Dystopický román známého ruského spisovatele je hořkou
satirou na směřování dnešní civilizace. Děj Manaragy situován do nedaleké
budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na
nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne,
vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v
muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book’n’grill: k
dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních
dřívějších papírových knih. O drahé palivo – knihy, které musí být kradeny z
muzejních depozitářů – i o samotné grilování se stará utajené společenství
mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost,
sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl
nic jiného než zavedení book’n’grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do
fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně
dochází k válce na život a na smrt…
Vladimír Georgijevič Sorokin (7. srpna 1955) vyrůstal na
moskevské periferii, v roce 1977 dostudoval Vysokou školu těžby ropy a zemního
plynu, ale v oboru nikdy nepracoval. Odmítl vstoupit do Komsomolu, a tak byl po
roce ze svého prvního zaměstnání v časopisu pro mladou literaturu Smena
vyhozen. Začínal jako výtvarník, zabýval se knižní grafikou (ilustroval a
graficky navrhl více než padesát knih) a konceptuálním uměním. V roce 1985
publikuje pařížský časopis А-Я šest Sorokinových raných povídek a v témže roce
opět ve francouzském nakladatelství Sintaksis vychází jeho román Fronta
(Očereď). Sorokinova díla nemohla být v Sovětském svazu vydávána. Až v roce
1989 rižský časopis Rodnik otiskl několik spisovatelových povídek a postupem
času Sorokin proniká i do dalších časopisů. Rokem 1992 se Sorokin dostává do
širšího povědomí – v časopisu Iskusstvo kino je otištěn již zmíněný stěžejní
román v dialozích Fronta. Romány napsané po roce 2000 z něj definitivně
učinily významného autora bestsellerů (jakkoliv ne pro každého přijatelných) a
všechny jeho nové knihy se prakticky vždy stávají literární událostí prvořadého
významu.
V českém překladu Libora Dvořáka vydává Manargu
nakladatelství Pistorius & Olšanská.
Ukázka z knihy:
3. března
Večer: šašlik z jesetera na Idiotovi. Román plnohodnotný, váha polotěžká,
720 g, 509 stran, papír bezdřevý, celoplátěná vazba. Plně to postačilo na osm
špízů.
Jak bylo dohodnuto, kolem rožniště se usadil klient +
sedm jeho hostů. Samozřejmě nejen proto, aby se přesvědčili, že pálím opravdu první
vydání, konkrétně knihu za 8 700 liber, a že jsem jim nepodstrčil nějakou
severskou detektivku 21. století o sto padesáti odstínech šedi. Žádali si
umění. A to taky dostali.
Všechno dokonale sedělo. Byl jsem na výši.
I když jedině book’n’griller ví, kolik ho čeká úskalí.
Ale to už je naše interní kuchyně. Romány se, jak známo, vždy tiskly na různých papírech.
Hořet proto mohou taky různě. Myslitelné je jak pouhé doutnání, tak i prudké
zážehy, po nichž se hořící papír vznáší vzhůru, lepí se na maso nebo poletuje
klientům nad hlavami. Naše rožniště proto mají speciální vývěvy, které dokážou podobné
anomálie v podobě zbytků shořelého papíru odsát. Ty však používají převážně
začátečníci. Skutečný mistr musí tvořit jedině rukama a hlavou. Ty vývěvy totiž
vždy přidusí nejen plameny, ale i podívanou: Kniha musí být jasná a výrazná, musí plápolat a ohromovat. Zkušený mistr je povinen celý tento proces
propočítat jako šachovou partii a poté chladnokrevně balancovat nad propastí.
