Olga Tokarczuková: Knihy Jakubovy

Opus magnum světoznámé polské autorky.

Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní jihozápadní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy. Polskou společnost soužil rozkol mezi královským dvorem, venkovskou šlechtou a bezzemky, jejichž síla se v osmnáctém století začala naplno projevovat. Díky kvetoucímu obchodu s muslimským světem docházelo k bohaté kulturní výměně. Pozvolný hospodářský a morální úpadek však plíživě pronikal do všech pater společnosti, a ta se pokoušela nalézt viníka. Židé mezitím čekali na svou příležitost k emancipaci.

Část příběhu se odehrává i v židovském městě Brünn, tedy v Brně, ale ocitneme se i v jiných evropských městech. Čtenáři se tak nabízí zvláštní paralela se současným dramatickým střetem s jinými kulturami. Díky poutavému vyprávění Olgy Tokarczukové získáváme neodbytný pocit, že mezikulturní střet je v této části světa přítomen odpradávna.

Román je obrazem dávného Polska, mocného a vlivného království na vrcholu své státnosti, ale zároveň těsně před pádem do osudové propasti zájmů sousedních mocností.

Román v překladu Petra Vidláka vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Jak se v Kamenci mění starý minaret na sloup s Matkou boží

V létě roku 1756 se Nachman, Jakub a Šlomo Šor hlásí v Kamenci jako obyčejní Židé, kteří přišli z druhé strany Smotrycze prodávat česnek. Nachman nese na ramenou váhy a na nich zavěšené koše s česnekem. Jakub teď sice chodí v roztrhaném kabátu, ale nesouhlasil s lýkovými sandály, a proto má dobré kožené boty, ty mu trčí zpod širokých kalhot. Je oblečený do oděvu napůl tureckého, napůl arménského a na první pohled připomíná nějakého přivandrovalce bez příslušnosti, kterých je v pohraničí hodně a kterých si nikdo nějak zvlášť nevšímá. Vysoký a štíhlý Šlomo Šor vyhlíží natolik důstojně, že je těžké z něj udělat tuláka. V dlouhém, tmavém kabátě a v rolnických botách připomíná duchovního nějakého blíže neurčeného náboženství a bezděčně vzbuzuje u lidí úctu.

Nyní stojí ve třech u kamenecké katedrály Petra a Pavla v početném davu, který se zápalem komentuje umísťování sochy na vysoký sloup. Událost přitáhla lidi z okolních vesnic i ze vzdálenějších ulic a také zákazníky stánků na náměstí; dokonce i faráři se přišli podívat, jak dřevěný jeřáb zvedá zlatou postavu. Před chvilkou si ještě hlasitě povídali, teď se utišili, sledují sochu, která se náhle začala houpat, hrozí, že se přetrhnou provazy a ona se zřítí na hlavy shromážděných. Dav raději ustupuje. Na stavbě pracují cizí dělníci, lidé si šeptají, že je z Gdaňsku, že socha byla odlita v Gdaňsku, je pokrytá silnou vrstvou zlata a vezli ji sem na vozech celý měsíc. Samotný sloup postavili ještě Turci, dlouhá léta tam byl jejich půlměsíc, protože byl součástí minaretu, který si ti bezbožníci udělali z katedrály. Ale teď se nejsvětější Panna vrátila na své místo a bude se tyčit nad městem a hlavami jeho obyvatel.

Konečně se ocitla na sloupu. Dav si oddechne, někdo zpívá. Teď je možné vidět celou sochu. Matka boží, Maria Panna, Milosrdná Paní, Královna světa, je ztvárněna jako mladá dívka, která běží lehce, tanečním krokem, má natažené ruce zvednuté jako na uvítanou. Vezme tě do náruče a přivine na prsa. Nachman zakloní hlavu a zakryje si oči, bílé nebe ho oslňuje.

