František Kalenda: Zlomený král

Má muž nárok na klidný podzim života, když s sebou vláčí minulost v žoldu zločinců a intrikánských arcibiskupů? Mistr Siegfried ví, co obnáší cejch v očích mocných. Už podruhé by se rád usadil v Praze za blahé doby Karla IV., na krveprolévání zapomněl a vychovával studenty čerstvě založené lékařské fakulty. Osud však opět rozhodne jinak.

Když královna Anna lékaře zapřísahá, aby si pospíšil za jejím chotěm, zákeřně zraněným poblíž hradu Lichnice v Železných horách, nezbývá Siegfriedovi než se vůli panovnice podvolit. Předpokládá to ale strpět přezíravost Buška z Velhartic, jenž záchrannou družinu vede, a projet ve zdraví zarostlé hvozdy plné lapků. Coby odměna za ústrky se pak hrdinovi namane pohled na zuboženého krále, který už možná doživotně nepohne prstem, natož aby se chopil meče či žezla.

Kdo usiluje o život Karla IV. a proč? Je třeba pachatele hledat přímo mezi hradbami železnohorské pevnosti, anebo se ošetřovatel a vyšetřovatel v jedné osobě musí porozhlédnout v podhradí? A nakolik případ ovlivní údajný Angličan Gabriel z Yorku, jenž se tentokrát pasoval do role Siegfriedova bodyguarda? Buď jak buď, čtenář se v barvitém líčení dozví, jak se Léta Páně 1350 daleko od Pražského hradu žilo a přemýšlelo, popíjelo i loupilo a kvůli čemu se tehdy páchaly zločiny nejvyšší.

František Kalenda (1990) absolvoval obor kulturní antropologie na FHS UK, kde nyní působí jako doktorand. Jazykové znalosti i zahraniční stáže ho podněcují ke komentářům dění v Latinské Americe pro Deník Referendum, kulturní čtrnáctideník A2 nebo magazín Reportér. Žije střídavě v Roztokách u Prahy a v zahraničí.

Svá díla zasazuje autor zpravidla do vrcholného středověku a klade v nich důraz na každodennost a mentalitu údajně „temného věku“. Debutoval románem Despota (2011) o intrikaření v Byzantské říši čtrnáctého století. Za historickou detektivku Ordál (Vyšehrad 2012) z časů tatarských nájezdů do východní Evropy byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Prózou Pes, kocour a sirotek (Vyšehrad/Meander 2016), která s neutuchajícím vtipem sleduje pozoruhodné putování nesourodé trojice až na kraj středověkého křesťanského světa, se poprvé představil i dětským čtenářům.

Postavu Siegfrieda z Wölfelsdorfu, vyšetřujícího hrdelní zločiny spáchané za opěvované éry Karla IV., poprvé uvedl na scénu ve svazku Vraždy ve znamení hvězdy (Vyšehrad 2016, ukázku čtěte na https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/frantisek-kalenda-vrazdy-ve-znameni.html). 
Také druhý díl série vychází ve Vyšehradu.

Ukázka z knihy:

Než dorazil k bráně Pražského hradu, měl pocit, že v té slotě promokl až na kost. Marně se cestou pokoušel schovávat pod štíty domů – většinou už se tam tísnili rozčilení trhovci přichá¬zející o tržby a houfy nádeníků, které naopak těšilo, že mají na chvíli volno. Znechuceně pohlédl na své nové boty, zahnuté do špičky podle francouzské módy, nyní celé zabahněné a odřené. Ve staroměstských a malostranských uličkách vždycky sta-čila jen přeprška, a člověk se rázem brodil blátem jako někde na poli za městem.

„Jsem mistr Siegfried z Wölfelsdorfu, lékař královny Anny!“ vyštěkl na oddíl strážných, kteří mu zastoupili cestu do hradu.

