Petr sedí holým zadkem v heřmánkovém čaji a
sní o divokém sexu. Marek plánuje sebevraždu. Adam chce svatbu a možná i dítě. Průměrný
český muž se dožívá sedmdesáti šesti let, což znamená, že jste-li muž a je-li
vám čtyřicet, nacházíte se ve druhé polovině svého života. V té horší polovině.
Dostavuje se úzkost z toho, kolik vám zbývá času, kým jste se stali a kým už
nikdy nebudete. Šance na změnu vám připadají mizivé a začínáte si uvědomovat
konečnost svého života. A pokud máte navíc pocit, že jste v té první půlce něco
zanedbali, nestihli nebo si ji dostatečně neužili, právě teď přichází poslední
možnost to napravit.
Tři kamarádi a bývalí spolužáci se chystají
na víkendovou pařbu v Londýně, při které chtějí oslavit své čtyřicátiny.
Chlast, sex, jídlo, fotbal a kecy o všem i o ničem. To všechno proto, aby
zahnali společný neklid z toho, že v jejich životech nadešel čas bilancovat.
Během nadcházejícího víkendu se však změní víc než jen jejich věk...
Jan Folný (1977) je původním povoláním učitel
českého a ruského jazyka, po „vyhoření“ se přestěhoval do Londýna, kde už
několik let žije a pracuje. Jako spisovatel debutoval knihou Od sebe / k sobě
(LePress 2010), v níž zúročil své zkušenosti a zážitky z tříletého pobytu v
Irsku. Velký kritický i čtenářský ohlas pak zaznamenala jeho povídková kniha
Buzíčci (Host 2013), nyní mu vychází v nakladatelství Host román Víkend v
Londýně. „Je o mužích v nejlepších/nejhorších letech. O tom, jací my muži jsme.
Zpupní, sebestřední, sexističtí, lační. Směšní. A taky dost zranitelní. Je to
příručka, jak s muži v krizi středního věku zacházet a jaké to je s nimi, anebo
bez nich žít,“ říká o svém novém románu autor.
Rozhovor Dany Blatné s Janem Folným
čtěte na
Ukázka z knihy:
Je to divný a zároveň trochu znepokojující, ale v
souvislosti s tou dnešní, rychle najetou chlastačkou tady u nás v Londýně mi
přijde, jako by se nic nezměnilo, jako by od doby, kdy jsme se ožírali na
střední, neuplynulo dvacet, nebo kolik vlastně let, ale jako by to bylo minulej
víkend, jo, jako bysme dneska rozpíjeli kocovinu nějaký pubertální chlastačky z
gymplu, jako bysme jen přiživili chlastačku, která začala před dvaceti lety,
dekorace kolem nás je sice jiná, ale hlavní aktéři furt stejní. Když po krátký
jízdě metrem vylezeme v Camdenu, v týhle proslulý kalící čtvrti, co svou
zběsilostí porodila Oasis a zabila Amy, už to jede jako po másle: lejeme hned u
výlezu z metra v The World’s End, a to zas pro změnu panáky, dvojitý, jedna
runda mě stojí skoro čtyřicet liber, nejdřív nějaká zdejší hruškovice a pak
meruňkovice, kurva nepřijeli jsme sem na kompoty, říká Petr, a tak přesedláváme
na whisku a na malou chvíli to tam fakt na konec světa vypadá, to když Marek na
malým pódiu, co tam mají, skáče jako pominutej s nějakýma metlákama do
hlasitýho black metalu a pak od nich přináší i nějakou hnědou piluli čehosi, to
mám prý k dnešním narozkám, asi extáze, tipuju, i když kdoví, může to být
klidně cokoli, ale i tak ji zkušeně lámu na tři kusy a pak to všichni tři
hážeme do krku, jsme éčkový brothers / a bavíme se s others / já navíc slízávám
chemickej pyl / co mi po piluli na dlani zbyl / a náhle v prudkým přívalu
čehosi / si navzájem saháme na nosy a najednou se všechno, co řeknu, rýmuje,
kluci se tomu děsně chlámou a pak tam diskutujeme s nějakýma místníma
tvrďákama, co by mohli být naši synové, že tady tohle všechno okolo je hovno
black metal, v nejlepším maximálně tak grey metal, Petr jim navíc hustí do
hlavy, jakou měl husinu, když viděl v osmadevadesátým v televizi Tublatanku
živě z Bratislavy, to byl vole pořádnej metal a s poselstvím, s žeravým
poselstvím, a pak na sebe pokřikujeme něco o nastupující čtyřicítce a dáváme
další kolo dvojitých jamesonů, další dvě dvacky v prdeli, ale to už lezeme z
The World’s End, skúsime to cez vesmír, vyřvává Petr a jedeme dál a nechávám to
teď plně na klucích, ti se najednou jako zázrakem pohybují po High Street v
Camdenu, jako by to tu odjakživa znali, jako by to nebyl samotnej velkej
Londýn, ale ta malá paneláková džungle za naším bývalým gymplem, kde jsme se
xkrát motali ožralí ve snaze přejít z Jednoty do Plzeňky, a kluci si vybírají
camdenský podniky výhradně podle názvů, který překládáme do češtiny a nezřízeně
se jim tlemíme: ve Sloní hlavě nám pilule asi kulminuje, a tak tam tančíme mezi
stoly, i když tam prý žádná hudba nehraje, z Umletýho psa nás vyhodili vcelku
brzo, protože tam Petr jen tak jakoby nic uprostřed konverzace s nějakýma
francouzskýma studentkama hodil na okno ošklivou červenou šavli, stačil říct
jen sakrblé, utřít si pusu, všichni v úžasu zírali na rudý zvratky tekoucí po
skle, Marek to komentoval slovy, že to nic, nebojte, to z něj jen leze ten
hnusnej komunismus, ve kterým se narodil, a to už u nás byli drsný security
hoši, asi Poláci, a vystrkali nás ven, dávám jim nějaký zlotý, asi zase čtyři
pětky, jako že za škodu a na úklid toho sajrajtu, a nakonec celý zpocený a
konečně vyklidněný přechlastanou opicí se zasekáváme ve Fialový želvě a jsme na
lehkým dojezdu, kolik je asi hodin, ale na tom vlastně dneska hovno záleží, a
tady už jen pomalu požunkáváme nějakej místní pivajz, a ani to není půllitr,
ale čtyřdecka, a během celý týhle kalby je Marek rozjařenej, s každým se
kámoší, dává do řeči a objímá a Petr je taky rozparáděnej, ale hlavně
nadrženej, což nezklidnila ani ta nepěkná záležitost s jeho rozbouřeným
žaludkem, všude komentuje a hodnotí ženský a říká jim leča a tatarky a detailně
popisuje, co by jim chtěl dělat a co by chtěl, aby ony dělaly jemu, a mně tahle
jeho rádoby drsná supermužská nadrženost přijde otravná, fakt protivnej
nevolník kundy, já taky nekomentuju všechny mrdáky, co kolem nás projdou, a
možná bych měl, a Petr u tématu pořád zůstává, protože se nás teď ptá, jak
často to na nás leze.
© Jan Folný, 2018
Cover design © Denisa Peľo Avuk, 2018
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-412-5
Žádné komentáře:
Okomentovat