Připadá mu, že mu říká: „Pojď, zatanči si se mnou,“ nebo: „Hraj si se mnou,“ nebo: „Dej mi ruku.“ Jakub natáhne ruku nahoru a ukáže na sochu, zbytečně, všichni jsou tady proto, aby si ji prohlédli. Avšak Nachman ví, co chce Jakub říct: tohle je Panna, svatá Šechina, božská přítomnost v temném světě. Vtom z mračna vykoukne slunce, zcela nečekaně, neboť od rána bylo zataženo, jeho paprsek se dotkne sochy a tu všechno to gdaňské zlato zazáří jako druhé slunce. Náhle je na náměstí u kostela v Kamenci jasno, světlo je silné a radostné a Panna, která běží po nebi, se stává čistým dobrem, jako někdo, kdo sestupuje k lidem, aby jim dal naději: bude dobře. Lid vzdychá, uchvácen ohňostrojem světla: svatá Panna. Lidé mhouří oči a klekají si před jednoznačným důkazem zázraku. Je to znamení, znamení, opakují všichni. Dav si kleká a oni také. A Nachman má oči plné slz a jeho vzrušení přechází na jiné. Zázrak je zázrak a nemá nic společného s náboženstvím.

Neboť jim připadá, že do oné sochy pozlacené gdaňským zlatem sestoupila Šechina, že je vede k biskupovu domu jako matka, jako sestra, jako nejněžnější milenka, která zahodí všechno, aby se alespoň na chvíli podívala na svého milovaného, byť by měl na sobě nejnuznější kabát. Jakub nesnáší jakékoli všeobecné nadšení, celý on, a proto se ještě předtím, než se dostaví na tajnou audienci u biskupa Dembowského, vymaní z davu a u zdi začne předstírat židovského starce, shrbeného a kulhavého. „Drzý židák,“ sykne jakási tlustá ženská. „Nemá žádnou úctu ke svatým věcem.“

Tentýž den pozdě večer představí biskupovi manifest s devíti tezemi, které chtějí obhajovat v disputaci. A zároveň žádají o ochranu, protože je pronásledují talmudisté. A klatba. To biskupa rozčiluje nejvíc. Klatba. Co je to židovská klatba?

Pokyne jim, aby se posadili, a sám čte: „Jedna: Věříme v to, v co Bůh ve Starém zákoně nařídil věřit, a v to, co vyučoval.

Dvě: Písmo svaté nedokáže lidský rozum bez boží milosti zcela pochopit.

Tři: Talmud je prostoupený rouháním proti Bohu, musí a měl by být zavržen.

Čtyři: Je jen jeden Bůh a ten je Stvořitelem všech věcí.

Pět: Tentýž Bůh ve třech osobách, přírodou nerozdělitelný.

Šest: Bůh na sebe může vzít lidskou podobu a všem touhám kromě hříchu smí podlehnout.

Sedm: Podle proroctví už nebude město Jeruzalém znovu postaveno.

Osm: Žádný Mesiáš, jak je slíbeno v Písmě, už nepřijde.

Devět: Sám Bůh sejme prokletí z prvních rodičů a z celého jejich národa a ten, kdo je pravým Mesiášem, je vtělením božím.“

„Je to tak správně?“ ptá se Nachman a nenápadně pokládá na stoleček u dveří turecký váček z jemné kozí kůže pošitý krystaly a tyrkysy, krásná ruční práce. Biskup přemýšlí, co je uvnitř, přece by nepřišli jen tak s něčím.

Je tam dost drahých kamenů, aby jimi ozdobili celou monstranci. Z té představy se mu zatočí hlava. Biskup se musí soustředit. Nebude to jednoduché, protože ta zdánlivě malá záležitost najednou narostla do obřích rozměrů: protivníci těch trhanů udeřili na velkého Jawana, donašeče ministra Brühla, na stole leží dopisy z Varšavy podrobně popisující dvorní intriky; touto zbraní teď vládnou v královském paláci. Koho by napadlo, že líbání nahé ženy v zapadlé pohraniční vesnici přeroste do záležitosti takového významu.

Biskup přijme váček a tím taktéž přijímá i Franka, i když sebejistota toho Žida ho rozčiluje. Žid žádá disputaci. Žádá ochranu. Žádá území k „poklidnému“ usídlení, jak říká. A ještě žádá nobilitaci. Ať je biskup zahrne protekcí, a oni se pak dají pokřtít. Přeje si také, aby ti nejvýznamnější z nich (biskup si zkouší představit, jak vypadají ty jejich „nejvýznamnější“ osobnosti, vždyť jsou to obchodníci, kožešníci, hokynáři) mohli usilovat podle zákonů Rzeczypospolité o nobilitaci. Ať jim umožní usídlit se na biskupských pozemcích.