„To může říct každej,“ namítl chlap s ušima, jež mu odstá¬valy jako čtveráčkovi rolničky. Byl o hlavu menší než Siegfried a vysílal k němu pohled zarputilce, který kdesi dostal vyhazov, takže v téhle práci mete jako nové koště a má potřebu tvářit se důležitě. „Podle mě připomínáš spíš pobudu.“

Lékař potlačil touhu poslat ho do horoucích pekel. „Vážně?“ odsekl. „Vyzkoušej si mě z anatomie, jestli máš chuť a znalosti. Královna mě očekává a ty bezesporu nechceš, abych jí oznámil, kdo mě tu zdržoval.“

Snaživce to nevyvedlo z míry. „I kdyby sis nevymejšlel, povinnost velí tě prohledat. Shora přišel rozkaz obzvlášť dbát na bezpečnost. Leze nám sem kdekdo. Nějaký zbraně?“   „Jenom nutné vybavení, ale…“ Než stačil větu dokončit, chytila ho dvojice strážných pod velením ušatého skřeta z obou stran. Cítil, jak mu prohmatávají plášť, kazajku, opasek, kalhoty, až nakonec došlo taky na slabiny. Třetí pacholek mu mezitím vytrhl brašnu, otevřel ji a začal se v ní přehrabovat.

„Hej, ty!“ osopil se na něho Siegfried, konečně schopný se hnout. „Nech to být! Ksakru, je v tom spousta vzácností, ty mameluku… Hej!“

S narůstající hrůzou v očích sledoval, jak strážný vyhazuje z brašny svitky pergamenu, mastičky, oleje a pak i nástroje. Na zemi tak skončila jeho vzácná berylová zvětšovací sklíčka, trokar i trepan, než se neohrabané ruce toho zmetka s triumfálním výrazem zmocnily sady chirurgických nožů.

„Mrkni na to, Chvale,“ předvedl kořist ušatému veliteli. „To vypadá jako parádní vrahounská výbavička!“

„Heleme se. Na co to máš, mizero? Chystáš se podříznout Její Veličenstvo, co? Nebo vykuchat našeho malýho následníka? Vysyp to, nebo zejtra visíš na šibenici!“

Pohár trpělivosti přetekl. Nejenže mu ti zatracení italští násoskové překazili skvěle naplánované romantické dostaveníčko. Nejenže mu Angličan – další zpropadený cizák – znechutil slibné námluvy tvrzením, které si klidně mohl vycucat z prstu, ačkoli by se docela dobře mohlo zakládat na pravdě. Nejenže při výšlapu k hradu zmokl jako myš. Teď ho k tomu všemu ještě ponižují tupí zbrojnoši, chmatají po instrumentech nevyčíslitelné hodnoty a vystavují je neblahému počasí.

„Strážce!“ vykřikl. „Chci slyšet tvé jméno a taky hodnost a původ!“ Obořil se na ostatní. „A od vás jakbysmet, holomci! Možná se naučíte troše úcty, až vás pan Hroznata strčí na pár dní do šatlavy a čas od času zlíská! Nemyslete si, že potom přilezete s prosíkem, abych kurýroval vaše podlitiny a šrámy.“

Na okamžik se zazdálo, že se ušatec chystá cosi namítnout. Snaživě otevřel ústa dokořán a zase je urychleně zavřel, když spatřil výrazy zbylých zbrojnošů. Nejeden už musel výchovné metody pana Hroznaty poznat na vlastních zádech.

Siegfried se zmocnil chirurgických nožů a opatrně je uložil zpátky do brašny, zatímco členové hradní stráže upřeně zírali na špičky svých zablácených bot.

„Za starých časů bych nechal pověsit já vás,“ zamumlal jim na rozloučenou. Kdepak, za starých časů byste se totiž mých věcí neodvážili ani dotknout, opravil se v duchu. „Jenže každá změna je k horšímu. A teď už sakra otevřete tu bránu, protože dědic vašeho krále se slouhům podřizovat nebude!“

Copyright © František Kalenda, 2018

ISBN 978-80-7429-622-2