Vazba, kapitálek, koženka, karton, látkové vložky ve hřbetě, záložky, kaseinové
lepidlo, sušené květinky mezi stránkami, ale také knižní vši a štěnice – to
všechno jsou skryté hrozby, s nimiž musíme počítat. Jednomu kuchaři kdysi
vzplanul mikrofilm ukrytý ve hřbetu knihy někdy v polovině 20. století. Jiný
měl zase problémy se Sto dvaceti dny Sodomy ve vazbě z lidské kůže. Možné je
zkrátka všechno, naprosto všechno… Stačí sebemenší pochybení, nejistota nebo
naopak přílišná sebejistota – a katastrofa je nevyhnutelná. Moje profese je
spojena s velkým rizikem, V nejlepším případě přijdete o peníze a dočkáte se
vína vychrstnutého do tváře či ran do hlavy drahým nádobím. V horším případě si
vykoledujete měkkou, ale začasté i tvrdou kulku. Antikvární hostiny si v
naší době stále častěji objednávají kriminálníci – a po válce je Evropa
přecpaná zbraněmi. Dnešní Němec je ohlas zlaté předválečné doby.
Riziko vzrůstá, když se pánové ve smokincích a dámy s brilianty
posadí kolem grilu a kuchař nemá zajištěný týl. Proto jsem taky kuchař na turné, a ne řadový book’n’griller. Když rožniště ze všech stran obklopí klienti
s prázdnými talíři, okamžitě si vybavím onoho legendárního kouzelníka, který
kdysi objížděl evropská města a fascinoval publikum trikem, při němž si prst
prorážel hřebem. Je to fórek vskutku elementární, s výsledkem plně závislým na
zorném úhlu prosťáčků v obecenstvu. Jednou ale přiožralí prosťáčkové polapili
„kouzelníka“ někde na náměstí a halasně se dožadovali svého. Hřeb mu přinesli a
obstoupili ho ze všech stran. Iluzionistovi tak nezbylo než si prst doopravdy
probodnout. Bolestnou grimasu pak lid vnímal jako úsměv. V tu chvíli kouzelník došel
skutečného uznání. Jenže my si želbohu ani nemáme co probodnout. Celá moje
výlučná profese buduje čistě na faktickém umu.
Chvála Ohni jsem se za těch devět let naučil zacházet
s knihami správně. Mezi námi se tomu říká, že kuchař dobře čte. Já čtu obstojně. Což znamená, že stránky planou jedna po
druhé, klienty fascinují, maso syčí, oči se lesknou a honorář roste…
Pokud si ke knihám nenajdete ten správný přístup, jsou
jako koně – divoké a svéhlavé. Já si k nim však přístup našel, bez ostruh a bez
bičíku. Jsem ztělesněná laskavost, jen a jen laskavost… Knihy pro mě nejsou
prostě dříví, jak se jim říká v našem ilegálním kuchařském bratrstvu.
Však je taky kniha celý svět, byť navždy zmizelý. V tomhle ohledu jsem
romantik. Jsem potomek humanitně vzdělaného otce, vnuk stomatologa, pravnuk
advokáta a prapravnuk rabína. Proto dobře vím, že když má člověk takovou knihu opravdově
rád, ona mu odevzdá všechno své teplo. No a já chovám v oblibě ruskou klasiku,
i když alespoň doprostředka jsem nepřečetl jediný ruský román. Rozhodně však
nehodlám připravovat steaky na druhořadém autorovi typu Gorkého. Jinak ale
společně s mou chytrou blechou známe celou klasiku nazpaměť: stručný námět,
životopis autora se všemi detaily i přesné datum, kdy poleno vyšlo. To musí bezpečně znát každý kuchař, dokonce i kdyby knihy vůbec číst
neuměl. A takových lidí je bohužel stále víc. I když je na druhé straně pravda,
že má-li knihu dobře přečíst kuchař, tak ji nakonec ani číst nemusí. Takový je
paradox 21. století. „O tempora, o mores!“ volával můj nebožtík otec,
vysokoškolský profesor.
A já si jako chlapec myslel, že mluví o tempuře,
kterou nabízeli v jedné japonské jídelně hned za rohem. Už tehdy se ve mně
zřejmě probouzela kuchařská duše.
Za těch devět let mi právě ruská literatura přinesla
velmi slušný příjem. Díky jejím planoucím stránkám jsem prošel strastiplnou cestou
od řadového kuchaře v ilegálních hongkongských pajzlech až po tříhvězdičkového chefa on call a mohu si dovolit zájezdní šňůry po celém světě. A zapomínat nesmím ani na
Zkušenost, tu „dceru krušných omylů“, jak praví Puškin. A na její matku Náhodu.
