Severořecká Soluň roku 833. Právě sem protospatharios Leon
doprovází na císařský rozkaz nově jmenovaného vojenského správce oblasti.
Skutečným cílem jeho návštěvy je však zmapovat aktivity soluňského arcibiskupa,
který ve sporu o uctívání ikon stojí na opačné straně nežli císař. Proti své
vůli se Leon stává svědkem hádky mezi dočasným místodržícím a jeho manželkou.
Následujícího rána je místodržící nalezen zavražděný a Leon se ujímá
vyšetřování. Během něj se setkává se svou dávnou láskou, řeholnicí a básnířkou
Kassií, ve které ale také poznává nebezpečnou protivnici. Objevení další
mrtvoly přiměje Leona postavit se čelem stínům minulosti a také přehodnotit
svůj pohled na spravedlnost...
Fascinující atmosféra, kultura a historické reálie
středověké Byzance včetně bizarních náboženských skupin – to jsou kulisy
detektivní trilogie řeckého spisovatele Panagiotise Agapitose. Po úspěšném
prvním svazku Ebenová loutna vydává nyní nakladatelství Vyšehrad druhý román s
názvem Bronzové oko.
Panagiotis Agapitos (1959) je profesorem byzantské
literatury a kultury na Kyperské univerzitě a spisovatelem uznávaným pro svou
sérii historických románů s detektivní zápletkou Ebenová loutna (Το εβένινο
λαούτο, 2003, česky Vyšehrad 2016), Bronzové oko (Ο χάλκινος οφθαλμός, 2006) a
Smaltová Medúza (Μεδούσα από σμάλτο, 2009). Coby znalec byzantské literatury
čerpá inspiraci pro své příběhy přímo z tehdejších textů, jeho dílo však podněcuje
nadčasové otázky o lidském životě. Sám nazývá své psaní (πλαστο)γράφηση – při
převodu do češtiny tedy něco jako (falzi)fik(a)ce.
Ve svých dílech Agapitos zpřítomňuje středověká místa a
scenérie a využívá skutečných historických postav. Pro své detektivní romány si
zvolil vládu císaře Theofila (9. století), který se proslavil svojí láskou k
právu a spravedlnosti. Po pachatelích ale pátrá fiktivní postava –
protospatharios Leon, diplomat císařského dvora, který má nejen dar
prozřetelnosti, ale i hudební talent. Jako detektiv je amatér, jenž rozhodně
žádné kriminální případy nevyhledává, jen se k nim vždy náhodně připlete.
Za projektem českého vydání Agapitosových děl stojí
byzantoložka a překladatelka Markéta Kulhánková a nakladatelská redaktorka
Radka Fialová, která se mj. specializuje na raně křesťanskou literaturu a
křesťanskou symboliku a ikonografii.
Ukázka z knihy:
Hledal
zoufale dveře, kterými by mohl vyjít z domu. Když je konečně našel, nějaký muž
mu zastoupil cestu. Chtěl na něj promluvit, ale neznámý se na něj vrhnul.
Pokusil se uhnout, ale spatřil ostří nože, jak se mu noří do těla. Když ucítil
bolest, Leon se prudce vymrštil. Obličej měl zabořený do docela propoceného
polštáře. Ležel na posteli odkrytý, podlouhlý vak zaklíněný pod levým bokem. S
obtížemi se nadechl, údy měl zdřevěnělé.
Odstrčil
vak a otočil se na záda. Noc mu přinesla další mučivý obraz. Ve tmě si přehodil
přes ramena plášť, vzal si ze stolku kousek kafru a začal žvýkat. Rozsvítil
nejprve svícen a pak rozdělal oheň v malém krbu v rohu ložnice. Chvíli trvalo,
než se mu to povedlo. Zůstal sedět před krbem a zahříval se. Pokoušel se
soustředit na problém, kterému musel okamžitě čelit. Nešlo to. Jeho mozek byl
jako oslepené zrcadlo, už nedokázal čistě zrcadlit obrazy myšlenek.
Vrátil
se do postele a vytáhl z vaku malou tamburu. Naladil ji a začal potichu hrát.
