Nová kniha americké zpěvačky,
básnířky a spisovatelky Patti Smithové je ojedinělým autobiografickým záznamem.
Kontemplativní odyseu, která vznikala přibližně v letech 2011-2013, sama
autorka nazvala „automapou svého života“. Příslovečný vlak vzpomínek "M
Train" se dává do pohybu v malé kavárničce v Greenwich Village, kam Patti
Smithová každé ráno vyráží na šálek černé kávy. V prozaickém vyprávění se sen
plynule mísí se skutečností a minulost s přítomností; Patti Smith zavádí
čtenáře na místa, která drží v nejvyšší úctě: do Casa Azul, modrého domu
malířky Fridy Kahlo v Mexiku, do Berlína na setkání obskurního společenství
polárníků, do zchátralého domu na Rockaway Beach, který si autorka pořídí těsně
před tím, než na východní pobřeží udeří ničivý hurikán Sandy; a k hrobům
milovaných autorů, Jeana Geneta, Sylvie Plathové, Artura Rimbauda nebo Jukia
Mišimy. Patti Smithová v knize vykresluje mozaiku tvůrčích aspirací a
inspirací. Textem se proplétají také vzpomínky na její život v Michiganu a
autorka se poprvé dělí o bolest spojenou se ztrátou manžela, hudebníka Freda
Sonica Smithe. Své putování po krajinách snových i skutečných ilustruje
polaroidovými snímky. M Train je meditací o cestování, detektivních seriálech,
literatuře a kávě, ale především intimní a hluboce působivou sondou do
vnitřního světa jedné z nejvýznamnějších současných umělkyň.
Patti Smithová (1946) má za
sebou několik výstav kreseb, fotografií a instalací, několik knih (např. Witt,
Babel, Woolgathering, The Coral Sea, Auguries of Innocence), ale proslavila se
ve sféře, kde původně žádné ambice neměla - jako rocková zpěvačka. Její první
album Horses (1975) nepochybně patří k milníkům rockové historie. Následovaly
desky Radio Ethiopia, Easter a Wave. V březnu 1980 se jejím manželem stal Fred
„Sonic“ Smith, bývalý člen skupiny MC5. Pro oba to znamenalo dlouhé přerušení
hudební kariéry: vůbec nekoncertovali, společně vydali jen jedno album (Dream
of Life, 1988). Žili v ústraní, narodili se jim syn Jackson (1982) a dcera
Jesse (1987). V listopadu 1994 Fred Smith zemřel. Roku 1995 začala Patti Smith
opět vystupovat (turné zahrnulo v létě 1996 i Prahu, později se na pražská
pódia ještě třikrát vrátila). Od roku 1996 vydala desky Gone Again, Peace and
Noise, Gung Ho, Trampin' a Twelve, kompilace Land a Outside Society. Dvojalbum
The Coral Sea obsahovalo recitaci dlouhé básně, kterou věnovala Robertu
Mapplethorpovi.
Knihu M Train vydává
v českém překladu Lýdie Kárníkové nakladatelství Dokořán. To už tuzemské
čtenáře seznámilo s dvěma knihami Patti Smithové - Just Kids. Jsou to jen
děti (2011) a Sbírání vlny (2012).
Ukázka
z knihy:
Vecchia
Zimarra
Náhlý poryv větru roztřese větve
stromů a ve vírech rozpráší listí, které se tajemně třpytí v jasném filtrovaném
světle. Listy jako samohlásky, šepoty slov jako dech sítě. Listy jsou samohlásky.
Shrnuji je dlaněmi v naději, že najdu kombinaci, kterou hledám. Řeč malých
bohů. Ale co Bůh sám? Jaká je jeho řeč? Jaká je jeho potěcha? Mísí se s řádky
Wordswortha, s hudebními frázemi Mendelssohna, a zažívá přírodu tak, jak ji genius
vymýšlí? Opona se zvedá. Lidská opera začíná. A v kóji vyhrazené pro
krále, spíše na trůnu, než v kóji, sedí Všemocný. Je přivítán točícími se
suknicemi novicek, za zpěvu jeho chvály a recitace z Masnaví. Jeho vlastní syn
vykreslený jako milované jehně, hned jako pastýř v Písních nevinnosti.
Zbídačený filozof Collin, postava v Pucciniho Bohémě, přináší oběť; zastavuje
svůj jediný kabát, a zpívá pokornou árii „Vecchia Zimarra“. Loučí se se svým
rozedraným, milovaným kabátem, a představuje si, jak jeho svrchník stoupá na
posvátnou horu, zatímco on zůstává pozadu a kráčí po hořké zemi. Všemocný zavírá
oči. Pije ze studně člověka a tiší žízeň, které nikdo nemůže porozumět.
Měla jsem černý kabát. Věnoval mi
ho před lety básník k mým padesátým sedmým narozeninám. Býval jeho –
nepadnoucí, bez podšívky, svrchník značky Comme des Garçons, po kterém jsem
tajně prahla. Ráno v den mých narozenin mi řekl, že pro mě nemá žádný dárek.
– Nepotřebuji dárek, řekla jsem.
– Ale já ti chci něco dát, něco,
co si přeješ.
– Pak bych si přála tvůj černý
kabát, řekla jsem.
A on se usmál a věnoval mi ho, bez
zaváhání či lítosti.
Pokaždé, když jsem si ho oblékla,
cítila jsem se sama sebou.
Molové ho měli také rádi a podél
lemů byl posetý dírkami, ale mně to nevadilo. Kapsy byly rozpárané a všechno,
co jsem bezmyšlenkovitě vsunula do jejich posvátných dutin, zmizelo. Každé ráno
jsem vstala, oblékla si kabát a čepici, vzala tužku a notes a vyrazila přes
Šestou avenue do mé kavárny. Milovala jsem svůj kabát, svou kavárnu a svou
ranní rutinu. Byl to nejjasnější, nejjednodušší výraz mé samotářské identity.
Ale v čase krutého zimního počasí jsem upřednostnila jiný kabát, aby mi bylo
teplo a uchránila jsem se před větrem. Můj černý kabát, vhodnější pro jaro a
podzim, vymizel na čas z mého vědomí, a v tomto relativně krátkém období
zmizel docela.
Můj černý kabát byl pryč, vytratil
se; jako vzácný prsten z prstu provinilého věřícího v Hesseho Cestě na
východ. Stále
ho marně hledám, v naději, že se najednou zjeví, tak jako se smítka prachu
zjevují v náhlém paprsku světla. Myslím na Bruna Schulze uvězněného v polském
ghettu, jak tajně předává jedinou vzácnou věc, kterou zanechal lidstvu: svůj rukopis
Mesiáše.
Poslední
slova Bruna Schulze ztracená ve splašcích posledních dní druhé světové války.
Ztracené věci. Drápají se skrz membrány, pokouší se přivolat naši pozornost nerozluštitelným
nouzovým voláním. Slova zakopávají v bezmocném zmatku. Mrtví mluví. Zapomněli
jsme, jak jim naslouchat. Neviděli jste můj kabát? Je černý a prostý detailů, s
roztřepenými rukávy a rozpadajícími se lemy. Neviděli jste můj kabát? Je to
kabát, kterým mluví mrtví.
Copyright
© 2015 by Patti Smith
Translation
© Lýdie Kárníková, 2016
ISBN 978-80-7363-776-7
Žádné komentáře:
Okomentovat