Tucet her alžbětinského dramatika převyprávěla, ilustrovala
a do historických souvislostí zasadila Renáta Fučíková v prvním svazku
nové edice nakladatelství Vyšehrad nazvané Největší dramatici. Autorka hry
převyprávěla tak, aby oslovily především starší školní děti. Kvůli nim
jednotlivé hry doplnila o krátká vyprávění o životě v Shakespearově době: o
královnách a králích, o šermířích i chůvách, o válkách, popravách, o výchově, o
zábavě, o zámořských výpravách i o nemocech. Barvitý obraz evropské pozdní
renesance zprostředkovaný nejen textem, ale také 400 originálními ilustracemi,
potěší ale jistě nejen mladé čtenáře, ale i jejich rodiče či prarodiče.
„Shakespearovy hry nás oslovují především tím, že vyprávějí
strhující příběhy,“ píše Fučíková v úvodu knihy, „jsou zrcadlem lidských vášní,
proher i vítězství. Shakespeare ve svých hrách jen málokdy použil původní
zápletku, většinou se opíral o zprostředkovaná vyprávění, o záznamy z kronik,
nebo dokonce o cizí díla. Mistrovsky je však pospojoval, doplnil o nové
podrobnosti a scény proložil zásadními monology. Myslel i na zábavu: humornými
postavami dokázal pobavit obecenstvo i uprostřed tragédie.“
Jádro knihy tvoří převyprávění Shakespearových nejznámějších
her, které autorka uspořádala podle data jejich vzniku. Díky tomu z nich můžeme
vyčíst vývoj Shakespearova stylu i jisté zvraty v jeho životě. Stejně jako k
mládí patří láska, knihu otevírají Shakespearovy rané hry – komedie o hubaté
nevěstě Zkrocení zlé ženy a tragédie nešťastných milenců Romeo a Julie.
Následuje série komedií, které psal oblíbený autor už na zakázku: Sen čarovné
noci, Mnoho povyku pro nic a Jak se vám líbí. Mezi nimi se skví Benátský kupec,
hra o půjčování peněz, o dluzích a lichvářích; Shakespeare musel ve zralém věku
často řešit svou finanční situaci. Tragédii Hamlet napsal Shakespeare po smrti
svého syna; zabývá se pomíjivostí života a konečností smrti. Následuje snad
nejrozvernější komedie Večer tříkrálový a po ní už jen samé truchlohry – díla
stárnoucího autora: Othello vypráví o žárlivosti, Macbeth o tyranovi, Král Lear
o nevděku dětí. Poslední hra v tomto výběru je jakoby z jiného těsta: báchorka
z tajemného ostrova nazvaná Bouře. Shakespeare se v ní loučí s divadlem i se
svým pozemským bytím.
„Nejen hry, ale i povaha jejich postav nám cosi říkají o
autorovi. Zdá se, že Shakespeare obdivoval výrazné ženské postavy. Většina her
má totiž silné hrdinky, které se nebojí vzít osud do svých rukou. Rozhodují se
rychle, svou situaci často řeší mužským převlekem, pro silné slovo nejdou
daleko. Takové jsou Kateřina, Porcie, Beatricie, Rosalinda a Viola. Naopak
dívky trpně odevzdané svému osudu, Ofélie a Desdemona, naleznou smrt. Zcela
mimo tyto dvě polohy stojí lady Macbeth, ztělesnění manipulativního zla. Mužské
postavy pak dávají představu o společenských pozicích, po nichž renesanční muži
toužili: králové, vévodové, bohatí kupci, vítězní generálové, mocní čarodějové.
A vedle nich defilují postavy zábavné: nemotorní strážní, hovorní ochmelkové,
hubatí šašci,“ píše Fučíková.
Autorka při tvorbě knihy pracovala s vynikajícím překladem
Jiřího Joska. V převyprávění každé hry nechává zaznít zásadní monolog nebo
dialog právě v jeho překladu.
Ukázka z knihy
Bouře – úvod
Země panenské
královny
V Shakespearově době už angličtí mořeplavci nehledali bájné
země. Spokojili se s prostšími cíli. Některé světadíly dosud čekaly na svoje
objevení, zato mnohá pobřeží začala vydávat svoje bohatství, a to v míře víc
než vrchovaté. Do Španělska a Portugalska mířily galeony napěchované
jihoamerickým zlatem a stříbrem, moluckým kořením, indickým čajem,
severoamerickým tabákem. Jak snadné bylo zkřížit jim odvážně cestu, jak
nesnadné bylo doplout bezpečně s ukradeným nákladem domů do Anglie.
Královna Alžběta I. se nehodlala spokojit s rolí velitelky korzárů.
Roku 1600 založila Východoindickou obchodní společnost. Náplní činnosti
zámořských obchodníků, které sdružila, byl dovoz zboží z Indie. Na anglický trh
se dostala měkká bavlna a začala soupeřit s hrubým lnem a drsným vlněným
suknem. Obchodníci přiváželi také temně modré barvivo indigo – bez něj si dnes
nedovedeme svět módy představit, je to barva džínsů. Výrobci střelného prachu
potřebovali ledek. A do anglických kuchyní pronikl čaj, dnes nejtradičnější
anglický nealkoholický nápoj. Na evropské trhy se z Asie dostalo i opium. Jeho účinky
byly však záhy prozkoumány, a tak se později dováželo jen pro lékařské účely.
Pak tu ale byla nová komodita, která rozhýbala zámořský
obchod: tabák. V Shakespearově době se mělo za to, že jeho kouření má léčivé
účinky. Není divu, Evropu po staletí sužovala vlnobití opakujících se morových
ran a jedním z oblíbených obranných prostředků bylo vykuřování. Angličané tudíž
věřili, že preventivním vykouřením svých útrob předcházejí infekci. Horlivým
vyznavačem kouření byl Alžbětin oblíbenec, sir Walter Raleigh. S královniným
požehnáním se vypravil na druhý břeh Atlantského oceánu a tam založil kolonii.
Z vděku ke své královně ji pojmenoval Virginie, protože panna se anglicky
řekne „virgin“ a neprovdaná královna Alžběta byla považována za pannu.
V panenské přírodě Severní Ameriky vyrostly tabákové
plantáže, neměl na nich však kdo pracovat. Šlechta se věnovala správě nových
území, lodníci rozuměli jen lodím, domorodých Indiánů bylo málo. Evropané tehdy
obnovili dávný systém otroctví. Z Afriky přiváželi tisíce porobených mužů a žen
černé pleti. Transport otroků probíhal za nelidských podmínek, přežili ho jen
ti nejsilnější a také jejich další život byl nelidský.
Žádné komentáře:
Okomentovat