou vydává Vyšehrad - volně navazuje na jeho rané práce, které vydal spolu s Miluší Zadražilovou: Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 (1993–1994) a U řek babylonských. Antologie ruské emigrační poezie (1996). Současně tvoří pendant k jeho knihám (rovněž vydaným Vyšehradem) Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010) a Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015).

Ukázka z knihy:

Proč má Babička Boženy Němcové (1820–1862) tak mimořádné posta­vení v české kultuře, proč vstoupila i do povědomí lidí, kteří jinak nečtou obrozenskou literaturu, ba i těch, kteří nečtou téměř vůbec? Jistě to není proto, že jde o pouhou biedermeierovskou idylu. Babička je v kontextu ostatní původní prózy této autorky zcela výjimečná. Jednak proto, že je to kniha jejího života, a každý spisovatel nosí v sobě jen jednu skutečnou knihu, knihu svého vlastního života, ať už jí dá jakýkoli tvar v jakémkoli počtu svazků. Jednak ale proto, že Němcová do této „knihy svého života“, do historické i literární postavy babičky, promítla ideál české svatosti, speciálně svatosti ženské – aniž by to měla v úmyslu, aniž by zřejmě byla ochotna to takto pojmenovat.

Babička je hagiografie. Je to hagiografie pro dobu, která už není ochotna tradiční církevní hagiografii akceptovat, a přece touží po jakési svatosti. Notoricky známá věta knihy, kterou pronáší paní kněžna neboli nejvyšší světská autorita knihy, je vlastně finálním rozsudkem v neviditel­ném procesu svatořečení: „Šťastná to žena.“ Když se tato nenábožensky znějící věta přeloží do latiny, zazní buď „felix mulier“ – nebo také „beata mulier“. Ale „beata“, „blažená“, je také alternativní církevní označení pro „svatá“: „Beata“ překládá se též „blahoslavená“. Felix-beata-sancta: Šťastná-blažená-svatá. Proč ne rovnou „svatá“? Protože Němcová slovo „svatá“ nechce použít: Buď by sugerovalo starý církevní smysl svatosti úředně uznané a pro moderní společnost už nepřitažlivé – nebo nový, přenesený smysl svatosti sekularizované, nacionální, a tedy zase v jiném smyslu oficiálně, obrozenskou společností, uznané (jazyk, národ, Hus).

Co tedy znamená, řekne-li se, že babička je svatá? Katolická tradice zakotvila různé typy svatosti – panna, mučednice, bojovnice, královna, poustevnice. Babička není nic z toho. Pochopit, v čem tkví babiččina sva­tost, snad lze lépe „oklikou“ přes terminologii mahájánového buddhismu, jak to navrhl bývalý skrytý myslitel Aleš Roleček. Ten na babičku vztáhl pojem „bódhisattva“, to znamená bytost, která se z lásky ke všem živým tvorům znovu a znovu vtěluje, pomáhá jim s nekonečným milosrden­stvím a nedá si pokoj, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. A přesně takto se chová babička.

Babička činí dobrodiní: Kdyby na Štědrý den nepřišel host, „babič­ka byla by šla hledat hosta na rozcestí“. Babička není schopna nikoho nenávidět: „Ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkna v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla.“ Hro­zící kolizi se správcovou řeší tedy tiše a pokorně – vyklizením prostoru: Když má správcová přijít, babička s dětmi sama odejde. Babička zjevuje řád světa, a to jak svým příkladem (viz popis babiččina dne od zbožné­ho jitra po zbožné usínání), tak výkladem, a to zvláště v situacích, kdy se řád světa zdá nespravedlivý. Když jí kněžna ukáže dítě předčasně zemřelé Hortensie, babička nachází i v této události dobro pro všechny strany: „Neplačme, přejme jí nebe, pro ni svět nebyl, proto ji Bůh s něho vzal. Toho má Bůh zvláště rád, koho vezme k sobě, kdy je nejšťastnější. A milostivá paní neosiřela.“

Babiččina všeobjímající láska se netýká jen lidí, ale i zvířat – a zvířata tomu rozumějí: „Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je.“ Když babička vypravuje, jak se kdysi po manželově smrti vracela z Kladska k rodičům, zdůrazňuje ve svém vyprávění, že ji nejdřív uviděl a poznal pes: „Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. ‚Chlupáčku, znáš mne?‘ volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslela, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala.“ Zvířát­ka, konkrétně ovce a pes, jsou také v páté kapitole účastny vyprávěného zázraku na Boušíně. I zvířátka jsou ovšem podrobena témuž božskému etickému řádu „vina – trest – pokání – odpuštění“: To je smysl historie o roztrhaných káčátkách. Provinilí psi nejdřív dostanou holí, což babič­ka komentuje: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“, a pak jim odpustí – když se jí plazí u nohou a tak projeví lítost! „Je vám toho teď líto, viďte?“

Řečeno-li „všichni živí tvorové“, tedy skutečně všichni: Babička svou řečí připodobňuje člověku stromy: „Když stromy v květu se líbají a objímají, bude hojná úroda.“ Spojení babiččina života s přírodními tvory vyvstane nejsilněji při její smrti. O staré jabloni praví: „My jsme si rovny, půjdeme asi zároveň také spat.“ Ještě ke smrtelné posteli si nechá přivést kočky a znovu nabádá k lásce k nim – a první zpráva o její smrti se musí dát včeličkám, „aby nepomřely“.

