nové knihy: Jørn Lier Horst

pátek 27. dubna 2018

Jørn Lier Horst: Poustevník

Poustevník je zločinec na útěku. Vyhlédne si člověka, kterého nebude nikdo postrádat, ukradne mu identitu a dál žije jeho život. Ani Viggo Hansen, Wistingův soused, nikomu nechybí, a tak už čtyři měsíce sedí mrtvý před televizí. Vzápětí policie najde další tělo. Zatímco Hansenova smrt zaujme jen novinářku Line, Wistingovu dceru, nález druhé oběti spustí největší pátrací akci v dějinách norské kriminalistiky, při které musí pomoci i FBI.

Jørn Lier Horst (1970) patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Věnuje se výhradně žánru krimi a detektivky píše nejen pro dospělé, nýbrž i pro děti a mládež. Vystudoval policejní akademii, kriminologii, psychologii a filozofii. Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras. Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Svou první detektivku, v níž uvedl na scénu kriminalistu Williama Wistinga, napsal v roce 1995. Nesla název Klíčový svědek (Nøkkelvitnet) a byla založena na skutečné, nikdy neobjasněné vraždě. Doposud vzniklo v této sérii 10 knih, prozatím nejnovější pochází z roku 2015. Pro mladé čtenáře napsal krimisérie Případy pro detektivní kancelář č. 2 a CLUE.

Vydává nakladatelství Kniha Zlín v překladu Kateřiny Krištůfkové. Ve stejném nakladatelství vyšla ze série i Wistingovi už kniha Honicí psi (ukázka viz https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/jrn-lier-horst-honici-psi.html)

Ukázka z knihy:

Protijedoucí sněhový pluh zvířil bílý oblak. Sníh se Wistingovi nalepil na čelní sklo a přinutil ho zpomalit, dokud zase nebylo na vozovku dobře vidět.

U odbočky ke statku, z něhož přišlo oznámení, stál policejní vůz a policista v uniformě a v čepici se zasněženým štítkem. Vánoční stromky – uřízněte si ten nejkrásnější sami, bylo vyvedeno na ceduli velkými červenými písmeny.

Wisting policistovi pokývl a vjel na cestu vedoucí ke statku. Vpředu zahlédl na volném prostranství světlomety aut a pobíhající lidi.

Tělo bylo objeveno na jedlové plantáži. První hlídka nahlásila, že zde očividně muselo ležet dlouho. Wisting věděl, co to znamená – jak málo může zbýt z lidského těla, do něhož se pustila příroda i zub času.

Zabočil na parkoviště, vystoupil a uvědomil si, že není dost teple oblečený.

U vchodu na plantáž stáli dva uniformovaní policisté. Cedule sdělovala, že jedle stojí 380 korun. Cena za běžný norský smrček činila 220 korun.

„Víme už něco víc?“ spustil Wisting.

Starší policista dvakrát přešlápl. „Ne,“ odpověděl a vyfoukl páru do dlaní. „Je tam Mortensen,“ pokývl směrem k plantáži. „Ale myslím, že toho moc nenajde. Podle oblečení a bot to vypadá na muže, ale s jistotou se to určit nedá.“

Wisting obrátil pohled k řadě vánočních stromků. O padesát metrů dál stál světlomet a kriminalistický technik se skláněl nad čímsi neurčitým.

„Kdo ho našel?“ zeptal se.

„Osmiletý kluk, který si šel s tátou uříznout stromeček. Tělo leželo pod větvemi úplně u kmene, jako by ho někdo zastrčil co možná nejdál.“

Do hovoru se vložil druhý policista: „Odkopali sníh, aby se s pilou dostali ke kmeni, a nejdřív jim ani nedošlo, co mají před sebou.“

Wisting pokývl a v duchu si představil novinové titulky: Chlapec (8) našel pod vánočním stromkem mrtvolu.

„Kde teď ten otec se synem jsou?“ zeptal se.

„Poslali jsme je domů.“

Wisting poděkoval a vyrazil dál. Sníh mu pod podrážkami vrzal.

Mortensen vstal a pokývl mu na pozdrav. Ve vlasech měl mokré sněhové vločky.

