Nenápadnému a skromnému Vyšetřovateli, který je pověřen
úkolem zjistit ve Městě okolnosti série sebevražd mezi zaměstnanci gigantického
Podniku, je zřejmé, že věci nepůjdou hladce, hned od chvíle, kdy vystoupí z
vlaku. Na nádraží na něj nikdo nečeká, do Podniku je mu odepřen přístup, s
absurdními překážkami musí bojovat i při pokusu ubytovat se v místním hotelu.
Nic ve Městě neodpovídá běžným zvyklostem: nesnesitelné vedro střídá sníh a
jasné nebe hluboká tma, večer jsou ulice liduprázdné, zato ráno se jimi šinou
kolony aut a proudí lidské řeky, kterými se nelze prodrat. Nesnáze nekončí ani
poté, co je Vyšetřovatel po mnoha peripetiích do Podniku konečně vpuštěn, ba
právě naopak…
Temně komický román na téma lidského údělu upomene na
obdobně laděné prózy Kafkovy či Beckettovy a je novým dokladem šíře autorského
záběru i vypravěčského mistrovství jednoho z předních francouzských prozaiků,
který je českým čtenářům znám romány Šedé duše, Vnučka pana Linha či Brodeckova
zpráva. Všechny vyšly v Pasece, která vydává i Vyšetřování.
Ukázka z knihy:
I
Když Vyšetřovatel vyšel z nádražní budovy, přivítal ho drobný
déšť smísený s vločkami tajícího sněhu. Byl to muž menší postavy, trochu při
těle, s prořídlými vlasy. Všechno na něm bylo obyčejné, od šatů po výraz tváře,
a kdyby ho někdo měl popsat, třeba v románu, v policejním protokolu nebo ve
svědecké výpovědi, nejspíš by jen stěží dokázal přesně zachytit jeho podobu.
Byla to bytost, která nezanechávala stopu, sotva sešla z očí, zmizela i z
paměti. Ten člověk byl stejně beztvarý jako mlha, sny nebo dech vycházející z
úst, a v tom se podobal miliardám jiných lidských bytostí.
Náměstí před nádražím bylo navlas stejné jako nesčetná jiná
nádražní náměstí, s řadou neosobních budov namačkaných jedna na druhou. Celou
fasádu jedné z nich zakrýval billboard s obrovskou fotografií starce, který si
pobaveně a trochu melancholicky měřil každého, kdo se na něho podíval. Slogan
doprovázející fotografii se nedal přečíst – ale možná tam ani žádný nebyl? –, protože
vršek plakátu se ztrácel v oblacích. Obloha se drolila a padala dolů v podobě
mokrého prachu, který tál na ramenou a bez pozvání vnikal do celého těla.
Nebyla velká zima, ale vlhkost si jako chobotnice dokázala tenkými chapadly
proklestit cestu i do sebenepatrnější skulinky mezi kůží a oblečením.
Čtvrt hodiny stál Vyšetřovatel bez hnutí na místě, s kufrem
u nohou, a dešťové kapky se sněhovými vločkami zatím končily svou pouť na jeho
hlavě a nepromokavém plášti. Nepohnul se. Ani o píď. A celou tu dlouhou chvíli
na nic nemyslel.
Kolem neprojelo jediné auto, neprošel jediný chodec. Zapomněli
na něho. Nebylo to poprvé. Nakonec si zvedl límec kabátu, sevřel držadlo kufru
a rozhodl se, že než úplně promokne, přejde náměstí a schová se v kavárničce, kde
už se svítilo, třebaže hodiny na pouliční lampě pár metrů od něho ještě
neukazovaly ani čtyři.
Místnost byla podivně pustá a Vrchní, který podřimoval za
pultem a roztržitě sledoval výsledky koňských dostihů na televizní obrazovce,
na něho vrhl nevlídný pohled. Potom, když si Vyšetřovatel svlékl kabát, posadil
se a chvíli čekal, se ho vyšeptalým hlasem zeptal:
„Co si dáte?“
Vyšetřovatel neměl velkou žízeň ani hlad. Jen si potřeboval někam
na chvíli sednout, než se vydá tam, kam ho volala povinnost. Sednout si a všechno
si promyslet. Připravit si, co řekne. Postupně se vžít do role Vyšetřovatele.