Mimořádnou sílu babičky spontánně uznávají všichni, kdo s ní přijdou do styku. Nejprve v Proškovic domácnosti: „Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval ‚babičko‘, a co babička řekla a udě­lala, bylo dobře.“ – a to poté, kdy ona si prosadí svou, že bude chodit ve starých šatech: „Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil…“ Poté se babiččina autorita prosadí v celém údo­lí i směrem nahoru, ke kněžně: „To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička.“ Obyvatelé mikrosvěta uznávají babičku jako svrchovanou, vlastně nadlidskou bytost. Adélka se u ní ujišťuje: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ Babička to pochopitelně ihned popře – ale vyznání víry v babiččinu nesmrtelnost bylo vysloveno! Přímo náboženská autorita babičky je diskutována, zpo­chybněna a znovu potvrzena v rozhovoru Anči a Kristly: „Vždyť babička není evangelium. – Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda sva­tosvatá. – Však ji též za to mám.“ Dívčí spor pak končí větou: „Teď ale poručme se pod ochranu Matky Boží a spěme.“

Jistě, lze říci, že dívky používají obecnou zbožnou frázi, navíc se právě nacházejí na mariánské pouti. Ale přece nelze přehlédnout tuto juxtapozici babičky a Matky Boží. A vskutku, babička v úhrnu svého jednání i v úhrnu vztahu lidí k ní nese zřetelné rysy mariánské, rysy neko­nečně milosrdné slitovnice a orodovnice. I tento eminentně mariánský výraz „orodovat“ je pro babičku použit: „Drahá kněžno, babička chce také orodovat za nešťastné milence, vyslyš ji a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Vládne a rozhoduje kněžna, v tomto mikrosvětě obraz Boha – ale rozhoduje se podle toho, oč u ní prosí, „oroduje“, velká přímluvkyně, mariánská postava, babička. Babička sama věří v Pannu Marii coby oro­dovnici – ale autorka knihy Babička a novodobí čtenáři knihy Babička už většinou nikoliv. A právě proto je zde babička, jako postava, která Pannu Marii zastupuje, ba: je čímsi jako jejím vtělením v tomto koutu země.

Důkazem, že babička byla přijata v této roli i čtenáři, je fakt, nakolik se Babiččino údolí, proměněné „sémiózou“ v rozsáhlý přírodní památník knihy, stalo poutním místem, kam přicházejí nejen poutníci literárně poučení, ale především poutníci prostí a zcela sekularizovaní, aby každý na své úrovni poznání prožil onen sakrální zážitek „tady to bylo“, „tudy babička chodila“.

Není v české zemi žádné místo, kam by se takto masově konaly zbožné poutě za literární postavou, navíc za postavou, která měla sice historic­kou předlohu – ale předlohu z hlediska „velké“ historie dokonale bez­významnou. Rakouský novinář Dietmar Grieser v knize Česká babička (2005) napsal lehce ironicky, že „platí návštěva Babiččina údolí s pro­hlídkou všech domů, nostalgickými procházkami, regionální stravou a fotografiemi na památku před pomníkem Babičky k povinnostem, bez jejichž splnění žádný dobrý Čech nesmí odejít z tohoto světa“. Jakub Deml volá o takovémto výletu pateticky ve Šlépějích XXV (1940): „A věru, nebyl to turistický výlet, to byla velmi zbožná pouť, my jsme tam celou Babičku vroucně prožívali, naše duše ji tam viděla, s ní mluvila, se radovala, trpěla, naše duše bolestně říkala: neboj se, Boženo Němcová, neboj ty se, Babičko, neboj se Viktorko, my jsme tady s tebou a my tě nedáme.“ Tak! Zbožná pouť. Čeští lidé chodí do Babiččina údo­lí za babičkou tak, jako babička sama chodívala na pouť do Svatoňovic nebo do Vambeřic za Pannou Marií.

Důkazem tohoto povýšení Babičky na archetypální, božskou postavu je její druhý život. Dosud nejpůsobivějším příkladem je film Babička, který natočila Československá televize roku 1971, na samém počátku nor­malizace, podle scénáře (toho času již zakázaného) dramatika Františka Pavlíčka (1923–2004). Příběh je uchopen jako nadčasový mýtus, v němž se jednotlivé erbovní motivy znovu a znovu vracejí (ke zmatení konzervativních diváků socialistické televize) v kruhu, tak jako se znovu a znovu obrací a vrací kosmobiologický i (alespoň v náznacích) liturgický rok.

Avšak svatost se projevuje nejen „lícem“, nýbrž i „rubem“ – nejen ctě­ním, nýbrž i výsměchem. Parodickým pendantem k Pavlíčkově filmové Babičce je jiná filmová Babička: Soused, který se za domněle mrtvou stařenku vydává (náhodou či tajemnou logikou byla parodická Babička natočena ve skanzenu lidových staveb v Kouřimi, tedy v krajině Prokopově…). Vrcholem všech parodií je ale bezpochyby anonymní text Babička vulgaris. Úryvky tohoto textu odedávna kolovaly a dodnes ústně kolují na českých základních školách. Věty jako „na Starém Běli­dle bylo lautr hovno co dělat“ nebo „Babička šla, co krok, to prd“ jsou stejně dobře známy jako základní obrazy z původní Babičky. „Svatoře­čící“ kněžnina věta o šťastné ženě je zde reakcí na babiččino vyznání: „Já už viděla něco čuráků, ale všechny byly nahoru!“

Jistě, parodie se obrací proti povinné školní četbě, proti ustrnule obro­zenským školním výkladům Babičky. Ale takto drastická a populární parodie je něčím víc: Je rouháním tomu neuvěřitelně silnému obrazu mravní čistoty. Symbolické pomazávání hovny a vkládání sexuálních, a zvláště incestních významů je přirozenou reakcí na silnou blízkost posvátností. Je dokonce reakcí velmi slovanskou, viz ruské „rugatělstvo po matěri“, jež je neoddělitelnou rubovou stránkou vnímání mateřské, mariánské svatosti.

© Martin C. Putna, 2018

ISBN 978-80-7429-977-3