Jorge Fernández Díaz: Dýka

Vysloužilý voják z války o Falklandy, jakýsi protipól Jamese Bonda, nyní pracuje pro argentinskou tajnou službu, kde se zaobírá spíše podřadnými záležitostmi. Když dostane za úkol chránit španělskou právničku Nurii, která do Buenos Aires přijela domlouvat obchody s vínem, příběh nabídne i svou „bondgirl“. Jenže argentinské víno není tak čisté, jak se zdá, a vše se překvapivě zvrtne…

Argentinská politika je jedna velká detektivka: všudypřítomná korupce a prostředí bující „narkopolitiky“, pro niž je typická vzájemná podpora drogových kartelů a vládnoucích elit, kdy výměnou za financování volební kampaně je nabízeno krytí trestných činů. Spisovatel Jorge Fernández Díaz coby zkušený novinář konstatuje, že noviny publikují jen asi pětinu z toho, co vědí. Naopak román umožňuje zaznamenat vše podstatné s tím, že fiktivní postavy jsou inspirovány stovkami postav skutečných.

„Dýka naprosto splňuje základní kritéria detektivního románu: vyšetřovatel neanalyzuje zločin, k němuž již došlo, ale v průběhu vyprávění se spustí přímo lavina zločinných akcí. Hlavní hrdina vypráví, co se děje, v naléhavě přítomném čase, tónem plným ironie, odměřenosti či nevěřícnosti vlastním pocitům, a čtenář touží se maximálně přiblížit tomu, co se odehrává,“ napsal o románu španělský spisovatel Justo Navarro v listu El País.

Jorge Fernández Díaz (1960) je argentinský novinář a spisovatel. Za třicet pět let své kariéry pracoval jako redaktor, investigativní novinář, politický komentátor i šéfredaktor. V současnosti působí jako jeden z hlavních politických komentátorů deníku La Nación. Na jeho literárních dílech je patrný vliv novinářské práce a orientace v prostředí politiky a zločinu. Dosud vydal přes dvanáct knih, od povídek přes romány či kroniky. Za svou žurnalistickou i literární činnost získal řadu ocenění.

Knihu vydává v edici Thrill nakladatelství Kniha Zlín. Překlad je dílem Denisy Škodové.

Ukázka z knihy:

Maca je tlusťoška s pěkným obličejíkem a pořádnejma ko­zama. Nosí bifokální brejle s barevnejma obroučkama, co jí ladí se rtěnkou, páskem, propiskou a botama. Právě si pročítá důvěrnou šestistránkovou složku, kterou jsem jí přines: je v ní všechno, co jsme zatím zjistili o Nurii Menéndezový Lugový. Když se před chvílí dívala na fotku tý brunety, divně se při­tom zašklebila, jako by se snažila zadržet smích. Dojde mi, že myslí na svoji přítelkyni. Peroxidová blondýna pobíhá někde po Madridu, aby o tý naší tajemný advokátce včas zjistila víc. Maca a Luciana Floresová si o tý Španělce musej po nocích vyměňovat škodolibý poznámky. Už asi vědí najisto, co já sotva tuším. Že Nuria není lesba. Ale kdo ví, k jakejm astrologickejm závěrům už Floresová v případě tý elegantní ženský dospěla.

Rozhlídnu se kolem a zapálím si cigáro. Jsme v přízemních útrobách baráčku. Kancelář Maky má okno do vnitřního dvorku s muškátama. Ten výhled působí depresivně. Ale to vlastně celá ta budova. Plukovník sedí nahoře, v kanceláři s výhledem na ulici Chacabuco, která taky nevypadá zrovna přívětivě. Než na recepci odevzdám zbraň a projdu detekto­rem kovů, řeknou mi, že mě plukovník očekává ve dvanáct