Ten druhý, zrzavý, který Jakubovi tlumočí, říká, že už od dob Španělska je tradicí pořádat disputace, pokud dochází ke sporům. A teď nastala vhodná doba. Tlumočí Frankova slova: „Vezměte i pár set rabínů a moudrých biskupů a pánů a nejlepší vzdělance. Nechť oni se mnou a s mým lidem disputují. Já jim na všechny otázky odpovím, neboť pravda je na mé straně.“

Jsou jako kupci, kteří přišli obchodovat: žádají příliš.

Ale také dost dávají, přemýšlí biskup.

O čem přemýšlí biskup Dembowski při holení

To už je opravdu zvláštní, jak moc studený a vlhký je biskupský palác v Kamenci Podolském. Dokonce i teď v létě, když brzy ráno přichází holič, si biskup musí zahřívat nohy horkým kamenem zabaleným do tlustého plátna.

Nařídí, aby mu přisunuli křeslo k oknu, a než holič naostří břitvu, přejížděje ostřím po koženém pásku, než si připraví mýdlo a jemně, chraň Bůh, aby neublížil majestátu, obloží jeho ramena lněnými ručníky zdobenými výšivkami, má biskup čas si prohlédnout nové dopisy z Kamence, Lvova a Varšavy.

Předchozího dne se biskup setkal s jakýmsi Krysou, který údajně také působí ve skupině Jakuba Franka, ale zřejmě hraje i o svůj vlastní prospěch. Biskup přesvědčuje ty, jak říkají, talmudisty, učené rabíny z celého Podolí, aby přistoupili k disputaci, avšak rabíni se sporu vyhýbají. Nařídí jim jednou dvakrát, aby se k němu dostavili podat vysvětlení, ale nepřijdou, zjevně biskupským stolcem pohrdají. Když jim ukládá peněžní tresty, pošlou Herška Szmulowicze, velmi bystrého Žida, jako zástupce a on se jejich jménem jen vymlouvá. Avšak obsah jejich pytlíku je velmi jednoznačný, i když ne tak moc, jak si představoval: zlaté mince. Biskup se snaží nedat najevo, že se už rozhodl stát na straně tamtěch.

Kdyby se mu tak podařilo odbýt je stejně rychle jako většinu žádostí rolníků. Ale ty jejich střapce, klobouky, divný jazyk (proto vítá snahu Pikulského naučit se jejich jazyk), podezřelé náboženství. Proč podezřelé?

Protože je příliš blízké. Stejné knihy, Mojžíš, Abraham, Izák na kameni pod otcovým nožem, Noe a jeho archa, všechno je stejné, ale umístěno do jakéhosi cizího prostředí. Ani Noe nevypadá stejně, je zvláštně pokřivený, ani jeho archa není stejná, je židovská, vyzdobená, východní a baňatá. A Izák, který byl vždycky plavovlasé pachole s růžovou kůží, je divoké dítě uzavřené do sebe, a rozhodně ne tak bezbranné. To naše je takové lehčí, přemýšlí biskup Dembowski, tradiční, načrtnuté elegantní rukou, jemné a dostatečně výmluvné. To jejich je temné a určité a jaksi neohrabaně doslovné. Jejich Mojžíš je stařec s kostnatýma nohama; náš je důstojný děd s rozevlátým plnovousem. Biskupovi Dembowskému připadá, že to Kristovo světlo prozařuje naši stranu Starého zákona, který máme společný s Židy, a z toho pramení rozdíly.

Nejhorší je, když se něco cizího vezme za své. Jako by je napodobovali. Jako by si z Písma svatého dělali legraci. A ještě něco, jsou tvrdohlaví, vždyť jsou přece starší, a přitom stále trvají na svém omylu. Je těžké nepodezírat je z toho, že něco chystají. Kdyby se tak chovali stejně otevřeně jako Arméni. Těm, když něco kují, jde zaručeně o kořist ve zlatě.