A sestru Intuici.
Všechno přichází s léty, opravdu všechno…
Proto musíme knihu milovat. A jistě není náhodou, co
říkával můj patron Zokal, který dostal za legendární noční banket v Aténské
knihovně doživotí: „Nejkrásnější dárek je kniha.“ Ke čtyřicátinám jsme mu my
tehdejší kuchtíci věnovali první vydání Dr. No, protože jsme věděli, že
připravuje obrovskou grilovací party na sebraných spisech Flemingových pro
rodinku jednoho amerického miliardáře, který byl celý blázen do Jamese Bonda.
Takže ať žijí ty správné knihy v ohni!
Já měl dnes k dispozici vel-l-l-mi správnou klasiku –
svazek Dostojevského vydaný už za spisovatelova života.
Mým klientem byl bohatý Berlíňan a k tomu sedm dalších
hostů obou pohlaví. Jídelníček byl přirozeně ruský: kaviár, vodka, pirozhki + jediné teplé jídlo v mém podání – jeseter na Dostojevském.
Vše proběhlo hladce. Knihu jsem dokázal přečíst ideálně – ani pomalu, ani rychle a s minimem dýmu. Prostě klasika. A byl
jsem ve formě! Jednou ze základních premis naší profese je kuchařova schopnost
listovat hořícími stránkami tak, aby planuly rovnoměrně. Obracíme je speciálním
kovovým mečíkem, jemuž se v naší hantýrce říká „excalibur“. Každý kuchař
má svůj vlastní, vyrobený na zakázku. Já si po poslední šťáře v Palo Altu
pořídil nový, titanový s kostěnou rukojetí. Můj meč mě nezklamal ani tentokrát.
Osm špízů s kousky šíleně chutného jesetera jsem
servíroval na stříbrném podnosu bez oblohy a zeleného zdobení. Potrpím si na
čistotu žánru. A k tomu roederer, mimochodem ročník mé dospělosti.
„Bon apetit!“ popřál rezervovaně pán domu svým hostům.
Jakmile se na talíři před každým z hostů ocitla
grilovací jehla s ještě syčícím jeseterem v ceně pěti tisíc liber, věštícím
eventuální pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, dosavadní nenucená společenská
konverzace, komentáře k mým kejklům nad roštem, bezděčné výkřiky a citoslovce
zmlkly. Ostatně ty dvě pětky jsem v jejich gurmánských zřítelnicích jasně četl.
Nad bíle jantarovým jeseteřím masem se zlatavou kůrčičkou se vznášela lehká
pára.
Osm pohárů se potkalo a tiše cinklo do naprostého
ticha. Dámy a pánové usrkli sektu a chopili se příborů. Po porcelánu skříply nože
a vidličky dopravily do jejich úst první sousta dýmajícího jesetera.
Následovaly sotva postřehnutelné zvuky opatrného
přežvykování.
Dámy a pánové žvýkali svůj vlastní trestný čin.
Právě tenhle zvuk a napjaté ticho se nedají srovnat s
ničím. To je ta neviditelná odměna, jež není měřitelná ani penězi, ani rizikem.
Je to naše konkrétní hudba. I Cage by záviděl.
Vše, co následovalo, se dalo předpokládat: bezděčná
zvolání a vzdechy, křečovité vtípky i chvála na adresu toho, kdo v bílém stál
hned vedle roštu: „Opravdu jste se překonal, maestro!“
„Susanno… Cítíš pach sta tisíc, jež Nastasja Filipovna
hodila do plamenů?“
„Koliks vlastně dnes kvůli mně propálil, miláčku?“
„Jsme delikventky, Barbaro!“
„Ach bože, ta ryba má příchuť šílenství!“
„Až se stydím to přiznat, ale vlastně i jesetera jím
dnes poprvé, Thomasi.“
Taková je zkrátka milá nezáludná buržoazie,
automaticky respektující každou módu. To jsou nejklidnější a nejméně úskoční klienti.
Noc: Klub BLEIBTREU; po lehké večeři tequila s ledem + doutník Arturo Fuente
Opus X.