hodin. Mám ještě hodinu. Maca na chvíli odloží složku o Me­néndezový, trhne sebou nazad, podívá se mi do očí a pokusí se mě překvapit nějakým intimním dotazem nebo podpásovkou. Tohle je její modus operandi. Všechny ty moje posudky pro soud by si klidně mohla vycucat z prstu, a nakonec vlastně i spíchla záznam plnej otřepanejch klišé, kde o mně mluví jako o pacientovi s velkými pokroky. Ale plukovník ji požádal, aby současně s tím sepsala pravdivou zprávu „jen pro něj“. Cál­garis moji hlavu pečlivě střeží, myslí si, že mi najednou třeba přeskočí a můžu mu pak pořádně zatopit. „Ale tak to není,“ řekl mi jednou, když jsem s tím na něj vyrukoval, „děláme to pro tvoje dobro.“ To je teda od toho hajzla moc pěkný.

Už jsme probrali mý dětství a traumata z války, i vedlejší účinky, který tahle práce přináší. Už jsme zažili i pár nepří­jemnejch chvil, jako když se mě zeptala na smrt. Tou dobou jsem měl za sebou jeden nesplnitelnej rozkaz. Skočil jsem jí do řeči stejně jako plukovníkovi: „Já nejsem nájemnej vrah.“ Cálgaris můj vzdor přešel a zapomněl na to, ale Maca tenkrát úplně nadskočila na židli. Ten tejden poslala do Španělska mejl s památnou frází: „Je to zvláštní, sám se cítí jako voják, možná žoldnéř, jindy jako tělesný strážce, špion nebo detektiv, i když nikdy nezabředává do laciných literárních fantazií. Ale nedávno jsem přišla na to, že někde v hloubi duše se tenhle pitomec považuje svým způsobem za hrdinu.“ V odpovědi na ten mejl Luciana Floresová ironicky dodala: „Jo, haneb­nýho hrdinu.“ Takže tohle jsme my, přátelé. Nejsme hrdinové s čistým srdcem ani unavení hrdinové. Jsme jenom hanebný hrdinové. Nemorální dobrodruzi ve stokách týhle země plný čestnejch a nezištnejch lidí.

„Už dlouho jsme neřešili tvůj milostný život,“ nadhodí Maca, pustí složku, protáhne se dozadu a zadívá se mi na rty. „Tak jak to jde? Nějaká holčina na obzoru?“

„My Vodnáři city často filtrujeme přes mozek,“ odpovím jí a dlouze vypustím oblak kouře. Z jejího výrazu poznám, že

podpásovku jsem jí právě zasadil já: najednou ztuhne, jako by tušila, že ji sleduju.

„Nevěděla jsem, že čteš horoskopy,“ řekne polohlasně, oči­vidně rozhozená. „To mě překvapuje.“

„Jenom pár postelovek,“ pokrčím ramenama. Málem už jí něco řeknu, ale udržím se.

„Nepřemáhej se,“ naléhá, ale strašně opatrně. Potom zas o něco víc přitlačí. „Jakých postelovek?“

„Láska až za hrob mi nejde, já ani nevydržím bejt dlouho věrnej.“

„To ses nikdy nezamiloval?“ Podaří se jí znovu nahodit jistej profesionální nadhled. Přijde mi to legrační.

„Jsem hodně roztržitej a nerad si komplikuju život.“

„Ale teď vážně: nikdy?“

„Jó, jednou jo, kdysi dávno, skoro v pravěku,“ usměju se. „Teď po mně pár ženskejch jede, ale držím si je od těla.“

„A dál?“

„Dál nic, co jsem dlužnej?“

„Co dál, Remile?“

„Bez lásky se přece dá docela dobře obejít.“

Zamáčknu špačka v popelníku a čumím do zdi. Maca oku­suje propisku a do notesu si poznamená jedno slovo.