Co říkají všichni ti Židé, když je tak biskup Dembowski sleduje z okna, když se srocují do malých, tříčlenných nebo čtyřčlenných skupinek a diskutují svým přerývaným, zpěvným jazykem, když ke slovům připojují i pohyby těla a gesta: vystrkují hlavu dopředu, potřásají vousy, uskakují jako opaření, když nesouhlasí s argumenty jiných. Je pravda, co o nich říká Sołtyk, přítel, kterému biskup věří? Že vedeni příkazy své temné víry provádějí v těch svých vlhkých barabiznách praktiky, k nimž potřebují křesťanskou krev. Hrůza pomyslet. To není možné, i Svatý otec z Říma jasně říká — takovým věcem nevěřit a vyvracet pověry ohledně používání křesťanské krve Židy. Stačí se však na ně podívat. Biskup oknem vidí náměstíčko před palácem, kde prodavač obrázků, mladý chlapec, ukazuje dívce oblečené do vyšívané košile a barevné sukně svatý obrázek. Dívka se špičkou malého prstu jemně dotýká obrazu svatých, židovský prodavač má i obrazy katolických a pravoslavných svatých. Teď ze záňadří vytahuje levný medailonek a dává jí ho do ruky; jejich hlavy se sklání nad medailonkem s Matkou boží. Biskup si je jistý, že ho dívka koupí.

Holič mu štětkou nanáší mýdlo na obličej a začíná holit. Břitva tiše skřípe, řeže vousy. Náhle se biskupova představivost dostane až pod ty jejich roztřepené kabáty a on se mučí obrazem jejich údů. Jsou obřezané.

Ten obraz ho fascinuje, udivuje a zároveň v něm vzbuzuje jakýsi nepochopitelný

vztek. Zatíná zuby.

Kdyby toho prodavače svatých obrázků (v rozporu se zákonem — z našich zákazů si nic nedělají!) vysvlékli z talitu a oblékli do sutany, lišil by se nějak od kolemjdoucích kleriků? A kdyby snad jeho samotného, kameneckého biskupa Mikołaje Dembowského z rodu pánů Jelitů, trpělivě čekajícího na lvovské arcibiskupství, kdyby ho svlékli z těch bohatých šatů a oblékli do potrhaných židovských kabátů a postavili se svatými obrázky u paláce v Kamenci… Biskup se nad tou nesmyslnou myšlenkou ošije, i když na chvíli ten výjev vidí: on, tlustý a růžový, jako Žid prodávající svaté obrázky. Ne. Ne.

Kdyby to byla pravda, co se o nich říká, kdyby měli takovou moc, tak by byli bohatí, a ne jako ti tady pod oknem — chudí. Jsou tedy silní, nebo slabí? Ohrožují biskupský palác? Je pravda, že nenávidí góje a štítí se jich? A že mají po celém těle drobné, tmavé chmýří?

Bůh by nedovolil, aby měli takovou moc, jak to připadá Sołtykovi, protože sami zavrhli spásu od Krista a už nejdou s pravým Bohem, byli odvedeni z cesty vykoupení a uvízli kdesi v pustině.

Dívka medailon nechce. Rozepne si knoflík pod krkem a zpod košile vytáhne svůj, ukazuje ho chlapci a ten se k její šíji rád skloní. Koupí si však obrázek, prodavač jí ho zabalí do tenkého, trochu ušpiněného papíru.

Jací jsou ti cizinci, když se svléknou? přemýšlí biskup. Co se změní, když zůstanou sami, přemýšlí biskup, když propouští holiče klanějícího se až k zemi. Uvědomí si, že už je čas převléknout se na mši. Jde do ložnice a s úlevou se zbavuje těžké domácí sutany. Chvíli stojí nahý a neví, jestli se nedopouští nějakého strašného hříchu, vlastně už za něj začíná odprošovat Boha, je to hřích nestoudnosti nebo možná lidské bídy. Cítí, jak lehký závan studeného vzduchu jemně pohnul chmýřím na jeho podsaditém, chlupatém těle.

Copyright © Olga Tokarczuk, 2014

Translation © Petr Vidlák, 2016

 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

ISBN 978-80-7491-551-2