Od dětství mu hudba pomáhala soustředit se. Možná se pokusí promluvit si s
Filomatiem, i když ten zarputilý muž asi nebude příjemným partnerem v
rozhovoru. Teď však, když už nebude zastávat funkci místodržícího a vrátí se ke
svým starým povinnostem protonotáře thematu, mohl by se cítit pohodlněji a
otevřít se cizinci. Ne že by Leon čekal, že se toho od Filomatia hodně dozví,
možná spíš nějaké obecné informace o situaci v Soluni, ale třeba by zjistil
aspoň něco. Největším úskalím byl samozřejmě arcibiskup. Potřeboval by si s Dorotheem
promluvit o samotě, což je věc naprosto nedosažitelná, protože u hierarchy se
nepřetržitě vyskytoval někdo z arcibiskupství. Ale i tak by si aspoň z
rozhovoru dokázal udělat představu o něm jako člověku a způsobu, jakým
přemýšlí. Okolo třetí hodiny denní požádá Nikolaa, aby poslal někoho do
arcibiskupova sídla a oznámil sakellariovi Arseniovi, že císařův sekretář hodlá
hierarchu navštívit ve středu ráno. Ohlásit se dva dny dopředu mu připadalo
dost na to, aby jeho návštěva nepůsobila příliš uspěchaně, a tudíž nezdvořile.
Leon
přistoupil k oknu vedle krbu a otevřel okenici. Foukal severní vítr a zima byla
pronikavá. Pod oknem se rozléhalo prostranství plné zřícenin, které sahalo až
ke stratégovu paláci a malým kasárnám. Mezi zříceninami, necelých třicet stop
daleko od domu, kde Leon bydlel, bylo možné rozeznat zdi osmiboké budovy bez
střechy. Světlo tam dolů ještě nedopadalo a šedé mase jako by scházely jasné
obrysy. V té chvíli si toho všiml. Kousek rudé látky vlál na dlouhé větvi.
Někdo větev zabodnul do zmrzlé země těsně vedle vnitřní zdi právě naproti jeho
oknu. Leon poznal psí zdechlinu, kterou včera večer táhl rozcuchaný muž podél
přímořských hradeb.
Okamžitě
odstoupil od okna. Vlasy i obličej si pokropil studenou vodou z umyvadla a
začal se oblékat, jak nejrychleji mohl. Byl si jist, že to, co viděl, byla
zpráva pro něj. Kdo tam větev zabodl, očekával, že Leon pochopí symboličnost té
scény. Přehodil přes sebe plášť a seběhl do přízemí. Ve dveřích kuchyně se
objevil sluha.
„Pane,“
oslovil jej, ale Leon už byl venku. Zahnul doprava a chvatnými kroky dorazil na
prostranství, které se nacházelo o něco níže než dům. Velkou trhlinou vstoupil
do osmiboké budovy a už skoro běžel ke zdechlině – nafouknuté mrtvole
rozkládajícího se psa se zdeformovaným čenichem. Zatáhl za rudou látku
přivázanou k větvi. Kus špinavé látky byl z čistého hedvábí. Zastrčil si ho za
rukáv a začal prozkoumávat osmibokou budovu. Byla prázdná a její vnitřek někdo
proměnil v zeleninovou zahradu. Na jedné straně bylo asi deset záhonků
zakrytých rákosím, které ochraňovalo zasazenou zeleninu. Naproti stál dřevěný
přístřešek. Byl přilepený ke stěně, a tak jej z okna své ložnice nemohl vidět.
Zamířil k němu a pootevřenými dveřmi spatřil lidské tělo ležící na zádech.
Napřímil záda a bezděčně si vzpomněl na verš z knihy Kazatel: Umírá člověk, umírá zvíře
a jejich smrt se podobá. Vešel
dovnitř a stanul nad mrtvolou Manuela Filomatia.
