Jack Grimwood: Moskva

Štědrý den roku 1985. Na Rudém náměstí je nalezeno odkrvené a vyholené tělo mladého muže. Vzápětí zmizí dcera britského velvyslance. Pátráním je pověřen Tom Fox, major vojenské tajné služby, který je do Moskvy nuceně převelen. Jenže poslední, co mohou Sověti potřebovat, je cizí agent čmuchající v jejich rajonu. A vrah, jehož existenci Sověti nemohou vůbec přiznat, se chystá znovu mstít. První vražda byla totiž jen varováním…

Jon Courtenay Grimwood (1953) se narodil na Maltě, ale vyrůstal v Británii, na Dálném východě a ve Skandinávii. Po studiích pracoval jako nakladatelský redaktor a novinář na volné noze. Přispívá do britských novin, např. The Times, Telegraph, Independent a Guardian. Proslavil se jako autor fantasy románů. Titulem Moskva se čtenářům poprvé představil jako autor thrillerů.

V překladu Martiny Neradové vydává román Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Britské velvyslanectví na nábřeží Maurice Thoreze sídlilo přes řeku proti Kremlu. Jak velvyslanec rád připomínal, pohled na vlajku na střeše ambasády kdysi lezl Stalinovi natolik na nervy, že se dožadoval navrácení budovy. Když to Britové odmítli, nechal výhled zakrýt závěsy. Dnes byly anglo-sovětské vztahy lepší.

Ne však o moc.

Poslední, kdo se dostavil na večírek, byl major britské vojenské tajné služby, který byl náhle převelen do Moskvy na nejasně vymezenou pozici, což sira Edwarda nesmírně dopalovalo. Velvyslanec měl rád, když lidé znali své místo. A také měl rád, když jejich místo znal on sám. Snad by ho utěšilo, kdyby věděl, že major není z celé situace o nic nadšenější.

Tohle místo, lidé a večírek… nic z toho nezapadalo do představy Toma Foxe o dokonalém silvestru.

Když před pěti dny přijel, zjistil, že o jeho nástupu na ambasádě věděl málokdo a ti, kteří se o něm doslechli, z toho nebyli moudří. Pouze sir Edward se ničemu nedivil a svůj nesouhlas dával najevo, aniž jej blíže osvětlil.

Tom vydržel čtvrt hodiny a potom unikl na nejbližší balkon, aby si zapálil. V mrazivém větru mu o smoking pleskal sníh a on se rezignovaně díval na ledovou plochu řeky Moskvy a uvažoval, za jak dlouho smí odejít domů.

V Sovětském svazu nebyl ani týden.

A už to bohatě stačilo.

Kdyby tu byla Caro, poradila by mu, ať si kouká najít přátele. Věděla by, co a komu říct. Jeho žena měla pro společenskou konverzaci nadání a on od ní leccos pochytil, jenže pak se to mezi nimi pokazilo, a tak se přestal snažit. Když zavrzaly balkonové dveře, ani se neohlédl po postavě, která došla vedle něj a opřela se o studené zábradlí.

„Nemáte cigaretu?“

Beze slova jí podal krabičku.

„Zapalovač?“

Tom postavil na zábradlí zapalovač značky Bic. Ten se chvěl ve větru, dokud jej neuchopily dívčiny prsty. Když vzplanul a dívka zvedla ruku, aby zaštítila plamen před nepřízní počasí, všiml si nefritového prstenu na jejím levém prsteníčku a šrámu na zápěstí.

„Pěkně hnusný.“

Přikývl.

Mrštila napůl vykouřenou papirosu z balkonu a oba se dívali, jak ji odnesl vítr a jak ji dlouho předtím, než dopadla na zasněženou zem, pohltila tma. „Je tady příšerná zima,“ řekla dívka.

Tom kývl.

„Vy toho moc nenamluvíte, co?“

Pohodil hlavou a dál se díval na červené, zespoda osvícené cihloví kremelské zdi. Bylo mu řečeno, kolik kilogramů váží rudá hvězda na špičce Spasské věže a kolik elektřiny je třeba k tomu, aby zářila. Už to ovšem zapomněl, stejně jako většinu všeho ostatního, co mu za onen poslední týden vykládali. Ale když se dveře na balkon zavíraly, zdálo se mu, že tuhle dívku si pamatovat bude. Byť možná jen proto, že měla na sobě černé džíny a jakýsi smoking.

Potom zamrkal a kouzlo okamžiku bylo pryč. Přinutil se vrátit se dovnitř a zamířit k mladému vojenskému atašé se zplihlými vlasy, který mu měl pomoct s aklimatizací a který vypadal, jako by se s pečetním prstenem, zlatými manžetovými knoflíčky a smokingem narodil… Tom si povzdychl; měl by dát mladíkovi šanci.   