Jinak ale piju málo. A nekouřím. Po takovém úspěšném čtení si však můžu dovolit pár sklenic tequily s ledem + vykouřit dominikánský doutník.
Dominikánské doutníky jsou totiž mnohem příjemnější než kubánské… Relax, relax, book’n’grill chef.
10 tisíc liber za večer – to tedy není špatný vejvar.
Výše mého honoráře přesáhla cenu knihy, což je značka kvality. A když roste honorář,
vzrůstá i pocit hlubokého zadostiučinění. Pěstuj si postavení, book’n’grill chef! Vcelku jsem opravdu spokojen. Jak se svou profesí,
tak s osudem. Ačkoli – v mém životě se ledacos neutvářelo zrovna hladce.
Book’n’griller je však zvyklý na ledasjaké šrámy, to je jeho denní chleba.
Pobafávám doutník, lovím z kapsy „balík“ elegantních
poloprůhledných britských bankovek se samolibou tváří panovníkovou, jednu z
nich vytahuju, skládám z ní beránka, stavím ho do popelníku a podpaluju. Je to
obětina digitálnímu světu, který nám zajistil práci. Tenhle rituál si dopřávám
po každém zdařilém večeru. Moderní bankovky hoří prabídně, musíte je podpalovat
zas a zas…
Kdyby lidé dál tiskli a četli papírové knihy, v lepším
případě bych griloval pražmy v nějakém lázeňském hotelu, no a v tom horším bych
vařil špagety ve všelijakých zapadácích rodné Budapešti. Šéfkuchařem bych se
ale nestal nikdy, protože neumím řídit lidi. Světový tiskařský stroj se ale
chvála Ohni zastavil a teď už si jen tiše rezaví. Gutenbergova epocha skončila
totálním vítězstvím elektroniky.
V našem světě už se tisknou jen peníze. Dokonce i
poštovní známky zmizely v propadlišti dějin. Zato bankovky žijí podnes…
Peníze na rozdíl od knih hoří špatně. Proto se taky na
nich grilovat nedá.
A stejně je s podivem, že hotové peníze jsou stále
ještě v permanenci. Bože, Bankovko! Jak neuvěřitelně stabilní jsi v tom oceánu elektronických
záblesků!
Nicméně – ať žije Literatura!
Book’n’grill se přece zrodil v okamžiku, kdy lidstvo
přestalo tisknout knihy a nejlepší z těch dosavadních proměnilo v muzeálie.A
zakázané ovoce lidi táhne odjakživa. Devadesát procent knih, jež jsme vytiskli,
skončilo ve sběrnách, či dokonce jen tak na smetištích, protože v domácnostech
zabíraly příliš mnoho místa. Zato těch zbylých deset procent, které se ocitly v
knihovních a muzejních sbírkách, inspirovalo elitu lidstva k podivuhodné vášni.
První steak byl připraven v Londýně před dvanácti lety, a to na prvním vydání
Plaček nad Finneganem, ukradeném z Britského muzea. Ugrilovali si ho a poté
snědli čtyři velcí muži: psychoanalytik, florista, burzovní makléř a
kontrafagotista. Tak se zrodil book’n’grill. Takhle vzniklo to neodbytné
puzení, jež se v oněch rychle uhánějících letech změnilo ve vznešenou tradici…
Inu ano – Angličané se tehdy ocitli „v čele celé
planety“ (jak zpívá Jurij Vizbor). Čtveřici gentlemanů, kteří světu přinesli
novou módu, tehdy překřtili na „nové Beatles“, snad i proto, že křestní jména
tří z nich se kryla se jmény členů liverpoolské čtyřky – John, George a Paul.
