František Kalenda: Zlomený král

Má muž nárok na klidný podzim života, když s sebou vláčí minulost v žoldu zločinců a intrikánských arcibiskupů? Mistr Siegfried ví, co obnáší cejch v očích mocných. Už podruhé by se rád usadil v Praze za blahé doby Karla IV., na krveprolévání zapomněl a vychovával studenty čerstvě založené lékařské fakulty. Osud však opět rozhodne jinak.

Když královna Anna lékaře zapřísahá, aby si pospíšil za jejím chotěm, zákeřně zraněným poblíž hradu Lichnice v Železných horách, nezbývá Siegfriedovi než se vůli panovnice podvolit. Předpokládá to ale strpět přezíravost Buška z Velhartic, jenž záchrannou družinu vede, a projet ve zdraví zarostlé hvozdy plné lapků. Coby odměna za ústrky se pak hrdinovi namane pohled na zuboženého krále, který už možná doživotně nepohne prstem, natož aby se chopil meče či žezla.

Kdo usiluje o život Karla IV. a proč? Je třeba pachatele hledat přímo mezi hradbami železnohorské pevnosti, anebo se ošetřovatel a vyšetřovatel v jedné osobě musí porozhlédnout v podhradí? A nakolik případ ovlivní údajný Angličan Gabriel z Yorku, jenž se tentokrát pasoval do role Siegfriedova bodyguarda? Buď jak buď, čtenář se v barvitém líčení dozví, jak se Léta Páně 1350 daleko od Pražského hradu žilo a přemýšlelo, popíjelo i loupilo a kvůli čemu se tehdy páchaly zločiny nejvyšší.

František Kalenda (1990) absolvoval obor kulturní antropologie na FHS UK, kde nyní působí jako doktorand. Jazykové znalosti i zahraniční stáže ho podněcují ke komentářům dění v Latinské Americe pro Deník Referendum, kulturní čtrnáctideník A2 nebo magazín Reportér. Žije střídavě v Roztokách u Prahy a v zahraničí.

Svá díla zasazuje autor zpravidla do vrcholného středověku a klade v nich důraz na každodennost a mentalitu údajně „temného věku“. Debutoval románem Despota (2011) o intrikaření v Byzantské říši čtrnáctého století. Za historickou detektivku Ordál (Vyšehrad 2012) z časů tatarských nájezdů do východní Evropy byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Prózou Pes, kocour a sirotek (Vyšehrad/Meander 2016), která s neutuchajícím vtipem sleduje pozoruhodné putování nesourodé trojice až na kraj středověkého křesťanského světa, se poprvé představil i dětským čtenářům.

Postavu Siegfrieda z Wölfelsdorfu, vyšetřujícího hrdelní zločiny spáchané za opěvované éry Karla IV., poprvé uvedl na scénu ve svazku Vraždy ve znamení hvězdy (Vyšehrad 2016, ukázku čtěte na https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/frantisek-kalenda-vrazdy-ve-znameni.html). 
Také druhý díl série vychází ve Vyšehradu.

Ukázka z knihy:

Než dorazil k bráně Pražského hradu, měl pocit, že v té slotě promokl až na kost. Marně se cestou pokoušel schovávat pod štíty domů – většinou už se tam tísnili rozčilení trhovci přichá¬zející o tržby a houfy nádeníků, které naopak těšilo, že mají na chvíli volno. Znechuceně pohlédl na své nové boty, zahnuté do špičky podle francouzské módy, nyní celé zabahněné a odřené. Ve staroměstských a malostranských uličkách vždycky sta-čila jen přeprška, a člověk se rázem brodil blátem jako někde na poli za městem.

„Jsem mistr Siegfried z Wölfelsdorfu, lékař královny Anny!“ vyštěkl na oddíl strážných, kteří mu zastoupili cestu do hradu.

„To může říct každej,“ namítl chlap s ušima, jež mu odstá¬valy jako čtveráčkovi rolničky. Byl o hlavu menší než Siegfried a vysílal k němu pohled zarputilce, který kdesi dostal vyhazov, takže v téhle práci mete jako nové koště a má potřebu tvářit se důležitě. „Podle mě připomínáš spíš pobudu.“

Lékař potlačil touhu poslat ho do horoucích pekel. „Vážně?“ odsekl. „Vyzkoušej si mě z anatomie, jestli máš chuť a znalosti. Královna mě očekává a ty bezesporu nechceš, abych jí oznámil, kdo mě tu zdržoval.“

Snaživce to nevyvedlo z míry. „I kdyby sis nevymejšlel, povinnost velí tě prohledat. Shora přišel rozkaz obzvlášť dbát na bezpečnost. Leze nám sem kdekdo. Nějaký zbraně?“   „Jenom nutné vybavení, ale…“ Než stačil větu dokončit, chytila ho dvojice strážných pod velením ušatého skřeta z obou stran. Cítil, jak mu prohmatávají plášť, kazajku, opasek, kalhoty, až nakonec došlo taky na slabiny. Třetí pacholek mu mezitím vytrhl brašnu, otevřel ji a začal se v ní přehrabovat.