„Chodí na tyhle akce Sověti?“ zeptal se Tom.

„Rusáci? Vždycky je zveme. Většinou odmítnou. Z důvodu jiných povinností. Znáte to. Letos…“

„Letos je to jinak?“

„Letos pozvání přijali. Tedy, aspoň někteří.“

„Ale proč zrovna letos?“

„Kdo se v nich má vyznat?“

„Já bych měl, je to moje práce.“

„Skutečně?“ Mladík se zatvářil zaujatě. „Říkali jsme si, co vlastně děláte. ‚Hostující analytik‘ zní dost americky. Kancelářské kóje a nádržky s pitnou vodou ve foyer, víte, co tím myslím. Někteří si myslí, že jste cifršpión.“

„Nelíbí se vám snahy o větší efektivitu?“

„Pouze pokud k větší efektivitě vedou.“

„Věřte mi,“ pravil Tom, „že cifršpión nejsem.“

Mladý muž poznamenal, že si musí odskočit, a Tom se díval, jak si razí cestu davem uniforem, šatů a smokingů k toaletám, a přemýšlel, zda se ještě vrátí, a pokud ano, jak se ho zdvořile potřetí zeptat na jméno a snad si ho konečně i zapamatovat.

„Bavíte se?“ zeptal se mladík, když byl zpátky.

„Tohle není nic pro mě.“

„Pro mě taky ne. Ale patří to k věci.“ Zachytil pohled černošky v bílé róbě, která obešla ruského plukovníka, omluvně pokynula skupince, k níž se původně hodlala připojit, a vykročila jejich směrem.

„Impozantní, že?“

Tom uvažoval, jestli by totéž řekl o jakékoli jiné z přítomných žen.

„První na Oxfordu. Dobré vzdělání.“ Když k nim došla, mladík ji uvedl následovně: „To je Mary Battenová. Ta, co má o všem přehled.“

„Tom,“ představil se Tom. „Tom Fox.“

„Já vím,“ opáčila Mary. „Schvalovala jsem váš let. Co byt?“

„Nejspíš plný štěnic.“

Na okamžik se zatvářila překvapeně, ale potom se rozesmála tak hlasitě, až se po nich ohlédl mladý Rus v nevkusně střiženém sametovém saku. Střetl se pohledem s Tomem a zdvořile pokývl.

„To je kdo?“ zeptal se Tom.

„Vidíte toho podsaditého muže u okna, co kouří doutníky? Iljič Vedenin. Nově jmenovaný ministr. Nejvýše postavený Sovět v téhle místnosti. Vladimir je jeho syn.“

„A ten muž, s nímž mluví?“

„Generál,“ ozval se hlas zpoza Tomových zad. „Nedávno ho odvolali z Afghánistánu…“ Otočili se a spatřili velvyslance sira Edwarda Mastertona, který vyhlížel stejně malátně, jak si ho Tom pamatoval z prvního setkání. „Nejlepší bude,“ prohlásil sir Edward, „když se vy tři budete věnovat hostům. Přišlo jich trochu víc, než jsme čekali. Obvolávali jsme je, že?“

„Ano,“ přikývla Mary Battenová.

„A co se stalo?“

„Přišli všichni.“

„Typické. Rád bych věděl, proč je tady Vedenin.“

„Zjistím to,“ nabídl se Tom.

Sir Edward pozvedl obočí. „A jak to uděláte?“

„Zeptám se ho.“

Ministr Vedenin mu potřásl napřaženou pravicí a vrhl letmý pohled Tomovi přes rameno. Toma napadlo, že se rozhlíží po někom zajímavějším, ale potom si uvědomil pravý důvod ministrova zájmu.

„Máte tu syna.“

Zadívali se k alkovně, kde stál mladý Rus pohroužený do rozhovoru s dívkou, která si před chvílí vyprosila cigaretu. Zatímco ji pozorovali, dívka se přestala mračit a málem roztáhla koutky do úsměvu. Ministr si povzdechl.

„Je to krasavec,“ podotkl Tom.

„A bohužel o tom ví. Máte děti?“

Tom zaváhal. „Syna,“ odpověděl nakonec. „Na Vánoce je u matky.“

„A ta tu není?“ Vedenin otevřel stříbrnou tabatěrku a nabídl Tomovi doutník. „To se stává… Život je vždycky mnohem složitější, než by si člověk přál. Zvlášť pokud jde o rodinu. V mém postavení je ovšem mojí rodinou celý Sovětský svaz.“

„Z toho musíte mít hlavu jako střep.“

„Mluvíte slušně rusky. Na cizince.“

„Mluvím příšerně.“

Ministr pokrčil rameny. „Řekl jsem to ze zdvořilosti.“

Byl cítit doutníky, brandy a slabým závanem kolínské nebo šnapsu. Jestli to byl šnaps, pak pocházel z placatky.

