Středem
zájmu slibného prozaika Františka Kalendy (* 1990) je historie ve spojení s
detektivním příběhem, což mu v minulosti vyneslo nominaci na Cenu Jiřího
Ortena. Tentokrát nás zavádí na dvůr Karla IV. a do ulic staré Prahy krátce po
morové ráně, kde řádí vrah s nožem a obviněno je židovské ghetto.
Postarší
doktor Siegfried z Wölfelsdorfu, který tají pohnutou minulost, doufá, že své
dny dožije v poklidu ve službách Anny Falcké na dvoře Karla IV. Rád by se nořil
do učených spisů, bitvy sváděl leda s vínem a dobovými šarlatány, jimiž se na
to na Pražském hradě hemží, a rovněž by chtěl přivést k rozumu nezdárnou neteř,
jež vlastně neteří není. Jenže hned třikrát chyba lávky! Neblahá minulost se
brzy ozve a žádá dodržet dávné závazky k mocným. Ve městě začal v listopadu
roku 1349 kdosi vraždit a do těl mrtvých vyrývá symbol Davidovy hvězdy, což v
pověrami opředeném středověku hrozí pogromem.
Nejprve
zlobu pachatele pocítí kněz Štěpán a poté dva nádeníci ze stavby Svatovítské
katedrály, avšak tím není s podřezanými hrdly konec. S přispěním podezřelého
anglického žoldnéře Gabriela z Yorku, jemuž by občas taky rád zatnul tipec, se
Siegfried pouští do šetření případu, které se v duchu nelítostné doby vede
nevybíravě, zato nenápadně, aby potoky krve a sběhy lidu nenarušily majestát
šťastného údobí vlády nejoblíbenějšího českého panovníka. Vraždí opravdu někdo
z ghetta kvůli víře nebo nitky vedou až k elitám země? Anebo je na vině úpadek
společnosti? O deziluzi totiž Praha krátce po morové ráně nemá navzdory
tvrzením učebnic nouzi…
První
z řady detektivních příběhů ze středověké Prahy za vlády Karla IV. vydává nakladatelství
Vyšehrad.
Ukázka
z knihy:
Stmívalo
se rychleji, než Klára – ne Klára, jmenuje se přece Rivka, jak musela čas od
času připomínat i sama sobě – předpokládala. Než ji na to upozornil ten
židovský mladík, ani si nevšimla, že paprsky slunce povážlivě slábnou a obloha
temní. Když spěchala znovu k Vltavě, světlo se už povážlivě vytrácelo a vzduch
byl s každým okamžikem chladnější. Zvlášť v okolí staveb a dosud nevyužitých
plání čerstvě založeného Nového Města pražského nebývalo v noci bezpečno.
Zprvu
se motala uličkami toho starého, než si byla nucena přiznat, že zabloudila.
Nevěděla, jestli z toho má vinit změny, kterých tvář Prahy doznala za její
nepřítomnosti, anebo tmu a křivolakost uliček ústících do všemožných směrů.
Zastavila
se, aby nabrala dech a promyslela si, co dál. Nevědomky se jí podařilo dostat
se do naprosto vylidněných míst. Obklopovaly ji pouze mlčenlivé, stísněné
domečky nesouměrných tvarů, které se nehonosily žádným vývěsním štítem ani
domovním znamením. Zavřela oči a zaposlouchala se, zda v blízkém okolí nenajde
náznak živoucího města, jehož směrem by se pak vydala. Mohli by to být pokřikující
trhovci, dohadující se mistr a jeho tovaryš, zvuk dopadajících kladiv či řezání
pil na stavbě… Cokoli, co zvěstuje přítomnost živých.
A
pak se objevili přímo před ní. Dva až příliš živí lidé, od pohledu patrně
nádeníci vracející se z práce, nebo třeba taky prachobyčejní pobudové. Ten
vyšší a štíhlejší měl zelenou kapuci staženou na ramena a pohvizdoval si. Ten
menší, avšak svalnatější měl kápi staženou do obličeje. Rivka přesto cítila, že
se na ni upřeně dívají. Dlouhán ztichl. Silák cosi zamumlal.