Protonotář
ležel uprostřed zmrzlého červenohnědého jezera. Měl na sobě stejné šaty, jako
když se s ním Leon předešlého rána setkal v chrámu. Modrozelený kabátec byl
zkrvavený a zablácený a tlustá košile vpředu od prsou po břicho roztržená. Skrz
děravou látku prosvítaly rány, mnoho ran jako malá ústa, z nichž vytekl všechen
obsah. Filomatiův obličej ztuhnul v grimase hněvu a bolesti. Se svraštělým
obočím, vytřeštěnýma očima, zkřivenými zmodralými rty a zaťatými zuby se jeho
tvář podobala mordě divokého zvířete. Na těle zavražděného bylo však něco
asymetrického. Když překonal prvotní překvapení, všiml si Leon, že protonotářova
pravá paže je nad zápěstím uťata. Znetvořený úd čněl z rukávu jako osekaný
špalek. Leon zůstal na chvíli pohlcen pohledem na zavražděného, pak od něj
odvrátil zrak a prohlížel si přístřešek.
Zjevně
sloužil zahradníkům jako příruční sklad pro nástroje, které tam ukládali v
obdobích, kdy na zahradě pracovali. Místo stěn měl jen rákosové oplocení.
Mrtvola ležela uprostřed prostoru. Nalevo od ní byly pytle s hnojivem a tři
prázdné koše vložené do sebe. Napravo stál podlouhlý nezakrytý koš, lavice přikrytá
lněným plátnem a za ní dva velké pytle plné suchého listí a větví. V uklizeném
prostoru nebyly žádné znatelné stopy boje. Přešel na druhou stranu až k
podlouhlému koši. Uvnitř leželo různé
zahradnické náčiní. Vedle stála lavice. Všechno bylo pokryté krví –
pytle, plot za lavicí i zem před jejími nízkými nohami. Odhrnul plátno a
přeběhl mu mráz po zádech. Na lavici ležela Filomatiova useknutá ruka, klouby
pokroucené a prsty zabořené do hrubého dřevěného povrchu. Na prsteníku svítil
snubní prsten.
„Kriste
Pane, co to je?“ ozvalo se za Leonovými zády sluhovo zavytí. Křižoval se jako
smyslů zbavený.
„Prober
se, chlape,“ zavolal na něj Leon, „a utíkej pro mého pobočníka a komorníka.
Počkej ještě! Kdo další ze služebnictva je ještě v domě?“
„Kuchař
a jeho pomocník. Druhý sluha šel za úsvitu na trh. Jistě se každou chvíli
navrátí.“
„Zkuste
najít něco, na čem bychom mohli mrtvolu přenést do stratégova paláce. Až se
vrátí druhý sluha, pošli ho do protonotářova domu, ať požádá Zoe Filomatinu,
aby přišla do paláce. Rozuměl jsi?“
„Jistě,
pane.“
„Tak
běž!“
Sluha
zběsile vyrazil a Leon znovu osaměl s mrtvolou. Zvláštní náhoda, pomyslel si.
Po několika málo měsících mu znovu zkřížila cestu násilná smrt. Že by přece jen
slepý Osud spřádal vlákna lidských životů, jak jsou přesvědčeni pověrčiví lidé?
Je přece jasné, že vševědoucí Bůh osudy smrtelníků neurčuje, ač od počátku
věčnosti přesně zná každý okamžik našich životů. Kdo stojí za odpornou vraždou
Filomatia? Síla závisti? Nebo snad sám ďábel? Jedna věc byla jistá: rozcuchaný
muž, který hned po západu slunce táhl za sebou zdechlého psa, mířil opačným
směrem, než se teď zdechlina nachází. Takže se musel později schválně vrátit a
nechat ji ležet naproti oknu Leonovy ložnice. Musel tedy o vraždě něco vědět.
Protospatharios si povzdechl a uvědomil si, že celou tu dobu upírá pohled na
useknutou ruku ležící na lavici. Odvrátil jej a v hlavě se mu mezitím vylíhlo
nepříjemné podezření. Zahnal je a vyšel ven.
Panagiotis
Agapitos: Ο
χάλκινος οφθαλμός
Copyright
© 2006 by AGRA Publications and Panagiotis Agapitos
Translation
© Markéta Kulhánková, 2017
ISBN
978-80-7429-889-2
Žádné komentáře:
Okomentovat