Wisting se na tělo zadíval z metrové vzdálenosti. Musel si přidřepnout, aby pod jedlové větve vůbec viděl. Nahrbená záda ve zmrzlém vybledlém saku, světlé kalhoty a pár hnědých kožených bot se šněrováním a s plochou podrážkou. Na temeni měl muž ještě pár chomáčů vlasů. Na zátylku byly patrné stopy toho, že se do těla stihli pustit ptáci či drobní hlodavci.

„Co myslíš?“ zeptal se Wisting technika a vstal.

Espen Mortensen pokrčil rameny.

„Budeme ho odtamtud muset vytáhnout a nechat převézt na soudní, aby ho prohlédli patologové. Pak nad místem nálezu vztyčíme stan a začneme odstraňovat sníh. Třeba pod

ním ještě něco bude.“

„Je tohle všechno potřeba? Myslíš, že nezemřel přirozenou smrtí?“

Mortensen zavrtěl hlavou.

„Kdybychom byli někde v pustině, mohlo by to vypadat, že se pod větve ukryl, ale tady je to ke statku padesát metrů a k nejbližší obci jen pár stovek metrů.“

Wisting si znovu přidřepl. Mortensen má pravdu. Určitě tu nejde o nešťastnou náhodu. Možná by to mohla být sebevražda. Třeba najdou pod větvemi vedle těla prázdnou lahvičku od léků. To by věc zjednodušilo, ovšem něco mu napovídalo, že nic takového nenastane.

„Jak dlouho tu podle tebe leží?“

„Od léta.“

Wistinga odpověď překvapila. Čekal na vysvětlení.

„Koukni se na jeho šaty,“ upozornil ho Mortensen. „Je oblečený letně.“

Wisting znovu vstal a o krok ustoupil.

„Nikoho takového v seznamech nemáme,“ opáčil. „Nikdo se nepohřešuje.“

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková, 2018

ISBN 978-80-7473-547-9

čtvrtek 15. prosince 2016

Jørn Lier Horst: Honicí psi

Po sedmnácti letech je znovu otevřen případ vraždy mladé dívky s tím, že rozhodující důkaz, který vedl k usvědčení pachatele, byl zfalšován. Vrchní komisař William Wisting je jako šéf někdejšího vyšetřovacího týmu pohnán k zodpovědnosti a suspendován. Po celou svou policejní kariéru honil zločince, teď se však stává štvanou zvěří sám.

Má na krku policejní inspekci i média a všichni mu kladou nepříjemné otázky. Na vlastní pěst se musí pokusit očistit své jméno a zjistit, kdo tehdy falešný důkaz vyrobil. Nechce se mu přitom věřit, že by to byl někdo z jeho týmu. Ale kdo tedy? A jaký k tomu měl důvod? Nabízí se také další otázka: Byl onen odsouzený člověk skutečně nevinný? Když zakrátko zmizí další děvče, mají nejen Wisting, ale i jeho kolegové o čem přemýšlet a hon se na všech stranách rozbíhá naplno.

Jørn Lier Horst patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras. Jørn Lier Horst nejenže dokáže skvěle vylíčit technické detaily vyšetřování, především umí dokonale popsat, jak zločin ovlivňuje jak oběti, tak pachatele. Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Za román Honicí psi získal Cenu Rivertonova klubu i Skleněný klíč, nejvýznamnější norské a celoseverské ocenění udělované v žánru krimi. Jen v Norsku má Jørn Lier Horst na svém kontě má více než jeden a půl milion prodaných knih a práva k jeho knihám se prodávají do mnoha zemí. Jeho detektivky čte rád i norský ministr spravedlnosti a recenzenti ho často přirovnávají k Jo Nesbøvi.

Honicí psi v českém překladu vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Line slyšela ve sluchátku otcův dech. Pohybovala nazdařbůh myší po monitoru, na němž měla otevřený článek

připravený k publikování. Vévodila mu otcova tvář.

„Jde o případ Cecílie,“ vysvětlila.

„Případ Cecílie?“ zopakoval Wisting na druhém konci.

V hlase se mu ozvalo zaváhání. To byl jeden z případů, o kterých se vždy zdráhal mluvit. Jeden z nejtěžších

a nejbolestnějších.

„Případ Cecílie Lindeové,“ dodala Line, ačkoli věděla, že ho otec připomenout nepotřebuje. Byl tehdy

mladý a šlo o jeden z nejprobíranějších případů desetiletí.

