New Orleans, 1919. Zatímco tajemný vrah – Sekerník – kráčí
městem, tři jedinci se jej snaží odhalit. Detektivní důstojník Michael Talbot,
který vede oficiální vyšetřování, usiluje o nalezení vodítek a skrývá vlastní
závažné tajemství. Bývalý detektiv Luca D'Andrea si uvědomuje, že pracuje pro
mafii – jejíž potřeba vyřešit Sekerníkovu záhadu je zrovna tak urgentní, jako
mají úřady. A Ida, sekretářka v Pinkertonově národní detektivní agentuře,
zakopne o stopu, která ji a jejího kamaráda, hudebníka Lewise Armstronga,
zatáhne do toho případu a jeho hrozného nebezpečí… Jak se Michael, Luca i Ida
blíží k odhalení vrahovy identity, sám Sekerník vydává výzvu neworleánskému
lidu: hrajte jazz, nebo riskujete, že se stanete další obětí…
Anglický autor Ray Celestin vystudoval asijské umění a
jazyky na univerzitě. Pracoval je scenárista pro film a televizi. Jeho první
román Sekerníkův jazz (2014) získal cenu britské asociace autorů krimi za
nejlepší debut roku - CWA John Creasey New Blood Dagger Award. Na první román
navázal loni knihou Dead Man's Blues, která se odehrává v Chicagu roku
1928.
V českém překladu Silvie Mitlenerové vydává Sekerníkův jazz
nakladatelství XYZ.
Ukázka z knihy:
Na západě Francouzské
čtvrti v předměstském slumu, kterému místní obyvatelé říkali Battlefield neboli
Bitevní pole, se černošské pohřební procesí prodíralo břidlicovým leskem
mlžného úsvitu. Z pozůstalých se skloněnými hlavami, oblečených v tmavých šatech
a závojích, zbývaly jen stíny, které mizely v mlze a zase se zjevovaly.
Vypadalo to jako procesí duchů, kteří jako by se všichni zároveň přesouvali k
branám hádu. Pohřeb započal těsně po východu slunce, kdy vynesli rakev z domu
smutku, položili ji na nosítka a truchlící se shromáždili na ulici. Když bylo
všechno připraveno, kapelník dlouze a pronikavě zapískal a pět žesťových kapel,
které ten den měly práci, nasadilo pomalou, vleklou verzi „Blíž k tobě, Bože
můj“.
Kapelník, vznešený
starý muž s vážnou tváří, v cylindru, fraku a jasně žlutých rukavicích se otočil
na patě a vedl průvod ulicemi, kde dlažbou prorůstala tráva. Hned za ním se
ubírala nosítka tažená koněm a zakrytá saténem; černá pera se třepotala ve
větru. Potom kráčeli nejbližší pozůstalí a štkali do kapesníků, následovalo je
oněch pět žesťových kapel, všichni hudebníci v cylindrech a fracích,
kabáty zdobené epoletami a
střapci. Úplně vzadu
průvod uzavíral dav sympatizantů, smutečních hostů a otrhaných dětí z ulice
známých jako druhá řada: rošťáků, kteří neměli nic jiného na
práci než celé dny pochodovat za průvody po městě, i kdyby to
znamenalo nechat se
zlákat třeba sirénou na jeden z mnoha městských hřbitovů.
Pohřbívaný muž byl
členem mnoha černošských spolků – Klubu Zuluů pro sdružování a zábavu, řádu Odd
Fellows, Diamantových šviháků, Mladých mužů pro dvacátá léta, Kolotočové
společnosti – a na cestě na hřbitov se procesí zastavilo u zasedací síně
každého spolku, aby jeho členové mohli dát svému bratrovi poslední sbohem.
Poté se průvod opět
vydal ke hřbitovu a písně byly čím dál tím melancholičtější. Když nosítka
prošla hřbitovní bránou, všechny nástroje se vytratily kromě virblu, který
udržoval sklíčený osamělý rytmus – paličky byly ovázané kapesníkem, aby
napodobily barvu tónu vojenských tympánů. A když procesí konečně dorazilo k
hrobce, buben rovněž utichl a na okamžik zavládlo ticho.
Následně kněz zahájil
bohoslužbu a jeho hlas se mísil se ševelícím větrem. Když skončil, rodina
hodila na hrob hlínu, jeden po druhém; onen proces měl svůj vlastní rytmus a
své tempo. Poslední truchlící hodil svou hrst hlíny, drny zaduněly o rakev a
svezly se po jejích bocích a dav se v očekávání obrátil ke kapelníkovi, jenž
stál pár metrů od nich, třásl se na hrbolatém pruhu země a vítr mu pleskal
záložkami kalhot.
Starý muž velkýma
kalnýma očima opětoval jejich pohledy a po několika dlouhých vteřinách, kdy
ticho rušil jen vítr, pokývl, zdvihl ruku k hrudi a otočil si šerpu
přehlídkovou stranou ven, stranou, z níž svítil oslnivě barevný africký vzor z
červených, zlatých a zelených kostek a zářil v mlze. Jako mávnutím proutku,
jako by je posedl nějaký duch, se pohřeb proměnil. Členové spolků obrátili
členské odznaky, kapela otočila saka naruby, na tvářích se vyrojily úsměvy,
kapelník písknul na píšťalku, a než se dav vzpamatoval, už zněla hudba k tanci
– necudná, hlučná a ironická volba: „Oh, didn’t he ramble?“. Hornisté duli,
druhá řada tančila mezi hroby a členové spolků otvírali lahve bourbonu a piva,
aby připili zesnulému. Karnevalová atmosféra prostoupila průvod a nadnášela ho,
zatímco se proplétal hřbitovem zpět do ulic, kde se k oslavám přidávali další
lidé, a čím dál větší banda kamarádů z mokré čtvrti se vracela na pohřební
hostinu.
