úterý 10. dubna 2018

Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí




Prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, uvádí Petra Hůlová čtenáře svého nejnovějšího románu nesmlouvavě a se suverénním tahem do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.
Román vydává nakladatelství Torst, v němž vyšly i předchozí autorčiny knihy: Paměť mojí babičce (2002, 2009), Přes matný sklo (2004), Cirkus Les Mémoires (2005), Umělohmotný třípokoj (2006), Tajga (2008), Strážci občanského dobra (2010), Čechy země zaslíbená (2012) a Macocha (2014).

Ukázka z knihy:
Měla jsem kufr, nic víc. Starý matčin kufr na kolečkách, se kterým při svých pracovních cestách létala po starosvětě, dokud jí to nezatrhnul lékař kvůli křečovým žilám.
Bylo úmorné vedro, konec července, ten týden zrovna padaly rekordy. Láhev s vodou jsem si zapomněla v autobuse, který mě od nás přivezl do města, co je k Instituci nejblíž, protože v našem městě je jen náborová kancelář.
Pracovnice náborové kanceláře mi o Instituci řekla toto: jedná se o bývalý masokombinát a jejím cílem je kontinuální, takříkajíc „drobná“ práce. Instituce má takovou a takovou kapacitu, vlastní mozkový trust a díky štědré podpoře donátorek se může na své cíle soustředit bez jakýchkoli kompromisů.
O Institucích jsem samozřejmě věděla už z dřívějška a z detailů té náborové pracovnice byly rozhodující ubytovací kapacity pro přespolní zaměstnance.
Když jsem to oznámila matce, byla nadšená.
„Žij svůj sen,“ řekla, „a nikdy z něj nic neslevuj,“ dodala, když jsem chytila ten příšerný kufr a už už jsem byla na odchodu. Citovala z kampaně Hnutí, na kterou si dnes už nikdo nevzpomene, a už tenkrát mně i matce přišla trochu přihlouplá. Protože co to znamená „neslevuj“, je potřeba vydefinovat, a cíle Hnutí byly daleké toho, aby je bylo možné vydávat za jakoukoli odnož nějakého feministického nacismu, sleš rozmazleného diktátu samozvaných princezen, natož aby to Hnutí dělalo ve své vlastní propagační kampani.


V ložnicích klientů je zhasnuto. Zhasíná se o půl jedenácté, večerku si prohlasovali sami a komisi jen předložili ke schválení. Nevyhoví jim málokdy a konkrétní případ z poslední doby si teď vybavuji jeden jediný, a sice opakovanou prosbu instalovat v Instituci zrcadla. Na praktickou žádost tehdy komise reagovala takto: „Zrcadlíme se sami v sobě navzájem, a to nejen ženy v mužích a naopak, ale též muži ve svém identickém pohlaví.“
Žádost o zrcadla tedy byla zamítnuta. Ono zásadní „dívat se do světa a na svět“ totiž typicky starosvětským způsobem převrací na „dívat se na sebe sama za účelem úpravy zevnějšku způsobem, jenž sám sebe druhým prodává jako objekt k vizuální konzumaci, a tím dělá z bytosti objekt, jehož vnějškovost je vyzdvihována na úkor toho, co se skrývá v bytosti samé“. Pamatuji si, že mi rozhodnutí komise tenkrát přišlo trochu přepjaté, ale dnes mu rozumím a naprosto je schvaluji. Protože nejnedobytnější pevností starosvěta je starosvět v nás. Zatímco bitvy Hnutí na bojištích světa (alespoň v našich zeměpisných šířkách) už jsou z větší části dobojovány, bitvy se zvykovými vzorci našeho vlastního uvažování se konají v závěsu za nimi a za závěsem.
Skupina klientů požadujících zrcadla se ozvala s chabou námitkou ve smyslu: „nechceme chodit po Instituci s ústy od zubní pasty“, nahrávkou na smeč komise, která odpověděla, ať se na zubní pastu kolem úst zeptají svých kolegů na pokoji, a když jeden klient vrátil míček se slovy: „nemám tu žádné kamarády“, bryskní odpověď zněla: „Zeptej se bachařek.“
A musím se smát, protože za celá ta léta se mě nikdy nikdo na to, zda nemá ústa od zubní pasty, nezeptal, a tu historku tak s oblibou vyprávím novickám, jimž čas od času dělám v Instituci tutorku. Jako doklad toho, že tu duchovně nerostou jen klienti, ale i personál.
Protože já měla o rozhodnutí komise tenkrát pochybnosti, které od té doby vzaly tisíckrát za své.
Kdybych to tušila už tehdy, během té úmorné cesty s příšerně hrkajícím kolečkovým kufrem, mohla jsem si ušetřit pár lekcí v samém začátku mé služby, kterou jsem si představovala nejspíš jako práci bachařky ze starosvětských filmů, tedy jako nakukování špehýrkou do cel a tak podobně.
Upřímně řečeno, už je to tolik let zpátky, že si na své tehdejší představy o mé budoucí práci vzpomínám matně, silně spíš na tu žízeň cestou tam. Cesta k Instituci od poslední zastávky městského autobusu byla typem, co mívá při kraji cedulku „Při náledí cesta uzavřena“, ačkoli žádnou uzavírající závoru nemá, a tak to bylo ve starosvětě se vším. Lži se opíraly o lži, které se opíraly o lži a neetické prostředí pro výchovu dívek vydrželo tak příšerně dlouho i kvůli obyčejné lidské tuposti.
Když jsem se blížila k Instituci, mžilo se mi před očima a málo scházelo k tomu, abych měla velkolepou budovu členitou na mnoho křídel a rámovanou tlustou zdí za nějakou fatu morgánu. Navíc jsem byla celá zaprášená, protože kolem mě tím nebo oním směrem každou chvíli projelo auto. Čilý provoz na té div ne polní cestě mě překvapil, ale kdybych se bývala byla jen trochu zamyslela, bylo by mi to jasné hned. Jak jinak by se do Instituce klienti dostávali? Linka autobusu končila tam, kde jsem z něj vystoupila, a ne každý má na taxík, který navíc přicházel v úvahu, jen pokud klient bydlel ve městě, co s Institucí sousedí, jenže většina klientů byla a je odjinud. Z míst, kde žádná Instituce není, nebo si tu naši zvolili záměrně, kvůli její reputaci, krátké čekací lhůtě (nastoupit jde díky její velikosti na rozdíl od mnoha menších Institucí téměř vždy okamžitě) a kvůli vynikajícím výsledkům (délka léčebné kúry obvykle nepřesahuje osmnáct měsíců). Na nějakou spádovost Hnutí nikdy nehrálo, svoboda rozhodnout sám o místě léčení je etickou maximou, a někdy taky rozhodují manželky, a to na základě doporučení svých známých anebo své osobní návštěvy (otevřené dny pro veřejnost jsou dnes stejně jako tenkrát každou první a druhou středu v měsíci). Ženy, které se o efektivitě zařízení přijdou přesvědčit předem na vlastní oči, jsou ostatně tou nejlepší zárukou kvalitního domácího doléčení.

© Petra Hůlová, 2018
© Torst, 2018
ISBN 978-80-7215-561-3

Žádné komentáře:

Okomentovat