„Grog,“ řekl nakonec.
Ale Vrchní hned odpověděl:
„Lituji, ale to není možné.“
„Vy neumíte udělat grog?“ podivil se Vyšetřovatel.
Vrchní pokrčil rameny.
„To umím, jenže my tu položku nemáme v elektronickém nápojovém
lístku a automatická pokladna by ji odmítla vyúčtovat.“
Vyšetřovatel už měl na jazyku jízlivou poznámku, ale spolkl
ji a s povzdechem si objednal perlivou vodu.
Déšť venku ustoupil opakovaným náporům sněhu. Ten se teď
lehounce snášel k zemi, vířivě, skoro neskutečně jako na nějakém efektním
zpomaleném záběru. Vyšetřovatel se zahleděl na vločky, které před ním tvořily
pohyblivou zástěnu. Stěží rozeznával průčelí nádražní budovy, a peróny v dálce,
koleje a čekající vlaky už nebylo vidět vůbec. Jako by místo, kde se před
chvílí zastavil, aby se v tomhle novém světě trochu rozkoukal a našel si v něm
opěrné body, najednou zmizelo ze světa.
„A máme tu zimu,“ řekl Vrchní a postavil na stůl čerstvě
odzátkovanou láhev vody. Nedíval se přitom na Vyšetřovatele, ale na sněhové
vločky. Vlastně tu větu ani neadresoval jemu, jako by mu ta myšlenka vyklouzla z
mozku a poletovala mu kolem hlavy jako nějaký ubohý brouček, který si je vědom
svého brzkého konce a smířeně přijímá svůj osud, ale přesto chce dokončit
představení, dohrát svůj hmyzí part až do konce, i když to nikoho nezajímá a
před ničím ho to nezachrání.
Vrchní zůstal stát bez hnutí u stolu a hodnou chvíli si
Vyšetřovatele vůbec nevšímal, pohled zmagnetizovaný sněhem, jehož mléčné
částečky opisovaly za okny elegantní, leč nelogické trajektorie.
II
A přece by Vyšetřovatel mohl přísahat, že u východu z
nádraží zahlédl dva tři taxíky. Taxíky, které tam čekaly se zapnutým motorem a
rozsvícenými světly, z výfuku jim stoupal nenápadný šedý kouř a hned se
rozplýval ve vzduchu. Nejspíš někam odjely se zákazníky uvelebenými na
vyhřátých zadních sedadlech. Vážně smůla.
Sníh neměl v úmyslu vyklidit pole. Padal bez ustání a
majestátně si podmaňoval okolní svět. Vyšetřovatel se zeptal Vrchního na cestu.
Čekal nevraživou odpověď, ale Vrchní jako by byl rád, že mu může poradit.
Vlastně to není složité, Podnik je obrovský, nemůže ho minout. Rozlézá se do
všech stran. Ať už se vydá kteroukoli ulicí, nutně narazí na zeď, kterou je
obehnán, na zamřížovaná vrata, na některou příjezdovou cestu, skladiště nebo nakládací
rampu, co Podniku patří.
„Když se to tak vezme,“ dodal Vrchní, „tady patří Podniku skoro
všechno.“ Slovo všechno vyslovil s důrazem. „A pak už jen půjdete podél zdi, dokud
nenarazíte na hlavní vchod a Vrátnici.“
A zase se vrátil ke svým dostihům. S lokty opřenými o barový
pult a hlavou v dlaních hypnotizoval televizní obrazovku, na níž se míhali
zpěnění plnokrevníci, a nechal bez povšimnutí, že mu Vyšetřovatel řekl na shledanou,
otevřel dveře a odešel z jeho života.
Jeho role tím v každém případě skončila.
