Jørn Lier Horst: Honicí psi

Po sedmnácti letech je znovu otevřen případ vraždy mladé dívky s tím, že rozhodující důkaz, který vedl k usvědčení pachatele, byl zfalšován. Vrchní komisař William Wisting je jako šéf někdejšího vyšetřovacího týmu pohnán k zodpovědnosti a suspendován. Po celou svou policejní kariéru honil zločince, teď se však stává štvanou zvěří sám.

Má na krku policejní inspekci i média a všichni mu kladou nepříjemné otázky. Na vlastní pěst se musí pokusit očistit své jméno a zjistit, kdo tehdy falešný důkaz vyrobil. Nechce se mu přitom věřit, že by to byl někdo z jeho týmu. Ale kdo tedy? A jaký k tomu měl důvod? Nabízí se také další otázka: Byl onen odsouzený člověk skutečně nevinný? Když zakrátko zmizí další děvče, mají nejen Wisting, ale i jeho kolegové o čem přemýšlet a hon se na všech stranách rozbíhá naplno.

Jørn Lier Horst patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras. Jørn Lier Horst nejenže dokáže skvěle vylíčit technické detaily vyšetřování, především umí dokonale popsat, jak zločin ovlivňuje jak oběti, tak pachatele. Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Za román Honicí psi získal Cenu Rivertonova klubu i Skleněný klíč, nejvýznamnější norské a celoseverské ocenění udělované v žánru krimi. Jen v Norsku má Jørn Lier Horst na svém kontě má více než jeden a půl milion prodaných knih a práva k jeho knihám se prodávají do mnoha zemí. Jeho detektivky čte rád i norský ministr spravedlnosti a recenzenti ho často přirovnávají k Jo Nesbøvi.

Honicí psi v českém překladu vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Line slyšela ve sluchátku otcův dech. Pohybovala nazdařbůh myší po monitoru, na němž měla otevřený článek

připravený k publikování. Vévodila mu otcova tvář.

„Jde o případ Cecílie,“ vysvětlila.

„Případ Cecílie?“ zopakoval Wisting na druhém konci.

V hlase se mu ozvalo zaváhání. To byl jeden z případů, o kterých se vždy zdráhal mluvit. Jeden z nejtěžších

a nejbolestnějších.

„Případ Cecílie Lindeové,“ dodala Line, ačkoli věděla, že ho otec připomenout nepotřebuje. Byl tehdy

mladý a šlo o jeden z nejprobíranějších případů desetiletí.

Zaslechla, jak otec polkl a odložil šálek na stůl.

„A dál?“ zeptal se jen.

Line vzhlédla od monitoru. Od zpravodajského pultu se zvedl šéfredaktor a vydal se ke schodům vedoucím

do horního patra. Byl čas večerní porady, kde se dolaďovaly poslední detaily ranního vydání a kde se přijímalo konečné rozhodnutí o tom, jaké články vyjdou na titulní straně. Připravený materiál o Linině otci zabíral dvě strany a očividně byl určen právě pro titulku. Vraždu Cecílie Lindeové si čtenáři stále dobře pamatovali, článek by měl proto zajistit deníku dobrou prodejnost i nyní, po sedmnácti letech.

„Haglundův advokát zaslal podnět Komisi pro obnovu řízení,“ vysvětlila otci Line, jakmile ji šéfredaktor minul.

Otec na druhém konci mlčel. Šéf zpravodajství shrnul na hromádku svazek papírů a následoval šéfredaktora.

Line znovu přelétla pohledem článek, který měla před sebou. Kladl vlastně víc otázek, než na kolik jich odpovídal, a Line bylo jasné, že jde o záležitost, která vytvoří nejen v jejích novinách seriál na pokračování.

„Do případu se pustil soukromý detektiv,“ pokračovala.

„A co to má společného se mnou?“ chtěl vědět otec, Line mu však na hlase poznala, že dobře ví, oč běží.

Tehdy před sedmnácti lety vedl otec vyšetřování. V té době již byl vyprofilovaným policistou. Známou

tváří, kterou lze pohnat k odpovědnosti a která se dá dobře propírat v médiích.

„Podle nich prý došlo k manipulaci s jedním důkazem,“ objasnila mu Line.

„S jakým?“

„S důkazem obsahujícím genetický materiál. Domnívají se, že ho policie nastrčila.“

Line úplně živě viděla, jak otec sevřel šálek.

„Jak to zdůvodňují?“ chtěl vědět.

„Advokát nechal provést novou analýzu vzorků a je toho názoru, že cigaretový nedopalek, na němž byla DNA nalezena, někdo nastrčil.“

„To tehdy tvrdili taky.“

„Advokát prohlašuje, že to může dokázat, a dokumentaci prý zaslal Komisi pro obnovu řízení.“

„Nechápu, jak by mohli cokoli dokázat,“ zamumlal otec.

„Mají i nového svědka,“ líčila mu dál Line. „Údajně může Haglundovi poskytnout alibi.“

„A proč se ten svědek neozval už tehdy?“

„Ozval se,“ odpověděla Line a polkla. „Prý tehdy telefonoval a mluvil s tebou, ale nic dalšího se pak už

nestalo.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho. „Teď tady probíhá večerní porada,“ pokračovala Line. „Ale potom ti zavolají a budou od tebe chtít vyjádření. Připrav si, co jim řekneš.“

Otec dál mlčel. Line spočinula pohledem na monitoru.

Většinu plochy zaplňoval otcův snímek. Použili fotografii z jisté talkshow, v níž hostoval před necelým rokem. Byly na ní dobře rozpoznatelné studiové kulisy, které nyní fungovaly jako jakési subtilní zdůraznění toho, že je z porušení zákona obviněn známý kriminalista. Na snímku měl otec husté tmavé vlasy poněkud rozcuchané a tvář staženou do přísného úsměvu. Vrásky v obličeji prozrazovaly, že toho má hodně za sebou. Upíral do objektivu temné oči a pohled měl klidný. V onom televizní programu vystupoval jako vážený, zkušený, ale také starostlivý, svědomitý a silně sociálně angažovaný vyšetřovatel. Zítra popisek u fotografie přiměje lidi, aby se na něj podívali jinýma očima. Jeho pohled se bude dát vyložit jako chladný a jeho přísný úsměv možná bude působit falešně. Moc médií se změní v bezmoc.

„Line?“

Line si posunula telefon.

„Ano?“

„To není pravda. Nic z toho, co tvrdí, není pravda.“

„Já vím, tati. Mně to říkat nemusíš, ale v novinách to zítra stejně vyjde.“

Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2012

Translation © Kateřina Krištůfková, 2016

ISBN 978-80-7473-502-8