Věděla,
že v takové situaci musí urychleně prásknout do bot. Nejhorší by bylo ztvrdnout
na místě – a přesně to udělala. Přísahala by, že cítí, jak okolní vzduch
houstne. Kéž by se jen dokázala pohnout…
Útočníci
si užívali její bezbrannost. Páchli potem a chlastem. Přestože se zešeřilo,
viděla ještě tomu svalnatějšímu pod kapuci: nad jeho strništěm se zubil mlsný
úsměv od ucha k uchu. Rivka se marně pokoušela nadechnout k výkřiku, nebo
přinejmenším ty dva toužila zasypat nadávkami, které by je na okamžik
rozptýlily. Co kdyby je něčím odradila? Kdyby třeba dokázala…
„Moc
hubená,“ zamumlal dlouhán. „Navíc vyšší než ty.“
„A
kdo říká, že to chci na stojáka?“ houkl kumpán.
Byli
tak blízko, že cítila jejich dech. Viděla i mezery mezi jejich zuby, když
prohodili těch pár slov. Konečně vykřikla. Ani netušila, jak se jí to podařilo.
I
nohy se stejně jako hlasivky uvolnily bez upozornění. Poodstoupila a zavrávorala,
vzmohla se i na další dva tři krůčky. Pozdě.
„Couro!“
zařval ten vyšší a popadl ji za ruku. Rivkou projel záchvěv strachu
a
hnusu. Neměla tušení, co ji víc děsí. Marně se pokusila vyvléknout, protože to
už se po ní sápal i ten druhý. Měl ještě hrubější ruce než dlouhán a hmatal jí
po
obličeji a po krku, pak sjel na ramena, boky a ňadra.
Znovu
vykřikla, tentokrát s větší naléhavostí a ještě zoufaleji. Bránila se, kopala,
dokonce kousala, jenže byli silnější. Samozřejmě že byli silnější, vždyť to byli
muži. Jeden jí roztrhl oblečení, ani už nevnímala co, a dívčinu holou kůži
rázem ovanul studený listopadový vzduch. V tom okamžiku si vzpomněla. Stačí
jediné: uvolnit si ruce!
Napjala
všechny zbylé síly. Ovládl ji pocit, že zapojila každičký sval v těle
a
veškeré úsilí na to, aby se jim dostala ze spárů. Menšího se jí podařilo udeřit
loktem – zařval. Jeho kumpán překvapeně zamrkal – stisk rázem povolil. Nic
dalšího nepotřebovala. Jediným rychlým pohybem vytasila zpoza sukně dýku.
Nechápala, jak na ni mohla zapomenout. Úplně stejně se však podivovala nad tím,
jak mohla prve tak ztuhnout.
Teď
ale měla zbraň, na rozdíl od útočníků. Ten vyšší se stále ještě tvářil
překvapeně a neodvažoval se k ní přiblížit. Zakrslý si utíral krev z nosu po
úderu loktem a zuřivě oddechoval.
„Tohle
tě bude bolet,“ zahrozil.
„Jestli
se přiblížíš, tak –!“
„Tak
co? Budeš řvát jako předtím, couro? Dej tu kudličku pryč, nebo si ublížíš.“
„Nebo
tě zabiju,“ opravila ho Rivka. „Zabiju vás oba.“
Zraněný
útočník plivl na zem a pohnul se směrem k ní. Zdálo se, že se ho ten
zdrženlivější pokouší zastavit. Jenže na tom už nezáleželo. Bodla naslepo,
protože se na ně nedokázala dívat. A znovu. A pak ještě jednou, až jí nůž
vypadl z ruky. Všude byla krev – lepivá, horká krev.
Dívka
už nevykřikla. Jenom se třásla.
Žádné komentáře:
Okomentovat