Ministr vypadal na muže, který si s sebou nosí placatku pro případ, kdy hostitelé nepřestávají nabízet šampaňské ještě dlouho poté, co všichni přestali vnímat, jak chutná.

„Chodil jste do školy sira Edwarda?“

Rus pobaveně sledoval, jak se Tom zakuckal šampaňským.

„Pochybuju, že by mě nechali překročit práh…“

„Hm, jste solí země,“ usmál se Vedenin. „Salt of the earth, tak se ta písnička jmenuje, že? Z alba Rolling Stones Beggars Banquet. Má ho můj syn.“

„Smíte o tom mluvit veřejně?“

„Časy se mění. To je Dylan.“

„Tohle album má taky?“

„To mám já. Vladimir mi ho přivezl z Ameriky…“

Ministr se zahleděl na syna, který si nyní povídal s nějakou Indkou. „Jsem ročník 1923,“ pokračoval. „Dvě třetiny sovětských chlapců narozených toho roku nepřežily válku. Doufám, že Vladimir nic takového nezažije.“

Oba si prohlíželi přítomné.

Taneční sál, který se patrně od dob, kdy budova velvyslanectví sloužila jako sídlo bohatého obchodníka s cukrem, nijak nezměnil, zaplňovalo dvě stě padesát hostů. Samá uniforma, samý prýmek a smoking. Caro by tu byla ve svém živlu.

„Bylo by nemístné, kdybych se zeptal, proč jste přišel?“ otázal se Tom.

„Byl jsem pozván.“

Upřeně se na sebe dívali a Tom přemýšlel, zda Vedenin nosí paruku, barví si vlasy, nebo je má tak tmavé a nepoddajné od přírody. Postrádal synův půvab a na rozdíl od něj se jistě zamlada vyznačoval jistou jadrností.

„Moje žena byla krasobruslařka. Vyhlášená krasavice. Zemřela předčasně.“

„Jak víte, na co jsem myslel?“

Ministr se usmál. „Podíval jste se na mě, pak na něj a na okamžik jste vypadal překvapeně. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady.“

„Budu si to pamatovat.“

„Já si budu pamatovat, jak jste poznal, že se dívám na syna.“

Vedenin se zarazil. „Je mladá. Ta Angličanka, co z ní nemůžete spustit oči. Hezká, to se musí nechat. Ale mladá. Bezpochyby víte, čí je to nevlastní dcera, viďte?“

„Já ne, ale vy jistě ano.“

„Co je na ní tak zajímavého?“

Smoking, účes s vyholenými vlasy po stranách, bezdůvodný vztek, který mě přepadl při pohledu na šrám na jejím zápěstí…

„Těžko říct.“

„Neboli to říct nechcete. ‚Hádanka zahalená do tajemství skrytém v záhadě.‘ Víte, kdo to řekl?“

„Churchill. O Rusku.“

Ministr se usmál. „Co děláte v Moskvě?“

„Jsem tu ve vyhnanství.“

„Skutečně?“ To Vedenina zaujalo.

„Někomu se zdálo, že by bylo dobré, kdybych šel z cesty.“

Rus se zasmál. „Vaše královna kdysi nabídla útočiště Ivanu Hroznému. Věděl jste to? Chtěl si ji vzít. Odmítla ho, ale řekla, že kdyby měl někdy doma potíže, může přijet do Anglie. Jak vidíte, naše země pojí silné a historicky významné vazby. Byť je provází jistá nevrlost, jako v každé rodině. Zejména v takové, v níž spolu příbuzní delší dobu nemluví. A proto jsem tady, abych odpověděl na vaši otázku. Ale nyní mě prosím omluvte…“ Ministr přeletěl sál ostřížím zrakem.

Tentokrát nehledal jenom syna.

Sovětský plukovník v slavnostní uniformě pokývl a přesunul se ke generálovi, který se ohlédl na Vedenina a také mu pokynul. Muž, na kterého se ministr nedíval, který neměl uniformu a předtím pozoroval Vedeninova syna, ničí pozornost neupoutal. Přesto se mu podařilo uniknout ze zajetí postaršího indického diplomata a být u dveří před šéfem. Byl to tentýž muž, který předtím zjišťoval, kde jsou východy, okna a vypínače. Tentýž muž, v němž Tom Fox rozpoznal mladší verzi sebe sama a jenž mu dělal starosti, pokud ovšem něco takového stále spadalo do jeho pracovní náplně.

Copyright © Jack Grimwood, 2016

The author has asserted his moral rights

All rights reserved

Translation © Martina Neradová, 2018

ISBN 978-80-7473-627-8