Kontrafagotista se jmenoval Gregor. Jak ti někdejší, tak i dnešní vtrhli do
evropského poválečného světa jako vichřice. No ano, po válce se najednou všem
zoufale zachtělo číst. Zloději se vrhli do knižních archivů, kdežto gurmáni
a zlatá mládež do prvních ilegálních čítáren. Teprve pak tam
zamířili i maloměšťáci. Musely to být zlaté časy… Ten, kdo se tenkrát ocitl v
pravou chvíli na pravém místě, hrabal prachy lopatou a druhořadý kuchař z lidové
jídelny za pár měsíců nasekal celé jmění. Mnojo, škoda že jsem se nenarodil o
pět let dřív… V oněch bláznivých letech lidé, fascinovaní samotným procesem, na
kvalitu nehleděli. Četba tehdy byla spíše rychločtením: dýmu, sazí a zplodin si
nikdo nevšímal. A nějaké chuťové prožitky? Škoda mluvit: bohatí zblblíci, kteří
se mávnutím kouzelného proutku proměnili v gurmány, vesele hltali vysušený
steak z mečouna, připravený na Starci amoři, spálenou arracheru na Dos
Passosovi či naopak polosyrové vepřové na Švejkovi…
Jenže už po nějakém půlroce, kdy se zprávy o krádežích
v knihovnách a muzeích staly záležitostí zcela běžnou, lidstvu nezbylo než
prohlásit book’n’grill za zločin, a to nejen proti kultuře, ale i proti
civilizaci jako celku. Damoklův meč zákona se najednou vznášel nejen nad
kuchaři, zloději knih a klienty, ale i nad jejich hosty, kterým se zachtělo
ochutnat jehněčí krkovičku na Donu Quijotovi či steak z tuňáka na Bílé velrybě.
První soudní procesy byly velmi okázalé a přirozeně končily vysokými tresty:
lidstvo se rozhodlo, že své kulturní dědictví bude ochraňovat. Lidé opravdu osvícení
se zalekli, že bez muzeálních knih se homo sapiens definitivně promění v opici
s iPhonem v tlapě. A tak byla kniha zapsána do Červené knihy.
Nic lepšího jsme si nemohli přát, protože to ceny
book’n’grillu okamžitě desetkrát zvedlo. Diletanty to zcela eliminovalo a číst začali jen skuteční profesionálové. Zrodila se Kuchyně – s tradicí,
rituálem, hierarchií, financemi a bodyguardy. Riziko ovšem vzrostlo. Kdekdo se
dočkal pořádného flastru a ilegální kuchaře nejdřív bez okolků zařadili do
kategorie mezinárodních teroristů. To bylo samozřejmě přehnané a kriminálnické
aureoly z té doby se zřejmě nezbavíme už nikdy. Ale nic, pánové – jsme komety
book’n’grillu, které za sebou spálily všechny mosty. Z osobní zkušenosti můžu potvrdit,
že kdo griloval syčící hovězí plátek na Shakespearovi získaném s pistolí v
ruce, kdo stál vedle rožniště ve vysoké sněhobílé kuchařské čepici a zíral na
soustředěně přežvykující zbohatlíky, aristokraty, politiky, gangstery a herce a
kdo si zvykl dostávat za svou práci tlustou obálku s opravdovým „balíkem“, ten
už se ke sporáku v obyčejné restauraci nikdy nepostaví. A nad vším tímto zakázaným
luxusem se vznáší Damoklův meč zákona. Na jeho chladné čepeli se sráží pára ze
syčících steaků a krůpěje takto vzniklého kondenzátu nám varovně dopadají na
hlavy: kap, kap, kap… šest let, devět let, doživotí. Mě ty kapky už neděsí, ale
vedou mě k disciplíně. Jsem zkušený, vypečený mazák. Hlídám si
formu, neustále se rozhlížím, čenichám, kličkuju a zametám stopy. Jistě, riskantní
to je, ale k čemu by byl život bez rizika? Ovesná kaše se zavařeninou, všední
práce za všední mzdu, potom důchod, stáří a hrob…
Dým z doutníků, příjemná hudba + krásné ženské postavy
v pološeru vyvolávají celý příval vzpomínek. Vybavil jsem si svou úplně první
grill-party. Poválečná Varšava, polní kuchyně v betonovém
sklepě, stůl prostřený pro tři, půlkulatá tlama pece, tři křepelky rozložené na
roštu. Mé vlastní ruce v bílých rukavicích vytahují z brašny Lovcovy zápisky,
starý Zokal stojí hned vedle a povzbudivě mhouří zateklé oči: Všechno bude v
pořádku, chlapče. Vypouštěl mě na samostatnou plavbu. Chápal jsem to jako
diplomovou práci book’n’grillera.