„Hej, ty!“ osopil se na něho Siegfried, konečně schopný se hnout. „Nech to být! Ksakru, je v tom spousta vzácností, ty mameluku… Hej!“

S narůstající hrůzou v očích sledoval, jak strážný vyhazuje z brašny svitky pergamenu, mastičky, oleje a pak i nástroje. Na zemi tak skončila jeho vzácná berylová zvětšovací sklíčka, trokar i trepan, než se neohrabané ruce toho zmetka s triumfálním výrazem zmocnily sady chirurgických nožů.

„Mrkni na to, Chvale,“ předvedl kořist ušatému veliteli. „To vypadá jako parádní vrahounská výbavička!“

„Heleme se. Na co to máš, mizero? Chystáš se podříznout Její Veličenstvo, co? Nebo vykuchat našeho malýho následníka? Vysyp to, nebo zejtra visíš na šibenici!“

Pohár trpělivosti přetekl. Nejenže mu ti zatracení italští násoskové překazili skvěle naplánované romantické dostaveníčko. Nejenže mu Angličan – další zpropadený cizák – znechutil slibné námluvy tvrzením, které si klidně mohl vycucat z prstu, ačkoli by se docela dobře mohlo zakládat na pravdě. Nejenže při výšlapu k hradu zmokl jako myš. Teď ho k tomu všemu ještě ponižují tupí zbrojnoši, chmatají po instrumentech nevyčíslitelné hodnoty a vystavují je neblahému počasí.

„Strážce!“ vykřikl. „Chci slyšet tvé jméno a taky hodnost a původ!“ Obořil se na ostatní. „A od vás jakbysmet, holomci! Možná se naučíte troše úcty, až vás pan Hroznata strčí na pár dní do šatlavy a čas od času zlíská! Nemyslete si, že potom přilezete s prosíkem, abych kurýroval vaše podlitiny a šrámy.“

Na okamžik se zazdálo, že se ušatec chystá cosi namítnout. Snaživě otevřel ústa dokořán a zase je urychleně zavřel, když spatřil výrazy zbylých zbrojnošů. Nejeden už musel výchovné metody pana Hroznaty poznat na vlastních zádech.

Siegfried se zmocnil chirurgických nožů a opatrně je uložil zpátky do brašny, zatímco členové hradní stráže upřeně zírali na špičky svých zablácených bot.

„Za starých časů bych nechal pověsit já vás,“ zamumlal jim na rozloučenou. Kdepak, za starých časů byste se totiž mých věcí neodvážili ani dotknout, opravil se v duchu. „Jenže každá změna je k horšímu. A teď už sakra otevřete tu bránu, protože dědic vašeho krále se slouhům podřizovat nebude!“

Copyright © František Kalenda, 2018

ISBN 978-80-7429-622-2

František Kalenda: Vraždy ve znamení hvězdy

Středem zájmu slibného prozaika Františka Kalendy (* 1990) je historie ve spojení s detektivním příběhem, což mu v minulosti vyneslo nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Tentokrát nás zavádí na dvůr Karla IV. a do ulic staré Prahy krátce po morové ráně, kde řádí vrah s nožem a obviněno je židovské ghetto.

Postarší doktor Siegfried z Wölfelsdorfu, který tají pohnutou minulost, doufá, že své dny dožije v poklidu ve službách Anny Falcké na dvoře Karla IV. Rád by se nořil do učených spisů, bitvy sváděl leda s vínem a dobovými šarlatány, jimiž se na to na Pražském hradě hemží, a rovněž by chtěl přivést k rozumu nezdárnou neteř, jež vlastně neteří není. Jenže hned třikrát chyba lávky! Neblahá minulost se brzy ozve a žádá dodržet dávné závazky k mocným. Ve městě začal v listopadu roku 1349 kdosi vraždit a do těl mrtvých vyrývá symbol Davidovy hvězdy, což v pověrami opředeném středověku hrozí pogromem.

Nejprve zlobu pachatele pocítí kněz Štěpán a poté dva nádeníci ze stavby Svatovítské katedrály, avšak tím není s podřezanými hrdly konec. S přispěním podezřelého anglického žoldnéře Gabriela z Yorku, jemuž by občas taky rád zatnul tipec, se Siegfried pouští do šetření případu, které se v duchu nelítostné doby vede nevybíravě, zato nenápadně, aby potoky krve a sběhy lidu nenarušily majestát šťastného údobí vlády nejoblíbenějšího českého panovníka. Vraždí opravdu někdo z ghetta kvůli víře nebo nitky vedou až k elitám země? Anebo je na vině úpadek společnosti? O deziluzi totiž Praha krátce po morové ráně nemá navzdory tvrzením učebnic nouzi…

První z řady detektivních příběhů ze středověké Prahy za vlády Karla IV. vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Stmívalo se rychleji, než Klára – ne Klára, jmenuje se přece Rivka, jak musela čas od času připomínat i sama sobě – předpokládala. Než ji na to upozornil ten židovský mladík, ani si nevšimla, že paprsky slunce povážlivě slábnou a obloha temní. Když spěchala znovu k Vltavě, světlo se už povážlivě vytrácelo a vzduch byl s každým okamžikem chladnější. Zvlášť v okolí staveb a dosud nevyužitých plání čerstvě založeného Nového Města pražského nebývalo v noci bezpečno.