„A co cítíš, když lidem vstupuješ do soukromí?“ zeptá se a ještě to upřesní. „Když odhaluješ jejich tajemství a vidíš, že ti lidé trpí, podvádějí se, dělají si naděje.“

„Když si dělaj naděje, tak je trochu lituju.“

„Aha.“

„Nikdy si nedělej naděje, a tím pádem tě nikdy nic nezklame.“

„A to má znamenat co?“

„Taková věta do budoucna.“

„Tak si promluvme o našem nejvyšším šéfovi.“

„Tak co chce Cálgaris vědět?“

„Ne že by to chtěl vědět on, ale chci to vědět já, Remile.“

„V tom případě to vyjde dost nastejno.“   

„Loni ses tu přiznal, jak si občas představuješ, že bys ho nejraději zastřelil.“

„To nebyly jenom představy.“

„A co to teda mělo znamenat?“

„Je to taková touha,“ řeknu a ty slova si vychutnám, „jako bych chtěl zabít vlastního otce.“

„A co se stane, až ho jednoho dne odvolají?“

„Takovou moc v týhle zemi nikdo nemá.“

„No tak dejme tomu, že by umřel na nějakou rychle postu­pující rakovinu.“

„A co se stane?“

„No to mi řekni ty. Co se stane?“

Celou minutu přemejšlím, co na to říct. Maca už je úplně uvolněná. Má mě na mušce. Pusou znova vytvoří ten zvláštní škleb, jako by se snažila zadržet smích. Je mazaná.

„Odejdu do důchodu,“ řeknu nakonec. „A budu pomáhat nadaci Missing Children.“

„Missing Children?“ podiví se.

„Hledat ztracený děti. Ale ne proto, že bych měl nějak velký srdce. Je to jenom zábava.“

„A co jako?“

„No to sledování.“

„Sledování nebo štvanice?“

Trochu zamrkám. Ta ženská umí. To se musí nechat. Umí toho dost. Jasně, jde o lov. Dějiny lidstva jsou samej lovec a ko­řist. Máme to v krvi, ne? Maca si zapíše další slovo.

„Brečel bys, Remile?“ vyhrkne na mě. „Chci říct, brečel bys, kdyby ses dozvěděl, že plukovník umřel? Nesl bys mu rakev, pro­mluvil bys mu na pohřbu? Chyběl by ti? Střelil by ses do hlavy?“

Dejchám zrychleně, jako bych právě přiklusal. Maca v mých očích zaregistruje, že se stávám trochu nebezpečnej. Začne mrkat, vím, že má sucho v puse. Ani se jí nedivím.

„Připomnělas mi jednoho vězně,“ řeknu jí pomalu. „Ten byl napřed strašně zdvořilej a pak mě kopnul do břicha, do

ramene, a když jsem se otočil, dostal jsem ještě dva rychlejší kopance do beder a jedný hýždě. Tady, vidíš to? A tady. Jedna rána za druhou, jako by se dočista pomátnul. Šest tejdnů jsem si pak poležel v nemocnici Churruca.“

Ticho trvá tak dlouho, že se Maca podívá na hodinky. Pak si jazykem přejede namalovaný rty a zapíše si nějaký souvětí.

„Vydal bych se do jeho mezonetu ve čtvrti Recoleta a ukrad bych mu všechny čtyři krabice s modrým štítkem, který si schovává v tajnejch skříňkách pod schodištěm,“ vypadne ze mě a nato se zarazím; nepoznávám svůj hlas. „Každej den bych si dal flašku na počest jeho nekonečný laskavosti. A tohle si dobře zapiš: pod schodištěm. A že ho moc pozdravuju.“

Poodejdu až k východu a držím se, abych neprásknul dveř­ma. Mazaná. Ženská jedna mazaná. Pak nastoupím do výtahu a vylezu v kanceláři jeho dvou sekretářek. Jsou neuvěřitelně ošklivý a úsečný. Nechaj mě tam patnáct minut trčet; na kon­ferenčním stolku leží hromada časopisů o cestování. Jeden je o Skotsku. Je v něm ostrov Skye, pohoří Cuillin a nedávno zvýrazněná věta „hutné aroma a osobitá rašelinová, kouřová a jemně slaná chuť s dozvuky mořských řas“.

Copyright © Jorge Fernández Díaz, 2014

Translation © Denisa Škodová, 2017

ISBN 978-80-7473-625-4