„Mladý muži, vy jste první ruský kuchař, s nímž jsem se setkala,“ pronesla tehdy dáma, jejíž úzkou tvář si
budu pamatovat celý život.
„Pevně doufám, že vás nezklamu, madam,“ odpověděl jsem
v duchu svého milovaného Jeevese, i když uvnitř jsem se celý třásl.
O knihu připravili jednoho lvovského antikváře, jemuž
přitom zloději museli tak trochu prolomit lebku. Naštěstí přežil, protože pracovat
s mokrým dřívím z mordů se mezi námi zrovna nenosí.
Měl jsem tenkrát štěstí – Turgeněv hořel báječně, můj
první stříbrný excalibur se jen míhal a blýskal, křepelky na ohni jemně popraskávaly
a klienti se tou podívanou nepokrytě kochali. Spectacle je v naší profesi skoro stejně důležitý jako konečný výsledek. Klienti si
přejí vidět podmanivou ohnivou show – bez dýmu a puchu. Jak nám vždy vštěpoval
starý Zokal: „Pamatujte si, že na roštu musíte vyvolat a pak udržovat proces
připomínající průjezd Jupiterova spřežení po jitřním nebi!“
Polovinu svého prvního dolarového „balíku“ jsem tehdy
odevzdal svému učiteli. Za druhou polovinu jsem přesně podle zvyku uspořádal
večírek pro bývalé kuchtíky ze Zokalova hnízda. Za pár krejcarů jsme si
pronajali jakýsi starý prorezlý šíf, na palubu přivlekli stůl, zavalili jsme ho
lahůdkami a pitím, objednali si dva harmonikáře a vyrazili po Visle. Mezi těmi
sedmi kuchtíky jsem já byl jediný Rus. Tři z nich
pokrmy připravovali na anglických knihách, dva na francouzských a ten poslední
na španělských. Ostatní si ze mě sice trochu utahovali, ale s úctou: dost jsem
riskoval, protože ruský gril tehdy ještě neletěl. Velcí mistři jako Mohno nebo
Rubinštejn se sotva začínali prosazovat. Prozíravý Zokal mě ale moudře nasměroval
právě na ruskou literaturu – a ať jsem vzdoroval sebevíc, nakonec mě
přesvědčil. Pěkně otcovsky, pár pohlavků stačilo. Mýtus ruské literatury byl
nakonec silnější než všechny mé obavy. Kuchtíkovi to všechno vyšlo – je
tříhvězdičkový.
Té hvězdné noci na Visle jsem se strašidelně opil a
zvracel do řeky…
Potom ke mně přisedla čtyřprsá tetovaná dívka s
dlouhou šíjí a dýňovitě protáhlou hlavou a thajskou angličtinou mi navrhla, že by
mi zpříjemnila noční samotu. Odpověděl jsem, že dávám přednost klasice. Mlčky
zacvakala svítivými kopýtky a odešla. Načež mě okamžitě oblehly dvě obyčejné místní.