Zprvu se motala uličkami toho starého, než si byla nucena přiznat, že zabloudila. Nevěděla, jestli z toho má vinit změny, kterých tvář Prahy doznala za její nepřítomnosti, anebo tmu a křivolakost uliček ústících do všemožných směrů.

Zastavila se, aby nabrala dech a promyslela si, co dál. Nevědomky se jí podařilo dostat se do naprosto vylidněných míst. Obklopovaly ji pouze mlčenlivé, stísněné domečky nesouměrných tvarů, které se nehonosily žádným vývěsním štítem ani domovním znamením. Zavřela oči a zaposlouchala se, zda v blízkém okolí nenajde náznak živoucího města, jehož směrem by se pak vydala. Mohli by to být pokřikující trhovci, dohadující se mistr a jeho tovaryš, zvuk dopadajících kladiv či řezání pil na stavbě… Cokoli, co zvěstuje přítomnost živých.

A pak se objevili přímo před ní. Dva až příliš živí lidé, od pohledu patrně nádeníci vracející se z práce, nebo třeba taky prachobyčejní pobudové. Ten vyšší a štíhlejší měl zelenou kapuci staženou na ramena a pohvizdoval si. Ten menší, avšak svalnatější měl kápi staženou do obličeje. Rivka přesto cítila, že se na ni upřeně dívají. Dlouhán ztichl. Silák cosi zamumlal.

Věděla, že v takové situaci musí urychleně prásknout do bot. Nejhorší by bylo ztvrdnout na místě – a přesně to udělala. Přísahala by, že cítí, jak okolní vzduch houstne. Kéž by se jen dokázala pohnout…

Útočníci si užívali její bezbrannost. Páchli potem a chlastem. Přestože se zešeřilo, viděla ještě tomu svalnatějšímu pod kapuci: nad jeho strništěm se zubil mlsný úsměv od ucha k uchu. Rivka se marně pokoušela nadechnout k výkřiku, nebo přinejmenším ty dva toužila zasypat nadávkami, které by je na okamžik rozptýlily. Co kdyby je něčím odradila? Kdyby třeba dokázala…

„Moc hubená,“ zamumlal dlouhán. „Navíc vyšší než ty.“

„A kdo říká, že to chci na stojáka?“ houkl kumpán.

Byli tak blízko, že cítila jejich dech. Viděla i mezery mezi jejich zuby, když prohodili těch pár slov. Konečně vykřikla. Ani netušila, jak se jí to podařilo.

I nohy se stejně jako hlasivky uvolnily bez upozornění. Poodstoupila a zavrávorala, vzmohla se i na další dva tři krůčky. Pozdě.

„Couro!“ zařval ten vyšší a popadl ji za ruku. Rivkou projel záchvěv strachu

a hnusu. Neměla tušení, co ji víc děsí. Marně se pokusila vyvléknout, protože to už se po ní sápal i ten druhý. Měl ještě hrubější ruce než dlouhán a hmatal jí

po obličeji a po krku, pak sjel na ramena, boky a ňadra.

Znovu vykřikla, tentokrát s větší naléhavostí a ještě zoufaleji. Bránila se, kopala, dokonce kousala, jenže byli silnější. Samozřejmě že byli silnější, vždyť to byli muži. Jeden jí roztrhl oblečení, ani už nevnímala co, a dívčinu holou kůži rázem ovanul studený listopadový vzduch. V tom okamžiku si vzpomněla. Stačí jediné: uvolnit si ruce!

Napjala všechny zbylé síly. Ovládl ji pocit, že zapojila každičký sval v těle

a veškeré úsilí na to, aby se jim dostala ze spárů. Menšího se jí podařilo udeřit loktem – zařval. Jeho kumpán překvapeně zamrkal – stisk rázem povolil. Nic dalšího nepotřebovala. Jediným rychlým pohybem vytasila zpoza sukně dýku. Nechápala, jak na ni mohla zapomenout. Úplně stejně se však podivovala nad tím, jak mohla prve tak ztuhnout.

Teď ale měla zbraň, na rozdíl od útočníků. Ten vyšší se stále ještě tvářil překvapeně a neodvažoval se k ní přiblížit. Zakrslý si utíral krev z nosu po úderu loktem a zuřivě oddechoval.

„Tohle tě bude bolet,“ zahrozil.

„Jestli se přiblížíš, tak –!“

„Tak co? Budeš řvát jako předtím, couro? Dej tu kudličku pryč, nebo si ublížíš.“

„Nebo tě zabiju,“ opravila ho Rivka. „Zabiju vás oba.“

Zraněný útočník plivl na zem a pohnul se směrem k ní. Zdálo se, že se ho ten zdrženlivější pokouší zastavit. Jenže na tom už nezáleželo. Bodla naslepo, protože se na ně nedokázala dívat. A znovu. A pak ještě jednou, až jí nůž vypadl z ruky. Všude byla krev – lepivá, horká krev.

Dívka už nevykřikla. Jenom se třásla.