Jak se smuteční
procesí loudalo městem a předvádělo svůj dobře nazkoušený hudební a pohybový
rituál, zaujatě je přitom pozoroval asi devatenáctiletý žabec v šatech barvy
červené papriky známý pod jménem Ida Davisová. Nedalo jí moc práce pohřeb
najít: zvuk cestoval po New Orleansu, plochém, dřevěném městě s nízkými
budovami, otevřenými prostranstvími, řekami a jezery bez větších překážek. Její
otec, sám hudebník, se o tom jevu často zmiňoval a tvrdil, že to vypadá, jako
by město bylo přímo postavené do podoby nástroje k šíření hudby. Když začala
hrát kapela – a že neworleanské kapely za to uměly vzít – bylo ji slyšet po
celém městě.
A tak šla, kam ji uši
vedly, až nalezla procesí, a nyní ho sledovala s nesouhlasným mračením. Ne že
by pohrdala opilými truchlícími, těmi, co se přišli zadarmo pobavit, nebo snad
otrhanými dětmi ulice z druhé řady. Spíš ji rmoutila ironie toho všeho. V Louisianě
dostávali černoši jen málokdy možnost vyjádřit svou kulturu otevřeně a pohřeb
poskytoval vzácnou příležitost se veřejně ukázat, tehdy se ušlápnutí dočkali
oslavného zacházení a Ida se mračila právě kvůli tomu: že jediná chvíle, kdy se
mohlo s černochem nakládat vznešeně, nastala tehdy, kdy dotyčná nebo dotyčný už
ani nebyli naživu, aby to mohli docenit.
Sestoupila z chodníku
a vydala se podél zástupu truchlících, přejížděla pohledem tváře hudebníků a
hledala svého nejlepšího kamaráda, možná jediného kamaráda: mladého buclatého
dechaře u druhého kornetu, který ještě nezačal vyslovovat své jméno francouzsky
jako Lui
a Idě a všem ostatním v Battlefieldu byl stále známý jako
malej Lewis Armstrong.
Všimla si ho dost
brzy v čele procesí, jak s ostatními hraje svižnou verzi High society. Lewis ji
zahlédl a pozvedl obočí, pak aniž se spletl v rytmu nebo v notách, zadul
složitou fanfáru namísto pozdravu. Někteří v davu opile zajásali a Lewis podal
svůj kornet jednomu z otrhaných dětí, bosému capartovi v seprané bílé košili.
Vystoupil z řady a
blížil se k ní, krok omezený příliš malými oblekovými kalhotami, které měl na
sobě. Lewisovi táhlo na devatenáct, byl baculatý, měl tmavou pleť a kulatý
obličej, jenž tvořil dokonalou kolébku pro příznačný úsměv. Ida byla jeho
protikladem téměř ve všem – štíhlá a rozvážná, s pletí jen o ždibec tmavší než
mléko a obličejem ve tvaru mandle, za nímž se lidé otáčeli. Byla také poněkud
introvertní; její plachost vyvolal fakt, že se narodila s natolik světlou
kůží, že mohla být považována za bílou. Tahle vlastnost jí v Battlefieldu
nadělala jen málo přátel.
Lewis smekl klobouk a
usmál se. „Ahoj, Ido,“ pozdravil, „jak je?“
Měl měkký a hluboký
hlas, zdrsnělý tabákem a kořalkou, a Idu překvapilo, že v něm neslyší ani
náznak odtažitosti nebo zvědavosti.
Neukázala se u něj
celé měsíce a teď se ze všech možných končin zjevila zrovna v Battlefi eldu,
bez ohlášení a s trapným pocitem.
„Mám se fajn,“
odpověděla a opatrně se usmála. Přišla za ním s prosbou o laskavost, aby jí
pomohl s pátráním. Ale když se teď sešli, nebyla si úplně jistá, jak svůj
požadavek formulovat. Neviděli se už hodně dlouho a bylo složité si povídat
přes hluk kapel, které rozehrávaly hlasité crescendo čím dál méně sladěné verze
High society“.
Lewis na ni mrknul
zmateným pohledem a ona vytušila, že uhodl, že se něco děje.
„Jestli si chceš
popovídat,“ navrhl, „můžeme se potkat pak na slavnosti.“
Ida doufala, že se
slavnosti vyhne.
„Jasně,“ souhlasila,
zřetelně artikulujíc přes hudbu. „Kde to bude?“
Lewis se na ni usmál
a v očích mu zajiskřilo. „Prostě následuj kapelu,“ řekl a pokrčil rameny, a než
se Ida vzpamatovala, oba se tomu zahihňali. Pokynul jí a zaběhl zpět do
průvodu. Kapela nasadila úvod polky Škoda lásky a Ida sledovala, jak děcko
podalo Lewisovi kornet zpátky. Pak se její kamarád vrátil na místo a vplynul do
tmavě oblečeného průvodu, který se opile valil ulicí. Výbuch hudby a hluku se
zase rozplynul v mlze.
Copyright © Ray
Celestin 2014
First published in
Great Britain in 2014 by Mantle an imprint of Pan Macmillan, a division of
Macmillan Publishers Limited
Translation © Silvie
Mitlenerová, 2018
© NAKLADATELSTVÍ XYZ,
2018
ISBN 978-80-7505-963-5
 |
Přebaly originálních vydání historických detektivek Raye Celestina |
Žádné komentáře:
Okomentovat