„Na Süßer, so einsam? Brauchst du Gesellschaft?“1
„Warum nicht? Setzt euch doch, Mädels.“2
Tak se posadily. Jedna mi hned rukou vjela do
rozkroku:
„Wie geht’s deinem Yul Brynner?“3
Takový ten obhroublý berlínský styl mi sedí:
„Ganz gut! Er wartet auf euch.“4
Přísně vzato kromě hlavního světového jazyka mluvím
obstojně francouzsky, německy a bavorsky, slušně ovládám maďarštinu a polštinu
a s pomocí blechy čtu ještě v dalších dvanácti jazycích. Zato s mluvenou
ruštinou mám potíže. Je to přirozené, protože potkat dnes ruského rodilého
mluvčího je velmi těžké. Rusy jsem naposledy viděl v dětství, když k nám do
Budapešti přijížděli za prací. Měli to tehdy velice svízelné, jelikož jejich
Titanic jménem Postsovětské Rusko se potápěl. Jako kluk jsem od jednoho
přiožralého Rusáčka slyšel cosi jako zpověď. Srovnával Rusy se Židy: jedny prý
Bůh zbavil vlasti a rozptýlil je po celém světě za to, že ukřižovali Krista,
druhé zase za to, že ukřižovali Člověka: „Sami v sobě jsme ukřižovali samy
sebe, jednoduše ukřižovali!“ opakoval donekonečna. „Proto nás polyká černá
díra!“ Musím se přiznat, že tenkrát jsem nechápal, co má na mysli. Tomu jsem
porozuměl až později. Jenže jakmile Rusové ztratili svůj svět neboli мiр, rychle se asimilovali. A je třeba říct, že se v životě zařídili
přinejmenším stejně dobře jako kdokoli jiný – tři známí book’n’grill chefs,
kteří grilují výhradně na anglických románech, mají ruská příjmení. A před
jedním z nich, Leo Volkoffem, jsem ochoten dokonce pokleknout. Je to mládenec
možná o deset let mladší než já, ale je to hvězda celé naší Kuchyně. Jeho
loňské štědrovečerní menu na Virginii Woolfové – celý ohňostroj chutí, který
vytvořil díky filetům z divokých ptáků a říčních ryb, mistrovsky zapečených s ovocem
a zeleninou – bylo famózní. A říká se, že když za velebných zvuků Brittenova
Hymnu k Matce Boží pod Leovým roštem planul Orlando, dámy plakaly. Takže je,
věru je, na koho se dorovnávat…
Myslitelný je ale i úkrok od vrcholů někam stranou.
Jak říkával Zokal, odpustitelné je jednou v životě
grilovat třeba na banalitě, ale rozhodně ne na literatuře druhořadé. Je to
paradoxní, ale moudré varování! Náš učitel byl velmi přísný.
Co je to banalita?
Trubač (případně šumař) na střeše a jeho ostře řezaný
nezávislý profil na pozadí ohnivého slunce západu (nebo východu); smutný (nebo
veselý) klaun, jehož skutečné slzy (či úsměv) svět neuvidí; mladá (popřípadě
postarší) hrdinka, zmučeně hledící do oken odjíždějícího (přijíždějícího) vlaku,
která si mrákotně opakuje: „Tak přece jen odjel (přijel)…“
Kdežto druhořadá literatura?
Obrovitý barman, bohorovný jako skalisko a svírající v zubech
neodmyslitelné párátko, podává Stephenovi desetidolarovku a k tomu broukne:
„Hele, běž si koupit něco k žrádlu, ty sráči!“; nebo nahý nevzhledný mužíček,
který si před zrcadlem žmoulá úd a k tomu šeptá: „Pročs mi zahnula, ty
kurvo?“; anebo dejme tomu dívčina s klukovským účesem vlekoucí po hrbolaté
dlažbě k autobusovému nádraží kufr a zběsile mumlající: „Však já se eště
vrátím, určitě se vrátím, ale jen proto, abych plivla na vaše hroby!“
Objednal jsem holkám koktejly a začal smlouvat o ceně.
Jako většina čtoucích kuchařů jsem svobodný. Všeobecný názor, že všichni
book’n’grillers jsou jeden vedle druhého buzeranti, neodpovídá skutečnosti.
Taky banalita. A totéž maloměšťáci už nějakých tři sta let soudí o baleťácích.
Buzerantů je mezi námi zhruba stejně jako v každé jiné pánské pospolitosti.
Já sám dávám přednost vietnamským děvkám. Tentokrát
ale musely postačit i Evropanky. Za půl hodiny už jsme byli v hotelu a ty
ženské, placené v poctivé britské měně, mi to udělaly moc pěkně.
Poznámky v textu:
1 Nejsi smutnej, cukrouši? Nešikla by se společnost?
2 To by šlo. Posaďte se, holky.
3 Jak se vede tvýmu Yulu Brynnerovi?
4 Výborně! Už se vás nemůže dočkat.
© Vladimir Sorokin,
2017
Translation © Libor
Dvořák, 2017
ISBN
978-80-7579-005-7