Ještě nebyla úplná tma, ale město už dýchalo noční atmosférou,
umocňovanou liduprázdnem, v němž se Vyšetřovatel pohyboval. Kráčel po
zasněžených chodnících, aniž potkal živou duši, a jen místy měl pocit, že přece
jen prochází obydleným světem: to když jeho drobná silueta vstoupila do
smetanově žlutého kuželu světla vrhaného pouliční lampou, na několik metrů v
něm setrvala a pak se znovu vnořila do soumračného pásu neproniknutelné temnoty.
Kufr byl čím dál těžší. Kabát by se dal ždímat. Vyšetřovatel
šel bezmyšlenkovitě dál. Čím dál víc se třásl zimou. Jeho myšlenky klopýtaly
jedna přes druhou, tak jako jeho zmrzlé, rozbolavělé nohy. Najednou si připadal
jako galejník, jako psanec, jako poslední člověk, který se zachránil, který
přežil poslední chemickou, ekologickou nebo jadernou katastrofu a hledá
útočiště. Cítil, jak se jeho vlastní tělo proměňuje v cosi nepřátelského, a
kráčel jako ve snu. Ten pochod nebral konce. Zdálo se mu, že bloudí celé hodiny.
Ulice byly jedna jako druhá. Sníh zahladil svou abstraktní jednotvárností
všechny orientační body. Že by chodil v kruhu?
Náraz byl tupý a krátký. Přesto ho to pořádně omráčilo. Vrazil
do nějakého muže – nebo ženy, to přesně nevěděl, zkrátka do nějaké lidské
formy, která se nepříliš rychle, leč nezadržitelně sunula tmou přímo proti
němu. Omluvy, pár zdvořilostních frází z jeho strany. Z druhé strany nic,
jen zamručení a zvuk vzdalujících se kroků. Silueta pohlcená temnotou.
I tohle se mu jen zdálo?
To ne, něco po té nehodě zůstalo: pronikavá bolest v levém
rameni a rozbité čelo, které si masíroval a po němž mu stékaly tající vločky. A
samozřejmě kufr. Kufr s vnitřnostmi rozházenými po zemi, jako po výbuchu, připomínající
všechna ta zavazadla ze záběrů televizních kamer, která se po každém pádu
letadla pohupují na mořské hladině jako poslední svědkové životů zmítaných proudy,
ztracených, vniveč obrácených, zmařených životů, po nichž zbyly jen svetry
nacucané slanou vodou, kalhoty, co se pořád ještě pohybují, i když už v nich
nejsou žádné nohy, plyšové hračky udivené tím, že navždy ztratily dětskou paži,
která je k sobě vinula.
Vyšetřovatel namáhavě sesbíral svých pět košil, spodní prádlo,
pyžamo, toaletní potřeby – přitom rozšlápl tubu zubní pasty, která se teď
plazila po zemi jako dlouhý růžovomodrý červ s umělou vůní máty –, tesilové
kalhoty, budík, několik párů ponožek, zatím ještě prázdný pytel na špinavé
oblečení, elektrický holicí strojek i s neposlušnou šňůrou. Potom kufr zavřel:
teď byl ještě těžší, protože kromě všech jeho osobních věcí obsahoval ještě
trochu sněhu, deště a melancholie.
Ale musel jít dál, v hluboké tmě, a tohle opuštěné město,
obývané nanejvýš stíny těl mohutných jako těla býků, kteří jediným pohozením hlavy
vychýlí lidi z jejich dráhy, mu připadalo čím dál nehostinnější.
A jako by té smůly nebylo dost, třikrát prudce kýchl. Bylo
to jasné, nazítří se probudí s ucpaným nosem, ochraptělý, s vyschlým hrdlem
staženým jako ve svěráku a rozpálenou hlavou uvězněnou v obručích, do kterých někdo
bez ustání buší. To bude vážně skvělé ráno. Ach jo, pomyslel si, probudit se v
takovém stavu a mít před sebou dlouhý a nepochybně únavný den vyšetřování, to
je zkrátka pech!
Probudit se, určitě. V pokoji, samozřejmě. Jenže v jakém?
L’ENQUÊTE
Copyright © Éditions
Stock, 2010
Translation © Zora
Obstová, 2016
ISBN
978-80-7432-768-1
Žádné komentáře:
Okomentovat