Zaslechla, jak otec polkl a odložil šálek na stůl.

„A dál?“ zeptal se jen.

Line vzhlédla od monitoru. Od zpravodajského pultu se zvedl šéfredaktor a vydal se ke schodům vedoucím

do horního patra. Byl čas večerní porady, kde se dolaďovaly poslední detaily ranního vydání a kde se přijímalo konečné rozhodnutí o tom, jaké články vyjdou na titulní straně. Připravený materiál o Linině otci zabíral dvě strany a očividně byl určen právě pro titulku. Vraždu Cecílie Lindeové si čtenáři stále dobře pamatovali, článek by měl proto zajistit deníku dobrou prodejnost i nyní, po sedmnácti letech.

„Haglundův advokát zaslal podnět Komisi pro obnovu řízení,“ vysvětlila otci Line, jakmile ji šéfredaktor minul.

Otec na druhém konci mlčel. Šéf zpravodajství shrnul na hromádku svazek papírů a následoval šéfredaktora.

Line znovu přelétla pohledem článek, který měla před sebou. Kladl vlastně víc otázek, než na kolik jich odpovídal, a Line bylo jasné, že jde o záležitost, která vytvoří nejen v jejích novinách seriál na pokračování.

„Do případu se pustil soukromý detektiv,“ pokračovala.

„A co to má společného se mnou?“ chtěl vědět otec, Line mu však na hlase poznala, že dobře ví, oč běží.

Tehdy před sedmnácti lety vedl otec vyšetřování. V té době již byl vyprofilovaným policistou. Známou

tváří, kterou lze pohnat k odpovědnosti a která se dá dobře propírat v médiích.

„Podle nich prý došlo k manipulaci s jedním důkazem,“ objasnila mu Line.

„S jakým?“

„S důkazem obsahujícím genetický materiál. Domnívají se, že ho policie nastrčila.“

Line úplně živě viděla, jak otec sevřel šálek.

„Jak to zdůvodňují?“ chtěl vědět.

„Advokát nechal provést novou analýzu vzorků a je toho názoru, že cigaretový nedopalek, na němž byla DNA nalezena, někdo nastrčil.“

„To tehdy tvrdili taky.“

„Advokát prohlašuje, že to může dokázat, a dokumentaci prý zaslal Komisi pro obnovu řízení.“

„Nechápu, jak by mohli cokoli dokázat,“ zamumlal otec.

„Mají i nového svědka,“ líčila mu dál Line. „Údajně může Haglundovi poskytnout alibi.“

„A proč se ten svědek neozval už tehdy?“

„Ozval se,“ odpověděla Line a polkla. „Prý tehdy telefonoval a mluvil s tebou, ale nic dalšího se pak už

nestalo.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho. „Teď tady probíhá večerní porada,“ pokračovala Line. „Ale potom ti zavolají a budou od tebe chtít vyjádření. Připrav si, co jim řekneš.“

Otec dál mlčel. Line spočinula pohledem na monitoru.

Většinu plochy zaplňoval otcův snímek. Použili fotografii z jisté talkshow, v níž hostoval před necelým rokem. Byly na ní dobře rozpoznatelné studiové kulisy, které nyní fungovaly jako jakési subtilní zdůraznění toho, že je z porušení zákona obviněn známý kriminalista. Na snímku měl otec husté tmavé vlasy poněkud rozcuchané a tvář staženou do přísného úsměvu. Vrásky v obličeji prozrazovaly, že toho má hodně za sebou. Upíral do objektivu temné oči a pohled měl klidný. V onom televizní programu vystupoval jako vážený, zkušený, ale také starostlivý, svědomitý a silně sociálně angažovaný vyšetřovatel. Zítra popisek u fotografie přiměje lidi, aby se na něj podívali jinýma očima. Jeho pohled se bude dát vyložit jako chladný a jeho přísný úsměv možná bude působit falešně. Moc médií se změní v bezmoc.

„Line?“

Line si posunula telefon.

„Ano?“

„To není pravda. Nic z toho, co tvrdí, není pravda.“

„Já vím, tati. Mně to říkat nemusíš, ale v novinách to zítra stejně vyjde.“

ISBN 978-80-7473-502-8