Příběhů o třicetiletých ženách,
„které život skříp“, jsme už četli spoustu. Kniha sanfranciské spisovatelky
asijského původu Rachel Khongové je však výjimečná v tom, že bere do hry dosud
málo zpracované téma Alzheimerovy choroby. Podle New York Times se autorce
podařilo vytvořit „tragikomický a přitom citlivý román“, který je zároveň
„brilantním pojednáním o rodině, vztazích a dospělosti“ a na který budete
myslet ještě dlouho potom, co knihu dočtete.
Hrdinka deníkového románu Nazdar,
vitamíne! se jmenuje Ruth. Nedávno jí opustil snoubenec a do toho ji překvapí
zlá zpráva – její otec Howard ztrácí paměť. Pro uznávaného akademika jeho
formátu je to samozřejmě těžká rána. Ruth to dobře ví a proto dává výpověď,
opouští velkoměsto a vrací se do domu svých rodičů, aby jim pomohla vypořádat
se s novou situací, která nemůže skončit dobře. Ruth je přesto odhodlána o
otcovo zdraví bojovat ze všech sil a všemi způsoby. I kdyby to měla být
příprava medúzové polévky.
V překladu Jitky Jeníkové
vydává nakladatelství Plus.
Ukázka
z knihy:
12.
ledna
Dneska k nám někdo volá a
představí se jako Theo, asistent mého otce. Začnu ho žádat, aby měl chvilku
strpení, když mě Theo přeruší, aby mi sdělil, že vlastně nechce mluvit s
Howardem – volá, protože doufá, že by mohl mluvit se mnou.
Poví mi, že by s několika
studenty z magisterského programu chtěli docházet na hodinu. Nebyly by to
opravdové přednášky za kredity, ale to táta vědět nemusí. O administrativu se
stejně obvykle stará Theo. Všichni ostatní budou vědět, jak se věci mají:
studenti samozřejmě nedostanou kredity, ale vůbec jim to nevadí. Byl by to
způsob, jak by otec mohl dál učit, zabavit se, zaměstnat mozek a třeba ho pak,
no, hůř vypínat.
„Mohli bychom se scházet v
kampusu, řekněme, jednou týdně,“ vysvětluje mi Theo. „Howard bude dál přednášet
jako obvykle. Pokud jde o organizaci – není důvod, aby to Levin nebo kdokoliv z
nadřízených věděl.“
„Moment. Takže vy navrhujete, aby
táta odučil předmět,“ – pomalu si to rovnám v hlavě – „který vlastně
neexistuje?“
„Až na to, že to on nebude
vědět.“
„Budeme mu lhát.“
„Nebude to skutečný předmět na
katedře historie,“ formuluje to Theo jinak. „Jinak to ve všech ostatních
směrech přednáška bude. Bude vykládat a my se budeme učit. Chce pracovat. To je
jasné úplně všem.“
„To jo,“ připustím.
„Nezdá se, že by pro něj bylo
cokoliv z toho, co se děje, snadné a můžete mi věřit, když vám povím, že mu
všichni tady chceme pomoct.“
Komu tím
uškodíme?
Zní Theův argument.
Ptám se, proč by studenti
dobrovolně chodili na přednášky, za které nebudou mít žádné kredity.
„Protože nám všem na něm záleží,“
vysvětluje mi. „Váš otec je dobrý pedagog. A dobrý přítel.“
Což by mě, samozřejmě, nemělo
překvapit, ale překvapí.
Mně na tom, jestli je dobrý nebo
špatný učitel, nikdy nesešlo: pamatuju si odpoledne, kdy nás s Bonnie měl táta
na starost – odpoledne, kdy se skláněl nad svou prací, zatímco my si zoufale
přály být někde jinde. Ještě jednu kapitolu, říkával nám, a sotva nás
vnímal, zatímco my si našly nějaký jiný způsob, jak se zabavit. Trhaly jsme
venku šťavel a žvýkaly ho; hrály jsme v jediném nezastavěném koutu jeho
pracovny Oko bere, zatímco přicházeli studenti a probírali s ním pro nás nesrozumitelná
témata. Pamatuju si spoustu smíchu; pamatuju si, že jsem chtěla chápat, čemu se
smějí. Přestala jsem s ním chodit do kampusu, když jsem nastoupila na druhý stupeň.
Tehdy jsem mohla – konečně, tak mi to totiž připadalo – zůstat
doma a dohlížet na Linuse.
„Hodně pro nás znamená,“ zopakuje
Theo.
Pak mě přinutí, abych si zapsala
jeho číslo. Nejdřív to neudělám, on po mně ale chce, abych mu ho zopakovala, a
udělá: „Ha!“, když nemůžu. A tak vylovím z kabelky účtenku a napíšu si ho na
ni.
16. ledna
V lékařském centru jsem měla ve
skříňce kecky na běhání. Kdykoliv jsem si připadala unavená – zhruba ob den –,
dala jsem si falafel ve Falafel Planet a zamířila na Kezar Stadium, kde jsem se
snažila proběhat k euforii. Nikdy se mi to nepodařilo, ale nevzdávala jsem to –
makala jsem jako křeček a nepřestávala běhat. Když jsem měla kliku, dokázala
jsem se proběhat k apatii, což je hned druhý nejlepší stav.
Tady běhám nahoru a dolů po
schodech a počítám patro jako okruh.
Jez, snažím se
přimět sojku, která poskakuje po opěradle našeho zahradního křesílka. Je jen
čtyři poskočení od krmítka, do něhož jsem včera nasypala nějaká sezamová
semínka, když odletí.
Odnesu vánoční stromek s uschlým
jehličím na chodník. Chtěla jsem zjistit, jak dlouho ho cukrovou vodou udržím
naživu. Bojoval statečně, ale je očividné, že už není mezi námi.
Ve Family Feud, televizní
soutěži, kde se dvě rodiny snaží odhadnout výsledky anket, jsou jednou z
kategorií „Výhody umělých stromků oproti živým“. Jedním z oblíbených důvodů je
„žádný zápach“.
Čím dál častěji mám pocit, že
vůbec ničemu nerozumím.
Copyright
© 2017 by Rachel Khong
All
rights reserved
Translation
© Jitka Jeníková, 2018
Cover
design © Tereza Králová, 2018
ISBN
978-80-259-0788-7
 |
| Obálka amerického vydání |
Žádné komentáře:
Okomentovat